Zdánlivě to zní logicky. Kdyby měly státní úřady povinnost informovat o všem co dělají, nemohly by vůbec pracovat. Byrokraté by prý museli neustále odpovídat na otázky zbytečně zvědavých občanů, a navíc by hrozilo, že do „složitých úředních záležitostí“ budou nepoučenými připomínkami vstupovat lidé bez potřebné kvalifikace a kompetence. Zhruba takto, vždy když u nás dojde řeč na otázku přístupu k informacím, argumentuje vláda, a vlastně skoro každý politik, který seriózně uvažuje o své další mocenské kariéře. Jejich důvody lze sice pochopit, ale nikoli přijmout.
Úředník není zákon
Přestože každý demokrat souhlasí s tezí, že cenzura je nepřípustná a že svoboda projevu, a tedy i svoboda tisku jsou jedním ze základů demokracie, ne všichni se pak shodnou, co to znamená v praxi. Jistě, každý může svobodně šířit své názory, a pokud tím zásadně neomezuje či nepoškozuje práva druhých (například nepodněcuje rasovou nenávist), je to jeho věc. Horší to je, jde-li o šíření, respektive získávání informací. Příklad: Nikdo z členů české vlády nebo vyšších státních úředníků se už dnes asi nebude příliš vzrušovat, když o něm veřejně prohlásíte, že je - dejme tomu - „namyšlený amatér“. Pokud však necháte názory stranou a budete se chtít raději dozvědět, komu a proč jeho úřad vyplatil dotace, případně kam, kdy a proč jeho úředníci cestovali, nebo dokonce na základě jakých podkladů bylo přijato to či ono rozhodnutí, narazíte téměř s jistotou na vzrušený odpor. „To jsou neveřejné a důvěrné údaje,“ zní většinou oficiální odpověď.I vcelku liberálně založení lidé ve státní správě obhajují tuto praxi poukazem na složitost své práce. Běžný občan, říkají, nemá šanci obsáhnout všechny souvislosti daného problému, a informace „vytržené z kontextu“ by pro něj byly zavádějící, čili bezcenné. V překladu do normální řeči je to vlastně následující vzkaz: občané jsou příliš nekompetentní hlupáci, aby jim stát mohl prozrazovat, co všechno pro jejich dobro (a z jejich peněz) dělá. Takovéto uvažování státního úřednictva ovšem není pro kvalitu zdejší demokracie zrovna povzbudivá zpráva.
Čas pro Ústavní soud
Ústavní Listina základních práv a svobod jasně říká, že státní i samosprávné orgány „jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti“. Podrobnosti má stanovit zákon. Ten ovšem dosud neexistuje a jedinou právní normou, která tak u nás upravuje právo na informace, zůstává třicet let starý tiskový zákon. A ten toto právo v obecné rovině přiznává dokonce pouze novinářům, a nikoliv řadovým občanům.Bohužel za celých šest polistopadových let se nenašla dost silná politická vůle tento stav zásadně změnit. Politikům totiž vyhovuje a ve společnosti samé zatím není dost silná „poptávka“, která by vládu nebo některou z politických stran přivedla k myšlence navrhnout Zákon o přístupu k informacím. (Takovýto předpis nařizující státním úředníkům zpřístupnit každou informaci, která není ze zákonem stanovených důvodů tajná, existuje v řadě anglosaských zemí - podrobně o tom viz Respekt č. 6/95). Ve snaze alespoň trochu prolomit tajnůstkářskou mánii politiků proto Respekt koncem ledna podal dvě žaloby k Ústavnímu soudu. V první napadl rozhodnutí pražského magistrátu, jehož rada se usnesla, „neposkytovat koncept územního plánu právnickým ani fyzickým osobám“. Druhá žáloba pak směřuje proti ministerstvu zemědělství, které Respektu odmítlo zpřístupnit přehled dotací, jež vyplatilo v 1994.V případě magistrátu jde především o to, aby soud jasně definoval „přiměřený způsob zveřejnění“ informace. Rada totiž považuje za dostatečné, když územní plán (který na řadu let dopředu určí tvář města) vyvěsí po určitou dobu v budově radnice, a odpírá vydávat jeho kopie zájemcům s vysvětlením, že by to bylo „příliš drahé“. Nikoho z úředníků přitom nenapadlo místo zákazu raději stanovit, že si každý zájemce svoji xerokopii zaplatí. Ve sporu s Luxovým ministerstvem už nejde o „přiměřenost“, ale o princip. Jeho úředníci totiž informace o dotacích považují za „ryze individuální a obchodní“ data chráněná zákonem. Nesmyslnost takové argumentace je zřejmá. Dotace jsou vypláceny ze státního rozpočtu (tedy z našich daní), a ten pochopitelně žádnému utajení nepodléhá.Pokud Ústavní soud žalobě vyhoví a ve svém nálezu stanoví, co je „přiměřený způsob poskytování“ informací, případně magistrátu i Luxovu úřadu nařídí žádané informace vydat, bude to pro budoucnost významný precedens. Pro stát, odchovaný v tradiční středoevropské aroganci vůči ovládaným, by to bylo významné upozornění, že je tu i se svou armádou byrokratů pro občany, a ne naopak.
