Dítě se možná narodí mrtvé - a to by asi bylo nejlepší i pro ně, protože je nikdo nechce a v nejlepším případě bude trpěným nedochůdčetem. Tak by se daly shrnout metafory, kterými čeští politici a novináři v posledních čtyřech letech obdařili horní komoru českého parlamentu. Přesto se předem neoblíbený Senát bude volit už za šest týdnů, dokonce v den slavného sedmého výročí pádu komunismu.Má vůbec cenu, aby Češi chodili v listopadu do volebních místností, když jediným zřejmým výsledkem celé akce bude pomoc pár desítkám naprosto průměrných lidí, kteří získají sice dobře placené, v každém případě ale naprosto neužitečné místo v demokratickém aparátu? Něco takového pochopitelně vůbec žádnou cenu nemá. Jak tedy mohlo někoho napadnout, že se většina občanů této nedůstojné komedii propůjčí? Nepočetní příznivci mohou na obranu horní sněmovny uvést asi jedinou větu: Senát je tak ošklivý, že je vlastně krásný.
Vaculíkův seznam
Až začnou kandidáti na podzim pořádat mítinky na náměstích a obcházet hospody, aby přesvědčili místní štamgasty, budou mít občané nejlepší příležitost k dotazu, kdo a proč vlastně ten podivný Senát vymyslel. Pokud politici nezapřou svůj dosavadní postoj, odpovědí bez ohledu na své stranické barvy: „My jsme ho nechtěli!“ Václav Klaus ani jeho zástupce Libor Novák se opravdu nikdy netajili s tím, že podle nich je Senát zbytečný. Celá levice zase vždycky říkala, že se voleb účastní pouze proto, aby zabránila úspěchu svých konkurentů. Ostatně i členové ODA a KDU-ČSL se voleb účastní jenom se skřípěním zubů: přes jejich dobré rady se bude hlasovat v jednomandátových obvodech, kde všechnu smetanu slíznou velké strany. K tomu, aby se celá předvolební kampaň změnila v grotesku, opravdu není potřeba zapisovat na kandidátní listiny osobnosti formátu Heleny Růžičkové a Jiřiny Švorcové.Ludvík Vaculík už před měsícem poznamenal v Lidových novinách, že nejen občané, ale ani samotní politici nechápou, k čemu je Senát dobrý. Vaculíkův seznam je možné ještě rozšířit. S myšlenkou zřídit Senát přišli právníci, a dokonce ji prosadili do Ústavy. Svůj záměr v odborné argumentaci proti jiným právníkům obhájili - zákony prý budou po výstupní kontrole v Senátu kvalitnější. Nedokázali to ale vysvětlit nikomu jinému. Proto i oni později na Senát zanevřeli a již loni vydal Ústav státu a práva Akademie věd záporný verdikt: "Od Senátu nelze očekávat, že legislativní chyby odhalí. Bude jen další platformou pro uplatňování politických zájmů. Kvalitě zákonů by spíš pomohlo, kdyby na ministerstvech pracovalo více odborníků."Mezi přívržence Senátu dříve patřili i historici. Systém dvou sněmoven u nás s výjimkou let 1939–1968 funguje od roku 1861, kdy císař František Josef rozdělil říšskou radu na panskou a poslaneckou sněmovnu. Udržovat tradici se často vyplatí - císař obsadil horní sněmovnu zástupci své rodiny, církve, šlechty i dalšími zasloužilými osobami, aby mírnili politické vášně volených zástupců. Roku 1994 ale přední historička Akademie věd Ludmila Broklová svou podporu Senátu odvolala. To, že se do něj bude volit většinově, naši politickou scénu naopak poškodí: "Většinový systém odráží změnu voličských nálad. Když se občanstvo zradikalizuje, odrazí se to na Senátu."Poslední přibyli na Vaculíkův seznam konzervativci. Inspirováni učením Friedricha Hayeka, doporučovali v roce 1992 Senát jako sbor moudrých, který se bude jen pozvolna měnit, a po případném vítězství levice ve volbách do Poslanecké sněmovny udrží reformní kurz České republiky. Jejich nadšení mezitím rovněž ochladlo. Volby do Senátu se totiž zdržely a naopak levice se už začíná prosazovat. Kdyby voliči v listopadu odevzdali hlasy stejným stranám jako v červnových volbách do sněmovny, získala by opozice 43 z 81 senátorských mandátů.
