Prosincový summit NATO očekávala východní Evropa s obavou i nadějemi. Podle rok starého plánu měli ministři zahraničí členských států Aliance definitivně rozhodnout, která z postkomunistických zemí dostane šanci vstoupit do nejdůležitějšího vojenského paktu současnosti a kdo zůstane za branami. Konečné slovo ale nepadlo. Ze schůzky mocných nakonec vzešel šalamounský, a navíc ještě neoficiální vzkaz: NATO nabídne členství více než jedné zemi, určitě to však bude méně než polovině z dvanácti zájemců. Za nový termín konečného rozhodnutí byl stanoven letošní červenec. Vybrané země by se měly stát členy Aliance v roce 1999, kdy NATO oslaví padesátiny. Pro českou diplomacii se přijetí do Severoatlantického paktu během doby stalo nejdůležitějším úkolem. Naši politici také pevně věří, že spolu s Maďary, Poláky a Slovinci patříme do skupinky favoritů. Optimisté jsou dokonce toho názoru, že nás členství nemine: prý stačí, když budeme na diplomatické scéně hlasitě opakovat, jak velký máme o vstup do NATO zájem, a když se naše armáda neshodí před svými západními kolegy.
Předejít Mnichovu
Česká republika naznačila svůj úmysl vstoupit do Aliance ihned po svém vzniku. Nejdřív váhavě: „NATO by mělo hrát roli jakési centrály, která by úzce spolupracovala s regionálními seskupeními typu Visegrád,“ sdělil po své americké stáži v březnu 1993 předseda zahraničního výboru parlamentu Jiří Payne. O měsíc později už náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra oznámil, že náš záměr být členem NATO je konečný a neměnný. Argumenty, na kterých se od té doby nic nezměnilo, tehdy zformuloval prezident Havel: „Chceme se podílet na odpovědnosti za vývoj kontinentu a hrát aktivní roli při obraně míru a demokracie. Češi vždy patřili k západoevropské civilizaci, a navíc zkušenosti Mnichova ukazují, že je důležité být součástí kolektivního systému bezpečnosti.“ Hlavním, i když nevyřčeným důvodem snahy o kolektivní záruky je dnes přirozeně strach z případných otřesů v Rusku. Naše republika až dosud úspěšně plnila roli jednoho z nejpilnějších žáků NATO, který vyžádané dokumenty vždy odevzdával mezi prvními. Poprvé uklouzla až loni na podzim. Každý ví, že vstup do NATO bude vyžadovat nákladné investice do výzbroje. Český armádní rozpočet na tento rok přitom nebyl zvýšen o částku, jakou západní země očekávaly. A co je horší, vinou nešťastných výroků ministra obrany Miloslava Výborného jej ve vedení NATO pochopili jako „úsporný“. Na české politiky se vzápětí začaly sypat otázky, co to má znamenat. Premiéra Klause se ptal americký ministr zahraničí Warren Christopher, před měsícem položil stejnou otázku Josefu Zieleniecovi jeho britský kolega Malcolm Rifkind a prezidentu Havlovi telefonovala do nemocnice Madeleine Albrightová. Ani jednomu z nich samozřejmě nešlo o to, proniknout do plánu Miloslava Výborného na „zeštíhlení“ naší armády. Všichni se jen ptali, proč Česká republika vysílá tak špatný signál - a zrovna těsně před prosincovou schůzkou o rozšíření NATO. Stejně tak tazatele srdečně nezajímalo, že (alespoň podle analýzy Výborného ministerstva) je v přepočtu na obyvatele náš rozpočet o třetinu vyšší než rozpočet Polska nebo Maďarska.
