Mezi členy vlády se už nějaký čas mluví o tom, že guvernér ČNB Josef Tošovský je u premiéra Klause na „indexu“ a ať navrhne co navrhne, je to vždy špatně. Fakt, že dva ekonomicky nejvlivnější muži ve státě si v poslední době poněkud lezou na nervy, už však pomalu přestává být tajemstvím politických kuloárů. Pokud bychom se ale dotázali obou „kormidelníků ekonomiky“ oficiálně (tedy například na tiskové konferenci), budou oba reagovat velmi distingovaně a v nejlepším případě řeknou, že jde o spory odborné. Ano, jde také o spory odborné, ale zdaleka nejen o ně.
Rivalita má mít své meze
Jistá míra rivality mezi centrální bankou a vládou, jejíž počínání je nutně odvislé od politického, respektive volebního cyklu, existuje všude na světě a určitě všude tam, kde je tak jako u nás nezávislost centrální banky zaručena zákonem (v našem případě jako v jediné zemi na světě dokonce ústavou). Centrální banka má na starosti na prvním, druhém i třetím místě stabilitu měny. Většina vlád si zpravidla přeje poněkud nižší úrokové míry a před volbami pravidelně bývá v pokušení slevit z restriktivní rozpočtové politiky a vytvářet tak inflační tlaky. Centrální banka proto musí dupat na brzdy. To ale není náš případ.Klaus i Kočárník jsou v zásadě fiskální a rozpočtoví konzervativci (oba jsou dokonce zavilí odpůrci zadlužování příštích generací), a přestože by jejich spolupráce s ČNB v boji proti inflaci - tedy jistá koordinace fiskální a měnové politiky - mohla být lepší, věci jakž takž fungují. Václav Klaus je jako ekonom navíc přesvědčen, že nezávislá centrální banka je pro fungování ekonomiky důležitá, Tošovskému ale jako by trochu záviděl, že jeho práce na rozdíl od premiérovy není testována přímo přízní voličů. Guvernér se nemusí trápit pravidelnými odpověďmi na přitroublé interpelace republikánů, nemusí neustále vyjednávat s koaličními partnery, nemusí pořád někde obhajovat a vysvětlovat svá rozhodnutí atd. Kromě toho se mu asi zdá, že si centrální banka v poslední době začíná uzurpovat příliš velké pravomoci, že je do určité míry mocnější než sám premiér. Klausovi vadí, že na zasedání Bankovní rady ČNB může (ze zákona) přijít pouze premiér nebo ministr financí osobně, a nikoliv například jejich poradci, zatímco Tošovský může sedět na každém zasedání vlády. Guvernérova budoucnost není navíc závislá jenom na podpoře premiéra: Tošovský se dnes může opírat nejen o další představitele koalice, ale třeba i o některé rozumné opoziční poslance, a především o prezidenta, který ho formálně jmenuje do funkce. Připočteme-li k tomu fakt, že to byl paradoxně právě Klaus, kdo v prosinci 1989 zavolal do Londýna „jakémusi“ Tošovskému, který tehdy pracoval v londýnské pobočce Živnobanky, a nabídl mu místo předsedy tehdejší SBČS, pochopíme některé důvody, proč je guvernér u premiéra v neoblibě.
Štiky, nebo podvodníci
Všechny tyto věci ovšem nejsou nějaká novinka. nevraživost posledních týdnů má tedy i jiné příčiny. Pro pochopení věci se však nejprve musíme vrátit o dvanáct měsíců zpět, kdy mezi oběma pány došlo k první větší roztržce.Guvernér se na podzim 1995 obával přílišného rozjezdu netransparentní kapitálové skupiny Motoinvest a měl k tomu své dobré důvody. Premiér Klaus naopak považoval aktivity této kapitálové skupiny za normální, zdravé, a dokonce Tykače a spol. veřejně označil za „štiky v rybníce“. V zásadě tak odmítl guvernérovy argumenty, že vláda nedělá dostatek pro regulaci kapitálového trhu (a to je hlavní příčina vzniku a existence podobně neprůhledných skupin) a že policie a vyšetřovatelé nejsou schopni účinně postihnout notorické vykrádače bank.Začátkem letošního roku pak ČNB vyhlásila tzv. ozdravný program. Během relativně krátké doby přišla o licenci nebo skončila pod nucenou správou celá řada menších bankovních ústavů. Centrální banka jejich likvidaci pokládala za nutnou očistu bankovního sektoru a tvrdila, že by byly schopny akumulovat nekonečné ztráty a všemožně v systému škodit. Předseda vlády však opatření ČNB považoval naopak za neoprávněný frontální útok na soukromé banky. Jinými slovy: zdálo se mu, že ČNB volí nejjednodušší řešení a že chce soustředit moc zpět do rukou čtyř velkých polostátních bank, kterým lépe vidí do karet a se kterými se na základě personálních kontaktů umí lehce dohodnout. Podle dostupných informací se Klausovi nezdálo ani to, že ČNB v případě menších bank několikrát sáhla k „snížení základního jmění na jednu korunu“, což se fakticky rovná určité formě znárodnění majetku nezodpovědných akcionářů. A když se pak krachy bank dostaly na první místo televizních zpráv, musela mít vláda nutně pocit, že se jí neprávem připisuje zodpovědnost, která podle ní padala především na ČNB.
