Po dlouhých a dramatických jednáních zástupců České národní banky, ministerstva financí a největších akcionářů České pojišťovny padlo minulý týden konečně rozhodnutí: Kreditní bance Plzeň (KrB) byla odňata bankovní licence. Banku, která za dobu své existence vytvořila astronomickou ztrátu ve výši jedenácti - a možná až čtrnácti miliard korun, tedy čeká likvidace. Na výplatách vkladů (bude třeba nejméně 2,5 miliardy korun) se tentokrát nemá přímo podílet ČNB, ale především akcionáři banky, respektive Česká pojišťovna. Ta je však dosud z podstatné části vlastněna Fondem národního majetku, takže náklady na likvidaci banky vlastně ponese i daňový poplatník. A to není zdaleka všechno: možná nejpodstatnější na celé věci je skutečnost, že se v rámci „řešení krize“ kolem KrB ocitl jeden z největších tuzemských finančních ústavů - Česká pojišťovna - de facto pod kontrolou jednoho soukromého vlastníka. Bez toho, aby se privatizací pojišťovny zabývala vláda, se jím stal První privatizační fond (PPF).
Místo splátek akcie
Už odpověď na první otázku, jak se ústav, jako je Česká pojišťovna, tedy donedávna polostátní velkopodnik s monopolním postavením na pojišťovacím trhu, vůbec dostal k vlastnictví akcií Kreditní banky, je velmi poučná. V roce 1991 si podnikatel Karel Hrnčiřík (tehdy majitel firem, ve kterých se objevoval název Panok, a později také majitel deníku Prostor) od pojišťovny vypůjčil 800 milionů korun. Ta mu je překvapivě půjčila i přesto, že k poskytování úvěrů neměla žádné oprávnění. Když pak Hrnčiřík úvěry nesplácel - podobně jako je většinou nesplácel téměř nikomu, nabídl v roce '93 pojišťovně svůj akciový podíl v Kreditní bance (nominální cena těchto akcií byla 400 milionů). Česká pojišťovna v naději, že z Hrnčiříka, který za úvěry ručil nadhodnocenými nemovitostmi, dostane místo peněz alespoň nějaké akcie, nabídku přijala.Příběh zrodu, expanze a neuvěřitelného hospodaření KrB je rovněž nesmírně zajímavý (podrobnosti přineseme v příštím Respektu). V tuto chvíli jsou však důležitější jednání, která o zaplacení ztráty v KrB vedli minulý týden akcionáři České pojišťovny - zejména Fond národního majetku, PPF a Investiční a poštovní banka s centrální bankou. Nešlo v nich totiž jen o to, kdo doplatí chybějící miliardy, ale především o mocenský boj o ovládnutí České pojišťovny. K pochopení věci je však třeba se vrátit o pár měsíců zpět.Zhruba před čtyřmi měsíci zakoupil od Interbanky a České spořitelny téměř 20% podíl v České pojišťovně investiční fond skupiny PPF. Stalo se tak jen chvíli poté, co o skupině PPF předseda FNM Roman Češka (ODA) veřejně prohlásil, že se jedná o společnost s velmi solidní pověstí na našem kapitálovém trhu. Nebylo a není jasné, jak na to Češka přišel. O PPF toho totiž není mnoho známo: snad jedině to, že podniká v Rusku, kde spravuje investiční skupinu s názvem Petr Veliký, a jeho představitelé mají blízké vztahy s premiérem Klausem (byli například mezi několika vyvolenými na premiérových narozeninách). Absurdnost Češkova vyhlášení pak jen podtrhlo rozhodnutí vedení burzy vyřadit obchody s akciemi PPF z hlavního trhu, neboť fond včas neinformoval o přeměně na holdingovou společnost.
