Sérii skandálů pustošících důstojnou fasádu českého bankovnictví obohatila nejčerstvější informace: v kanceláři generálního ředitele Československé obchodní banky Pavla Kavánka byl nalezen funkční odposlech. K objevu došlo minulý týden a policie - stejně jako představitelé ČSOB - zatím netuší, kdo nechal přístroj namontovat. Podle zainteresovaných osob ovšem celá věc jen dál odkrývá hloubku bahna, do kterého sklouzává náš finanční svět.Guvernér České národní banky Josef Tošovský se před čtrnácti měsíci nechal slyšet, že je sice stoupencem větší průhlednosti bankovního sektoru, není prý ale vhodné vynucovat ji zákonem. Serióznost se totiž vyplatí, takže k ní lidé z branže za nějaký čas dospějí sami od sebe. Dobu od těchto guvernérových slov vyplnily bankroty devíti vykradených bank a korunovala je nucená správa, vyhlášená nad pátým největším finančním ústavem země - Agrobankou. Sotva čtrnáct dní před tímto úředním pokusem o záchranu dalších tajemně mizejících miliard opustili český kapitálový trh američtí investoři z Central European Privatization Fund. Podle ředitele tohoto vlivného fondu Howarda Goldena už totiž v Čechách nelze seriózně obchodovat, neboť zde neetické praktiky „přesahují všechny meze“.
Miliarda na pár minut
Když státní zástupce Augustin Hrbotický zahájil minulý měsíc šetření krachu Kreditní banky Plzeň (KrB), stálo při něm štěstí. Hned během prvních domovních prohlídek zabavili jeho muži balík dokumentů, prokazujících, že ústav přišel o peníze „nejrůznějšími formami trestné činnosti“. Získané důkazy Hrbotickému umožnily obvinit zatím šest bankéřů, z nichž dva patří k nejdravějšímu českému finančnímu seskupení Motoinvest.Všech šest zatčených v případu Kreditní banky - ředitel Motoinvestu Jan Dienstl, bývalý ředitel Kreditní banky Jan Peterka, jeho tajemník Elemír Václavík, člen představenstva Motoinvestu David Knop - Kostka, někdejší ekonomický ředitel KBP Milan Nenádl a současný ředitel Plzeňské banky Jan Roučka - je stíháno za zpronevěru a zvýhodňování věřitele. Všem hrozí trest od pěti do dvanácti let vězení. Státní zástupce je, stručně řečeno, obviňuje z toho, že záměrně nevýhodnou transakcí připravili vkladatele a věřitele Kreditní banky zhruba o tři miliardy korun. Mělo se tak stát například během obchodního kolečka mezi KBP a její dceřinou společností KreditAktiv, kdy prý banka přišla o miliardu.Šéf Motoinvestu Pavel Tykač tvrdí, že obchod (při kterém banka převedla na KreditAktiv svoje nedobytné pohledávky, čímž de facto uměle zvedla základní jmění společnosti, a tím i cenu jejích akcií) zákon nijak neporušuje. Podle Tykače zmizely peníze z bankovních účtů zhruba na dvě minuty a pak se v pořádku vrátily zpět. Policie je přesvědčena, že Tykač lže. Peníze prý nebyly pryč „pár minut“, ale několik měsíců, a do banky se navíc nevrátila celá suma: stamilionové částky skončily na účtech, jejichž majitele prý už vyšetřovatelé znají, odmítají je však zatím zveřejnit.
Velké ryby mají přednost
Hrbotický naznačuje, že při studiu zabavených dokumentů narazil jeho tým na celou řadu signálů další trestné činnosti (především prý jde o poskytování neuvěřitelně výhodných úvěrů, s jejichž vracením si nikdo nelámal hlavu). Policisté by už údajně mohli obvinit několik dalších lidí - jde však o malé ryby a tým se kvůli návalu práce soustředí především na velké obchody. Podle operativní policejní zprávy vypracované ještě před začátkem vyšetřování je možné, že budou stíháni další lidé z vedení Motoinvestu - za podivně nevýhodné kšefty s cennými papíry a nemovitostmi, na kterých Kreditní banka tratila i sumy v řádu desetimístných čísel.V souvislosti se spekulacemi o nových zatčeních ovšem policisté poukazují na jednu nesrovnalost: třebaže šest dosud stíhaných osob bylo obviněno ze stejných trestných činů a státní zástupce u všech požadoval uvalení vazby, soudce mu vyhověl pouze v pěti případech. U ředitele Motoinvestu Jana Dienstla je totiž podle soudního verdiktu jisté, že „z rodinných důvodů“ neuprchne a ani jinak nebude mařit vyšetřování. V čem se Dienstlova rodinná situace liší od dalších obviněných - až na to, že je na rozdíl od většiny z nich svobodný a bezdětný -, ovšem soudce neuvedl.Do případu Kreditní banky bylo tedy vneseno alespoň částečně jasno. Policie ví, že ztráty KrB způsobily špatné úvěry poskytované často samotným akcionářům banky, složité obchody s balíky cenných papírů nebo třeba levný prodej nemovitostí spřáteleným firmám, které vzápětí tyto nakoupené domy bance za nápadně nevýhodných podmínek pronajaly zpět. Přes tato známá fakta nikdo nedokáže odhadnout, jak věc skončí. Dokonce ani Hrbotický si není zcela jist, zda se mu nakonec podaří dotáhnout případ k obžalobě. Tím méně se ve spleti právních a ekonomických kliček může orientovat laik. V rámci novinového článku je nemožné rozklíčovat a srozumitelně shrnout důležité aspekty sporných obchodů. Orientaci běžného pozorovatele navíc komplikuje i fakt, že zatímco obvinění představitelé Motoinvestu mohou v médiích široce prezentovat svůj názor na nevinnost a legálnost svých operací, policie musí být kvůli přísnému utajení spisu k informacím skoupá.