Braň mě a plať
Alianci jako organizaci demokratických zemí záleží na tom, aby svůj pozitivní vztah k NATO vyjadřovaly nejen vlády, ale i národy. Americká informační agentura USIA proto loni v létě prozkoumala veřejné mínění v zemích usilujících o členství a Češi nedopadli právě nejlépe. Za prvé je u nás méně stoupenců paktu (51 %) než ve většině ostatního postkomunistického světa (vstup do Aliance by si přály dvě třetiny Maďarů, přes sedmdesát procent Poláků a čtyři pětiny Rumunů). Navíc se zdá, že jejich počet neustále klesá, a podle nejnovějších tuzemských průzkumů podporují účast v NATO pouze čtyři občané z deseti. Ještě méně příznivý je další údaj: jen každý patnáctý Čech by podle USIA souhlasil se zvýšením armádního rozpočtu na úkor výdajů pro zdravotnictví nebo školství. Je to nejméně ze všech dvanácti zemí usilujících o členství v paktu, zaostáváme dokonce za Albánií či Bulharskem. Na základě těchto čísel už úředníci v bruselském sídle NATO začali diskutovat s českými novináři a poslanci o tom, jestli náhodou Češi nechtějí, aby za ně Aliance platila náklady na obranu. Proto můžeme mluvit o štěstí, že většina běžných Američanů i Západoevropanů naše členství v NATO podporuje. Jejich zájem o bezpečnostní spolupráci s Východem je paradoxně větší než u tuzemských občanů o spojenectví se Západem. Jak ukazuje citovaný průzkum agentury USIA, příznivě pro nás dopadají i odpovědi na tzv. tvrdé otázky. Na dotaz „Podporujete přijetí České republiky do paktu i při zachování podmínky, že vaše země musí bránit každého člena, který bude napaden?“ odpovědělo kladně například 54 % Němců, 62 % Francouzů a celých 65 % Britů. Zhruba o pět procent větší podporu v tomto směru získali jen Maďaři a Poláci, špatně na tom nejsou ani outsideři typu Bulharska či Albánie se čtyřicetiprocentní podporou. Pouze u Američanů USIA odhalila zcela učebnicový „měkký“ postoj. Více než tři čtvrtiny občanů USA sice souhlasí s výrokem „Máme morální povinnost bránit naše spojence z NATO“, vyslat své vojáky na obranu Polska, nejoblíbenější země středoevropského regionu, by se ale odvážila necelá třetina (na ČR se průzkum neptal). Vše dokresluje skutečnost, že více než polovina Američanů by životy vojáků neriskovala ani v případě, kdyby „Rusko napadlo západní Evropu“.
Těžké časy v Monsu
Podobně jako není bez trhlin pevnost českého rozhodnutí o vstupu do Aliance, také úředníci NATO mají své důvody, aby naše přijetí přinejmenším zdržovali. Rozšíření paktu na východ je totiž pouze jedním z mnoha problémů, kterými dnes NATO žije. A zdaleka není problémem prvořadým. Po pádu železné opony zahájila Aliance radikální reformu, při které jde - slovy bývalého velitele ozbrojených sil NATO generála Johna H. Galvina - o revizi zeměpisného působení. Organizace, zřízená původně pro společnou obranu před rudým nebezpečím, by měla nadále zajišťovat „stabilitu a demokracii“ na území členských zemí a nově i předcházet jiným hrozbám mimo jejich hranice. Z tohoto pohledu jsou pro Alianci vztahy mezi Ruskem a Čínou, spory Rusů s Japonci o pár ostrovů nebo islámský fundamentalismus mnohem závažnější než poměry ve východní Evropě. Ozbrojený, byť lokální konflikt mezi těmito světovými velmocemi by totiž stabilitu světa porušil nejvíce - například světové organizace typu OSN by byly při svých jednáních naprosto ochromeny a nemohly by poté společně řešit například ani Bosnu. Reforma NATO probíhá v mnoha rovinách. Musí se projednat přímá účast Francie a Španělska ve vojenských jednotkách Aliance (obě země byly dosud pouze politickými členy), znovu rozhodnout, kolik budou jednotlivé státy přispívat do společného rozpočtu, a také zřídit společné jednotky rychlého nasazení. Evropští členové Aliance se domnívají - a v tomto smyslu zní loňská dohoda z Berlína -, že napříště budou lokální krize v Evropě hasit především evropští členové. Změnit se má i mezinárodní image paktu: šéfové NATO chtějí zdůraznit princip partnerství a diskuse na úkor zastrašování zbraně by se tak měly stát jakýmsi nástrojem mírové civilizační mise. Příkladem může být Bosna: spojenci nepřeválcovali Srby silou zbraní, ale diplomaticky vyjednali mír a teprve pak pomocí vojáků mír zajišťují.
