Nesmiřitelní

Dokonalý úspěch

Veřejnost z celého sporu příliš nechápe. Každý sice tuší, že pomalu začíná diskuse o tom, co se mají děti ve školách učit, kdo ale kdy slyšel o programu Obecná škola? Jeho poměrně nudná historie je klíčem k pochopení posledního, svým způsobem dramatického vývoje ve školství.Co a jak mají kantoři učit, předpisovali komunističtí ministři školství v přehledných osnovách. Mnoho nezměnil ani listopad `89. Ministerstvo z osnov vyškrtalo politické pasáže a povolilo učitelům probírat jen 70 % předepsané látky; když ale chtěl ministr Vopěnka v roce 1991 osnovy úplně zrušit a nechat školy, aby samy vytvořily učební plány, odmítli to kantoři masovými demonstracemi. Nechtěli zkrátka přijít o jasná pravidla hry. Z jiné strany šel na osnovy profesor Piťha. V ministerském programu z jara 1993 oznámil, že nahradí stávající předpisy méně podrobnými „doporučenými“ osnovami, které nechají učitelům větší volnost, poskytnou jim ale základní orientaci. Připustil i vznik alternativních osnov, které by podléhaly ministerskému schválení.Vláda sice Piťhův plán třikrát odmítla, přesto však podle něho nové osnovy vznikly - vzdělávací programy Obecná škola (pro 1.- 5. ročník základní školy) a Občanská škola (pro 6.- 9. ročník). Desítky odborníků se hned v roce 1993 pustily do rozpracování základních myšlenek, školské úřady rozesílaly informační brožury, pedagogická centra v krajích školila učitele a pod dohledem ministerských úředníků se program začal ověřovat ve výuce. „Nikoho jsme nemuseli nutit, všichni se do toho pustili s velkým nadšením,“ vzpomíná bývalý náměstek ministra školství Libor Pátý, který má toto ověřování na starosti.V roce 1994 dostal Piťhův program cenu UNESCO Za umění a vědu v pedagogice, ve stejném roce ale ministr odstoupil z úřadu. Ve výhledu, který na podzim 1994 zveřejnil pod názvem Kvalita a odpovědnost Piťhův nástupce Ivan Pilip, se už o „doporučeném vzdělávacím programu“ nehovoří - vedle stávajících státních (upravených komunistických) osnov prý vznikne 5 - 6 alternativních programů, mezi nimi Obecná škola. Vláda Pilipův program - jednoznačně nejlepší materiál, který u nás o školství po listopadu vznikl - neodmítla, ale ani neprojednala. Nezabýval se jím ani parlament. Iniciativa tedy zůstala na ministerských úřednících. „Obecnou školu jsme od začátku zamýšleli jako alternativní,“ říká dnes dr.Pátý. „A jeho úspěch nás dokonale zaskočil.“ Pátého tým ověřuje Piťhův program už ve čtvrtině českých škol. A když jeho šéf začne popisovat své dojmy z navštívených tříd, nešetří superlativy: „Jsou to pocity srovnatelné s listopadem `89. Člověk se musí držet, aby ovládl dojetí.“

