Prodej státních podílů ve čtyřech největších bankách bude bezkonkurenčně největším privatizačním oříškem a jedním z nejdůležitějších hospodářsko-politických rozhodnutí příští vlády. Privatizace bank se musí povést: vláda si ji prostě nemůže dovolit zpackat ve stylu Stehlíka a kladenské Poldovky.Čtyři největší, dosud „polostátní“ finanční ústavy - Komerční banka, Československá obchodní banka, Investiční a Poštovní banka (IPB) a Česká spořitelna - jsou většinou dědici předlistopadové Státní banky československé a zároveň suverénně nejmocnějšími hráči na ekonomické šachovnici České republiky. Moc finančních obrů se nevyčerpává tím, že hospodaří se sumou, která v součtu činí více než bilion korun. Jejich pozici nejvíc posiluje fakt, že české hospodářství, které se začíná probouzet z úpadku způsobeného bolševickým centrálním plánováním, stojí daleko více než „normální“ ekonomiky na úvěru. Banky jsou silné také díky kuponové privatizaci: prostřednictvím investičních společností ovládají největší privatizační fondy, kterým zase patří většina velkých podniků - od strojírenských gigantů po ČEZ.
Začíná se zdola
Ve hře jsou velké peníze - například tržní hodnota Československé obchodní banky bývá odhadována na téměř jednu miliardu dolarů - i obrovská ekonomická moc. Vláda se sice dosud na ničem nedohodla, některé banky si ale začínají počínat aktivně samy: podle zpráv z tisku kontrolují významnou část IPB firmy napojené na její vlastní management. Firma Motoinvest spolu s Agrobankou získala před dvěma týdny 5 - 10 % České spořitelny a netají se úmyslem dále expandovat. Komerční banka umístila na zahraničních trzích GDR (to jsou certifikáty, které lze přibližně popsat jako akcie bez hlasovacích práv) ve výši 8 % základního jmění a podobnou emisi dnes organizuje i Česká spořitelna.Do určité míry se tak samovolně rozjíždí proces, který přerozděluje ekonomickou moc. Privatizace bank je proces legitimní: vždyť ve Spojených státech, stejně jako například ve Velké Británii, banky byly, jsou i budou plně soukromé. Některé velké banky francouzské, jako třeba známá a v poslední době nešťastně hospodařící Credit Lyonnais, jsou ale zatím státní a velké podíly státu i místních vlád si udržují také největší bankovní ústavy v sousedním Německu, v Itálii a celé řadě dalších zemí Evropské unie. Jedním dechem ovšem musíme říci, že jak ve Francii, tak v Německu a v Itálii privatizace bank buď probíhá, nebo se chystá, anebo se o ní jako u nás alespoň diskutuje.
Nechali to na další vládu
Český stát se z hlavních bank pomalu stahuje už od roku 1991. Tehdy byly největší banky odstátněny - ze státních podniků se staly akciové společnosti. Vláda potom vrhla majoritní balíky akcií do obou vln kuponové privatizace. Stát dosud plně kontroluje jen jedinou ze čtyř velkých akciovek - Čs. obchodní banku. Zbývá to nejdůležitější: najít bankám stabilnější soukromé majitele. O dalším postupu, kterému se říká doprivatizace, se začalo poprvé mluvit loni na podzim, kdy vláda vyhlásila úmysl urychlit privatizaci strategických podniků. Letos diskusi na toto téma protlačuje na veřejnost především ODA. Její předseda Jan Kalvoda publikuje články o bankovním socialismu, rychlou privatizaci bankovnictví propaguje i ministr průmyslu Vladimír Dlouhý. Na žádné konkrétní návrhy ale ve veřejných diskusích zatím nedošlo. V posledních měsících se pouze několikrát v této věci sešla tzv. bankovní čtyřka (guvernér ČNB Tošovský, předseda Fondu národního majetku Češka a ministři Kočárník a Skalický), naposledy minulý týden, poprvé v přítomnosti premiéra. Schůzky ovšem nepřekročily rámec nezávazných konzultací, a tak nikoho nepřekvapilo, když premiér Klaus v květnu oznámil, že se veškeré diskuse o privatizaci bank zatím odkládají. Částečně tak vyhověl výzvě Josefa Tošovského, který varoval, že se celá debata před volbami zbytečně politizuje. Vymyslet scénář bankovní privatizace zůstává nelehkým úkolem pro příští vládu.
