Obranné síly postkomunistické Evropy nedisponují potřebnými kapacitami k tomu, aby mohly reagovat na registrovaná bezpečnostní rizika, říká americký vojenský teoretik D. N. Nelson. Jeho britský kolega James Sherr jde ještě dál. Podle něj se v zemích bývalého východního bloku - vzhledem ke struktuře a typu výcviku - nedá vůbec mluvit o skutečné armádě. Má pravdu: například vojsko někdejšího socialistického Československa nebylo v kremelské strategii nic než kanonenfutr (tedy lidská masa, jejímž úkolem je padnout v prvním nárazu eventuálního střetu), a podle toho bylo postaveno. Změnit tento stav není vůbec jednoduché. A i když se to podaří, je tady ještě varování expertů, tvrdících, že žádný malý stát dnes není schopen nést sám náklady na účinnou obranu. To je hlavní technický důvod, proč spolu s ostatními zeměmi východní Evropy potřebujeme NATO. Jinou otázkou ovšem je, zda NATO potřebuje nás. Představitelé Aliance na ni dlouhou dobu odpovídali vyhýbavě, konkrétní signál přinesla až pražská schůzka amerického ministra zahraničí Warrena Christophera se zástupci dvanácti uchazečů o vstup do NATO. Znalci diplomatického zákulisí ji totiž berou jako důkaz, že Aliance začne „pro začátek“ chránit středoevropský prostor v Polsku a České republice.
V prosinci bude rozhodnuto
Po pádu železné opony vypadalo všechno jednoduše. Komunistický systém se zhroutil a všechny bývalé satelity Sovětského svazu vykročily na cestu k demokracii. Filozofové hovořili o „konci dějin“, politici zase o „novém světovém pořádku“. Řada lidí byla přesvědčena, že jádrem tohoto pořádku v Evropě bude rozšířené NATO. Zdálo se jen otázkou krátkého času, než Severoatlantická aliance přijme východoevropské země a vytvoří tak jakýsi globální obranný deštník mírumilovného kontinentu.Euforie však brzy opadla. Už rok 1991 ukázal, že s novou érou bez třenic a konfliktů to nebude tak prosté. Srbsko rozpoutalo válku na Balkáně, za občasného poštěkávání samopalů se rozpadl Sovětský svaz, ve střední Evropě se probudili dřímající nacionalisté. Ti si vbrzku připsali na konto rozpad Československa a problémy maďarských menšin na Slovensku a v Rumunsku. Aliance začala být velmi opatrná. Všichni její představitelé se shodli, že na rozšiřování je čas a celá operace - pokud k ní vůbec dojde - musí být opravdu dobře promyšlena. Nadějeplné výroky v projevech západních politiků vystřídal diplomatický chlad. Jeho konkrétním výrazem se stalo Partnerství pro mír, navržené americkým prezidentem Billem Clintonem na počátku roku 1994. Místo otevřené náruče či alespoň jasných podmínek pro vážné kandidáty poklepalo NATO jen zdvořile a nezávazně na ramena všech svých „bývalých nepřátel“.Názorovými přemety a posuny ovšem procházeli i čekatelé. Například česká politická reprezentace opsala oblouk od návrhů na rozpuštění NATO přes sebevědomé deklarace o našem blížícím se a „téměř jistém“ členství v něm až k vážným úvahám, co je vlastně pro vstup do Aliance možno udělat. A teprve v několika málo posledních měsících nabralo naše snažení patřičnou razanci. Je nejvyšší čas - koncem roku by měly v Bruselu státy NATO stanovit, kdo a kdy by mohl do aliance vstoupit. Čeští politici se rozhodli ovlivnit verdikt v náš prospěch mohutnou diplomatickou ofenzivou.Na přelomu ledna a února se sešli představitelé Ministerstva obrany s velvyslanci zemí NATO. Diskutovalo se o tom, co se od nás očekává: upravit vojenskou legislativu, zabezpečit ochranu utajovaných skutečností, změnit strukturu armády a mnoho dalšího. Zároveň začala pracovat skupina soustředěná kolem náměstka Petra Nečase, která materiály pro NATO připravuje. Stejně jako všichni ostatní žadatelé musí i Česká republika vypracovat svou vlastní vizi, proč chce do NATO, co očekává, co nabízí, jak se připravuje. Tuzemští politici a vojenští odborníci musí tvrdě pracovat, zhruba do dvou měsíců by měli mít materiál pohromadě. V tu dobu k nám přijede na oficiální návštěvu generální tajemník NATO Javier Solana, kterému bude třeba naše plány předat. V červnu se sejdou v Berlíně představitelé Aliance k předběžné schůzce a v prosinci bude v Bruselu bude s největší pravděpodobností všechno vyřešeno. Kdo a kdy bude tím šťastným novým přírůstkem, se uchazeči dozvědí asi v lednu.