Jsem zdráv a mám se dobře
Skandál kolem Kreditní banky zastínilo minulý týden vyhlášení nucené správy nad dalším finančním domem ovládaným skupinou Motoinvest - Agrobankou. Na rozdíl od regionální KrB jde tentokrát o první ligu: Agrobanka patří mezi pět našich největších bank.S ohledem na význam tohoto ústavu je podle komentátorů pochopitelné úsilí, s nímž Česká národní banka přesvědčuje veřejnost, že Agrobanka (AGB) je „zcela zdravá“. Nucenou správu vykládá guvernér Tošovský jako nutnost, ke které se jeho úřad musel uchýlit poté, co v rámci šetření Kreditní banky zatkla policie jednoho vysokého představitele AGB (Davida Knopa-Kostku).To, že většina expertů chápe, co guvernéra Tošovského k jeho výrokům vede, neznamená, že by s ním souhlasili. Podle jejich analýzy není Agrobanka zdravá, ale už nějaký čas těžce chorá. Kromě potíží s likviditou ji totiž napadla nejhorší infekce, která může banku postihnout: ztráta důvěry. (Po pádu Kreditní banky si vkladatelé Agrobanky vybrali ze svých účtů celkem tři miliardy korun.) Nucená správa by prý nad tímto ústavem musela být vyhlášena tak jako tak a obvinění předáků Motoinvestu ji jen uspíšilo.Ohromná expanze, která Agrobanku v letech 1991–1993 katapultovala mezi „velkou bankovní pětku,“ byla podle odborníků způsobena především přílivem drobných střadatelů, přilákaných vyšší pružností banky při poskytování služeb klientům. Přesto Agrobanka už ve svých šťastných začátcích minimálně dvakrát klopýtla.Poprvé v srpnu 1991, kdy její generální ředitel Jan Král nabídl tehdejšímu českému premiérovi Petru Pithartovi milionový úplatek. Chtěl totiž pro svůj finanční ústav získat reprezentativní budovu v Praze. Případ se dostal před soud, ze kterého Král, mezitím vypoklonkovaný ze své funkce v Agrobance, vyšel s pokutou. Z obchodního hlediska byl vážnější incident v roce 1993. Vzhledem k novým účetním předpisům musela banka jednorázově vytvořit rezervy ke krytí špatných úvěrů, čímž se dostala do velkých problémů; vykázala téměř třímiliardovou ztrátu. Od té doby je Agrobanka prakticky každoročně v provozní ztrátě. Valnou část vytvořeného zisku spolkne vytváření rezerv na ztrátové obchody. Takovému vývoji se banka podle expertů zřejmě nevyhne ani v letošním roce, protože bude muset nějakým způsobem pokrýt operace, s nimiž začala poté, co ji ovládl Motoinvest.