Jak a proč
Dosud značně podceňovaný politický rozměr privatizace bankovnictví vychází najevo už při prvních úvahách o tomto problému. Nestačí totiž vymyslet, jak privatizovat, ale ještě předtím si musí politici ujasnit, proč celou akci podniknou. Politická jednota budoucí koalice je totiž nutným předpokladem úspěšnosti dalších kroků. Nemůže stačit klasická liberální poučka, že soukromé vlastnictví je vždy lepší a efektivnější než vlastnictví státní, že stát neumí hospodařit apod. Státní podíly v bankách alespoň zatím neznamenají žádnou katastrofu a někteří znalci (nikoliv ovšem všichni) se dokonce domnívají, že účast státu v největších bankách posiluje pověst stability a důvěryhodnosti.Volební programy politických stran budoucí diskusi na téma „proč banky privatizovat“ příliš nepředcházejí. ČSSD je privatizovat nechce, ODA se omezila na rámcový slib, že banky naopak privatizovat bude, ODS je ještě obecnější: prý urychlí privatizaci jako takovou. KDU-ČSL sice říká na rovinu, že bude prosazovat, „aby strategická odvětví, jako je bankovnictví, byla privatizována českým subjektům při zachování blokační minority státu“, ani lidovci ale nevysvětlí, proč vlastně.
Žít a přežít
Opatrnost politiků přitom zdaleka neznamená, že rozumné důvody k privatizaci neexistují. Asi nejdůležitější z nich vychází z aktuální hospodářské situace: Banky musí být efektivní, aby přežily. Většina velkých českých bank dosud žije v chráněném prostředí, navíc nenese management za špatná rozhodnutí a neefektivní hospodaření před nikým zodpovědnost. Menší a střední banky nejsou v dobrém stavu a konkurenci nepředstavují. Podniky dosud nejsou zvyklé dojít si pro potřebné zdroje na kapitálový trh a jedinou konkurenci tak zatím představují přímé půjčky ze zahraničí nebo od zahraničních bank etablovaných na našem trhu. Investiční fondy se do hospodaření bank příliš nepletou a představitelé FNM se většinou omezují na hlasování o výši dividendy (většinou hlasují proti).Takové pohodlné prostředí nebude ovšem trvat věčně. Nejpozději v okamžiku, kdy se staneme součástí společného trhu Evropské unie, padnou přirozeně jakékoliv bariéry a zahraniční konkurence nastoupí v plné síle. Jak obstojí české finanční domy, když i ty největší z nich jsou (co se týče základního jmění) v nejlepším případě dvousté v Evropě a pětisté ve světě? I největší německé banky, jejichž bilanční suma několikrát převyšuje celý hrubý domácí produkt České republiky, fúzují například s bankami britskými, aby mohly přežít na společném trhu EU i v globální konkurenci.I když se ale do Evropské unie ještě dlouho nedostaneme, konkurence na bankovním trhu poroste. Důvodů je hned několik: další liberalizace směnitelnosti koruny, uplatňování liberalizačních pravidel vyplývajících z uruguayského kola GATT, členství v OECD a v neposlední řadě nejmodernější informační a počítačové technologie, které s sebou přinesou rozmach dosud neznámých finančních a bankovních produktů a také přirozeně prosadí globálnější rozměr podnikání.Druhý důvod k privatizaci je obecnější. V bankovnictví platí přirozeně totéž, co v ostatních sektorech ekonomiky. Privatizace musí zlepšit servis pro zákazníky. Bankovní služby v České republice dosud nelze srovnat s jejich úrovní v západní Evropě. Především to platí pro Českou spořitelnu, která ovládá trh v oblasti úspor „obyčejných občanů“.
