Co patří do historie

Ideologická pirueta

U zrodu republiky… nestál pouze realismus, přihlížející k touze Čechů a Slováků rozvinout svou svébytnost, říká Havel. Ještě důležitější je, že tu programově vznikl stát moderní, demokratický, liberální, založený na hodnotách, k nimž se dnes hlásí celá demokratická Evropa a v nichž spatřuje svou budoucnost. Jeho tvůrci předpokládali, že se bude vyvíjet ve stát občanský, opřený o tvořivou kooperaci všech jeho občanů a respekt jedněch k národní svébytnosti druhých. Československá republika pochopitelně měla chyby - své národnostní problémy nedokázala uspokojivě dořešit - nicméně příčina těchto chyb netkvěla v hodnotách, které jí byly dány do vínku jako směr, jímž se má ubírat…Tvrzení, že předválečná ČSR měla sice chyby, ale že tyto chyby nespočívají v hodnotách, které jí byly dány do vínku, je už na první pohled poněkud podezřelé. Nápadně totiž připomíná základní ideologickou piruetu marxistických reformátorů z šedesátých let: myšlenka sama byla správná, jen se špatně realizovala.První československá republika byla nesporně významnou etapou v úsilí českého národa po státní realizaci - a patrně také etapou rozhodující. Z toho hlediska ji sotva kdokoli z nás Čechů bude ochoten považovat za „Fehlkonstruktion“. Na druhé straně bychom neměli přehlížet, že je to do jisté míry i otázka perspektivy, z níž se na tuto dějinnou skutečnost díváme. Jistěže se dá říci, že byla státem moderním, demokratickým, liberálním, založeným na evropských hodnotách - jenomže touto svou vlídnější tváří se obracela ponejvíc k Čechům. I Slováci se z ní mohli v plné míře těšit jen tenkrát, když přistoupili na fikci jednotného „československého národa“ - a to se pro většinu z nich ukázalo natrvalo jako nemožné. „Menšinám“ se pak dostalo jen toho, k čemu se ČSR ve Versailles zavázala, a co jim nebylo možno odepřít, aniž by to ohrozilo základy demokratické konstrukce státu. Omezení svobody jedněch však omezuje svobodu druhých, v tomto případě svobodu „státotvorného“ národa. První republika byla např. odsouzena k tuhému centralismu, protože z územní samosprávy by mohly těžit „menšiny“ a neposlušná většina Slováků. To je určité manko československé demokratické tradice, které pociťujeme i dnes. Bylo by tedy přesnější říci, že předválečná ČSR byla ze všech středoevropských zemí nejblíže západnímu pojetí státu, postavenému na demokratických a liberálních principech. I na to můžeme být nepochybně jako Češi pyšní, musíme však umět pochopit, že se naši bývalí slovenští, němečtí či maďarští spoluobčané (a možná i naši dnešní polští spoluobčané) na první republiku dívají jinak a že jim toto právo nemůžeme upírat.

Sudetské právo na sebeurčení

Smrtící ranou, která způsobila definitivní rozchod Čechů a českých Němců, bylo podle Havla totální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před demokracií, dialogem a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí, ztělesňovanými Hitlerovým nacionálním socialismem, a dovolávajíce se svého práva na vlast, své vlasti se ve skutečnosti zřekli… Přiklonili se totiž ke zvrácené rasistické ideologii a začali ji ihned také prakticky aplikovat.Tvrzení, že naši němečtí spoluobčané dali koncem třicátých let přednost diktatuře, konfrontaci a násilí před demokracií, dialogem a tolerancí, je třeba zmírnit na obou pólech. Především, jak už bylo řečeno, bychom měli vzít na vědomí, že pro sudetské Němce nebyla první republika ztělesněním demokracie, dialogu a tolerance, nýbrž státem, kde byli víceméně trpěni jako nestátotvorná menšina (přiznejme si, že za podmínek relativně snesitelných, když to srovnáme s okolím). Demokratický charakter republiky tím sice nebyl popřen, ale přece jen dost relativizován. Za druhé, sudetským Němcům nešlo o diktaturu, konfrontaci a násilí, ale o uplatnění práva na národní, politickou emancipaci - téhož práva, jehož Češi využili v roce 1918, kdy rozbili zpuchřelé mocnářství. Problém je pouze v tom, že se v cestě za uskutečněním tohoto docela legitimního cíle nakonec spojili se zločinným Hitlerovým režimem, a tím na sebe vzali spoluodpovědnost za to, co tento režim v následujících letech páchal. To je jistě vina - ovšem vina politická, kterou samu o sobě není přípustno kriminalizovat a vyvozovat z ní důsledky pro všechny příslušníky německé národní skupiny v ČSR. Pokud jde o příklon k zvrácené rasistické ideologii, nebo dokonce o její praktickou aplikaci, tady je nutno říci: jak kdo. Je velmi problematické, že by pouhé odevzdání volebního lístku pro Henleinovu SdP samo o sobě znamenalo jedno, či druhé.S prezidentovým hodnocením Mnichova nelze nesouhlasit. Je jen třeba vidět, že vítězné mocnosti se po první světové válce dopustily určitých chyb. Šlo především o rozpor mezi hlásáním ušlechtilé zásady o sebeurčení národů a vlastní politickou praxí. Tento rozpor, který se týkal i československé politiky, způsobil, že v okamžiku osudového střetnutí na podzim roku 1938 nebyla skutečnost, že jde o střet demokracie (demokracií) s diktaturou dost zřetelně vidět. Zastíraly to emancipační snahy sudetských Němců a dalších menšin v ČSR, na něž mohly západní mocnosti dost těžko říci ne, neboť se tyto snahy dovolávaly jejich vlastní ideologie. Hitler nachytal západní mocnosti na švestkách, a ony pak kapitulovaly nejen před hrozbou násilí, ale i před vlastní nedůsledností z roku 1918. Za to pak musely zaplatit hroznou cenu. Vítězství nad Hitlerem se jim podařilo dosáhnout jen ve spojenectví se zaostalou a krutou Stalinovou tyranií, a s tímto státem se pak musely také podělit o plody vítězství i o faktickou vládu nad světem.