Neberte nám starou víru

K odpůrcům Obecné školy patří jednak většina děkanů pedagogických fakult, a jednak profesionálové z oboru, kteří si změny představovali jinak. Žádný z nich nepopírá pedagogické kvality Piťhova projektu; připouštějí, že se k němu často hlásí aktivnější učitelé, kterým právě Obecná škola umožnila opustit státní osnovy. Nepopírají ani to, že právě Piťhův projekt na sebe nabaluje další prospěšné aktivity včetně vydávání cenných pedagogických příruček. Zároveň ale neskrývají pochybnosti.Nejčastější je podezření, že se za Obecnou školou skrývá záměr katolické mafie ovládnout české školství a vychovávat děti podle papežských směrnic. Vždyť Ministerstvo školství řídí křesťanští demokraté už šestý rok a sám profesor Piťha je knězem. Evangelický učitel Jan Dus si stěžoval na osnovy dějepisu, v nichž dostávají přednost jezuité před českými bratry, a ředitel Židovského muzea Leo Pavlát v programu kritizoval podezřelé formulace typu „křesťanství a naplnění života ve svobodném přijetí služby“.Piťhovi lidé ale v polemice obstáli. Upozornili, že Obecná škola respektuje „jedinečnou individualitu každého žáka“ i „svobodu svědomí a volby vyznání“. Nestranný pozorovatel také musí připustit, že kritici se často zabývají jen formulačními chybami typu „synagoga je židovský kostel“. Proto má pravdu profesor Pátý, když tvrdí, že úkolem Obecné školy je vychovat k všeobecně prospěšným „evropským hodnotám“, především k toleranci a k názoru, že vedle materiálního existuje i „myšlenkový svět“. Katolický kněz Piťha přece jen napsal svůj program až po II. vatikánském koncilu, který právě na myšlenku svobody svědomí a volby vyznání přistoupil. Proti takovým zásadám nemůže nic namítat ani největší ateista. Ten by ovšem nepřijal druhou část koncilních nálezů, která říká, že svoboda je boží dar. Nemá tedy Petr Piťha v úmyslu vychovat děti ke svobodě pouze proto, aby posléze poznaly existenci Boha? „Nemohu to vyloučit,“ říká Piťhův spolupracovník Pátý. Odsoudit autora osnov za tento nevyslovený předpoklad lze ovšem stejně těžko jako mu zakázat věřit.

Osvícený monarcha

Vážnější chybu nového vzdělávacího programu odhalil pedagogický expert Oldřich Botlík: ministr Piťha se prý prohřešil tím, že prosazoval „pouze své osobní názory na školství“. Jeho nástupci Pilipovi Botlík zase vyčítá, že prosazení Piťhových záměrů nebrání. Ministerstvo opravdu už čtvrtý rok „doporučuje“ školám jediný vzdělávací program - a v našem centralizovaném školství každý dobře ví, co znamená doporučení nadřízeného úředníka. Ministerští byrokraté se brání tvrzením, že stejně by se starali o každý jiný vzdělávací program - jen kdyby byl k dispozici. Tím ovšem, mírně řečeno, zkreslují fakta. Existují návrhy tří dalších vzdělávacích programů (viz rámeček), autoři ale musejí čekat, až ministr zřídí komisi, která by povolila jejich ověření na školách. Komise se poprvé sejde teprve letos v březnu; a tak je jasné, že ani příští školní rok, kdy Obecná zahájí svůj čtvrtý ročník a kdy už může fungovat třeba v polovině českých škol, se s žádným jiným programem začínat nebude. Proto také mezi učiteli kolují fámy, že se od září ruší stávající státní osnovy a že se bude učit pouze podle Piťhova programu.Autoritativní postup křesťanských ministrů by byl v západní Evropě nemyslitelný. Hlavní zásady vzdělávacích programů - a jen ony jsou pro tamní školu závazné - tam schvaluje parlament. V Piťhově programu se těžko hledají „hlavní zásady“, o kterých by bylo možné diskutovat mimo odborné fórum, v jeho Návrhu pojetí Obecné školy se ale některé dají vystopovat. Skutečně by stálo za diskusi, proč má česká škola prosazovat „tradiční hodnoty evropské kultury, která je založena na křesťanství“, a ne „hodnoty křesťanské, humanistické i globálně lidské“, jak školám nařídil norský parlament. Jde přece jen o značně rozdílné formulace. Nebo proč má česká škola „ve společnosti se zrelativizovanou morálkou rýsovat jasnou hranici mezi dobrem a zlem“, a ne podle anglického vzoru pouze „podporovat duchovní a morální rozvoj“. Proč také program neříká, že „úkolem školy je spolupracovat s rodiči“ (Anglie) a rodičovskou účast v životě školy připouští jen tehdy, pokud bude „konstruktivní a nenaruší školní práci“?Praxe Ministerstva školství má oporu v zákoně: dohled nad osnovami mu přiznává právní norma z roku 1984. Chybou úředníků ovšem není jen to, že se nepokusili tento skandální stav změnit, ale také fakt, že bolševický předpis při svých aktivitách využívají. Na obranu mohou úředníci uvést, že svůj záměr předložili ke schválení vládě i parlamentu. Jak ale stojí výše, ministři ani poslanci se o něj nezajímali. „Zásadní proměna českého školství“ (slovy profesora Piťhy) se tak rozběhla bez dohledu veřejnosti i politiků, a úředníci si nestěžují. „Rozhodovalo by se politicky, ne věcně,“ soudí dr. Pátý. V případě tak „úžasného intelektuálního výkonu“, jakým jsou osnovy Obecné školy, by prý každé zdržení jen uškodilo. „Jak obtížné je něco vytvořit a jak jednoduché na to útočit z pozice neznalců,“ říká Pátý.

