Minulý pátek obvinila policie z podvodu pět osob, které se měly podílet na krachu Kreditní banky Plzeň. Najdeme mezi nimi i představitele společnosti Motoinvest Jana Dienstla a Daniela Knopa-Kostku. Symbolickou náhodou skončilo ve stejném týdnu vyšetřování případu Antonína Moravce, jehož bankovní dům s téměř shodným názvem - Kreditní a průmyslová banka - před dvěma lety „padl“ jako první. Čas mezi bankroty obou institucí vyplnily krachy dalších devíti bank. Škody celé černé série se odhadují na třicet až šedesát miliard korun. Přestože podezřelé okolnosti doprovázející pády zdejších bank jsou si podobné jako vejce vejci, jedinou trestně stíhanou osobou zatím zůstává průkopník Moravec. Pouhé obvinění pěti osob v plzeňském případě může jen těžko zabránit, aby se na veřejnosti i v médiích kvůli tomu objevila řada otázek: V čem je chyba? Proč si nikdo nedokáže poradit s lidmi „tunelujícími“ své vlastní banky? Může za to centrální banka, policie, špatné zákony nebo korupce? Podle odborníků každý trochu.
Půjčovali sami sobě
Finanční experti a policisté tvrdí, že všemi případy bankovních krachů se táhne jako červená nit „porušování limitu úvěrové angažovanosti“. Srozumitelně řečeno: vedení či majitelé zkrachovalých bank půjčovali více peněz, než si mohli dovolit. Vtip je ale v tom, že půjčovali příliš často sami sobě - svým firmám, příbuzným, známým či společníkům, a na tyto půjčky vyžadovali minimální záruky. Logickým následkem (v řadě případů zcela jistě už předem chtěným) bylo, že peníze nikdo pořádně nevracel, a banky začaly mít problémy s finanční hotovostí.Některé ústavy (Kreditní a průmyslová banka, Banka Bohemia, AB banka a Česká banka) vedly účetnictví tak nedbale, že dodnes není možné vypátrat, kam se z jejich trezorů poděly stamiliony korun. Policisté jsou přesvědčeni, že většina zkrachovalých bank byla založena pouze proto, aby je mohli majitelé vykrást - což štědrou měrou umožňovaly polostátní instituce typu Investiční a Poštovní banky, které jim na mezibankovním trhu půjčovaly kvůli krátkodobým vysokým úrokům stamilionové i miliardové obnosy, jež se jim už nikdy nevrátily a skončily bůhvíkde.Mezi majiteli či ve vedení padlých bank se přitom často objevují stejná jména. Například Miroslav Bednařík vlastnil akcie tří zkrachovalých domů - AB banky, České banky a Kreditní banky. Investiční společnost ISAAC měla zastoupení v Ekoagrobance, První slezské bance a přes jednoho ze svých podílníků v COOP bance.Stálicemi v reprízách bankrotů se ale stali lidé spojení s Motoinvestem. Ti vlastnili nebo měli zastoupení ve statutárních orgánech První slezské banky, Ekoagrobanky, Kreditní banky a Agrobanky (která má v současnosti velké finanční potíže) a způsobili i problémy bankovního domu Skala. Navíc se stali objeviteli nových cest, protože Kreditní banka je prvním finančním domem, jehož ztráta nebyla způsobena pouze špatnými úvěry, ale i zjevně nevýhodnými obchody s cennými papíry.Podle tajné policejní zprávy, která už o Kreditní bance existuje, se dají příčiny pádu tohoto domu rozdělit do dvou období: v letech 1991–1994 to byly především rizikové úvěry poskytované vlastním akcionářům, později obchody vedené se skupinou Motoinvestu, která banku ovládla. Zpráva uvádí, že Kreditní banka prodávala Motoinvestu cenné papíry za krajně nevýhodnou, nejnižší možnou tržní cenu a pravděpodobně prodělala na těchto obchodech několik miliard korun.Tiskem už proběhlo (Respekt č. 34/1996), jak se Kreditní banka pokusila zamaskovat svou ztrátu převedením nedobytných pohledávek na dceřiné společnosti KreditAktiv a AB Real. Méně známo je to, že lidé z Motoinvestu a Kreditní banky požádali ministerstvo financí o povolení obchodovat s akciemi KreditAktivu a AB Realu na trhu s cennými papíry. Když ho dostali, zvýšili vzájemnými obchody nominální cenu akcie ze sta tisíc korun na trojnásobek a za tuto cenu prodali cenné papíry bankovnímu domu Skala. Než majitel Skaly zjistil, že má v ruce téměř bezcenné, uměle nadhodnocené zboží, investoval do ztrátového kšeftu čtyři sta milionů korun.
