Otázka rozšíření Severoatlantického paktu už nějakou dobu připomíná špatnou operetu: každý v ní zpívá svůj part a neposlouchá ostatní. Postkomunistické země bez ustání opakují, že chtějí do NATO, a zdůrazňují, že vše je na dobré cestě. Rusko zarputile odmítá plány na rozšíření Aliance a západní země opatrně vysvětlují, že je třeba trpělivosti a dalších jednání. Navzdory optimistickým informačním šumům, které nám neustále oznamují další „přelomové“ schůzky na nejvyšší úrovni - jen v září se konaly ve Stuttgartu, Bonnu, Moskvě, ve Vídni a minulý týden v norském Bergenu -, se ale operetní obraz nijak nemění. Neformální schůzka ministrů obrany zemí NATO v Bergenu byla přitom samotnými aktéry označena za jednu z nejdůležitějších v posledních letech. „Jsme otevřeni pro nové členy a budeme se této zásady držet,“ řekl americký ministr obrany William Perry. Ovšem ve světle tvrdého nesouhlasu jeho ruského kolegy Igora Rodionova, a zejména nejnovějších požadavků Paříže se Perryho výrok jeví spíše jako zoufalé ubezpečování sebe samých, že k rozšíření NATO vůbec někdy dojde.
Žádný Blízký východ, žádná Asie
Na naší planetě neexistuje jiná organizace, která by svým členům zaručovala srovnatelnou míru bezpečnosti jako NATO. Tento pakt nepochybně plní podmínky faktického mocenského usměrnění světa - disponuje jak armádní silou, tak ekonomickou mocí, přičemž je to demokratická struktura, která nemá žádné územní nároky a nehlásá nebezpečné ideologie. Jeho atraktivitu umocňuje skutečnost, že se v Evropě v posledních letech přeměnilo i ve fórum pro nejdůležitější politické konzultace a rozhodnutí. Proto je zcela logické, že po pádu komunismu ve střední a východní Evropě mnohé země včetně České republiky usilují o členství v Alianci. Bohužel je stále pravděpodobnější, že tato snaha může být od počátku odsouzena k neúspěchu, neboť vychází z nesprávných předpokladů: přesvědčení o relativní důležitosti „středovýchodoevropského“ regionu, srovnatelného s Blízkým východem či s Asií, se v konfrontaci s realitou posledních let ukazuje jako fikce.Praxe stále zřetelněji dokazuje, že sedmý rok po pádu komunismu je NATO pohrouženo především do řešení svých vlastních problémů, a to jak finančních, tak politických. Ty mimochodem nepramení ani tak z pokusů „Evropanů“ získat větší nezávislost na USA, ale hlavně z takových záležitostí, jako je nynější urputná snaha Francouzů o prosazení tuctu svých generálů do sjednoceného velení. Paříž, která vystoupila z vojenských struktur Aliance v roce 1966 a nyní se do nich chce vrátit, totiž vznesla požadavek na stálé obsazení funkce náměstka vrchního velitele ozbrojených sil NATO v Evropě. Stejně tak chtějí obsadit posty vrchního velitele jižního křídla umístěného v Neapoli a středního křídla, které Aliance hodlá zřídit v budoucnu (pokud se NATO vůbec rozšíří). Spojené státy francouzský požadavek odmítly a spor došel tak daleko, že se už dostal i na veřejnost. Přitom pro země NATO není nic důležitějšího než vzájemná bezkonfliktnost.
