Tisíce kilometrů od Prachatic po Bzenec najezdil na své předvolební Zemák Tour předseda sociálních demokratů. V úsilí oslovit voliče z očí do očí ale není zdaleka jediný. Stovky kilometrů po okresních městech absolvuje každý týden ve svém BMW i Václav Klaus. Špičky lidové strany a komunistů sice klasické turné nepořádají, ale s přívrženci se setkávají na dopředu vybraných místech. Co se dalších stran s téměř jistou vstupenkou do parlamentu týče, po Labi vyplul předvolební parník ODA a svoji celoroční kampaň ještě vystupňoval Miroslav Sládek.Zdlouhavé objíždění měst je na první pohled nesmyslné. Žijeme přece ve věku stále dokonalejších médií - proč by se tedy měli politici místo proslovů v klimatizovaných televizních studiích trmácet po prašných okreskách? V demokratických zemích se ale přinejmenším od dob Kennedyho žádný politik neodváží zanedbat nepsanou povinnost a odepřít voličům šanci užít si fyzickou přítomnost oblíbených státníků. Jedině pak si nadšení občané mohou říci: „Ten skvělý, sympatický a skromný muž byl i mezi námi.“
Miloš Zeman: Píseň ohlašuje pomstu
„Na mítinky přijde během celé kampaně asi dvě stě tisíc lidí,“ vypočítává Miloš Zeman, pohodlně usazený ve svém volebním autobuse Zemák. „Vzhledem k tomu, že lidé si o nás hodně vyprávějí, je toto číslo potřeba ještě vynásobit, podle našeho názoru deseti. Oslovíme tak zhruba dva miliony voličů.“ Číslo se samozřejmě nedá ověřit, nicméně Zemanova mítinková pilnost je nezpochybnitelná. Když v sobotu 28. dubna spustí na hodonínském parkovišti reproduktory Zemáku dávný Bécaudův hit „Kvete růže, podívej“, je Miloš Zeman na cestě právě šedesát dní.Mezi šesti stovkami shromážděných nepřevažuje žádná sociální skupina. Vedle důchodců přišli i maminky s kočárky, muži v nejlepším věku a mládež v tričkách se jmény hudebních idolů. Šéf opozice hned na začátku upozorní, že nebude řečnit dlouho, protože se drží hesla „politik nemá mluvit k lidem, ale s lidmi“. Proto čistě kvůli inspiraci případných tazatelů zmíní jen pět největších potíží současnosti - „i když víme, že ve skutečnosti je jich daleko více“. Takže za prvé byty - nejsou, zdravotnictví - nefunguje, školné - uzavře cestu ke vzdělání dětem z chudých rodin. Kromě toho vláda nebrání korupci a zanedbává sociální politiku: okrádá děti i důchodce. Na recepty pro zlepšení situace se však už nedostane, čas kvapí. „T. G. Masaryk razil heslo: Nebát se a nekrást. Nedopusťme, aby nám vládli lidé, kteří ho změnili na Nebát se krást,“ končí předseda ČSSD svůj desetiminutový vstup.Chvíle pro otázky z publika. Spíkr prochází davem a nabízí zájemcům bezdrátový mikrofon. „Myslíte, že by si svářeč s normálním platem dovolil udělat ve vašem věku dítě?“ křičí na Zemana statný čtyřicátník. Ten s úsměvem odpovídá, že je mu dvaapadesát let a před „dvěma lety a devíti měsíci“ si skutečně „dovolil udělat dítě“, nečeká ale žádné výhody. „Bydlím se svou ženou spokojeně v dvoupokojovém bytě a rozhodně svou bytovou situaci nehodlám řešit tak, že bych si nechal přidělit od magistrátu pětipokojový byt.“ Předseda tím zjevně nechce kritizovat bytové dekrety sociálnědemokratických poslanců Stanislava Grosse a Petry Buzkové, má spíš na mysli známou aféru Václava Klause. Se stejným přehledem pak vyřizuje dotaz na svou komunistickou minulost. „Ano, byl jsem členem KSČ dva roky na konci šedesátých let, ale pak jsem byl dvacet let na seznamu nepřátel socialistického zřízení."Blížící se konec programu ohlásí šéf ČSSD dvěma prosbami: aby šli lidé k volbám, protože jinak současnou vládní garnituru nevytrestají, a aby s týmem Zemáku vydrželi ještě dvě minuty. "Poslechneme si poslední píseň, kterou ve svém životě napsal Karel Kryl. Je to píseň krutá a nemilosrdná, protože Karel Kryl nikdy neposluhoval mocným. Děkuji vám za účast, přeji vám krásný den a krásné jaro.