Minulost nemusí být nepřekonatelnou překážkou pozitivních německo-českých vztahů. Tak zní závěr šesti let diskusí, seminářů a konferencí, které absolvovala šestnáctičlenná komise předních českých a německých historiků. Vědci obou národů se poprvé od roku 1848 shodli na společném výkladu dějin a právě tento týden ho publikují v knize „Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění“. Detailní rozhovory o vyvážených formulacích i nejjemnějších odstínech v hodnocení jednotlivých historických událostí přitom definitivně skončily až týden před vydáním.Společnou německo-českou komisi historiků založili v roce 1990 ministři Genscher a Dienstbier. Vědci v textu právě vydané knihy přesto upozorňují, že pracovali bez „jakýchkoli předem stanovených politických směrnic“, chtěli prý pouze „přispět k porozumění mezi oběma národy“. Svou politickou úlohu ovšem splnili beze zbytku. Diskuse o sporných otázkách společné historie, o tom, kdo komu více škodil, anebo jestli Češi sudetské Němce „vyhnali“ či pouze „odsunuli“, už nemusí zdržovat na letošní rok ohlášenou česko-německou vládní deklaraci.Devadesát stran dvoujazyčného textu líčí německo-české dějiny od roku 1848 až do současnosti, patnáct z devatenácti kapitol se týká období mezi roky 1918 a 1948. Předseda české části komise Jan Křen nedávno poznamenal, že mezi historiky panovala neuvěřitelně velká shoda. V závěru zprávy se vysvětluje, proč k ní došlo. Německá věda už dávno odmítla „snahu o vytváření separátní sudetoněmecké historie“ a české dějiny vykládá jako soužití Čechů, Němců a Židů. Podobný přístup zvolili i čeští historici, kteří opustili „tradiční národně omezené pojetí dějin“.Následující text zahrnuje šest kapitol, zabývajících se dosud nejspornějšími úseky společné historie. Všechny přinášíme v plném znění, jen kapitola „Transfer obyvatelstva v plánech spojenců a české exilové vlády“ byla na vyznačených místech krácena.
Světová hospodářská krize a její politické důsledky
Světová hospodářská krize postihla ČSR jako celek, nejhůře však hustě osídlená německá okrajová území českých zemí. Tam byla převážná část strukturálně slabého lehkého a spotřebního průmyslu, který za hospodářské krize přišel až o dvě třetiny svých odbytišť. Byla-li v roce 1928 zaměstnanost na československém pracovním trhu přibližně vyrovnaná, v letech 1932 až 1938 dosáhla nezaměstnanost mezi německým obyvatelstvem míry daleko vyšší než v sousedním Německu a v poměru k českému obyvatelstvu byla zhruba třikrát větší. Už míra nezaměstnanosti v Říši počátkem třicátých let byla krizovým symptomem. Její téměř dvakrát větší rozsah mezi Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vedl k akutnímu strádání z hladu; přežít bylo možno snad pouze díky rozšířenému jevu takzvaných průmyslových vesnic s doplňkovým zásobováním dělnických domácností z přidruženého chalupnického hospodářství.Skutečnosti, že oblasti německého osídlení byly hospodářskou krizí postiženy nepoměrně silněji, využila nacionálně orientovaná politická propaganda v zemi, aby československou vládu obvinila z jednostranné hospodářské politiky. Od roku 1931 se začalo hovořit o oblastech ve stavu nouze a byly požadovány státní zakázky; podpora v nezaměstnanosti byla naprosto nedostačující. „Plány na překonání krize“ přitom ztroskotávaly nejen na finančních možnostech, ale i na byrokratické strnulosti. Dobové výtky nacionální jednostrannosti se sice v mnohotvárné politice profesních svazů a zájmových uskupení oněch let nedaly mimo jakoukoli pochybnost prokázat, ale ani vyvrátit.Celý tento vývoj byl vzhledem k hospodářskému vzestupu v sousedním Německu od Hitlerova příchodu k moci v roce 1933 ještě silněji pociťován jako záměrně národnostní znevýhodňování.