Zákon tvrdé ruky

Námitky proti direktivnímu řízení školské reformy by ztratily část svého lesku, kdyby se dalo prokázat, že našemu školství opravdu pomohla. O tom ale liberálové mezi učiteli vážně pochybují. Není prý tak jednoduché změnit současný „kasárenský režim“, kdy jsou děti nuceny dlouhé hodiny sedět ve třídách a poslouchat nudný proud informací, které se pak budou muset doma naučit. K pořádku je přitom vede zákonem stanovená metoda cukru a biče - známkování od jedničky do pětky. Liberální kritiku podpořila polistopadová srovnání schopností našich dětí s jejich západními vrstevníky. Co se týče encyklopedických znalostí, těžko hledají čeští školáci konkurenci: naši sedmáci musejí zvládnout látku, která se například v Dánsku probírá až v devátě třídě. Odvrácenou tvář této přednosti ukázal loňský průzkum Pražské skupiny školní etnografie: vinou stylu výuky naše děti rychleji stárnou a v sedmi se chovají tak, jako jinde devítiletí. Přicházejí tedy brzy o dětskou bezstarostnost, nestávají se ale dříve dospělými. Jiné průzkumy totiž říkají, že v samostatném rozhodování, při řešení praktických problémů a schopnosti komunikovat s okolím zase za západními vrstevníky zaostávají. „Dítě ve škole trpí nejen nedostatkem pohybu, ale ztrácí i pocit bezpečí,“ shrnuje psycholožka Jana Nováčková. „Musí se přizpůsobit předem stanoveným normám a smiřovat s častými neúspěchy. Těžko potom může uplatnit všechny své schopnosti."Obecná škola podle svých kritiků mnoho v jednostranné organizaci výuky nezměnila: nadále člení předměty na hodiny v délce 45 minut, zachovává známkování, a především vyžaduje od dětí stejnou poslušnost i stejné znalosti jako státní osnovy. Před dělením trojcifernými čísly ani před rozlišováním základových slov od slovního kmene v páté třídě je neochrání. Obránci Piťhova projektu ovšem tvrdí, že Obecná škola přinesla celou řadu změn: děti prý dosahují stejných intelektuálních výkonů s daleko menší námahou a mají při vyučování čas i na více hodin tělocviku nebo dramatickou výchovu. "Občanská škola je ďábelská právě v tom, že je opravdu o něco lepší než staré osnovy,“ vysvětluje Jana Nováčková stanovisko liberálů. „Tím odsunuje skutečnou změnu, a děti se budou nadále učit za stejných podmínek.“ Libor Pátý se ale brání tvrzením, že veřejnost by stejně žádný větší převrat nepřipustila. Průzkum Ústavu pro informace ve vzdělávání a agentury AMD z loňského června přece jasně ukázal, co rodiče od škol chtějí: devět z deseti dotázaných přeje svým potomkům vzdělání především proto, aby měli „větší výběr při hledání zaměstnání“, „lepší finanční ohodnocení v práci“ nebo „jistější postup v zaměstnání“, případně „lepší start do života“. Takové výhody zaručí jedině akademický titul nebo dobrá maturita - a v přijímacích zkouškách na vysokou nebo střední školu dnes může uspět jenom ten, kdo projde několika lety drsného školního drilu. Atmosféru ve třídách zkrátka nelze zlidštit víc, než to dokázala Obecná škola.

