Ruští špioni znovu výrazně aktivizují svou činnost s cílem proniknout do nejvyšších hospodářských, politických a vojenských struktur země. Šíře a intenzita ruské špionáže se začíná vracet na úroveň nejhorších let studené války. To není úryvek z tolik diskutované zprávy BIS, ale z letošní výroční zprávy její německé obdoby - Verfassungsschutzu (BVF). Tento několikasetstránkový dokument je u našich západních sousedů veřejně přístupný a obdrží jej každý občan, který o něj požádá. O zvyšující se ruské zpravodajské aktivitě hovořil minulý měsíc v Bundestagu i šéf BVF Hans Jörg Geiger. V Německu nevyvolala zpráva žádné pozdvižení, místní média jí věnovala minimální pozornost.
Čtyři sta ruských špionů
Ve věci ruského nebezpečí měla daleko umírněnější přísně tajná zpráva Bezpečnostní informační služby úplně jiný osud. Obdržel ji pouze prezident, ministři a jeden výtisk mají k dispozici poslanci: pro zbytek národa měla zůstat utajena. Stal se opak: MF Dnes zveřejnila část v ní obsažených informací, a kolem dokumentu se rozpoutala vášnivá diskuse.Razítko „přísně tajné“ zřejmě vyvolává v občanovi pocit přístupu do třinácté komnaty a jinak nevinné a prakticky nicneříkající zpravodajské řádky najednou získají nádech tajemna, vizi průniku do sfér, ve kterých se běžně pohybují mocní tohoto světa. Z hlediska obsahu není důvod výroční zprávu BIS utajovat (snad až na výjimky, kde by mohl být odhalen zdroj informací) - službu však k takovému postupu zavazuje zákon. Norma o státním a služebním tajemství zde platí od roku 1961; před dvěma lety byla sice novelizována, ale nikdo z odpovědných šéfů tajných služeb, armády, vnitra či ostatních rezortů však tehdy v připomínkovém řízení neprojevil snahu „utajování“ zásadním způsobem narušit. Přes kosmetické změny zůstalo vše při starém: úředníci s odvoláním na velmi mlhavé důvody mohou dál skrývat, co jim libo. Pak je pochopitelné, že publikování každé „přísně tajné“ informace vyvolává senzaci. Velikost této senzace přitom vůbec neleží v důležitosti zprávy, ale jen ve stupni jejího utajení.Z posledně jmenovaného hlediska stojí dokument BIS vysoko, důležitý naopak moc není. Navíc o něm bylo referováno nepřesně. Ve zprávě (která mimochodem nemá dvě stě třicet stran, jak psala MF Dnes, nýbrž o polovinu méně) se například nikde neobjevuje později v tisku citovaný údaj o čtyřech stovkách ruských agentů působících na našem území (z toho prý šestapadesát pod diplomatických krytím). Pokud by to bylo správné číslo, musel by být špionem každý zaměstnanec ruské ambasády, konzulátu či oficiálního obchodního zastoupení a agentem každý ruský diplomat. Dál ve zprávě nenajdeme ani slovo o tom, že by se (jak tvrdí média) ruští agenti chystali ovlivnit české volby. Zůstává tedy NATO, respektive překážky, které agenti budou klást našemu vstupu do něj. Fakt, že Rusko sleduje možné rozšíření Severoatlantické aliance s krajním odporem, je všeobecně znám a představuje generální linii současné vlády v Kremlu. Je tedy pochopitelné, že v tomto duchu budou pracovat i zaměstnanci ruských tajných služeb. Co je na takové „zprávě“ senzačního?
Přísně tajné bunkry
Přísně tajná zpráva BIS vyšla už potřetí a pokaždé se nechala inspirovat stejným dokumentem německých kolegů. Podobné zprávy musí vládě předložit i civilní rozvědka a vojenská tajná služba. Ministerstvo obrany to zatím neudělalo. Jedno přísné tajemství už ale z armády uniklo. Vojáci na popud šéfa vojenské tajné služby generála Procházky „znovuutajují“ rozmístění bunkrů postavených v našem pohraničí před druhou světovou válkou; hodlají je totiž opět využívat. Na první pohled je patrná nesmyslnost tohoto kroku - soudobá vojenská věda jednohlasně tvrdí, že budoucnost mají malé, mobilní, dobře vyzbrojené jednotky, a nikoli zakopané útvary. Co je ale humornější, plány přísně utajovaného rozmístění bunkrů má nejen armáda a Vojenský historický ústav, jehož dokumenty jsou veřejně přístupné, ale také třeba Škoda Plzeň, která je ve dvacátých letech stavěla, a vlastní je jako válečnou kořist i Němci - a především na hranici s nimi jsou bunkry rozmístěny.