“ Krylův song „Demokracie rozkvétá“ konstatuje, že „král Václav jedna ruka je se šmelinářským šmejdem“.Se závěrečnými tóny písně vyráží Zemák na další štaci. Uvnitř autobusu panuje skvělá nálada. Předsedova energie se zdá bezednou. Na to, že už týdny nespí víc než šest hodin denně a při životě se udržuje uzenkami (dar od sponzora), pivem a cigaretami, je to obdivuhodný výkon. Za celý šedesátý den svého turné projeví Zeman pouze jednou výraznější nespokojenost: ve Strážnici přišlo tři sta lidí a pořadatelé přitom na mítink vyhradili jen půl hodiny. Je proto třeba nasadit „zkrácenou verzi“ programu. „To je chyba, Václave,“ kárá Zeman poslance Grulicha, jihomoravského lídra ČSSD. „Tady to chtělo nejmíň pětačtyřicet minut. Podívej, jak ještě mávají,“ konstatuje při pohledu z okna s kouřovými skly. Na dojetí ale není čas: „Máme dvě minuty zpoždění. Vytáhnout křídla a vzlétnout,“ velí Zeman.
Josef Lux: Bratru předsedovi s láskou
Tmavězelená Tatra 613 před sokolovnou v Rájci-Jestřebí signalizuje výjimečnou událost. Proč se do této malé jihomoravské obce vydal předseda KDU-ČSL Josef Lux, který pořádá pouze dva až tři předvolební mítinky do týdne? Přijel povzbudit své nejvěrnější - v Rájci a okolí lidovci vyhráli už minulé parlamentní volby.Dva pendlující autobusy svezly lidi z okolních vsí, sál se čtyřmi stovkami míst je zcela zaplněn. V publiku převládají svátečně ustrojení penzisté. Spořádaně naslouchají obviněním na adresu Klausovy strany, které předseda vyčítá pošlapání koaličních dohod, i dramatickému vyprávění o provokaci poslanců moravského sdružení ČMUS, kteří minulý týden vysypali před Ministerstvo zemědělství nákladní auto neprodejné cibule. „Od roku `92 budujeme základy nového českého státu,“ říká Josef Lux a hned připomíná, že do jeho základů musí lidovci vložit tradiční křesťanské hodnoty. Tleská mu nejen publikum, ale i osm mužů, většinou starostů okolních obcí, kteří s ním sdílejí místa za předsednickým stolem. Pódium je ověšeno černou látkou, předseda stojí pevně rozkročen a se zápalem hřímá o tržních principech, které by měly vládu donutit vrátit církvi majetek.Na dotazy odpovídá Josef Lux věcně, přesně a podrobně. Starostovi podhorské obce vysvětlí, jak zabránit splavování humusu do údolí, zemědělcům vyloží dovozní politiku svého ministerstva. Netají se ani názorem na německou otázku: „Česká republika by se neměla omlouvat ani vracet majetek.“ Svou odvahu osvědčí i ve chvílích, když důchodcům nespokojeným s nízkou penzí vyloží, že mladé rodiny s dětmi jsou na tom ještě hůř. Vážnou atmosféru projasní až zdravice jednoho z nejstarších straníků: „Děkuji ti, bratře předsedo, že jsi v televizi řekl, že nejsme stranou jednoho muže!“ A když starý pán ukončí svůj projev slovy: „Máme tě rádi!“, projasní se i soustředěná tvář ministra zemědělství. Vřelým tónem tlumočí pozdravy od zraněného ministra „Standy“ Bělehrádka a pak vysvětlí, že spěchá domů, do východočeské vísky, kde bude pálit čarodějnice. Na cestu ho vyprovází přání rájeckého starosty, aby se zase přijel podívat, tentokrát už jako premiér.