Kořeny

Petr Piťha nikdy netajil, že velké změny nechystá. „Situace ve školství je po pádu totalitního režimu jiná než v jiných oblastech,“ napsal ve svém ministerském programu. „Zatímco v ekonomice došlo k úplnému převrácení systému, došlo ve školství k ideologickému pokroucení systému. Školství si však uchovalo mnohé rysy, které jsou u nás ustálené po celá staletí a které jsou i v západních zemích Evropy.“ Tento názor sdílí i Piťhův nástupce. Křesťanští demokraté tedy tvrdí, že naše školství je v jádru dobré, protože uchovalo předkomunistickou tradici - a encyklopedické školy Rakouska-Uherska i první republiky podle nich obdivovala nejen celá Evropa, ale také Amerika. Ministři přitom vůbec nepovažovali za nutné vypořádat se s námitkou, že padesátá léta u nás přece zavedla nový, sovětský školský systém - odborně řečeno polytechnickou výuku. Teorie sovětských pedagogů jsou přitom použitelné i bez marxistické ideologie. Říká se v nich něco podstatnějšího: „učební proces“ má hodně společného s procesem výrobním. Proto je hlavním měřítkem úspěšnosti žáků plnění norem. Učitelé se musí změnit na učební stroje, kterým lidské city při výrobě jen překážejí. To je ovšem velký rozdíl proti rakousko-uherskému přístupu, který sice proslul nekonečným memorováním, pěstoval ale sebekázeň a nepřehlížel lidskou důstojnost.Česká veřejnost sovětský systém akceptovala: lidé zjistili, že jedině „papír ze školy“ dává šanci uniknout dělnickým modrákům a píchačkám ve fabrice. Takové hodnocení vzdělanosti se dodnes nikdo nepokusil změnit, a proto nemá smysl hovořit ani o začátku školské reformy. Ministerstvo školství dokonce dědictví minulosti tvůrčím způsobem rozvíjí: zavedení osmiletých gymnázií (kam se přechází už po páté třídě základní školy) ještě zvyšuje prestiž jednostranného intelektuálního tréninku, naopak definitivně likviduje poslední zbytky přirozeného sociálního prostředí ve třídách: děti se nadále nebudou stýkat se všemi svými vrstevníky, ale jen ti „chytřejší“ (případně „hloupější“) mezi sebou. Proti této praktické výuce pohrdání lidmi jiných schopností jsou proklamace autorů Obecné školy o „nepřípustnosti diskriminace a podceňování“ slabou zbraní.Fráze o tom, že školství je „v jádru zdravé“, protože se opírá o „tradice“, používají pedagogové všech postkomunistických zemí - dokonce i ve východním Německu, kde musejí tradice hledat až u císaře Viléma. Brání se tím reformě a skrývají strach před otázkou: Dokážeme učit děti v době, která už nevyžaduje skupinu intelektuálních přeborníků a poslušný dav čekající na jejich příkazy, ale hotové osobnosti, které se umějí samostatně rozhodovat?

Nesmiřitelní

Křesťanské Ministerstvo školství poskytlo opozici dost munice pro předvolební boj. „Katolicismus je stejně konzervativní a nesmiřitelný jako komunismus,“ komentuje zavedení Obecné školy odborný mluvčí ČSSD Eduard Zeman. „Katoličtí politici se vždy snaží prosadit svou pravdu jako jedinou.“ Od této kritiky se odráží i sociálnědemokratický program: poslanec Zeman sice souhlasí s Piťhou, že školství si z dob první republiky zachovalo „mnoho dobrého“, v každém případě se ale prý musí zbavit tradičně obrovské závislosti na státu: úředníci v žádném případě nesmějí předpisovat, co a jak se má ve školách učit. Sociální demokraté nechtějí rušit Piťhovu Obecnou školu - přestane být nebezpečná ve chvíli, kdy začnou fungovat i jiné vzdělávací programy. Poslanec Zeman odmítá i praxi víceletých gymnázií a chystá osvětovou kampaň, která by veřejnosti objasnila, jaké škody může ve společnosti takové „kukaččí vejce“ natropit.Ministra Pilipa čeká ještě jedna nepříjemnost. Na podzim totiž české školství zkoumala komise OECD a své poznatky zveřejní v polovině března. Odborníci předpokládají, že kromě kritiky víceletých gymnázií zpochybní evropští komisaři i Piťhovo přesvědčení, že česká vzdělávací soustava je v podstatě stejná jako západoevropské systémy. Ministerstvu pak v logice jeho dosavadního přístupu nezbude nic jiného než odpovědět, že naše školy jsou lepší.Poslední poznámka s výhledem do budoucnosti: školská reforma by nemusela ztroskotat na zavilém odporu veřejnosti, vyžadující náročný intelektuální výcvik dětí před blížícími se zkouškami na střední či vysoké školy. Jak svědčí další údaje ze zmíněného průzkumu AMD, čeští občané školám nejvíce vyčítají, že neučí děti sebedůvěře, samostatnému rozhodování ani schopnosti jednat s lidmi různých vrstev a že berou chuť ke studiu. Naopak se to přehání s kázní, se znalostmi a domácími úkoly. Pokud tedy osvícený ministr odstraní všeobjímající stres z přijímacích zkoušek, nikomu se po tvrdém režimu na školách stýskat nebude.