Při takových starostech se v hlavním sídle Aliance v belgickém Monsu stále častěji nostalgicky vzpomíná na „zlaté časy studené války“ - jak se na vlastní uši při loňské zářijové návštěvě přesvědčili čeští novináři. Štábní důstojníci zavalení dnes prací na reformě paktu jim se smutkem v hlase popisovali svůj někdejší denní program: v osm ráno vytáhnout ze sejfů plán nukleární odvety na útok vojsk Varšavské smlouvy, zhruba hodinu a půl provádět jeho „nezbytnou aktualizaci“ - a poté padla.
Nová atlantická charta
Bruselský summit NATO před měsícem zopakoval, že stanoví „seznam požadavků“, které by měli kandidáti na členství pokud možno splnit. Jak může takový seznam vypadat?
O podmínkách, které musí splnit politicky přijatelní zájemci o členství v paktu, vydala loni na zakázku Pentagonu zprávu soukromá americká agentura Rand Corporation. Studie vychází z pátého článku Severoatlantické smlouvy, začínajícího slavnou větou: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem.“ Zároveň ovšem jde o první veřejnou verzi „středoevropské“ kapitoly projektu transformace NATO, známého od loňska pod pracovním názvem Nová atlantická charta. Právě na čtyřech variantách spolupráce, o kterých se uvažuje v případě zemí Visegrádu, je dobře vidět, jak Aliance opouští romantickou cestu typu „všichni za jednoho, jeden za všechny“ a navrhuje i méně náročnou a odstupňovanou podporu nových spojenců.
Pochopitelně jde o peníze. Podle první varianty by NATO za 10–20 miliard dolarů placených členskými zeměmi podpořilo obranu nových členů svými velitelskými kádry, informačním systémem a rozvědkou - což by nám například při útoku Ruska moc nepomohlo, ale při teoretickém konfliktu se Slovenskem už ano, třeba družicovými snímky slovenských jednotek. Náklady na modernizaci vlastních armád by přitom plně kryli noví členové paktu (v ČR by modernizace přišla na 4–5 miliard dolarů). Ve druhé, pro Alianci dvojnásob drahé variantě by nové členské země ze střední Evropy mohly v krizové situaci počítat navíc s podporou asi 150 bojových letadel NATO. Základny by ovšem byly na území starých členů. Podle třetí varianty, jejíž cenu odhadla Rand Corporation na 30–52 miliard USD, by NATO bylo navíc připraveno vyslat na východ také tanky a motorizovanou pěchotu. I zde by šlo ovšem pouze o akce vedené ze západoevropských základen. Až čtvrtá alternativa (55–110 miliard USD) počítá se skutečným zřízením východního křídla NATO: předpokládá nejen trvalé přemístění dvou až tří vojenských základen z Německa a severní Itálie na území nových členů, ale především přestavbu letišť, skladů a dopravní infrastruktury, aby bylo možno v případě potřeby odrazit „rozsáhlý, nečekaný útok Ruska“. Kterou ze čtyř variant vedení NATO kandidátům na členství navrhne? Rand Corporation předem zavrhuje čtvrtou cestu. Zbytečně by prý provokovala Moskvu a noví členové by ji nebyli schopni zaplatit - ani za předpokladu, že současní členové NATO uhradí tři čtvrtiny nákladů. V případě Česka by budování východního křídla NATO přišlo v nejbližších 10–15 letech přibližně na 5 miliard dolarů (vedle již zmíněných pěti miliard na modernizaci). Možnost, že by se tato suma z vojenského rozpočtu ušetřila, popřeli všichni zdejší ministři obrany, počínaje Lubošem Dobrovským.