Špatná věc
Znovu se vraťme na počátek. Jak to, že lidé, kteří z největší pravděpodobností zakládali finanční ústavy jenom proto, aby je později vykradli, dostali vůbec od České národní banky licenci? Tiskový mluvčí ČNB Martin Švehla to vysvětluje faktem, že na počátku devadesátých let banky vlastně nahradily na finančním poli někdejší státní dotace, a bylo proto nutné bankovní trh co nejvíce rozšířit. Bývalý šéf policejní sekce pro odhalování korupce Jan Šula však dodnes nechápe, proč centrální banka nikdy nepožádala jeho tým o zjištění, co jsou žadatelé o licenci zač. Podle Šuly by se možná v životopisech řady z nich přišlo už tenkrát na podezřelé indicie, takže by se z nich bankéři nikdy nestali. ČNB se však rozhodla udělit licenci každému, kdo prokázal, že má padesát milionů na složení základního jmění - i když si je třeba půjčil u jiné banky.Víme-li, že získat licenci bylo snadné, zbývá druhá otázka: jak se lidé, kteří prokazatelně rozpůjčovali cizí miliardy sami sobě či svým přátelům, dokázali vyhnout trestní odpovědnosti? Bankéři i právníci na to odpovídají stručně: může za to náš trestní zákon. Nemá paragrafy, podle kterých by šlo tyto „podvodníky“ stíhat. Především se jim nikdy nedokáže úmysl, tedy že banku zakládali jen proto, aby se krádežemi obohatili, nebo že při půjčkách známým už předem věděli, že dlužník peníze nikdy nevrátí.Proč ale nikdo takový zákon nenavrhne? Policie to už zkusila. Přišla s normou, která (zjednodušeně řečeno) říká toto: Kdo úmyslně nebo z nedbalosti zaviní krach banky, bude potrestán… Právníci ale takový přístup odmítají. Podle nich je zákon na jednu speciální oblast nesmyslný a „visí ve vzduchoprázdnu“. Řešením prý může být jen rekodifikace právního řádu, vznik nových zákonů o bankách, cenných papírech, podvodech a jiných majetkových deliktech navazujících na bankovní oblast - to ale bude trvat ještě několik let.Podle státního zástupce Augustina Hrbotického, který dozoruje vyšetřování Kreditní banky, podle řady jeho kolegů je možné podvodné bankéře stíhat i podle stávajících zákonů (třeba za poškozování věřitele, ze kterého je už ostatně obviněn Moravec), stačí pouhá odvaha při jejich výkladu. Až do minulého pátku, kdy Hrbotického tým vyšetřovatelů obvinil Dienstla a spol., ji ale nikdo evidentně nenašel - šestnáct podnětů, podaných většinou bankami, k trestnímu stíhání neseriózních bankéřů končilo do ztracena. Klasickou ukázkou je případ Banky Bohemia. Policisté nenašli na podvodné garance v hodnotě mnoha miliard korun jiný paragraf než ohrožení devizového hospodářství, podle kterého dnes už stíhat nemohou, protože byl mezitím zrušen. Odborníci jsou ale přesvědčeni, že by u soudu zřejmě obstálo i obvinění z podvodu.Podle už citovaného Jana Šuly by v boji proti podvodným finančníkům velmi pomohl analytický tým složený z bankovních expertů, policistů, advokátů a státních zástupců, který by vyhodnotil, jak vlastně bankovní systém funguje, v čem jsou jeho chyby, v čem jsou chyby trestního zákona, a podle toho navrhl reformu systému. O něco podobného vlastně požádala ministry Rumla, Kalvodu a Kočárníka svým usnesením i vláda.