Miroslav Grebeníček: Es kommt der Tag
Je krásný den a k areálu pionýrského tábora poblíž Domažlic míří davy. Pravověrní čeští komunisté dobře vědí, kde mají být poslední dubnovou sobotu: chodské Capartice jsou po pražském Džbánu nejslavnějším jarním mítinkem KSČM. Dvanáct stovek míst capartického amfiteátru se pomalu zaplňuje lidmi, kteří už většinou dávno překročili padesátku. Ve stáncích se prodává pivo, rum, klobásy a sušenky, z megafonu na střeše staré škodovky rámusí dechovka.Kolem jedné hodiny odpoledne vystupuje z bílého žiguli předseda KSČM Grebeníček. Z megafonu se ozvou první tóny písně „Vstanou noví bojovníci“ a dav se spořádaně přesouvá od buřtů k lavicím. Nikdo si však nesedá, všichni stojí v pozoru a největší nadšenci zpívají hned od začátku s sebou. Dělnická píseň dozní a tichem se rozlehne hlas kladenského básníka Jana Valného. Procítěně recituje báseň „No Pasaran“, kterou včera napsal speciálně pro capartické setkání: „Spřádané lži se jim sesmeknou z vřeten. Neprojdou - mozolný zástup je smete,“ končí své vystoupení a za rozpačitého potlesku mizí se zasmušile sklopenou hlavou z pódia.Po plachém literátovi nastupuje suverénní předseda strany Miroslav Grebeníček: „Mám rád Chodsko - kraj statečných lidí,“ říká na úvod s vřelostí v hlase. Pak ještě díky za hojnou účast a už nastupuje střelba ostrými: zkorumpovaná vláda, výprodej plodů naší práce do Německa, příliš drahé byty, žebrácké platy a víc než 40 procent českých matek, které musí každý den přemýšlet, co dají svým dětem ráno k snídani. „To je naše vlast těchto dnů,“ hřímá předseda. „Naše děti se ve školách ptávaly: Co je to nezaměstnaný? Co je to žebrák? Dnes se ptát nemusí: vidí je denně na ulici.“ Potlesk na otevřené scéně. „Tomu přitakávat nebudeme,“ překřikuje Grebeníček aplaus a jeho poslední slova o tom, že zemi vyvede z krize jen komunistická strana, zanikají v bouřlivém jásotu.Předseda slézá z tribuny a okamžitě ho obstupuje zástup fanoušků se žádostí o autogram. „Soudruhu, je tady od lidí takový přání: ať řekne po tobě pár slov i pan generál Vacek,“ prosí úpěnlivě obézní padesátnice. „Neboj, Vacek je v plánu,“ uklidňuje ji muž v šedivém tesilovém obleku. Je to František Novák, učitel z nedalekého Klenčí, jeden z hlavních organizátorů akce. Před očekávaným generálem ale tribuna patří dělnickému internacionalismu: na pódium vystupuje předseda Komunistické strany Severního Bavorska. Celkem stručně seznamuje posluchače se svým názorem, že komunisté musí držet spolu. Protože mu nikdo nerozumí, tleská se dvakrát: jednou projevu v němčině, podruhé překladatelce. Pak si bere mikrofon dlouhovlasý šedivý čtyřicátník s knírkem, v kožené bundě a kovbojských botách. Elegán je zástupcem východoněmecké Strany demokratického socialismu a také jeho věty o nebezpečí fašismu mají dvojnásobný úspěch.A konečně je čas na bývalou armádní veličinu. „Soudruhu generále, desátník v záloze Černý. Dovolte mi položit vám otázku,“ říká generálu Vackovi redaktor Haló novin a moderátor v jedné osobě Jiří Černý. „Jaké to je, odporovat v televizi takovým jako Benda, Ruml nebo Klaus?“ následuje po vojevůdcově blahosklonném přikývnutí. „Lepší se to - všechno se pomalu vychyluje v náš prospěch,“ uklidňuje publikum Vacek. To je podobnými zprávami nadšeno, zvláště když starý voják přidává pro pobavení historky z hlavního města: „Zrovna nedávno říkám v televizi po debatě Rumlovi: Vy? Na co jste šáhli, to jste pohnojili.“ „Jasně,“ volá z rumové fronty naproti tribuně nejdivočejší posluchač. „Ještě svět ani nevěděl, kdo je v Bosně vinen, a náš pan prezident už by bombardoval Srbsko,“ popisuje lidem situaci na Hradě bývalý generál. „Můžete skandovat - Vacek, Vacek, Vacek,“ roztleskává unavené diváky Jiří Černý a stovky úst vykřikují se zápalem generálovo jméno.S posledními tóny písně „Ta naše písnička česká“ se zástup valí ke východu: kolem páté odjíždějí z Capartic autobusy. Při pohledu na přicházející masu prchá od brány amfiteátru pár mladých republikánů, kteří sem přišli rozdávat letáky. Jejich strach je ale zbytečný: nikdo si hádkami nechce kazit pěkný den.