Německá menšina a proměny její orientace
Ve volbách v roce 1925 dosáhly takzvané „aktivistické“ strany (německé politické strany, které uznávaly legitimitu Československé republiky a byly ochotny spolupracovat na její správě - pozn. red.) dvou třetin všech německých hlasů v Československu. Když však nezaměstnanost v neztenčené míře trvala a dezorientovala lidi, počalo se vzmáhat sjednocovací nacionální hnutí nazvané „Sudetendeutsche Heimatfront“ (SHF: Sudetoněmecká vlastenecká fronta) pod vedením Konrada Henleina; hnutí, přejmenovanému na „Sudetoněmeckou stranu“, se pak v parlamentních volbách v květnu 1935 podařilo získat 64 % všech německých hlasů. Toto hnutí, zprvu ještě vnitřně nevyhraněné, mělo od samého počátku antiparlamentární ráz a bylo poplatné německému hegemonistickému myšlení. Jako politická strana s největším počtem hlasů ve státě se hnutí jak ve svých záměrech, tak ve svém politickém jazyce a struktuře začalo od roku 1935 pozvolna přichylovat k linii sudetoněmecké nacionálně socialistické DNSAP, zakázané v roce 1933; nakonec se od podzimu 1937 SdP (Sudetoněmecká strana - pozn. red.) stala filiální stranou Hitlerovou, podobně jako nacisté v Rakousku. Bez její existence a aktivní pomoci by Hitler, který už v létě 1938 usiloval o rozpoutání války, nemohl vyvinout onen mezinárodní tlak, jenž v důsledku anglické, francouzské a rovněž italské ochoty k jednání vyústil v září 1938 v mnichovskou dohodu.
Hlavní rysy nacistické okupační politiky v „Protektorátu Čechy a Morava”
V českých zemích sledovala německá okupační moc týž konečný cíl jako např. v obsazeném Polsku, totiž rasisticky pojaté poněmčení země.Židé, tj. lidé, kteří se ke svému židovství hlásili buď nábožensky, nebo národnostně, ale i ti, kdo byli do této kategorie zařazeni jen na základě norimberských zákonů, byli ze společnosti vylučováni zákazem výkonu povolání, vyvlastňováním majetku a zvláštním označením; od podzimu 1941 pak byli fyzicky izolováni v ghettu Terezín a tam, povětšinou však v likvidačních táborech v Polsku, vražděni. Jde přibližně o 78 000 osob. Nacistické rasové politice padla za oběť i většina Romů, asi 6000 osob.Češi jako svébytný národ měli být zničeni. Část měla být asimilována či „odnárodněna“, jiná vysídlena a další pak - především elita - zlikvidována. Realizace těchto výhledových cílů, které měly postihnout české obyvatelstvo, byla vzhledem k významu protektorátního zbrojního průmyslu a hornictví pro válečné hospodářství odsunuta na dobu po válce. Režim se proto omezil na přípravné kroky: uzavření vysokých škol, redukci počtu gymnázií, provedení tzv. „rasového soupisu“ a přípravu plánů na zřízení německých „územních mostů“ přes Prahu a Brno. Na části těchto pásů budoucího německého osídlení byla už během války zakládána vojenská cvičiště a čeští obyvatelé byli odsud vysídlováni. Právě na těchto územích dostávali statky a půdu vyvlastněných židovských a českých rolníků Němci z Besarábie a Dobrudži.Další konstanty protektorátní politiky byly:a) Ke správě země využívala okupační moc takzvané „autonomní“ orgány, tj. státního prezidenta Háchu, protektorátní vládu, ministerstva, zemské a krajské úřady.b) Podnikům důležitým pro válečnou výrobu byly přednostně zaopatřovány pracovní síly a suroviny, pracovníci ve zbrojním průmyslu dostávali lepší plat a víc potravin než zaměstnanci ostatních hospodářských odvětví a správy.c) Jakýkoli odpor byl bezohledně potírán zatýkáním, vězněním v koncentračních táborech a rozsudky smrti, jakož i braním rukojmí a tzv. „odvetnými opatřeními“.d) Židovský majetek byl „arizován“, důležité české banky a velké podniky byly převedeny do německých rukou a hospodářská síla země bezohledně vykořisťována.Během svého několikaletého trvání prošla protektorátní politika i změnami.