Na indexu
K dalšímu střetu došlo letos na jaře, kdy představitelé tzv. bankovní čtyřky (tedy Tošovský, Kočárník, Češka, Skalický) jednali vůbec poprvé v přítomnosti premiéra. Klaus tehdy tvrdě a nakonec neúspěšně prosazoval, aby bylo „štikám“ z Motoinvestu umožněno získat dvě místa v dozorčí radě České spořitelny. Tošovský se tvrdě bránil, protože přítomnost netransparentního Motoinvestu v tak klíčovém peněžním ústavu podle něj mohla ohrozit stabilitu celého bankovního sektoru.K dalším rozepřím dal podnět krach Kreditní banky Plzeň. Klaus byl přesvědčen, že za situaci je zodpovědná především ČNB a bankovní dohled, Tošovský naopak tvrdil, že hlavním akcionářem byla Česká pojišťovna, tedy polostátní finanční ústav, jehož dozorování navíc patří pod ministerstvo financí. Na konci celé kauzy pak bylo již známé nedodržení dohod o tom, kdo zabezpečí likviditu a přežití Kreditní banky. ČNB je přesvědčena, že dohody nedodržela především soukromá skupina PPF, která pojišťovnu mezitím ovládla, premiér je naopak náchylný věřit spíše verzi PPF o tom, že dohody nedodržel právě Tošovský. Vše se pak ještě vyhrotilo s případem Agrobanky. Na celonočním zasedání vlády prosazoval premiér měkčí a méně násilný přístup než vyhlášení nucené správy. Marně. Nakonec opět zvítězil názor ČNB, jejíž guvernér mimo jiné argumentoval tím, že hlavní představitel Motoinvestu, jenž Agrobanku ovládá, byl v době zasedání vlády na útěku z republiky.Od té doby se neinformovaným zdá, že je relativní klid, zdání však klame. Před třemi týdny Klaus tvrdě odmítl privatizační materiál centrální banky, především pak myšlenku o fúzi České spořitelny a ČSOB. O smysluplnosti tohoto návrhu je opravdu možné úspěšně polemizovat, faktem však je, že ČNB pouze navrhovala vypracovat na toto téma studii a teprve časem dospět k nějakému rozhodnutí. Nicméně premiérovi už tato věc připadá tak nesmyslná, že veřejně prohlásil, že ani diskuse o fúzi „není na pořadu dne“. Stejně tvrdě pak byl minulý týden na poradě ekonomických ministrů odmítnut návrh novely zákona o bankách. Podle slov jednoho z účastníků především proto, že si v něm ČNB chtěla „uzurpovat přílišnou moc“ (šlo především o větší možnosti zásahů do výkonu akcionářských práv).
Zklidnit emoce
Je bez diskuse, že napjaté vztahy obou kormidelníků nejsou pro ekonomiku země dobré. Například důvěra v měnu stojí a padá s důvěrou v lidi, kteří mají její stabilitu na starosti. Problém je i v tom, že ČNB má na starosti příliš věcí: měla by se (a je to tak správné) angažovat v diskusi o privatizaci bank. Tošovského lidé musí také rozhodovat o často tvrdých opatřeních v soukromých bankách. V západní Evropě a USA tomu tak většinou není, protože západní bankovní sektor je po dlouhou dobu tvrdě regulován a zrno od plev je, alespoň do určité míry (nikdy to pochopitelně nejde dokonale), již odděleno. V našem případě by ale bylo nejlepší, kdyby měla bankovní dohled na starosti samostatná instituce a centrální banka by se přela s vládou pouze a jen o správnosti a metodách měnové politiky. Tak to funguje například v Německu. Zdá se však, že je to momentálně nereálná představa: horký brambor bankovního dozoru si dnes vláda od ČNB stěží vezme.Oběma pánům tak nezbývá než zkusit „vykouřit dýmku míru“. Je to v zájmu občanů této země, neboť oba mají na starosti záležitosti, ve kterých nemají osobní spory a antipatie co dělat.