Jan Kalvoda: Ručičky, nebojte se
Je prvomájové ráno, drobně prší. V provizorním přístavišti u Chvaletic čeká na pasažéry zakotvená loď. Pronajatým parníkem Král Jiří chtějí sjet v rámci své největší předvolební akce přední politici ODA největší českou řeku od Chvaletic do Děčína.Kolem desáté se začínají trousit první plavci. Najít cestu od vlaku na přístaviště není jednoduché. Je potřeba prokličkovat mezi keři, podlézt obrovské roury teplovodu a přeběhnout frekventovanou trať Praha-Pardubice. Politiky z ODA ovšem přivážejí auta po zablácené polní cestě. „To je nádhera,“ říká okouzleně místopředseda Libor Kudláček při pohledu na Krále Jiříka. S volebními esy ODA přijíždějí manželky, děti nebo rodiče, celkem asi třicet lidí. V půl jedenácté se objevuje Kalvodovo tmavé audi. Panuje skvělá nálada, akce může začít. Na úvod je připravena tisková konference. Kapitán u můstku žádá politiky a pět přítomných novinářů, aby si mokrým hadrem otřeli zablácené boty. S povzdechem „když to musí být“ podepisuje Jan Kalvoda záchranný kruh. „Saháme ke konzervativním kořenům. Lodě tu byly dříve než auta a železnice,“ vysvětluje Kudláček zástupcům tisku, proč se ODA rozhodla konkurovat Zemákovi na vodě. Předseda Kalvoda sedí stranou a mlčí. Plakáty zvaly na palubu i veřejnost, nikdo však zatím nepřišel. Ostatně ODA je na malou účast zvyklá. Na besedu se silnou trojkou Skalický, Šuman, Kudláček zašlo v Dobříši deset domorodců, v okresní Příbrami sedmnáct. Parník zvedá kotvu a politici s příbuznými obědvají.Po devadesáti minutách plavby je Král Jiří v Kolíně. Z protržených mraků vychází slunce a v přístavišti čekají první voliči. Lodní amplion zve všechny na palubu, na setkání s Janem Kalvodou. Ten však už mezitím seběhl na pevnou zemi a s aktovkou v ruce se chystá nastoupit do přistaveného automobilu. Podle itineráře jej zde pro další úsek cesty střídají poslanci Vladimír Šuman a Oldřich Kužílek. Na námitky novinářů, proč odjíždí, když za ním přišli voliči, Kalvoda odpovídá: „Právě se o tom dohadujeme. Přijímám tuto diplomacii a zůstanu."Loď zhruba se stovkou návštěvníků vyráží plnou parou na okružní vyhlídkovou plavbu. "Ručičky nebojte se, vy makat nebudete,“ zpívá v přeplněném podpalubí populární skupina Šlapeto. Jan Kalvoda se chopí kytary, pak si to ale rozmyslí a odchází na horní palubu, kde se připojí k sevřenému hloučku politiků ODA. Voliči zpovzdálí okukují muže zabrané do vážného rozhovoru. Poslanec Kužílek nabízí kolegům koťata, Kalvodovi se donáší, že se stal středem obdivu všech přítomných žen. Předseda však zachovává klid. „Bereme to jako podporu strany,“ žertuje. Ve zdymadle si hlouček svorně pochvaluje, že ODA stoupá.Po hodině je Král Jiří zpět v přístavu. Občané vystupují a s nimi jde definitivně na souš i Jan Kalvoda. Několik holčiček žadoní o podpis do památníku. Předseda se sklání nad bílé stránky, pak schovává pero a mizí ve voze. Čeká jej cesta do Prahy a večerní koncert s Jaroslavem Hutkou. Král Jiří zatím za zvuků Šlapeta nabírá kurz na Brandýs.