Odsun byl zvěrstvo

Na poválečný odsun můžeme mít různé názory, míní prezident, nikdy ho však nemůžeme vyseparovat z jeho dějinných souvislostí a oddělit ho od všech hrůz, které mu předcházely a které k němu vedly… Zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním jiného zla, které mu předcházelo. O tom, kdo první vypustil z lahve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. Naše chyba spočívá jen v tom, že jsme se nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus - aspoň v jeho moderní ničivé podobě - do naší země nepřinesli.Na poválečný odsun samozřejmě mohou být různé názory. Tak například někteří (včetně autora tohoto článku) si na rozdíl od pana prezidenta myslí, že odsun byl zvěrstvo, které lze sice z minulosti nějak vysvětlit (tak jako vrah nevěrné manželky vysvětluje svůj čin její nevěrou), ale v žádném případě ospravedlnit. Měli bychom vidět, že tento čin nás izoloval od myšlenek, k nimž se první republika hlásila (tj. myšlenek demokratických, humanitních, křesťanských), a že rovněž znamenal hlubokou destrukci demokratického systému. Když je možno třem milionům občanů na základě jejich etnické příslušnosti odejmout veškerý majetek a všechna občanská práva a svobody, proč by to za nějakou chvíli nebylo možno udělat jiným občanům, tentokrát podle klíče „třídního“? Jakmile si společnost zvykne na to, že v jednom případě neplatí rovnost občanů před zákonem, nemá pak už protilátky proti každému dalšímu jejímu porušování. To, co se u nás dělo po roce 1948, bylo v mnoha ohledech pouhou eskalací řetězce násilí a křivd, který počal odsunem. To je také otázka viny, politické viny, a je třeba se k ní postavit mužně, tváří v tvář, a nevymlouvat se na to, co předcházelo: že ti druzí vlastně začali a že takové věci za války dělal každý. To znamená v tom podstatném vyseparovat odsun z jeho dějinných souvislostí a vydělit ho ze všech hrůz, které předcházely a které k němu vedly.

Zmírnit některé křivdy

Pokud pak jde o revizi výsledků světových válek, byly už do jisté míry revidovány výsledky války první (rozpad ČSFR a Jugoslávie) i druhé (SSSR byl - k našemu velikému štěstí - donucen stáhnout se z území, která po ní obsadil). Je to přirozené: období bezprostředně po velkých válečných kataklyzmatech, provázených spoustou krutostí, nejsou příliš příhodná pro nastolení spravedlnosti. Pozdější revize poválečných rozhodnutí je věcí přirozenou, pokud chceme zabránit tomu, aby určité nespravedlivosti v čase nenabubřely a nevedly k dalším krvavým konfliktům. Je pouze třeba mít na vědomí jednu věc: s tím, jak uplývá čas, se možnost takové nápravy, která neznamená jen další křivdu, zmenšuje. Pro dědictví druhé světové války dnes může platit jediná logika, ta, kterou náš stát zvolil pro vypořádání se s oběťmi komunismu: totiž cesta zmírnění následků některých křivd (úmyslně neříkám majetkových, protože restituce či odškodnění sudetských Němců nepovažuji za možné). Právě tuto cestu musíme zvolit. V tomto smyslu dědictví druhé světové války ještě do historie nepatří.Prezident prohlašuje, že sudetští Němci jsou u nás vítáni jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků, kteří pečují o místa, s nimiž se cítí být svázáni, a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany. To ovšem nestačí. Měli bychom si umět připustit, že tato země - ať chceme, nebo nechceme - je také jejich vlastí, a že v duchu toho, co bylo řečeno o zmírňování následků některých křivd, můžeme, respektive musíme, jít dál. Měli bychom umožnit těm našim bývalým krajanům, kteří budou ochotni vzít na sebe všechny závazky plynoucí z českého občanství, okamžitý návrat. K tomu je ale zapotřebí zbavit se hysterického strachu z „odvěkého nepřítele“ a víc věřit v to, co dělá lidi lidmi. Na schopnost rozumně se domluvit.

Autor přednáší politologii na Fakultě sociálních věd UK.