Říšský protektor Konstantin von Neurath vsadil zprvu na spolupráci s kolaboranty „z rozumu“, konkrétně na špičky „autonomní“ správy, na něž on a jeho zástupce, bývalý vedoucí funkcionář SdP Karl Hermann Frank, vyvíjeli nátlak ve smyslu stále většího podřizování, a to pomocí kolaborantů „z přesvědčení“, jakými byly např. antisemitské skupinky a kruh českých redaktorů, kteří byli svým smýšlením blízcí nacistickému režimu. Od demonstrací na podzim 1939, po nichž byly uzavřeny české vysoké školy, devět studentů zastřeleno a 1200 posláno do koncentračního tábora, se však tato politika ocitla v krizi.Když pak po německém útoku na Sovětský svaz vzrostl počet odbojových akcí, poslal Hitler v září 1941 do protektorátu Reinharda Heydricha. Monstrprocesem proti Aloisu Eliášovi, předsedovi protektorátní vlády, měly být přerušeny její kontakty s exilem a odbojem; vysokým počtem zatčených a odsouzených k smrti mělo být zastrašeno obyvatelstvo. Po prvních vojenských neúspěších před Moskvou v prosinci 1941 se Heyndrich a Frank rozhodli, že sice autonomii nezruší, ale ještě důsledněji ji zbaví obsahu, a to tak, že do protektorátní vlády nasadí jednoho německého a jednoho přesvědčeného českého stoupence režimu, že do svých služeb ve zvýšené míře zapojí „zglajchšaltované“ odbory a do správního aparátu že dosadí německé úředníky.Odvetou za atentát na Heydricha v květnu 1942 byla nová vlna teroru, jíž padlo za oběť okolo 5000 lidí; tehdy byli také popraveni všichni muži z Lidic a všichni obyvatelé Ležáků. Po Heydrichově smrti ovládl protektorátní politiku Frank. Jeho strategii charakterizovaly verbální ústupky českému obyvatelstvu, antibolševická propaganda a krajně tvrdá opatření proti odbojovému hnutí; zejména v posledním roce války byli partyzáni a jejich pomocníci veřejně věšeni a jejich těla byla pro odstrašení veřejnosti po celé dny ponechávána na popravištích.
Odtržená tzv. sudetská území
Vstup wehrmachtu v říjnu 1938 oslavovali Němci na sudetských územích manifestacemi, ale i útoky na místní Čechy, Židy a známé odpůrce nacismu. Převážná většina Němců si ve své euforii pramálo uvědomovala, že za odtržení od ČSR zaplatila ztrátou demokracie a svébytnosti a že záhy bude muset přinést těžké oběti Hitlerově válce. Velká část české menšiny usazené v pohraničních oblastech odtud před očekávaným politickým a národnostním útlakem uprchla, anebo byla vypuzena či vyhnána, zbylí Češi přišli o veškerá národnostní práva. Až na několik důležitých výjimek setrvali sudetoněmečtí politici stejně jako většina obyvatelstva v podpoře nacistického režimu, ač trvale vzrůstala především nespokojenost se situací v zásobování. Vznikaly - často ve spolupráci s Čechy a s totálně nasazenými - i malé odbojové skupinky. Působení německých členů těchto skupin je třeba ocenit o to víc, že jejich odboj nebyl namířen proti útisku představitelů jiného národa, nýbrž národa vlastního.České obyvatelstvo naproti tomu často pohlíželo na protektorátní režim jako na dílo sudetských Němců. Přispívala k tomu i okolnost, že mezi sudetoněmeckými příslušníky nacistických elit byli zastánci té nejtvrdší linie. Podíl sudetských Němců na tomto režimu si vyžaduje další výzkum.