Trumfy
Poslední a veřejnosti dosud utajovaná studie RAND Corporation, vypracovaná pro Pentagon, reálně počítá s výhledem, že Alianci rozšíří Česká republika a Polsko. Ostatní země včetně Maďarska sice nemají cestu uzavřenou, ale jejich současné akcie nestojí nijak vysoko. Čím si naše republika zasloužila takovou důvěru?Podle Chrise Donnellyho, zvláštního poradce NATO pro střední a východní Evropu, patří mezi priority Aliance klidné soužití jejích jednotlivých členů. Z tohoto pohledu se Maďarsko dostalo na okraj zájmu především kvůli potížím se sousedy. Česká republika má naopak v pomyslném žebříčku uchazečů nejvíce kladných bodů. Západní Evropa si podle expertů stále uvědomuje nestabilitu Ruska a rozšíření tzv. strategického předpolí na východ, zároveň je pro ni ale důležitá přiměřená vzdálenost od Moskvy. Naše země je západními státy ceněna pro svůj politický odstup od východní velmoci. Nahrává nám přetrvávající respekt západních zemí k silné armádě první republiky a dnes už možná mýtus vědecko-vojenského potenciálu, absence afér typu Oleksy (nedůvěra vyvolaná podezřením ze špionážního úvazku polského expremiéra Oleksyho ovšem dopadla na celou východní Evropu), a zejména působení českých vojáků v zahraničních misích.V české veřejnosti polozapomenuté angažmá jednotky ve válce o Kuvajt znamenalo pro západní státy více, než si uvědomujeme - jak aspoň vyplývá z řady studií NATO. Tehdy jsme poprvé akcí, a nikoli slovy dali světu najevo, kde chceme stát. Nepominutelné je působení českých pozorovatelů pod hlavičkou OSN například v Angole, Mozambiku či Ázerbájdžánu. Přes několik afér a rvaček bylo například Kanaďany dobře hodnoceno účinkování české jednotky v Chorvatsku a pochvala je slyšet i od Britů, kteří nám dnes šéfují v jednotkách IFOR. Západní velitelé si na našich vojácích cení schopnost improvizovat a to, že se dokáží o sebe postarat - vyplývá to z porad velitelských štábů v Bosně a Chorvatsku. Opravdu to není diplomatická pochvala, ale obecně přijímaný fakt. Například Maďaři vyslali do Bosny ženijní jednotku vybavenou pouze samopaly s tím, že by ji těžkou technikou mohly zabezpečovat jednotky USA. Američtí velitelé to odmítli a z maďarské mise se stala mezinárodní ostuda, ze které vyplynula domácí politická roztržka.
V šest po válce u Kalicha
Zmiňovaná studie samozřejmě neznamená, že je náš vstup do NATO hotovou věcí. Na miskách vah totiž stále převažují argumenty, které hovoří proti tomu, aby nám členství bylo nabídnuto. Studie je jen studie, v Bruselu bude záležet na řadě jiných faktorů. Jedním z nejdůležitějších je vývoj mezinárodní situace. Tady analýzy opakovaně připomínají Čínu: jak současný „nácvik války“ proti Tchaj-wanu, tak pokračující jaderné zkoušky svědčí o agresivitě nejlidnatějšího státu světa. Řada expertů NATO považuje roli Ruska jako protipólu Číny za stabilizující faktor. Pokud bude Peking svou výbojnost stupňovat, stane se Rusko prakticky nejdůležitějším faktorem ochrany míru v oblasti. Je možné, že by potom Západ ustoupil od rozšíření NATO na východ a splnil tak jedno z ruských přání.Co se týče konkrétních českých nedostatků, vadí zahraničním expertům určitá nedůvěra mezi tuzemskou armádou a společností - jak se aspoň vyjadřovali na semináři o úloze ozbrojených sil v Praze. Interní zprávy také hovoří o „tradiční vychytralosti“ českého občana, který se většinou spoléhá na to, že obranu země za něj někdo vyřeší. Pokud necháme stranou technickou zaostalost, je dalším velkým problémem českého vojska kvalita lidí na velitelských postech. Ve srovnání se zeměmi bývalého Varšavského paktu jsme sice vyměnili ve vrcholných funkcích nejvíc důstojníků a generálů, přesto je složení našeho velitelského sboru z hlediska NATO nevyhovující. Polovina hlavních činitelů Generálního štábu má sovětské školy, na vedoucích místech se objevují lidé, kteří zastávali významné funkce za komunistů. Například šéf vojenské policie, generálmajor Jiří Šrámek, byl před listopadem velitelem motostřelecké divize - klíčem k tehdejší funkci mu bylo absolvování Vojenské akademie v Sovětském svazu. Tristní je situace okolo bývalých politruků. Ihned po listopadu 1989 stačil Generální štáb minimálně tisíc z nich přemístit na jiné funkce a pozměnit jejich materiály natolik, že se dodnes neví, kolik jich vlastně bylo a kde všude dnes uvnitř armády pracují. Nikoli nevýznamné zařazení - například ve Vojenském obranném zpravodajství - má v současné době u našeho vojska i 273 bývalých příslušníků vojenské kontrarozvědky, třetí správy StB. Eventuální spojenectví s NATO by ovšem znamenalo, že čeští velitelé budou přicházet do styku s důležitými tajnými informacemi. A z tohoto hlediska jsou podle západních norem „rizikoví“ všichni vojáci, kteří absolvovali školy v Sovětském svazu, anebo zastávali významné funkce za totality. Pro Alianci je velmi důležitá i vojenská legislativa, a její změnu nynější vláda důsledně přehlížela. Stačí uvést jediný příklad: občan České republiky nemá povinnost bránit svou zem. Branný zákon ho k tomu sice zavazuje, ale právně vyšší Listina základních práv a svobod mu zaručuje ochranu života a zdraví. Práce na ústavním zákonu, který by problém vyřešil, je odkládána už tři roky.