Lepší slabý
Senát než silný prezidentKdo je vlastně za vznik prapodivné instituce Senátu zodpovědný? Zápisy z porad Kalvodovy vládní komise pro přípravu ústavy z léta roku 1992 zmiňují, že se její členové inspirovali příklady z ciziny. V případě druhé parlamentní komory jim ale průzkum v zahraničí nemohl příliš pomoci. Z patnácti členů Evropské unie se sice jenom pět zemí spokojilo s jednokomorovým parlamentem (Dánsko, Řecko, Lucembursko, Portugalsko, Švédsko), ovšem pouze tři mají jako Česká republika druhou komoru přímo volenou občany (Francie, Itálie, Nizozemsko). Ve federacích zastupuje druhá sněmovna zájmy zemských vlád (např. v Německu), jinde se její členové vybírají z dolní sněmovny (Finsko), anebo jsou jmenováni zájmovými svazy, odbory a prezidentem (Irsko). Vážnější inspiraci tedy mohl představovat jenom americký Senát.Srovnání s ústavním pořádkem postkomunistických zemí tehdy vládní experti k dispozici neměli: z dvaatřiceti postkomunistických zemí se jich s jednou komorou spokojilo 23 a jedině v Polsku, Slovinsku, Chorvatsku a Rumunsku se horní komora volí přímo. Nezájem postkomunistů o Senát by ovšem mohl Kalvodovy muže spíše povzbudit. Jacques Rupnik upozornil v loňském Parlamentním zpravodaji na dva základní směry vývoje postkomunistických režimů: středoevropské země dávají přednost vládě parlamentu, Balkán a země Sdružení nezávislých států zřizují prezidentské systémy. Silný prezidentský úřad ale podle Rupnika nové demokracie ohrožuje - svádí politiky, aby se snažili za každou cenu hrát roli silných mužů. Případ běloruského vůdce Lukašenka svědčí, že od východoevropských prezidentů k jihoamerickým diktátorům nemusí být daleko. Lepší je proto systém, kde má hlavní slovo parlament. Přitom všechny země, které daly přednost parlamentu, si vytvořily pojistku proti nečekaným převratům ve sněmovně - včetně Maďarska, kde úlohu Senátu hraje Ústavní soud.Kalvodovi muži ale stejně nehledali inspiraci pro Senát za hranicemi. Podle Václava Bendy, jednoho z členů komise, se nové zákony vytvářely podle vzoru první republiky. Pochopitelně se neopisovalo automaticky. Nové řešení se například hledalo vždy, když se zákon za první republiky neosvědčil.
Ohniště, nebo piják
„Kdykoli přišla do Senátu, celý den hřměl telefon a celý den zpíval svou jednotvárnou píseň psací stroj. Každou sobotu odpoledne seděla ve vlaku do Německého Brodu a odtamtud cestovala třeba na řeznické bryčce v hustém dešti nebo v nákladním automobilu se zbytky neprodané zeleniny za svými voliči. Chodila od vesnice k vesnici a stihla sta schůzí, konferencí, přednášek, úředních dnů. Zná ji téměř celá českomoravská vysočina.“ Dokumenty z třicátých let dokazují obětavost senátorky a přední české feministky Františky Plamínkové. Ve stejné době si povzdechl dlouholetý předseda Senátu František Soukup: „Nikdo z těch, kdo stojí opodál a nemají přímého vhledu do všeho tohoto žhavého ohniště horečné činnosti, nedovede si učiniti plné představy o vší té bezmezné tíze a nekonečné obětavosti veřejné služby, jež vyčerpává všechny síly člověka, pustoší jeho nervy a drancuje jeho zdraví."Soukupovy stížnosti a příklad Plamínkové ale o užitečnosti Senátu přesvědčily jen málo lidí. Postoj veřejnosti k druhé komoře pražského parlamentu už předtím popsal Ferdinand Peroutka. Podle něho nezáleželo na tom, jestli jsou senátoři líní, nebo obětaví: Senát nehrál žádnou politickou roli, a proto byl zbytečný.Rozhodlo se prý ještě před jeho vznikem. Roku 1919 podmínil agrárník Švehla svou účast v Tusarově vládě zařazením Senátu do ústavy - po zavedení všeobecného hlasovacího práva se obával nepředložeností volených poslanců. Zákony měl proto kontrolovat Senát, jakási rada starších, které by zčásti jmenoval prezident. Sociální demokraté ale Senát nechtěli, a proto hrozili, že nechají vládu padnout, pokud se nebude volit i druhá sněmovna. Kompromis byl skutečně "mrtvě narozeným dítětem“, jak s uspokojením konstatoval šéfredaktor Práva lidu Josef Stivín.Volby do Poslanecké sněmovny i Senátu probíhaly zároveň podle poměrného volebního systému, a tak se obě komory lišily pouze počtem členů (Poslanecká sněmovna 300, Senát 150), jejich věkem (poslanci nad 30 let, senátoři nad 45) a stářím voličů (do Poslanecké sněmovny nad 21 let, do Senátu nad 26). Politické složení bylo úplně stejné, a tak Senát nemohl mít jiný názor než Poslanecká sněmovna. Rozhodující politické boje o nové právní normy se odehrávaly mezi poslanci a Senát všechny došlé zákony automaticky schvaloval - vysloužil si tím přezdívku „piják“. „Nevidíme nic z onoho dramatického napětí mezi oběma sněmovnami, nic z ušlechtilého zápolení mezi nimi, o nichž se zmiňují teoretikové systému dvou sněmoven,“ konstatoval Peroutka a upozornil, že do Senátu může kandidovat pouze politik, který se smířil se ztrátou svého vlivu.