Cepy a sudlice
V podtextu zprávy Rand Corporation je jasně slyšet, koho generalita NATO očekává: sebevědomého partnera, který je zároveň schopný podřídit se mezinárodní instituci, dokáže se účastnit společných vojenských akcí, a navíc přidá dost peněz do společného balíku. Dokáže česká armáda tyto podmínky splnit? Bojeschopné vojsko by mělo především vědět, z které strany hrozí nebezpečí či proti komu se bude eventuálně bránit. České úřady ale nedokázaly čtyři roky rozhodnout o nové obranné strategii: vláda postupně zamítla po dvou návrzích bývalých ministrů obrany Baudyše a Holáně. Až těsně před vánočními svátky přijal Klausův kabinet Výborného návrh zásad Národní obranné strategie. Tento dokument však pouze velmi obecně popisuje bezpečnostní rizika, která nám mohou v budoucích desetiletích hrozit (vývoj v postsovětském prostoru a na Balkáně), a stále ještě konkrétně neříká, jak a s jakými zbraněmi by měla budoucí armáda fungovat. Sám ministr Výborný již v září připustil, že čeští vojáci mají nedostatečný výcvik a používají zaostalou technologii. Jeho výroky svědčí i o tom, že zlepšit neutěšené poměry nebude snadné. Během svého několikaměsíčního působení na ministerském postu několikrát veřejně opakoval, že v roce 1997 s rozpočtem ve výši 32 miliard korun vyjde - přitom však v analýze, kterou jeho úřad na podzim vypracoval pro vládu, upozorňuje, že na novou výzbroj může vyčlenit pouze dvacet procent rozpočtu, což je prý necelá polovina toho, co bychom potřebovali. Generálové tedy mohou za modernizaci utratit zhruba sedm miliard korun ročně - a to by za deset let podle Rand Corporation stačilo na nejlacinější alternativu vstupu do Aliance. Ale jenom v případě, že se peníze použijí opravdu efektivně. Ministr Výborný zamýšlí miliardovými injekcemi „stabilizovat lidský potenciál, vytvořit podmínky pro kvalitní výcvik, zabezpečit systémy velení, spojení a řízení a rozvíjet protitankovou a protivzdušnou obranu“ - na konkrétnějších návrzích se podle něj pracuje. Proto se zatím v podstatě dodržuje tzv. Baudyšův akviziční plán: v nejbližších letech nakoupit za dvacet miliard korun dvaasedmdesát tuzemských letounů L-159 a modernizovat štábní informační systém (tedy počítačové spojení mezi jednotkami) za tři miliardy. Holáň k tomu ještě doporučil modernizaci tanku T 72 za třináct miliard korun (Baudyš si stejnou operaci představoval šestkrát levněji). Úmysl utrácet miliardy za méně výkonná podzvuková letadla dnes kritizuje výbor pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny - vláda už ale smlouvu pro Aero Vodochody schválila. Soutěž na informační systém se uskutečnila před rokem, pak se prý ale zjistilo, že vítězný návrh je megalomanský, a vláda soutěž zrušila. Pokud jde o tank, dva prototypy měly podle dva roky starého plánu brázdit tankodromy už loni na podzim. Zatím nejsou hotové a ministr Výborný říká, že až po zkouškách rozhodne, zda armáda modernizaci dvou set strojů opravdu zaplatí. Pochybnosti a zdržování způsobily, že se naše výzbroj za posledních sedm let skoro vůbec nezměnila. Západní experti se například podivují, proč vlastníme bezmála tisíc tanků - tedy klasických útočných zbraní. Srovnatelně velké západní země jich mají obvykle mnohem méně - např. Belgie 330, Dánsko 450, Portugalsko 210, Holandsko 740. Některé české tanky přitom byly vyrobeny v padesátých letech a jenom jejich údržba ročně stojí kolem dvou set milionů korun. Podobným stylem se investuje do vzdušné obrany. Z částky sedmi set padesáti milionů korun, kterou by letos proti původnímu rozpočtu měli dostat navíc letci, půjde polovina na výstavbu bytů, čtvrtina na zvýšení počtu nalétaných hodin (o 10–15 hodin ročně na pilota) a zbytek na nákup náhradních dílů, například pro čtyřicet let let staré migy. Doufejme, že generálové neprovedou plán, který už delší čas doporučuje vojenská zpravodajská služba: rekonstrukci obranných bunkrů na hranicích s Německem.