Generálové východoevropských zemí, změňte se!
Deprese z technických, personálních či legislativních nedostatků se však dá vyléčit intenzivní prací a změny lze provést v dohledném čase. Nakonec i v této oblasti je špatné k něčemu dobré. Experti z NATO jsou si našich potíží vědomi a snaží se poradit. Za stovky vstřícných jednání jmenujme česko-americkou komisi pro výběr letadel, řadu porad o počítačové komunikaci nebo množství stáží nabízených pro vzdělávání našich vojáků. Podobně jedná Aliance pouze s Polskem.Nejsložitější je ale změnit myšlení našich vojáků, z nichž většina je stále uvězněna v komunistických strategických schématech. Toto myšlení se ostatně podepsalo i na - vládou už dvakrát odmítnutém - návrhu naší obranné strategie: její autoři tvrdošíjně vnímají obranu jako výsostnou záležitost armády, a nikoli celé společnosti. Lhostejně přitom přehlížejí bezpečnostní rizika považovaná na Západě už delší čas za novou hrozbu. Nemáme plán na tzv. ekonomickou obranu nebo odpovídající a vyspělou ochranu civilního obyvatelstva. A úplně se v národní obranné strategii pomíjí to, čeho jsou plné všechny důležité tajné služby světa: organizovaný zločin a teror. V této oblasti vyžadují západní odborníci dokonalou analýzu a plnou výměnu co nejaktuálnějších informací. Z vojenského hlediska přitom není zajímavé, který mafián zase ošidil nějakou banku; sleduje se spíš snaha zločinců proniknout do státních struktur a politických funkcí. Pokud by se tak v zemích uchazečů o vstup do Aliance dělo, nebude jim vojenská ochrana nic platná - stát bude destabilizován zevnitř a kroky politiků budou nevypočitatelné. Klausův kabinet si problémy konečně připustil a před čtrnácti dny se poprvé zabýval obrannou strategií i někdo jiný než vojáci. Setkali se náměstci rezortů obrany, zahraničí, vnitra, financí a průmyslu a odstartovali práci na očekávané „diplomatické ofenzivě“. Patrný je posun k určité razanci - ředitel bezpečnostního odboru Ministerstva zahraničních věcí Hynek Fajmon například před dvěma měsíci na už zmiňovaném semináři oznámil konec diplomatické opatrnosti: „Musíme vypracovat analýzu nejhorší možné bezpečnostní situace, jež může nastat; i za cenu toho, že během diskuse může dojít k urážce našich sousedů.“
Adieu, Slovensko
I když to Fajmon neřekl nahlas, je zřejmé, že měl na mysli Slovensko. Z kroků současné bratislavské vlády je patrné, že země do NATO nesměřuje, a my musíme zvažovat možnost, že budeme opět nárazníkovým státem na hranici dvou světů. Naznačují to pakty, které Slovensko podepsalo s Ruskem: smlouva o zpravodajské spolupráci nebo o používání ruského šifrového systému. Slováci konzervují komunistickou armádu, vyhrocují problém maďarské menšiny a nepřehlédnutelné je i Mečiarovo zdůrazňování významu Ruska jako přítele. Prostě musíme počítat s tím, že se naše cesty definitivně rozejdou a zásluhou mezinárodní politické orientace Slovenska se pro nás může stát Rusko opravdovou hrozbou: medvěd nám bude dýchat za krk přes území našeho souseda.Tím padne hlavní důvod poklidu českých politiků, fakt, že nemáme společnou hranici se zeměmi bývalého SSSR, které jsou dnes velmocenskou zájmovou oblastí Ruska. Někteří významní zpravodajci nebo politikové včetně nového velvyslance v Rusku Luboše Dobrovského přesto zastávají umírněný postoj: Moskvu je nutné brát jako aktivní faktor evropské bezpečnosti a s ruskými demokraty je možné se dohodnout. Už citovaný James Sherr si ale myslí něco jiného a na rozdíl