Miroslav Sládek: Vodvážnej chlap atakdále
Kladno, 29. dubna. Před nákupním střediskem na kladenském sídlišti Sítná brzdí zelená alfa romeo. Vystupuje z ní muž v tmavém obleku - a několik stovek lidí, kteří dosud postávali na vydlážděném prostranství v izolovaných hloučcích, se k němu rychle hrne. Poznali šéfa republikánů Miroslava Sládka. Osádka doprovodného vozu začíná rozdávat propagační letáčky a Sládek z vyvýšeného místa spustí svůj proslov: „Dámy a pánové. Všichni jste viděli Sedm dní, jak jsem tam byl s Luxem.“ Předseda SPR-RSČ automaticky spoléhá, že posluchači znají všechna jeho televizní vystoupení. Nemýlí se. Už před mítinkem si lidé ve skupinkách jeho výroky se smíchem připomínali.Ve svém proslovu Sládek přeskakuje od tématu k tématu, v popisech složitějších problémů si obvykle pomáhá obratem atakdále: „Dienstbier, jednání 4+2 atakdále“ nebo „ODA, Kreditní a průmyslová banka atakdále“. Během hodinového mítinku se hodně tleská a ještě častěji zní náměstím hlučný smích. Nejhumornější se posluchačům zdá přirovnání vládního politika k prostitutce. „To je tak vodvážnej chlap,“ šeptá si nadšeně osamocený čtyřicátník na kraji davu a znovu se pro sebe směje jakémusi ze Sládkových žertů. Vůdcova řeč se nese v posměšné tónině i ve chvílích, kdy apeluje na voličskou zodpovědnost („kdo nejde k volbám, jako by dal hlas ODS a spol.“) nebo když se se rozhořčuje („policie má chránit naše rodiny, naše děti, a ne mafiány“). Ani jednou během mítinku nezkouší vyvolat bojovnou náladu nebo národní hrdost. „Co se týče minulých let, my jsme trochu zvláštní národ. Byli tu konfidenti gestapa - a gestapo si naše občany pochvalovalo - a pak konfidenti StB, ale ve zdraví jsme přežili každý režim, a společně to tu dáme do pořádku,“ shrnuje dějiny s filmovým úsměvem. Nejčastějším slovem republikánského lídra je krádež: celá vláda krade, ten už si nakradl, pořád nás okrádají. Neexistuje známý člověk, ať podnikatel, nebo politik, který by podle Sládka nekradl. Když říká my, myslí občas členy své strany, ale především „nás dole“ a „normální lidi“: „Normální člověk, když chce sociální dávky, musí vyplnit formulář, popíše dvacet stran, připadá si jak žebrák a nakonec stejně nic nedostane. Přijde cikán, udělá tři křížky a má dvacet tisíc."Po půlhodinovém monologu je čas na otázky. Sládek nepouští z ruky mikrofon, sám dotazy nahlas tlumočí, takže by dokázal překřičet i případnou kritiku. Na Kladně to však není potřeba: z davu dělníků, důchodců a učňů nepadá žádná polemická otázka. Když se urostlý dělník ptá na Židy v české vládě, odbude ho Sládek slovy: "Ve vládě je to jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.“ Zlostnému muži kolem padesátky dělá starosti vliv zednářských lóží. „To je trochu exotické,“ míní předseda, „ale když otec a strýc Václava Havla byli zednáři, proč by nebyl syn?“ Nejtěžší chvíle nastává, když chce kdosi slyšet názor na Stehlíka: není jasné, kolik je tu příznivců podnikatelského dobrodruha. „Nemohu ho hájit. Táhl to s těmi ve vládě, takže si tam nakradl,“ riskuje Sládek. Nikdo se proti odsudku nebouří, šéf republikánů však pro jistotu trochu zmírňuje: „Možná měl dobré nápady, ale nemůžeme rozlišovat Koženého, Stehlíka, Soudka. Jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.“ Pak setkání s úspěšným politikem končí. Za čtvrt hodiny musí být alfa romeo v Novém Strašecí.