Transfer obyvatelstva v plánech spojenců a československé exilové vlády
Poté, co se spojenecké mocnosti během válečných let distancovaly od mnichovské dohody, nepřicházelo už v úvahu, aby pohraniční oblasti osídlené Němci zůstaly připojeny k Německu. Mnichovská dohoda Československu ozřejmila, že v obraně proti revizionistickým snahám sousedů se nemůže spoléhat výlučně na spojenecké smlouvy. Churchill, Stalin i Roosevelt se kromě toho domnívali, že stabilizace poválečné situace bude možné dosáhnout vytvořením homogenních národních států bez etnických menšin. Zastánci transferu obyvatelstva poukazovali na to, že Řecko a Turecko navzdory vyhánění a výměně obyvatelstva na počátku dvacátých let pak v následujícím období politicky spolupracovaly, stejně tak se argumentovalo tím, že i nacistický režim v letech 1939–40 přesídlil obyvatele jižního Tyrolska a jiné německé menšiny („Volksdeutsche“) z východu „domů do Říše“ („Heim ins Reich“). Na pořad jednání spojeneckých velmocí se otázka nuceného vysídlení Němců z východní Evropy dostala poprvé při jednáních Edena (britský ministr zahraničí - pozn. red.) se Stalinem v prosinci 1941. Na tuto iniciativu a na představy polské a československé exilové vlády reagoval britský kabinet v červenci 1942 zásadním usnesením ve prospěch transferu německých menšin z východní Evropy. S tímto řešením projevili od března 1943 několikrát souhlas i úředníci státního departmentu a prezident Spojených států. V odpověď na heslo Sudetoněmecké strany „Heim ins Reich“ předložil prezident Beneš už v září 1938 kompromisní řešení: počet sudetských Němců se měl odstoupením strategicky postradatelných pohraničních oblastí a vzájemným dílčím přesídlením obyvatelstva zredukovat tak, že zbývající menšina by už nebyla nebezpečná, nebo by ji bylo možno asimilovat. Na rozdíl od nacistické politiky likvidace celých částí obyvatelstva k jeho cílům nepatřila.V roce 1940 Beneš navrhoval, aby Němci byli ponecháni v ČSR ve třech pohraničních župách. Tento pokus o mírnější řešení ztroskotal na odmítavém postoji českých odbojových skupin a radikálních exilových kruhů. Do konce války se pak Beneš vrátil ke své koncepci odstoupení některých území spolu s částečným přesídlením a vyhnáním, postupně se však zmenšovala rozloha území, která by měla být odstoupena, a zároveň i počet Němců, kteří by v poválečné republice směli zůstat.(…) Ještě krátce před koncem války se Wenzlu Jakschovi (člen vedení sudetoněmecké sociální demokracie v londýnském exilu - pozn. red.) jevily jako realistické naděje, že vzhledem k velkým problémům přechodné doby by spojenci od svých plánů na transfer mohli upustit. Poté se však československým vládním a místním orgánům ještě před rozhodnutím spojenců zdařilo se sovětskou podporou zahájit odsuny a vyvíjet tak nátlak na západní spojence. Na postupimské konferenci v srpnu 1945 spojenci vyhlásili, že německé obyvatelstvo z Polska, Maďarska a Československa má být přesídleno, a to „humánním a řádným“ způsobem. Znamenalo to, že mají ustat „divoké odsuny“. V souvislosti s tímto usnesením byl ještě téhož dne podepsán dekret prezidenta Beneše, podle něhož bylo všem československým občanům německé nebo maďarské národnosti toto jejich státní občanství odňato. Z ustanovení byli vyňati jen ti, kteří byli tehdy zařazeni do kategorie antifašistů. V následující době ustaly i nejhorší excesy „divokých odsunů“.Rozdíl mezi politikou transferu, kterou sledovali západní spojenci, a politikou vyhánění a vysídlování, jakou prosazovala československá vláda a odbojové hnutí, spočívá v odůvodnění: Spojenci nedávali experimentu se soužitím Němců a Čechů v obnoveném Československu žádné vyhlídky na úspěch. V české propagandě kolektivní viny se však odsun - ovšemže i ve vzrůstající shodě se zostřující se spojeneckou válečnou doktrínou - odůvodňoval účastí sudetských Němců na útisku v protektorátu a v říšské župě Sudety, a především podporou, kterou při komunálních volbách v květnu 1938 Sudetoněmecké straně nakonec dala převážná většina sudetských Němců. (…)
Vyhnání a vysídlení Němců
