Sedm let po listopadu je jubilující Charta 77 historií. Jenže lidský život a lidská paměť nejsou strukturovány jen podle dějepisných mezníků. Právě v prostředí disentu, v esejích Milana Šimečky, v úvahách o „paralelní polis“ Václava Bendy atd., se hovoří o malých osobních dějinách jednotlivce, jež mohou vyčnívat z neosobní kádě „velkých dějin“, mohou se jim dokonce vzepřít a přesáhnout je do prostoru, ve kterém se jednotlivec svobodným činem stává správcem a hegemonem svého osudu. Vedle všech možných, čím dál tím více mizejících politických souvislostí má donkichotské gesto několika stovek původních signatářů své místo především v dějinách osobních revolt - právě v onom přesahování individuálních dějin jednotlivce do dějin celku. Lze snad dnes říci, že je docela pravděpodobné, že k jakési formě státního puče by na konci roku 1989 tak jako tak došlo. Jisté však je, že kdyby nevznikla Charta, byly by naše dějiny posledních dvaceti let s jejich koloběhem sjezdů a pětiletek nesnesitelně ostudné. Nebýt Charty, člověk by si ji při zpětném pohledu musel aspoň vymyslet.
Problémy ghetta
Předmětem řady úvah a polemik je sama zárodečná idea Charty, stojící na zdánlivě minimalistickém (pro někoho však i tak příliš radikálním) programu, který spočíval v důrazu na morální element v politickém jednání. Vzpomeneme-li si na letargickou, márniční atmosféru konce 70. let, kdy se zdálo, že stav je na desetiletí utužen a zmrazen, těžko hledat alternativu k tehdejší taktice. Byl v ní jistě od začátku obsažen velký rozpor: na jedné straně směšnohrdinské a do jisté míry i „pokrytecké“ trvání na legalitě, „vzetí režimu za slovo“, výzva k dialogu, a dokonce jakási státotvornost - a na straně druhé nehoráznost podstaty režimu, se kterým přece nestálo za to jednat, neboť šlo o vládu satrapů a vlastizrádců, kteří zemi jen huntují a asiatizují. Charta však vznikla a pak dlouho existovala jako počtem marginální skupina osudem i psychickým založením „nestandardních“ občanů. Jejich eventuální hlasité výzvy ke změně podstaty režimu by tehdy zněly jako ryzí bláznovství, možná i (a to nejen na politbyru) jako drzá provokace. Tak už to novodobý vývoj v našich zemích zařídil. Údajná hluboká demokratičnost českého národa zde sklízela ovoce své odvrácené strany: stádnosti a neochoty pálit si prsty za věci, které nepřinášejí bezprostřední účinek. Za českými disidenty nestály zkušenosti z cyklických dělnických bouří jako v „elitářském“ Polsku, kde opoziční skupiny intelektuálů programově spolupracovaly s dělnictvem (např. Výbor na ochranu dělníků, jenž připravoval vznik Solidarity). Taková aliance byla v našich poměrech vskutku jen těžko představitelná. Charta měla navíc jen minimální odezvu na Slovensku, kde se obdoba české politické opozice téměř nevyskytla - lidé tam však aspoň nepřestali chodit do kostela. S výjimkou undergroundu a jistých uměleckých kruhů z tzv. šedé zóny u nás de facto nikdy nedošlo k hlubšímu, natož pak akceschopnému spojení opozičních „center“ s konzumně relativně uspokojenou společností.
Příležitost k činu
Mýtem by však bylo tvrdit, že koncept nepolitické, legalistické politiky zůstával jedinou a závaznou chartistickou metodou komunikace s režimem. To, co bylo koneckonců jasné od začátku, se ve druhé polovině 80. let již začalo v dokumentech Charty vyslovovat nezakrytě: na pořadu dne je „nenásilný boj“ za demontáž systému a výzva, aby se občané „vzpamatovali do své svobody“. Pravda však také je, že konkrétní postup při blížícím se střetu s mocí vypracován nebyl. Dlouhodobé volání na poušti mělo za následek další pověstný jev disidentského života: zabydlenost „v pravdě“, výlučný pocit, který měl přerůst v profesionální a mesiášskou nadutost „svědomí národa“. To mohlo být pozorovateli u mnohých opozičníků (zvláště u těch vypadlých z marxistického hnízda) vnímáno jen jako návrat k dřívějšímu statutu „majitelů klíčů“. Je však spravedlivé říci, že vědomí právě tohoto syndromu vyprovokovalo velkou část diskusí uvnitř disidentského ghetta. Dodnes je zajímavé číst tehdejší texty (například polemiku kolem Pithartovy stati Pokus o vlast, v nichž se tak často opakuje až obsedantní hrůza z elitářství, z přílišného vyčlenění a vzdálení od denní, věru nehrdinské praxe obyčejných občanů. I jedno z nejlepších dramatických děl Václava Havla, Largo desolato, je skvělým sebeironickým portrétem rozporuplného stavu onoho intelektuálního nádeníka pravdy a naděje. Dílo Ludvíka Vaculíka lze zase charakterizovat jako zprávu o tom, jak ve stavu obklíčení, bezmoci, ale i „společenských“ závazků vyvzdorovat svůj vlastní svobodný prostor.
Síla podpisu
Charta 77 však má ještě další, ne vždy připomínaný rozměr: podpisy osobností, jakými byli Jan Patočka, Václav Černý, Bedřich Fučík, Jaroslav Seifert, znamenaly vyjádření kontinuity novodobé opozice s humanistickou tradicí masarykovské první republiky. Pro tyto muže, tvořící - řečeno bez patosu - páteř našich duchovních dějin, představovalo vystoupení s Chartou ještě jedno, pozdní potvrzení jejich celoživotní věrnosti a připravenosti k činu.
Tyto exkluzivní podpisy měly svůj stejně cenný doplněk v rozhodnutích obyčejných „pěšáků“ Charty, osob do té doby neznámých, o to více pak vystavených režimní represi. S možností takto radikálně vystoupit z řady, připojit se k Chartě, se do znormalizovaných Čech vrátila příležitost konkrétního mravního, a tím i politického gesta. Odhodlali se k tomu jen nemnozí, důležitá však byla už samotná skutečnost, že ta riskantní šance tu je. V Patočkově často omílané větě, „že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít“, je obsažena reálná životní situace, spojená např. s pocitem vnitřního osvobození po podpisu (mluví o tom nejeden signatář) nebo jen s vědomím, že člověk není se svým prožitkem mizérie zcela sám. Jak známo, polistopadový vývoj šel jiným, konvenčnějším politickým směrem, než nabízely především mravní a idealistické postuláty Charty. Jenže intelektuál by koneckonců nikdy neměl být ten, koho zdobí bobkový věnec vítěze. Jeho role je totiž v něčem jiném: například i v obhajobě práva na každodenní odpovědnou revoltu.