Zachránci demokracie, nebo spolek penzistů
„Z první republiky jsme se poučili, nový Senát by už neměl hrát stínovou roli,“ slibuje jeden z autorů ústavy, současný náměstek ministra zahraničí Cyril Svoboda. Proto Kalvodova komise doporučila a Česká národní rada schválila, aby se Senát volil po částech, podle jiného volebního systému a v jiných termínech než Poslanecká sněmovna. Podle Svobody tím bude odlišné stranické složení druhé komory, a tedy i nejdůležitější předpoklad její politické síly zaručen. Za úspěch senátního experimentu přesto nedávají ani tvůrcové ústavy ruku do ohně. Hodně totiž závisí na tom, jak se prosadí samotní senátoři a jak novou instituci přijme veřejnost.Peroutka neměl celou pravdu, když tvrdil, že špatnou pověst Senátu první republiky způsobila ústava: tehdejší horní komora nebyla úplně zbytečnou institucí a ve dvou vážných epizodách parlamentní politiky dvacátých let naopak sehrála svou úlohu pojistky proti zvůli Poslanecké sněmovny brilantně. Poprvé v roce 1920, kdy socialističtí poslanci prosadili velký schodek v rozpočtu, aby mohli zvýšit platy státních zaměstnanců. Černého úřednická vláda pohrozila demisí, což ve chvíli, kdy hrozil komunistický puč, znamenalo výzvu k zavedení autoritářského režimu. Stabilitu země zachránili senátoři, kteří deficitní rozpočet odmítli a dali tak svým kolegům ve sněmovně šanci, aby si svůj verdikt ještě jednou rozmysleli a mohli hlasovat jinak.Senátoři vyřešili i parlamentní krizi v roce 1926. Tehdy se rozpadla koalice občanských stran se socialisty a parlament nebyl schopen schválit jediný zákon. Právě v Senátu se poprvé dohodla nová koalice československých občanských stran s německou pravicí a slovenskými klerikály. Něco takového bylo jen těžko možné v Poslanecké sněmovně, kde nacionální vášně často vybuchovaly křikem i rvačkami. Nové spojenectví senátoři odzkoušeli při hlasování o zvýšení agrárních cel a pak předali předlohu sněmovně. S krvavými potyčkami zákon prošel i v dolní komoře a úspěch nové koalice Švehla završil sestavením první československo-německé vlády.Prvorepublikový Senát nemusel skončit na okraji politické scény - svědčí o tom i současný příklad z ciziny. Varšavský Senát nemá vyšší pravomoci než Senát první republiky a také politické složení obou komor polského parlamentu se kryje. Přesto se tamní Senát těší větší úctě než dolní sněmovna. Polští senátoři totiž bez emocí a bez ohledů na stranické aparáty opraví většinu nových zákonů, zároveň hájí práva zahraničních Poláků a dokážou využít i to, že nemají velkou politickou odpovědnost: když vláda i sněm k některým mezinárodním událostem opatrně mlčí, vydávají senátoři bez okolků dramatická prohlášení. Politicky to příliš neznamená, jejich gesta ale sklízejí potlesk veřejnosti. Mimochodem: poprvé na sebe senátoři upozornili před sedmi lety, kdy se jménem „všech Poláků“ omluvili za invazi do Československa v roce 1968.Čeští senátoři ztratili ve dvacátých letech dobrou pověst především vlastní vinou. Nezadržitelný úpadek začal prvního ledna 1924, když prezident Masaryk odmítl novoroční blahopřání od předsedy Senátu Karla Práška. Důvodem byla Práškova korupční aféra, ostudu měla ale celá horní komora. Pak stačilo, že strany do Senátu delegovaly několik starších politiků opravdu jen na dožití - byl to hlavně případ sociálnědemokratického ministra Habrmana, agrárnického premiéra Udržala a komunistického předsedy Šmerala - a pověst spolku penzistů už Senátu nikdo neodpáral.