Češi v akci
Vojáci možná vědí, co po nás NATO chce, zatím ale nenavrhli, jak by měla armáda vypadat. Západní experti si uvědomují, že čeští generálové neměli do roku 1990 možnost psát návrhy obranných strategií a plány na vyzbrojení armády - příkazy chodily z Moskvy - a sedm let je dost krátká doba, aby se to skutečně naučili. Nicméně nulový výstup v této věci je ale přece jen zaráží. Skoro se zdá, že armádu s podobnými vyhlídkami mohou vzít do spolku jen blázni. Neformální vůdce Aliance - Spojené státy - je ale naštěstí zvyklý, že u spojenců všechno podle zhruba dvou tisícovek současných přísných norem nefunguje. Především jihoevropští členové NATO prý mají s řízením vlastní armády podobné potíže. Zdá se, že Alianci nakonec nesejde na tom, jak cvičí česká rota z Horní Lhoty - podstatné je, když umíme zajistit bojeschopné vojáky pro mezinárodní mise. Pro Alianci je hlavní - říká to generální tajemník NATO Javier Solana i šéf vojsk Aliance John Shalikashvili -, že se naše chemická jednotka účastnila války v Zálivu a že se naši vojáci osvědčili i při misi IFOR v Bosně. Schopnosti Čechů v akci nezaostávají (například podle našich bosenských nadřízených z Kanady) za kvalitami kolegů ze Západu, neutržili jsme ani podobnou ostudu jako Maďaři, kteří poslali do Bosny bojově nezajištěnou jednotku v domnění, že se o ni postarají Američané. Spolupráce českých důstojníků s veliteli Aliance je podle vojenského přidělence Velké Británie v ČR plukovníka Nowosielského dostatečným školením: osvojují si způsob práce a velení spojenců. Čechům podle něj nedělá problémy zvládnout angličtinu, většina našich důstojníků, kteří působí v zahraničí, splňuje i ty nejvyšší normy (tzv. stanagy). Svou cenu pro NATO jsme podle západních diplomatů zvýšili i tím, že se stáváme jakýmsi mostem mezi Aliancí a Ukrajinou. Relativní vyspělost prý potvrzuje fakt, že ukrajinští důstojníci jezdí na odborné a jazykové kurzy do České republiky, která ostatně mezi Aliancí a Kyjevem prostředkuje i řadu diplomatických jednání. Jestli zmíněné přednosti vyváží nepříjemný fakt, že se nám armáda pomalu rozpadá na součástky, se možná rozhodne, jak už bylo řečeno na začátku, už v letních měsících.
NATO a Východ
1990 - Šéfové vlád zemí NATO se v Londýně shodli, že „nedávné změny ve světové politice a vojenských vztazích budou klást větší důraz na menší a účinnější vojenské síly s širší globální odpovědností“. Má jít o mnohonárodní jednotky, které budou schopny rychlého nasazení. Účastnit by se mělo co nejvíce spojenců.
1991 - V listopadu je přijata nová vojenskostrategická koncepce Aliance. Stále zůstává v platnosti tzv. Harmelova doktrína z roku 1967, která stojí na principech síly a jednání, je však rozšířena o princip spolupráce. V prosinci se uskutečnilo první zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC), kterého se zúčastnili i zástupci zemí bývalé Varšavské smlouvy a tří pobaltských států.
1992 - První úvahy o vstupu východních zemí do Aliance. V květnu 1992 generální tajemník NATO Manfred Wörner říká, že „je možné o tom přemýšlet“. První návrhy, jak využít síly rychlé reakce NATO mimo území členských států Aliance.
1993 - Na ruskou krizi zareagovali společnou schůzkou Manfred Wörner a Bill Clinton. Výsledkem je další signál, že země střední Evropy mohou být do Aliance přijaty. Čeští politici začínají otevřeně hovořit o tom, že budeme jednou z prvních zemí, které Aliance přijme.
1994 - V lednu je schválen projekt „Partnerství pro mír“ a v průběhu roku se k němu připojuje desítka postkomunistických zemí. Podepisují se smlouvy o společných cvičeních a kurzech východních důstojníků na Západě.
1995 - Aliance rozesílá adeptům dotazník, v němž by měli doložit svůj zájem o členství. Její představitelé poprvé veřejně deklarují, že NATO bude rozšířeno - neříkají ale kdy ani o koho.
1996 - Proběhla tři kola dialogů s uchazeči o členství. Favority se stávají Polsko, Česká republika a Maďarsko, hovoří se i o Rumunsku a Slovinsku. Prezident Clinton doporučuje pro přijetí rok 1999.