Chraňte daňové poplatníky
Státní úředníky bude zajímat i zisk z privatizace. Neměl by se stát hlavním měřítkem při posuzování nabídek investorů, politici však nesmějí zapomínat na skutečnost, že držení státních podílů v bankách bude stát daňové poplatníky značné peníze. V souvislosti s růstem ekonomiky se přirozeně bude rozšiřovat i bilanční suma největších bank. Banky budou přijímat vklady a poskytovat úvěry ve větším objemu než dosud. Závazné principy bankovní regulace a dohledu bankám přímo nařizují navyšovat základní jmění úměrně tomu, jak se zvyšuje objem poskytovaných úvěrů. Základní jmění lze navýšit vydáním nových akcií. Pokud si však stát nebude chtít tyto akcie kupovat (z prostředků FNM, tedy všech daňových poplatníků), bude se jeho podíl v jednotlivých finančních ústavech postupně snižovat. A kdyby si ho chtěl udržet, přijde to občany zatraceně draho.Čtvrtým důvodem k privatizaci je potřeba konečně už vyřešit otázku, co s bankovními fondy. Dnes se diskutuje o tom, zda by bylo vhodné legislativním nařízením „odříznout“ banky od velkých investičních fondů: fondy spravované bankami by měly být pouze tzv. portfoliovými fondy a jejich správci by se museli vzdát nároku na aktivní vlastnickou kontrolu v podnicích. Takový řez by mohl být účinným lékem na neduhy tzv. bankovního socialismu. Jeho mechanismus není složitý: banky úvěrují podniky, které prostřednictvím investičních fondů nepřímo vlastní.Odřezání bank od fondů není v zájmu současných managementů a ve svém programu je navrhuje pouze ODA. Zdá se tedy, že rozhodování o privatizaci bank je poslední velkou příležitostí, jak tento nepopulární krok provést. Po privatizaci by to již bylo složitější. Získá-li v některé z bank podíl strategický partner anglosaské provenience, je možné, že se vlastnických podílů ve fondech sám od sebe ochotně zbaví. Investiční a komerční bankovnictví je v anglosaském světě přísně odděleno a anglosaská bankovní kultura předpokládá, že banky podíly v průmyslu nevlastní. Jiná věc je tradice kontinentální, především pak německá a rakouská. Kdyby se partnerem naší banky stala nějaká banka ze sousedství, pak můžeme předpokládat, že bude spokojena s co nejširším „mocenským záběrem“ - pochopitelně včetně investičních fondů.
O strach z Němců nejde
Teprve potom, až se ministři dohodnou proč, by měli začít rýsovat plán, který odpoví na otázku jak. Možností je několik. Některé jsou dobré, jiné horší a jiné vysloveně nebezpečné. Žádná z možností pak není možností vynikající, a jak by řekl ekonom, každá z cest má své náklady a výnosy.Za prvé: Stát nebo managementy bank si mohou hledat zahraničního strategického partnera. Abychom vůbec mohli použít výraz strategický, je třeba říci, že tento partner musí získat ve společnosti podíl minimálně 33 procent. Jak ho ale hledat? FNM může třeba ve všech významných zahraničních médiích vyhlásit veřejnou soutěž, podobně jako tomu bylo v případě privatizace SPT Telecom. Stát potom prodá třetinu akcií nějaké zahraniční bance, která nabídne nejlepší podmínky. K čemu je strategický partner vlastně dobrý? Přinese především potřebnou vlastnickou kontrolu (management bude volán k zodpovědnosti za každé chybné rozhodnutí), potřebné know-how v řízení, bankovní technologii, lepší servis pro zákazníky, přístup na zahraniční trhy a k levnějším finančním zdrojům. Rýsuje se ale hned dvojí potíž.Experti se především obávají, že bankovní manažeři nejsou tomuto způsobu privatizace příliš nakloněni. Je totiž pravděpodobné, že většina z nich by přišla o místo. Pokud tedy bude vláda chtít alespoň pro jednu z velkých bank najít strategického partnera, musí se připravit na odpor jejích současných „vládců“. Budou-li však manažeři této formě privatizace bránit, může to zahraniční partnery odradit. Vládě tak v zásadě nezbývá nic jiného než současný management „ke spolupráci“ přinutit: důvěryhodný plán by měl částečně pocházet od bank samotných.Další problémy vyplývají z geopolitického pohledu. Nejlepší a nejvyšší nabídky bezpochyby přijdou z Německa. Banky ze země našeho největšího obchodního partnera mají přirozeně největší zájem u nás podnikat. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby významný balík akcií v některé naší bance získali Němci, bylo by ale lepší, kdyby podíl v jiné bance získali Američané nebo Angličani. Nejde o apriorní strach z Němců, ale spíše o to, že naprostá většina velkých německých bank je dosud kontrolována státem či zemskými vládami. Proto si lze představit, že se vždy nemusí rozhodovat pouze z čistě ekonomických důvodů. Výše nabízené částky by tedy při veřejné soutěži neměla být tím rozhodujícím aspektem, na druhé straně však soutěž nesmí nikoho diskriminovat: je pochopitelně zcela nepřijatelné z ní německé banky vyloučit.