Vyhnání a vysídlení německého (a maďarského) obyvatelstva z ČSR se v českém exilu dlouho chystalo a začalo během války nabývat pevnějšího tvaru zejména v plánech poválečného uspořádání, vypracovávaných anglickou stranou; jeho rozsah se pod tlakem odbojového hnutí též rozšířil.Radikalizaci odsunových plánů a jejich realizaci za spojeneckého souhlasu k „transferu“ nelze správně posoudit, aniž se vezme v úvahu všeobecná barbarizace válečných let a to, jak vcházely ve známost německé válečné zločiny ve všech zemích obsazených Německem, zvláště pak v zemích východní a jihovýchodní Evropy. Tyto zločiny se opíraly o nacistickou rasovou teorii, která nacházela svůj výraz nejen v masové likvidaci Židů a jiných skupin chápaných jako „cizí rasy“, nýbrž i v diskriminaci východoevropských - zejména slovanských - národů, jakož i v přesídlování a likvidaci jejich částí, které byly plánovány anebo již zahájeny.Prosazování záměru skoncovat s konfliktním soužitím s Němci v rámci ČSR bylo výsledkem zkušeností s politikou Sudetoněmecké strany a tvrdou německou okupační politikou. Část Němců ze Slovenska byla ještě před osvobozením Sovětskou armádou evakuována a mnoho z nejvíc se provinivších sudetských Němců uprchlo. Volání po pomstě se zvedlo spontánně, avšak i vláda a většina politických stran, ve zvlášť vyostřené podobě komunisté a národní socialisté, toho záměrně využilo, aby německé obyvatelstvo přimělo k útěku; vyvolalo to pak násilné akce s četnými oběťmi na životech, např. v Přerově, Ústí nad Labem, v Brně či za jiných okolností v Praze.Vítězné mocnosti se v článku 10 svých postupimských ujednání z 2. srpna snažily tyto akce ve svém vlastním zájmu regulovat. Jejich výzva, aby byly nekontrolované odsuny zastaveny, odpovídala především zájmu udržet pořádek v okupovaném Německu.Není pochyb o tom, že každé vyhánění a nucené vysídlování je v rozporu se základními představami o lidských právech. Před padesáti lety to však patřilo k následkům války vyvolané německým politickým vedením, byl to důsledek v této souvislosti provedených přesídlovacích akcí a likvidace celých skupin obyvatelstva. Počet německých obětí odsunu z Československa nebylo dodnes možno ani s přibližnou přesností zjistit. Na základě sčítání lidu, výpočtů i odhadů a s ohledem na válečné ztráty, emigraci a masové vraždy vydal Spolkový statistický úřad roku 1958 prohlášení, v němž se praví, že „existuje nesrovnalost v počtu 225 600 Němců, jejichž osud není objasněn“. Je chybné ztotožňovat tento počet s oběťmi odsunu. Až do roku 1989 se zdálo, že objasnit tuto otázku je vyloučeno. O vyjasnění nyní na obou stranách usilují pracovní projekty komise historiků. První výsledek ukazuje, že počet „nevyjasněných případů“ je zjevně mnohem vyšší než počet těch, kteří bezprostředně při vyhnání a po něm přišli skutečně o život. Dosavadní odhady německých a českých odborníků o těchto číslech se pohybují mezi 19 000 (podle německého „generálního šetření“ - „Gesamterhebung“) a 24 000 až 30 000 (podle odhadů českých badatelů). Tyto počty stejně jako údaje o výši československých ztrát, které se vykazují číslem 360 000, si vyžadují další odborné přezkoumání.
Členové Společné česko-německé komise historiků
Prof. Rudolf Vierhaus (předseda), Ústav Maxe Plancka pro dějiny, Göttingen
prof. Detlef Brandes, Univerzita Heinricha Heina, Düsseldorf
prof. Monika Glettlerová, univerzita Freiburg
prof. Ludolf Herbst, Humboldtova univerzita, Berlín
prof. Jörg K. Hoensch, Sárská univerzita, Saarbrücken
prof. Hans Lemberg, Philippova univerzita, Marburg
prof. Hans Mommsen, Rúrská univerezita, Bochum
prof. Ferdinand Seibt, Collegium Carolium, Mnichov
dr. Peter Heumos, Collegium Carolinum, Mnichov
dr. Michaela Marková, Collegium Carolinum, Mnichovprof. Jan Křen (předseda), Univerzita Karlova, Prahadoc. Zdeněk Beneš, Univerzita Karlova, Praha
dr. Stanislav Biman, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Praha
dr. Václav Kural, Ústav mezinárodních vztahů, Praha
doc. Jiří Malíř, Masarykova univerzita, Brno
doc. Jiří Pešek, Univerzita Karlova, Praha
doc. Vilém Prečan, Akademie věd ČR, Praha
dr. Václav Maidl, Univerzita Karlova, Praha