Čekání na starce
Poučka amerického profesora Samuela P. Huntingtona říká: „Žádná z demokratických institucí nemá šanci se zakořenit, dokud se nevyvine společně sdílená demokratická kultura, a to na úrovni elity i celé společnosti.“ Ukazuje šanci budoucího českého Senátu. Pokud dokáže pracovat na úrovni, získá neformální kompetence v nějaké významné oblasti společenského života (těžko to ale mohou být jen zahraniční Češi), a pokud se veřejnost pokusí svůj Senát pochopit, není jeho věc ztracena.Splnit poslední podmínku ale nebude ani trochu snadné. Tak především: pochopit ústavu není hračka. Každý zhruba chápe, že Senát má dohlížet na to, aby dolní komora nepřijímala hloupé zákony a neohrožovala tím demokracii - to by se mohlo stát, kdyby radikální strany získaly ve sněmovně většinu. Jenomže vracet zákony může také prezident. Proč bychom tedy měli platit další instituci?Odborníci pochopitelně všechno vysvětlí. Prezident přece kontroluje něco jiného: jeho funkce je součástí výkonné moci, a tak dohlíží, aby parlamentem neprošly zákony, které ohrožují stabilitu vlády - třeba velkými nároky na státní pokladnu. Senát zase udržuje rovnováhu celého režimu - posty ve sněmovně, vládě i místo prezidenta mohou najednou ovládnout radikálové a Senát vydrží ještě nejméně čtyři roky jako protiváha. Například současnému Slovensku by horní komora pomohla - mohla by úspěšně brzdit výstřelky Mečiarovy HZDS. Potíž je zkrátka pouze v tom, že většina občanů nedokáže elegantní ústavní finty ocenit.Senát ke všemu nemá dobrý zvuk už předem. S kritikou začal hned v roce 1992 Miloš Zeman: ocejchoval druhou komoru jako odkladiště nepotřebných poslanců Federálního shromáždění. Spolu s politiky ODA a moravského hnutí tehdy opravdu obsazení Senátu federálními poslanci zabránil. Pocit, že druhá parlamentní komora má především zajistit prebendy pro zasloužilé straníky, ještě posílily spory uvnitř koalice, které zablokovaly plánované volby do Senátu před dvěma lety. ODA a obě křesťanské strany se tehdy obávaly, že po většinových volbách obsadí všechny posty ODS.Při třetím pokusu má Senát zatím nejlepší šance na příznivé přijetí. Červnové volby do Poslanecké sněmovny skončily de facto nerozhodně, většina občanů si (podle průzkumu IVVM) nedokáže představit spolupráci menšinové vlády s parlamentem, důvěra ve sněmovnu od voleb už zase klesla na tradičních třicet procent - lepší vstup na scénu si jedenaosmdesát moudrých starců nemohlo přát.Větší politické strany dnes vznik nové sněmovny vítají, samozřejmě s výhradami. Mluvčí ODA i KDU-ČSL zdůrazňují, že nejde jen o současné volby, ale především o význam Senátu pro dlouhodobou politickou rovnováhu. Jiří Kantůrek z ČSSD upozorňuje, že jeho strana sice dříve příznivcem Senátu nebyla, naplnění ústavy ale nemůže České republice uškodit. Věra Žežulková za KSČM soudí, že stabilitě by nejvíc prospělo, kdyby většinu senátorů dodaly levicové strany. Také podle Jany Petrové (ODS) může Senát pomoci, zvláště když si sami senátoři ujasní, co mají ve své funkci dělat.
Mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem
Do obou komor českého parlamentu volí občané ve věku nad osmnáct let. Do Poslanecké sněmovny může kandidovat minimálně jedenadvacetiletý občan, do Senátu až čtyřicátník. Do sněmovny se volí poměrným systémem v osmi krajích, nejméně jednou za čtyři roky. Senát se volí v 81 okrscích většinově, každé dva roky se hlasuje o obsazení třetiny senátorských míst. Letošní volby jsou výjimečné tím, že je třeba obsadit všechna místa - ve třetině obvodů tedy půjde o mandát na dva roky, ve třetině o čtyřletý a v poslední třetině o „regulérní“ šestiletý mandát. Volby proběhnou ve dvou kolech: pokud v prvním nezíská žádný z kandidátů více než polovinu hlasů, postoupí dva nejúspěšnější kandidáti do druhého kola.Senát musí do třiceti dnů schválit všechny právní normy odhlasované poslanci (neschvaluje pouze zákon o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu). Ke schválení většiny zákonů stačí nadpoloviční většina senátorů přítomných při hlasování.Pokud Senát zákon neschválí, hlasuje o něm sněmovna znovu - k jeho přijetí stačí nadpoloviční většina všech poslanců. Senát může vrátit sněmovně zákon s pozměňovacími návrhy. Senátní verze platí, pokud ji schválí většina přítomných poslanců. Pokud ji ale odmítne nadpoloviční většina všech poslanců, platí původní verze ze sněmovny.Obě parlamentní komory společně volí prezidenta. Vyhlášení války nebo nasazení českých vojáků mimo území republiky musí zároveň schválit nadpoloviční většina všech členů sněmovny i Senátu, změna ústavního zákona vyžaduje třípětinovou většinu všech poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů. Sněmovnu může rozpustit prezident, Senát se naopak rozpouštět nesmí.
Kdo vyhraje
„Hlavně když vyhrají osobnosti!” Těmito slovy obchází většina znalců skutečnost, že neexistují rozumná pravidla, podle kterých by šlo výsledky většinových voleb do Senátu předpovědět. První precedens dodá právě až listopadové sčítání hlasů.
Přesto lze sestavit obecnou prognózu podle výsledků polistopadových voleb a vytipovat některé kraje (viz mapa 1), kde se pravidelně daří pravici (ODS, ODA a lidovci) nebo stranám nalevo (ČSSD, KSČM). Mezi pravicové pevnosti patří velká města - Praha, Brno, Plzeň a České Budějovice, severovýchodní Čechy od Jablonce po Ústí nad Orlicí, Valašsko a Opavsko. Volební okrsky v těchto oblastech slibují 27 senátorských mandátů. Levice by měla vyhrát celkem ve 24 obvodech severozápadních Čech, Jeseníků, střední Moravy a Ostravska. Tato prognóza je důvěryhodná aspoň natolik, že vítězství pravicových kandidátů v levicových regionech (a naopak) bude možné považovat za překvapení. O průlom se pokusí především ODS, která nasazuje svá největší esa do výrazně levicových okrsků - Tomáše Ježka do Děčína, Filipa Šedivého do České Lípy a Jiřího Grušu do Chebu.
Další prognóza nemá v praxi velký význam, může ale sloužit pro pozdější analýzu chování voličů v poměrném a většinovém systému. Kdyby hlasovali v listopadu úplně stejně jako v červnu, postoupili by v 74 obvodech do druhého kola kandidáti ODS a ČSSD, ve třech (Hodonín, Zlín-jih, Žďár nad Sázavou) sociální demokraté proti lidovcům a v dalších třech (Blansko, Třebíč, Vyškov) proti zástupcům ODA, v Uherském Hradišti by proti sobě stáli kandidáti ODS a KDU-ČSL. Kdyby ve druhém kole odevzdali přívrženci ODS, ODA i KDU-ČSL své hlasy nejlepšímu kandidátovi koalice (lidovci ale nedávno oznámili, že své voliče k podpoře kandidátů jiných stran koalice nevyzvou) a grebeníčkovci i sládkovci sociálnímu demokratovi, získala by ČSSD 43 mandátů, ODS 35 a KDU-ČSL by měla 3 senátory (viz mapa 2).
Prognóza podle červnových voleb nedává velké šance kandidátům ODA, proto musí aliance sázet na osobnosti. Dobré vyhlídky mají hlavně Michael Žantovský v Praze 5, Cyril Höschl v Praze 8 a Josef Jařab v Olomouci. Kandidáti komunistů mají největší šance na druhé kolo především v Chebu, Lounech, Litoměřicích a na Kladně.
(Podle údajů ČSÚ)