Rozprodat po koruně
Vláda může místo složitého hledání strategického partnera zvolit jiný směr a státní balík akcií postupně prodávat na burze. Na burzu nelze pochopitelně vrhnout všechny akcie najednou, protože takový krok by vedl pouze k depresi kurzu akcií, a proto je i tento postup značně zdlouhavý. Postupný prodej akcií na pražské burze by bankám navíc nepřinesl nic z toho, co by mohl přinést strategický zahraniční partner. O něco přijatelnější by mohl být prodej akcií po balících na některé burze v zahraničí. Kotace bankovních akcií například na londýnské burze by v každém případě nutila banky k větší podnikatelské transparentnosti, otevřenosti a efektivitě. Potíž je v tom, že by o akcie přišla pražská burza. Proto někteří odborníci doporučují tzv. dvojí kotaci akcií bank, na londýnské a pražské burze zároveň.Třetí strategie je kombinací obou předchozích. Fond národního majetku (FNM) by mohl vyhlásit veřejnou soutěž na menší balíky akcií a nabízet je po pěti či desetiprocentních svazcích za určitých podmínek např. zahraničním investičním fondům. Tito investoři by mohli být zárukou určité - i když omezené - vlastnické kontroly. Potřebné know-how a přístup na nové trhy by ovšem banky tímto způsobem nezískaly. Otevření trhů by ale podle některých odborníků mohla zajistit i tzv. strategická aliance: privatizovaná banka by uzavřela s některou zahraniční bankou dohodu o spolupráci v určitém oblasti podnikání. Tato úmluva se zpravidla pojistí tím, že si banky mezi sebou „prohodí“ určité procento akcií, každá může vlastnit řekněme 3 - 5 % procent akcií svého partnera. Podobným způsobem postupuje v současnosti řada německých, britských i francouzských bank.
Lichtenštejnská a chilská cesta
V poslední době se stále častěji ozývají hlasy, které tvrdí, že prodávat banky do zahraničí je nesmysl, hazard, či dokonce zločin. Místo toho navrhují hledat českého strategického partnera. Než propadneme nadšení nad českou cestou, musíme vzít ale v úvahu dvě věci. Vlastní kapitál má u nás málokdo. České subjekty by si na koupi bank musely zpravidla půjčit obrovské částky (desítky miliard), a to pravděpodobně od bank samotných. Takový krok by z ekonomiky zbytečně vysával zdroje, které mohou být potřeba jinde. Zájem účastnit se doprivatizace bank u nás zatím deklarovaly PPF (První privatizační fond, který nedávno získal dvacetiprocentní podíl v České pojišťovně) a skupina Motoinvestu a Agrobanky. Především Motoinvest argumentuje tzv. českou cestou. Jenže co je to česká cesta? Nezanedbatelná část aktivit PPF se odehrává v Rusku (např. Fond Petr Veliký) a skupina Motoinvestu byla až donedávna napojena na podivnou lichtenštejnskou firmu. Lze s určitostí tvrdit, že o původu kapitálu toho, kdo nejvíce argumentuje českou cestou, lze mít pochybnosti. Zmínili jsme určité nebezpečí z přílišného německého vlivu. Jako nejhorší možný si lze představit vliv ruský.Stejně špatnou ideou je myšlenka prodat podíly v bankách průmyslovým holdingům typu Chemapol nebo impériu Lubomíra Soudka. Tito investoři nedisponují žádným zvláštním know-how v bankovnictví a navíc si lze představit, že vlastníci tohoto druhu by sice dokázali zajistit dostatek úvěrů pro svá království, bylo by to však na úkor ostatních odvětví. A to by mohlo vést k nesmyslným deformacím celé ekonomické struktury České republiky.Největší politickou odvahu by od ministrů vyžadoval pátý, v našem výčtu poslední způsob bankovní privatizace. Jde o to, spojit bankovní reformu s diskusí o privatizaci systému důchodového zabezpečení, která u nás v poslední době poněkud odumírá: privatizaci penzijního systému už navrhuje pouze ODA, zatímco KDU-ČSL je rezolutně proti. Opustit průběžné financování důchodů přes státní rozpočet předpokládá najít značné finanční rezervy. Poslední možnost, jak tuto rezervu „snadno“ získat, slibuje privatizace bank do rukou čtyř nebo pěti penzijních fondů. Zabít dvě mouchy jednou ranou by bylo určitě elegantní, jak ale bylo řečeno výše, je zatím předčasné spekulovat, jestli se k tomu některý z politiků odhodlá.