Do rukou PPF
Před více než měsícem, tedy v době, kdy se na veřejnosti poprvé objevily zprávy, že ztráta KrB činí kolem 10 miliard korun, vyvolali zástupci FNM, centrální banky a ministerstva financí jednání akcionářů pojišťovny, na němž se mělo projednat, kdo ztrátu uhradí. Výsledkem byla dohoda, že rozhodující vliv v pojišťovně získají rovným dílem skupina Investiční a poštovní banky a skupina PPF, které si mezi sebou rozdělí 14 % akcií, které dosud vlastní ČSOB. (Těchto 14 % akcií měly získat formou opce, a to do dvou let.) Zároveň bylo dohodnuto, že obě skupiny, tedy IPB a PPF, získají po dvou křeslech v představenstvu a že jedno křeslo zůstane pro zástupce FNM. Součástí dohody pak bylo i to, že obě skupiny udrží za určité finanční pomoci státu (FNM, ministerstva financí a centrální banky) KrB při životě a zajistí její likviditu. Pak ale nastal obrat.Když se objevily zprávy, že má ztráta KrB činit až 14 miliard korun, PPF přestal být KrB ochotný pomoci a začal požadovat zavedení nucené správy. A když atmosféra rychle zhoustla, neboť podle IPB zástupce FNM v představenstvu hlasoval vždy s PPF, rozhodla se Investiční a poštovní banka k překvapivému kroku: začala akcie pojišťovny prodávat - samozřejmě právě do rukou PPF. Podle důvěrných informací se v tomto okamžiku nachází v držení PPF již de facto více než 51 % akcií pojišťovny.Aby byl obrázek úplný, je třeba dodat ještě jednu věc: peníze na nákup akcií pojišťovny si PPF vypůjčil u holandské banky ING Barings a za úvěr ručí právě akciemi pojišťovny. Zmíněná holandská banka pak tvoří součást holdingu, ve kterém najdeme také evropského pojišťovacího giganta National Nederlanden, tedy potenciálního konkurenta pojišťovny.
Ráj tunelářů
Prakticky v témže okamžiku, kdy se fondy PPF zcela legálně, nicméně bez vědomí vlády zmocnily České pojišťovny, přišla policie s překvapivým prohlášením: trestní stíhání bývalého plukovníka StB a viceprezidenta banky Bohemia Jiřího Čadka se zastavuje. Oba případy mají jistou, i když nepřímou souvislost.ČNB uzavřela od roku 1993 již celou řadu bank. Ve všech případech bylo jejich mizerné hospodaření zapříčiněno kombinací nezkušenosti managementu i bankovního dohledu a jednáním vysloveně kriminálního charakteru. Bohužel vyšetřování žádného z těchto případu nebylo dotaženo do konce (často ani nezačalo) a nikdo, snad s výjimkou Moravce a jeho Kreditní a průmyslové banky, nebyl dosud pohnán k odpovědnosti či postaven před soud. Nestalo se tak ani v případech věřitelů kamenných bank, kteří získali miliony i vysloveně podvodným jednáním (viz případ Vratislava Čekana). Na svobodě se pohybují všichni notoričtí „tuneláři“ bank: Bednařík, Čadek, Komanický, Hrnčiřík a řada dalších. Fakt, že policie oznámila, že v případě Čadka nemá podklady k trestnímu stíhání za jiný trestný čin než porušení nedávno zrušeného paragrafu o ohrožování devizových rezerv státu, je přitom absurdní. Dostala totiž řadu dokumentů, které mohou sloužit jako podklad pro vyšetřování - například doklady o pokusu o prodej ukradených směnek amerického ministerstva financí nebo nezákonný převod peněz na španělské konto uvězněného sicilského mafiána či další doklady o porušení zákona o bankách.
Za pět minut dvanáct
Co z toho všeho vyplývá? Dvě podstatné věci. Příklad České pojišťovny je příkladem toho, že pokud vláda rychle nepřipraví jasnou koncepci privatizace bank, budou tyto ústavy privatizovány tak jako tak: neprůhledným a nejasným způsobem. Snad nejhorší možný scénář je přitom ovládnutí finančních ústavů nepříliš průhlednými skupinami s úzkými vazbami na politiku. Ty většinou mají v úmyslu jednu věc: vlastnit tak velkou část finančního ústavu, aby v ní mohli o všem rozhodovat, ale zároveň pouze tak velkou, aby vždy mohly stát zatlačit do rohu a žádat o pomoc, když jim poteče do bot.Snad ještě rychleji je pak třeba začít čistit Augiášův chlév českého bankovnictví a volat podvodníky k zodpovědnosti. Jinak do zdejšího finančního světa žádný seriózní zahraniční investor nikdy nevstoupí a stane se u nás „dobrou tradicí“, že ztráty způsobené nezodpovědností a kriminálními delikty konkrétních osob budeme prostřednictvím rozpočtu platit my všichni.