Mimo priority
Ve vnějších vztazích má dnes z hlediska Bruselu absolutní prioritu úspěšné dokončení bosenské operace, což bylo nakonec i hlavním tématem bergenské schůzky. Představitelé Aliance se zde shodli, že by příští rok měli do Bosny vyslat menší kontingenty mezinárodních jednotek, ale zároveň konstatovali, že se dnes „nemůže k této operaci žádná země Aliance zavázat“. Jako třetí v pořadí priorit následuje úsilí Aliance vytvořit co nejlepší vztahy s Ruskem, které je navíc spojeno s téměř mesianistickým přesvědčením o roli NATO při „obracení“ Ruska k Evropě. Ostatní záležitosti jsou okrajové, a to včetně otázky rozšíření Aliance. A aby nebylo pochyb, je tato záležitost nyní pojímána hlavně z hlediska způsobu trvalé institucionalizace Partnerství pro mír, oné podivné organizace, která dnes sdružuje jak státy usilující o členství v paktu, tak i země, které po tom vůbec netouží (Rakousko a Finsko) nebo přímo otevřeně sabotují jeho činnost, jak tomu je v případě Běloruska či Ruska.Proces směřující k rozšíření Aliance je přitom českými i bruselskými diplomaty zatím stále vykládán jako neustále plynoucí koncepční práce, která bude završena na konci tisíciletí. Není to ale tak úplně pravda. NATO například vypracovalo před rokem třicetistránkový elaborát, jakýsi dotazník pro uchazeče, kteří v něm měli vysvětlit, proč chtějí do Severoatlantické aliance vstoupit a jak jsou na členství připraveni. O věci se pak mělo společně rokovat. Scénář však byl brzy opuštěn a uchazeči byli vyzváni, aby sami „bez zavádějících otázek“ zdůvodnili svůj zájem o členství. Jejich „přihlášky“ pak nebyly - jak se původně plánovalo - probírány na společných summitech, ale na dvoustranných jednáních.V minulosti bylo při rozšiřování Aliance zvykem, že se přibírali nanejvýš dva členové. Pád železné opony ale status quo změnil, a tak se od počátku uvažovalo, že by Aliance přibrala čtyři nové země - Polsko, Českou republiku, Maďarsko a Slovensko. Politický vývoj u našich východních sousedů zařadil Slovensko mezi outsidery. V bruselských kuloárech se pak začalo naopak mluvit o šancích Slovinska, které by z hlediska územní celistvosti NATO napojilo Maďarsko na Itálii. Jenže do hry vstoupili znovu Francouzi.
Vynucená neutralita
Letos na jaře a v létě proběhla dvě kola tzv. dialogů mezi Aliancí a všemi zájemci o vstup. Šéfové NATO se ale náhle rozhodli, že před třetím kolem letos v říjnu si ještě separátně pohovoří se zeměmi, které mají na členství v NATO největší šanci. Dialog nazvali „dvouapůlté kolo“ a pozvané požádali, aby o rozhovorech raději pomlčeli. Podle očekávání však nebyli pozváni jen Poláci, Češi a Maďaři, ale i Rumuni. Jejich přizvání prosadila Paříž, kterou vzápětí podpořili Turci a Řekové. Rumuni prý dosáhli zřetelných pokroků na cestě k demokracii a při zacházení s menšinami, ale hlavně je podle průzkumů veřejného mínění devadesát procent obyvatel pro vstup do NATO. Z počátku zaskočení Američané nakonec změnili rétoriku a z nechápajícího kroucení hlavou přešli ke zdůrazňování faktu, že by Rumunsko mohlo být jakousi předsunutou základnou u Černého moře. Takže - i když zástupci Aliance nebylo nikdy oficiálně řečeno, které země se do NATO dostanou v prvním kole, je zřejmé, že výsostná přání jednotlivých členů NATO mohou dostat proces rozšíření do patové situace.Závěry, které z těchto konstatování plynou, nejsou veselé, je však nejvyšší čas začít o nich hovořit: pokusy České republiky o získání členství v NATO totiž opravdu nemusí být úspěšné. Ovoce zatím nepřinesla ani počáteční politika „nejlepšího žáka ze třídy“, ani její pozdější modifikace na „svezeme se s Polskem“. Jediné, s čím lze v tuto chvíli počítat, je, že v příštím roce získáme při troše štěstí pozvání na rozhovory o vstupu do NATO spolu s nijak blíže nespecifikovaným termínem ukončení či datem realizace definitivního vstupu. Pro Českou republiku to bude znamenat prodloužení statutu vynucené „neutrality“ - samozřejmě se všemi následky. Faktické zablokování procesu rozšiřování NATO si Rusko může - a právem - vyložit jako vlastní vítězství. A neexistuje žádná záruka, že - takto povzbuzeno - nezačne se zakrátko cítit ohroženo také naším zájmem o členství v Evropské unii.