Něco se stalo
Diskuse o privatizaci bank není abstraktní úvahou. Ledy se začínají hýbat a realita naše váhavé politiky předbíhá. Skupina PPF nedávno získala s požehnáním FNM 20 % akcií České pojišťovny. Je tento krok signálem k podobným změnám u ostatních ústavů? Podle zpráv z denního tisku ztratil stát v posledních týdnech jakoukoliv relevantní kontrolu nad IPB, ve které dnes drží pouze 29,8 %. Podle MfD vlastní zhruba 15 % akcií této banky společnosti, ve kterých má rozhodující slovo její vlastní management, přitom 10 % má automobilový závodník Charouz. Vedení IPB tyto zprávy odmítá komentovat, ale zároveň je nijak vehementně nepopírá. Stát zřejmě kontrolu opravdu ztratil a tím prakticky odpadá možnost získat pro IPB zahraničního strategického partnera. V souvislosti s tím, že IPB bude muset brzy emitovat další akcie, se bude podíl státu asi dále snižovat. (V diskusi okolo IPB přitom vyšel najevo neblahý jev: vlastnická struktura našich největších bank je pro veřejnost tajná a občan se může přinejlepším dovědět, kolik procent patří institucionálním investorům a kolik procent individuálním.)Další změnu v bankovnictví ohlásila před deseti dny skupina Motoinvestu a Agrobanky: získala prý významný balík akcií České spořitelny a požaduje místa v dozorčí radě. Motoinvest se navíc netají tím, že je hladovým zájemcem o koupi dalších akcií od FNM.Reálně se tedy rýsují dva hrozivé scénáře. Nerozhodná a váhavá vládní politika může vést k tomu, že kontrolu nad největšími bankami získají firmy napojené na současný management ruku v ruce s dravými agresivními firmami typu Motoinvest, které se budou velmi pravděpodobně snažit kupovat přízeň politiků. Druhý scénář je ještě horší. Vinou neschopnosti koaličních politiků dohodnout další postup zůstanou banky polostátní, úroveň jejich hospodaření se nezlepší a stát je bude muset čas od času vytahovat z bryndy penězi od daňových poplatníků. Tak to chodí ve Francii, nejčastěji u banky Credit Lyonnaise. Její špatná bilance se stala příslovečnou, a tak se dnes ekonomičtí komentátoři dohadují, zda nedávný požár ústředí banky skutečně způsobil úřední katastrofu, anebo jestli není spíše milosrdným závojem, který zakryl největší hříchy francouzských bankéřů.
Střední Evropa privatizuje
Koncem letošního ledna oznámil slovenský premiér Mečiar, že do poloviny února budou všechny finanční instituce na Slovensku soukromé. Privatizace se měla týkat Všeobecné úvěrové banky (státní podíl 50,79 %), Investiční a rozvojové banky (41,33 %), Slovenské spořitelny (95,1 %) a Slovenské pojišťovny (50,55 %). Koncem března premiér konstatoval, že se privatizace zdržela vinou České republiky, jejíž Fond národního majetku vlastní akcie Všeobecné úvěrové banky. Podle posledních zpráv z ministerstva financí SR se privatizace „načas“ odkládá, protože se musí pořádně připravit. Podle některých prognóz se majiteli bank nakonec stanou velké slovenské podniky.Letos v dubnu schválil polský Sejm zákon o konsolidaci bank. Podle něho mají být v Polsku z bank se 100 % podílem státu vytvořeny dvě skupiny - první kolem Obchodní banky (Bank Handlowy), druhá kolem Polské spořitelny (Pekao SA). Teprve po konsolidaci by měla přijít na řadu jejich privatizace. Více než 51 % jejich akcií by mělo být jako počáteční vklad převedeno na důchodové fondy. Dodnes ovšem neexistují předpisy, které by vznik těchto fondů regulovaly.V Maďarsku kontrolují banky, které disponují alespoň zčásti zahraničním kapitálem, 27 % trhu. Více než jedna třetina trhu je majetkem soukromých bank a zbytek (31 %) má pod kontrolou gigant OTP (Státní spořitelna). Ten má zůstat podle zákona z roku 1994 trvale pod státním dohledem. Privatizace OTP proběhla loni a stát si zachoval kontrolní balík akcií. Zahraniční firmy smějí nakoupit maximálně pětiprocentní podíl, domácí desetiprocentní (tím disponují např. zdravotní a důchodový fond). S akciemi OTP se obchoduje na budapešťské burze a ještě letos se předpokládá jejich vstup na burzy v zahraničí.