Kupec neznámý
Motoinvest vstoupil do Agrobanky na konci loňského roku, když v ní skoupil velké podíly. Úředně ovšem dosud existují pouze dva velcí akcionáři AGB: investiční společnost Silas, ovládající přes deset procent akcií, a Investiční fond Agrobanky s téměř dvacetiprocentním podílem. Motoinvest vlastní oficiálně pouze dvě procenta akcií, zbytek drží přes nepřehlednou houštinu svých dceřiných společností. Vypátrat tak skutečné rozložení sil a majetkových poměrů je téměř vyloučeno. To je jedna z kritizovaných „děr“ naší legislativy: na Západě totiž každý, kdo chce ovládnout více než pět procent investičních fondů nebo bank, musí svůj záměr dopředu a veřejně oznámit. U nás to lze upéct tajně a pod pokličkou. Nelze se pak divit, když je sám viceguvernér centrální banky Pavel Kysilka nucen v televizi prohlásit: „Myslíme si, že Motoinvest má v Agrobance většinu, ale nejsme si tím jisti.“ Na rozhodující vliv Tykačovy společnosti jde tudíž usuzovat hlavně z toho, jak se jeho lidé v Agrobance prosadili: na mimořádné valné hromadě 1.ledna letošního roku dostal Motoinvest šest z jedenácti míst v dozorčí radě Agrobanky (jedním z nových členů se stal právě David Knop-Kostka).Po příchodu „hochů od Tykače“ začaly operace, které předtím Agrobanka nezažila. Kvůli získání dostatečné hotovosti začala AGB rozprodávat nejjistější a nejlikvidnější části svého majetku - vládní cenné papíry. Za utržené peníze se pak nakupovaly strategické podíly v jiných společnostech. Tímto způsobem začal i frontální útok Agrobanky na Českou spořitelnu, která spravuje nejvíce drobných vkladů v této zemi.Česká spořitelna, ve které Motoinvest opět potajmu a „rozdrobeně“ získal možná patnáct až dvacet procent (ani generální ředitel České spořitelny Jaroslav Klapal si není jistý), se ovšem začala urputně bránit. Přesvědčila ostatní velké banky, aby už Tykačovu ústavu nepůjčovaly další peníze na mezibankovním trhu, a kromě toho začala z AGB stahovat pět miliard svých dlouhodobých vkladů. Agrobanka tak byla odříznuta od přísunu financí, v červenci musela složit u ČNB tři miliardy (složila pouze jeden a půl) na povinnou rezervu a najednou neměla dost peněz na výplatu klientů.Nešlo ale jen o operace s cennými papíry. Podle policie obohatili chlapci z Motoinvestu během svého vládnutí v Agrobance i metody českého „tunelování“ (žargonový termín pro ožebračení banky). Zavedli totiž na naši scénu tzv. „přátelské obchodní operace“, v nichž „přátelé“ Motoinvestu získávali peníze a tratila banka. Princip takového „tunelu“ je velmi jednoduchý: banka například spřátelené společnosti levně prodá nemovitost ze svého majetku a pak si ji od nového majitele draze pronajme. Podobně nevýhodné operace s levným prodejem a následným drahým zpětným odkupem prováděla banka také v oblasti cenných papírů.Po všech „nestandardních operacích“ se zatím pohledávky Agrobanky u všech společností kolem Motoinvestu odhadují asi na 3,5 miliardy korun. Vyšetřování je však teprve na začátku.
Drobní akcionáři, plačte!
Firma Motoinvest byla do loňského podzimu prakticky neznámá, do ohniska pozornosti politiků, bankéřů i veřejnosti ji vynesla akce nazvaná Fondy, pro kterou se později vžil název třetí vlna privatizace.
Motoinvest začal za podpory mohutné reklamní kampaně nazvané „Drobní akcionáři, plačte“ skupovat od drobných majitelů jejich cenné papíry. Akcie, které tak Motoinvest získal, zastavoval u bank, půjčoval si další peníze a nakupoval další balíky akcií. Brzy tak získal více než patnáctiprocentní podíl v řadě společností či fondů a podíly v několika bankách. Premiér Klaus se tehdy o mladých klucích (jak se sami lidé kolem Motoinvestu pojmenovali) vyjádřil, že jsou štikami v rybníce českého bankovnictví.
V době, kdy Klaus „kluky“ pochválil, bylo už ale zřejmé, že se Motoinvest dostal k balíkům akcií způsobem, který je ve většině vyspělých zemí trestný. Například v USA musí investor, který chce ve fondu získat více než pět procent akcií, oznámit svůj úmysl dopředu a dát dalším zájemcům šanci reagovat. Pokud koupí podíl tajně, dopustil se trestného činu. Motoinvest naprosto zamlžil prostřednictvím desítek neprůhledných firem propojených jak personálně, tak finančně už tak nepřehledný kapitálový trh a ani ve středisku cenných papírů není možné rozklíčovat, co mu vlastně patří. Pak je nasnadě položit otázku, proč někdo kupuje akcie přes desítky firem místo toho, aby se obchodu zúčastnil prostřednictvím jediné čitelné firmy. Odpověď je možné hledat ve faktu, že některé řetězce společností kolem Motoinvestu končily firmami zaregistrovanými v Lichtenštejnsku - jako P. O. box, u jiných bylo možné nalézt spojení na kriminální podsvětí - třeba na mezinárodně hledaného pašeráka Joachima Gerlacha, nebo na podezřelé osoby typu Sergia Bossiho, o jehož aktivity se zajímala i FBI.
Do roka od chvíle, kdy se Motoinvest vyšplhal na kapitálové výsluní, se dostaly do vážných problémů čtyři banky, které Motoinvest buď ovládal, nebo s nimi čile obchodoval; dva čelní představitelé firmy jsou stíháni a premiér Klaus připouští, že „štika jezdila v rybníce opravdu nadměrnou rychlostí a nedodržovala některé předpisy, které v tom rybníce měly platit“.