Václav Klaus: Kudy na pěší zónu?
Na premiéra Václava Klause čeká v narvaném sále jičínského divadla zhruba šest set lidí. Hlavně starší ročníky, mezi nimi sem tam několik třicátníků a čtyřicátníků. Volební tým předsedy ODS tvoří manželé Klausovi a ochranka - všichni se směstnají do dvou vozů BMW. Na divadelním pódiu pak za dlouhý stůl usedá starosta Jičína, předsedkyně východočeského sdružení ODS a Klaus se svou ženou Lívií. Osobní strážci se strategicky rozptýlí po sále. Představení může začít.„Jestli si lidé mohou všude stěžovat, tak v Jičíně to není možné,“ pochválí premiér hned na úvod příjemnou atmosféru metropole Českého ráje. Nejradši by hned odpovídal na dotazy, ale předtím musí posluchačům vysvětlit, že všechno v České republice není tak špatné, jak líčí sdělovací prostředky: „To, co vidíte v televizi, není skutečný život.“ Novináře zajímají pouze aféry nebo vraždy, informace navíc zkreslují. Na minulé štaci v Nové Pace měla tenhle part na starost paní Lívie: vylíčila občanům beznaděj, kterou cítí tváří v tvář zlomyslným kampaním v tisku. Obvykle prý je rozpoutají novináři, kteří si nemohou odvyknout, co měli v náplni práce před listopadem `89, totiž pomlouvat disidenty.Vzhledem k vyjmenovaným vadám médií dává tedy mítink ideální příležitost dovědět se konečně pravdu. Jičínští jsou viditelně rozhodnuti tuto jedinečnou šanci nepropást. „Jaký je největší úspěch vaší vlády?“ zní první otázka z pléna. Premiér nechce citovat statistiky, i když například nízkou nezaměstnanost nám závidí celý svět. Nejdůležitější jsou úspěchy, které každý vidí kolem sebe: například nově zbudovaná jičínská pěší zóna dokazuje změny k lepšímu na první pohled. Většina ostatních dotazů plyne v podobném duchu, ale Václav Klaus si poradí i s těmi složitějšími. V odpovědi na otázku, proč vláda připustila daňové podvody s lehkými topnými oleji, upozorní, že celou řadu podvodníků už policie odhalila, a „jestli znáte někoho dalšího, tak mi ho, prosím, ukažte“. Stížnost na nízké mzdy lékařů komentuje údajem, že v nemocnicích okresu Frýdek-Místek berou lékaři v průměru 17 000 korun měsíčně. Na písemnou otázku „Co Sudeťáci?“ odpoví hvězda večera stejně stručně: „Sudeťáci nic!“ Podrobněji se k tomuto ožehavém tématu nechce vyjadřovat. Není totiž podle něj vyloučeno, že v sále sedí několik novinářů, kteří by jeho prohlášení vytrženě citovali a způsobili tak politické komplikace.Někdo se ptá na Miloše Zemana. Premiér vysvětluje, jak rád by zaútočil na program ČSSD, jen kdyby v něm bylo něco víc než silácké návrhy a nesplnitelné sliby: „A nechce se mi lacině vtipkovat.“ Nato řečníka osloví bělovlasý stařec ve třetí řadě. Připomíná, co špatného se o Klausovi dočetl v Zemanově knize Zpověď bývalého prognostika. Odpoví mu ale jiný hlas z publika: „Už šestý rok si z novin vystřihuji všechno, co Zeman řekl. Jenom lže, lže, lže a lže.“ Bouřlivý aplaus dokazuje, že v sále převažují příznivci Klausovy strany.„Letadlo už je ve vzduchu. Teď stačí, když neuděláme velkou chybu,“ líčí v závěru premiér současný stav naší společenské transformace. Ve zkratce přidává ještě svou vizi české budoucnosti: „Chtěl bych, abychom něco udělali jako tahle malá zemička a nerozplynuli se v Evropě,“ a odsoudí kosmopolity, kteří považují slova národ a stát za nemoderní. Odměňuje ho potlesk a úplně nakonec i výkřik padesátileté dámy z první řady: „Pane premiére, je nás hodně šťastných v této republice!“