Co to je vzdělávací program

Ve všech západoevropských zemích řídí školský systém státní orgány. Rozdělují peníze a někdy rámcově kontrolují kvalitu výuky. Nejobecnější vzdělávací cíle („co a jak“ učit) stanoví obvykle parlament. Jde o zásady typu: „Škola podporuje duchovní, morální, intelektuální a tělesný rozvoj.“ Zákon může obsahovat i seznam a stručnou charakteristiku předmětů, které se musí na každé škole učit. Zákonné předpisy a doporučení pak pedagogická sdružení rozpracují podrobněji do vzdělávacích programů. Programy někdy schvaluje na státu nezávislá pedagogická rada. Tyto dokumenty obsahují jakési osnovy (přehled doporučeného učiva a počtu hodin, vhodných k předvedení látky), doporučují také různé pedagogické metody a pomáhají učitelům vybírat na trhu pomůcek. Školy se mohou hlásit k některému z doporučených programů, mohou ale také zvolit ze známých alternativ (waldorfské, daltonské, montessoriovské školy), anebo vytvořit vlastní program, který někde opět schvaluje pedagogická rada.Stát kontroluje kvalitu výuky podle zákonem stanoveného vzdělávacího minima, které definuje znalosti a schopnosti, bez nichž by žádné dítě nemělo opustit školu.

Obecná škola a ti druzí

Vedle státních osnov smějí čeští učitelé používat pouze vzdělávací program Obecná škola. Alternativy musí mít ministerskou výjimku - jde například o cca dvacet waldorfských škol. V březnu zřídí ministerstvo komisi s pravomocí schvalovat další obecné vzdělávací programy. Ty by měly odpovídat vzdělávacímu minimu (standardům), které ministerstvo stanovilo loni.První v řadě žadatelů je program Národní škola, který zpracovala Asociace pedagogů základních škol (podílí se na něm i poslanec Eduard Zeman) - není vyloučeno, že bude fungovat od září 1997. Národní škola nechává učební plány v kompetencích škol a zastřešuje tak experimenty, které po listopadu vznikly iniciativou některých ředitelů. Vedle tradičních postupů nabízí i výuku integrovaných předmětů (společně se učí například dějepis a zeměpis) a projektovou metodu (všechny předměty se proberou v rámci jednoho velkého tématu - děti se učí třeba půl roku o středověké vesnici).Výzkumný ústav pedagogický chystá na zakázku ministerstva program Základní škola, který má být novou úpravou státních osnov. Fyzik Martin Macháček navrhl Reálnou školu, která zachovává současný model výuky, doporučuje ale praktičtější látku - děti by například měly umět jednat s bankami, vytvářet rodinný rozpočet a orientovat se v nejbližším okolí. Živá škola (jedním z autorů je Ondřej Hausenblas z pražské filozofické fakulty) nabízí nejdůkladnější reformu - projekt stanoví seznam vlastností, které má škola v žácích pěstovat (například jasné a tvořivé myšlení, zdravý život, tolerance) a nabízí dílčí učební postupy, jež kantor sestaví do konečného učebního plánu. Ruší klasické známkování.