od řady západních politiků či vojenských odborníků stejného názoru je ochoten své myšlenky říkat i nahlas: „Ve snaze o dohodu s Ruskem vůbec nezáleží na tom, bude-li se jednat s nacionalisty, nebo těmi, kteří sdílejí naše hodnoty,“ tvrdí Sherr. Ať vládne v Rusku kdokoliv, budou stát podle Sherra tamější zájmy pořád daleko od zájmů evropských. Rusové totiž po rozpadu Sovětského svazu znovu zjistili, že jejich impérium - byť zmrzačené - stále žije. Ruský stát je tedy nemožné udržet bez pomoci imperiálních prostředků (viz Čečensko) a ty se stále více promítají do zahraniční politiky. Ruský zamítavý postoj k rozšíření NATO byl ještě před třemi lety nemyslitelný - svědčí o tom třeba Jelcinův písemný přípis polské vládě, že souhlasí s případným vstupem našeho severního souseda do Aliance. Evropa bude mít podle Sherra na výběr dvě možnosti: buďto budou proti ní u jednacího stolu sedět problémoví politici typu Jelcina, nebo lidé rovnou nebezpeční. Rozdíl mezi oběma kategoriemi se ale postupně vytrácí. Jelcin pochopil, že jeho hlavní kartou směrem na Západ je výhrůžka: Pokud mi nepomůžete a já padnu, přijdou po mě horší. Tímto vydíráním si zajišťuje západní pomoc, ale jeho rétoriku, určenou pro domácí posluchače, už často nejde od slov těch „horších“ rozeznat. A zástupci těch opravdu nebezpečných proudů ruské politiky? Ti na sebe před dvěma týdny nepřehlédnutelně upozornili pokusem obnovit Sovětský svaz.
Další schůzka už nebude
Klausův kabinet již několikrát jasně řekl, že pro Českou republiku neexistuje jiná alternativa než plné členství v NATO. Kompromis navrhovaný v poslední době Ruskem - vstup východoevropských zemí pouze do politických struktur Aliance - je pro nás nepřijatelný. Nepotřebujeme totiž další vznosná slova, ale kompletní a odpovědné angažmá. K tomu patří i ochota bojovat v silách NATO a poskytnout jeho jednotkám manévrovací prostor na našem území.Zatím poslední aktivitou v boji o přízeň Aliance byla schůzka představitelů dvanácti uchazečů o vstup do NATO s ministrem zahraničí USA Warrenem Christopherem, která se uskutečnila minulý týden v Praze. Americký ministr zahraničí měl před sebou těžký úkol: neurazit žádného uchazeče, ponechat všem naději, ale zároveň jim diplomaticky sdělit, že ne všichni mají stejnou šanci. Proto mluvil o postupném rozšiřování NATO, s tím, že země, které budou podle různých kritérií na vstup připraveny, se nesmějí stát obětí těch, které zaostávají, a například Maďarům dal jasně najevo, že musí vyřešit problémy se svými sousedy.První schůzka uchazečů se konala před osmnácti měsíci ve Varšavě, po Praze se měli žadatelé sejít (bez předběžného určení konkrétního termínu) v Bratislavě. O budoucí schůzce nepadlo ani slovo; západním zemím se podle diplomatických zdrojů na Slovensko moc nechce, a navíc považují další podobná setkání za nadbytečné. Bruselská centrála NATO klade nyní důraz na dvoustranná jednání mezi uchazeči a členy, a především na kvalitu tzv. diskusních materiálů, jimiž budou jednotlivé země dokladovat svůj zájem o vstup a připravenost.Do prosincové schůzky v Bruselu chybí devět měsíců a předpokládaný scénář mohou pozměnit ještě prezidentské volby v Rusku a poté v USA. Vítězství ruského radikála může celý postup rozšiřování NATO drasticky urychlit, změna prezidentského aparátu v USA poněkud zpomalit. Ovšem podle posledních slov Javiera Solany a amerických politiků se s projektem počítá. Jenom byl z vyzývavé „Expanze“ přejmenován na „Rozšíření“.
