Bendův Úřad pro vyšetřování a dokumentaci komunistických zločinů (ÚDV) začal minulý týden stíhat tři muže, kteří před deseti lety zastřelili během služby u Pohraniční stráže na hranici německého penzistu. Samotný fakt, že vojáci někoho zabili na hranici, by ke stíhání nestačil. Tři pohraničníci jsou však obviněni, že oběť zastřelili na území Spolkové republiky a mrtvé tělo pak zatáhli na českou stranu. Až potud jde o tragický, nikoli však neobvyklý obrázek z hranic „tábora míru“. Případ tachovských pohraničníků ale vyvolal jinou diskusi.Tikající bombou hrozící rozmetat prakticky veškeré výsledky Bendova úřadu je názor právních expertů, podpořený minulý týden autoritami z nejdůležitějších: předsedou senátu Nejvyššího soudu JUDr. Pavlem Šámalem a soudcem téže instituce JUDr. Františkem Púrym. Oba tito soudci došli k závěru, že ústavní Listina práv a svobod zakazuje jakoukoli právní retroaktivitu - bez výjimky. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu, na jehož základě může Bendův tým pracovat, však kromě jiného říká, že „do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 28. února 1948 do 29. listopadu 1989, pokud z politických důvodů nedošlo k pravomocnému odsouzení“. Pominutí promlčecí lhůty v době, kdy už uplynula, je retroaktivitou. Dvě právní normy si tedy odporují a soudci jsou nuceni se v tomto případě řídit normou vyšší, tedy Listinou práv a svobod. Převedeno na pohraničníky - ti mohou být podle „protikomunistického zákona“ teoreticky odsouzeni, ale podle listiny nikoli, protože promlčecí doba od chvíle, kdy stříleli, do okamžiku, kdy byli obviněni, už uplynula.
Rozkaz bez podpisu
Tři pohraničníci pronásledovali polského občana, který se nedaleko Tachova pokusil přejít hranici na Západ. Protože se uprchlíkovi podařilo překonat dráty, rozhodla se ho zapálená trojice pronásledovat i na německém území. Tady jim ale první přišel do rány vysloužilý pohraniční policista Johann Dick (59). I když v poklidu sbíral houby a ani v nejmenším nepřipomínal zoufale prchajícího „kopečkáře“, vojáci si jej přesto spletli se svým polským terčem a vystříleli do něj dohromady pětadvacet ran. Rozstřílené tělo pak zatáhli na českou stranu, kde se, jak tvrdí, pokoušeli o první pomoc - bezvýsledně. Případ později vyšetřovala Státní bezpečnost, nikdo ale nebyl z ničeho obviněn.O podobném činu už soud jednou rozhodoval. Přede dvěma lety stáli před senátem pohraničníci Pavel Sirotný a Valtr Macošek za to, že v roce 1984 zastřelili na hranici Františka Faktora, který chtěl emigrovat z ČSSR do Rakouska. Dokonce se mu to i podařilo, Sirotný s Macoškem ho ale už na rakouském území postřelili do zad ze samopalu. Na rozdíl od svých tachovských kolegů se o první pomoc nepokoušeli, takže Faktor v odlehlém koutu příhraniční krajiny umíral celou noc a více než polovinu následujícího dne. Oba lovci lidí teď sice byli odsouzeni ke dvěma letům vězení za „ublížení na zdraví s následkem smrti“, trest jim ale byl automaticky prominut vzhledem k prezidentově amnestii z roku 1990. Jejich proces však proběhl ve chvíli, kdy ještě neminula desetiletá promlčecí lhůta.Tato lhůta ovšem nepředstavuje ve zmíněných případech ani zdaleka jediný bod, kdy přirozené právo pokulhává za psaným zákonem a jeho interpretací. Pohraničníci se řídili tzv. řádem ostrahy státních hranic, vypracovaným v půli sedmdesátých let; ten jim dával právo zastavit narušitele hranic bez obav jakýmkoli způsobem, tedy i střelbou. Od vydání tohoto pokynu bylo na hranici zastřeleno minimálně pět lidí: statistiky se nevedly a ÚDV má na seznamu ještě sedm osob, u kterých nedokáže určit, kdy byly zastřeleny. Pod směrnicí ovšem není nikdo podepsán. Je na ní pouze razítko „rozkaz ministra vnitra“ - tím byl tehdy Jaromír Obzina. Na ÚDV rozkaz mají, ale vyšetřovatel Adolf Rázek si není jist, jestli je za něj možné Obzinu stíhat. V Německu jsou funkcionáři, kteří někdy podobný příkaz vydali, souzeni. Je ale pravda, že v NDR byli mocipáni zvyklí své rozkazy podepisovat.
Nic se nedá prokázat
V tom je totiž celý problém, proč dnes v Německu stíhat jde, a v České republice nikoli. Náš západní soused se počátkem devadesátých let odvolával při schvalování zákona o pominutí promlčecí doby na precedens z roku 1946, kdy byl schválen stejný zákon pro léta 1933 -1945. Ten poté uznal jak Spolkový ústavní soud, tak Spolkový soudní dvůr. Obě instituce totiž dospěly k závěru, že soudy třetí říše považovaly vůli NSDAP a Hitlerova státního vedení za právně závaznou. Toto jasné bezpráví bylo přitom nad veškerou pochybnost písemně doloženo v dokumentech. Podobně dnes mají němečtí právníci v rukou písemné důkazy hlásající, že závěry sjezdů komunistické SED jsou závaznými principy pro činnost soudů.České instituce ničím podobným nedisponují. Málokdo sice pochybuje o zvůli komunistů a většina občanů ví, že řada rozsudků má původ ve stranických sekretariátech, nicméně čeští tajemníci byli opatrnější než jejich východoněmečtí soudruzi. Rozkazy se většinou sdělovaly ústně či po telefonu, ty psané jsou stejně anonymní jako citovaný řád ostrahy hranic. Proto se dnes suchou řečí práva těžko zpochybňuje „nezávislost“ komunistických soudů, a proto vlastně není důvod rušit promlčecí lhůtu. Zákaz retroaktivity navíc platí na našem území od roku 1803. Pokud tedy Ústavní soud nenajde nějaké šalamounské řešení, nezbude Bendovým vyšetřovatelům nic jiného než zločiny komunismu jen pojmenovávat.
