Ohlédnutí za velkým experimentem

Politický rozměr

Myšlenka kuponové privatizace, o jejíž autorství se zřejmě povedou nikdy nekončící spory, má od samého začátku několik rovin, které jsou jen obtížně rozlišitelné. Chceme-li tedy přehledně zvážit její kladné a záporné stránky, nebo jak by řekl ekonom, její náklady a výnosy, je nutno se omezit pouze na rovinu ekonomickou a politickou.Kuponová privatizace byla od začátku bez nadsázky geniálním politickým tahem. Nešlo totiž pouze o proces, který by reformní vládě pomohl zůstat u moci a zachovat si relativně stabilní politickou podporu. Přesnější formulace je spíše taková, že ODS, tedy strana, která byla nejrazantnějším politickým zastáncem a propagátorem kuponovky, si při posledních parlamentních volbách dokonce své mocenské pozice výrazně vylepšila. Kuponová metoda se tak stala i jedním z důležitých faktorů, který u nás pomohl udržet výraznou, respektive v ostatních postkomunistických státech nebývalou, politickou stabilitu.V čem tedy spočívá její politická jedinečnost? Není to ani tak skutečnost, že se majetek de facto rozdával, a lidé tak vládu mohli vnímat jako svého druhu dárce, ale v tom, že většina občanů byla do procesu privatizace doslova vtažena. A to není tak samozřejmé, jak se na první pohled zdá. V zemích, které se rozhodly nepoužít některou z metod masové privatizace, se celý proces zpolitizoval a zablokoval, což mělo za následek destabilizaci politické scény. Je to vcelku pochopitelné. Pokud totiž občané získají pocit, že vláda neprůhledným způsobem něco, nějak a někomu prodává, nutně dospějí k závěru, že celý proces je nečistý a plný korupce. A při použití tradičních privatizačních metod je opravdu korupčních afér víc. Potíž je ale v tom, že pak občané vidí korupci i za rozhodnutími, která jsou zcela čistá. Vzniká tak hustá mlha konspirativních teorií s příměsí nepěkných politických bojů. Nejrůznější přímé prodeje, veřejné soutěže a aukce mají zkrátka tu velkou nevýhodu, že poražených je většinou celá řada, zatímco vítěz je jenom jeden. V kuponové privatizaci měli nejen všichni rovné šance, ale nebylo zde ani vítězů, ani poražených.

Průměrné, kvalitní i podprůměrné

Výmluvným příkladem zablokované privatizace je Polsko. Tamější situace (často se mluví o rozkrádání majetku formou bankrotů) upevňuje moc bývalých nomenklaturních ekonomických kádrů, což většinu ostatních občanů znechucuje a vede k nezájmu o politiku. Jinou chybu udělalo Maďarsko. Vtip kuponové metody spočívá v tom, že nabízí majetek kvalitní, průměrný a podprůměrný. Díky vysokému zahraničnímu zadlužení se ale Maďarsko rozhodlo prodat nejlukrativnější podniky zahraničním investorům. Právě tím se ale dostalo do privatizační pasti: občanům nelze nabízet pouze průměr a odpad. Konečně slovenský příklad pak ukazuje, jak nebezpečné je využívání privatizace k mocenským zájmům.(Obdoba naší kuponové metody se zatím úspěšně uplatňuje v Pobaltí a v poněkud zjednodušené formě i v Rusku.)Jak ale ukázala i naše zkušenost, sebelépe vymyšlený systém nestačí, pokud jej vláda neučiní přitažlivý v masovém měřítku. Bez reklamní kampaně, kterou si vymyslel enfant terrible české privatizace Viktor Kožený (slavné desetinásobky), by se kuponové privatizace zúčastnilo jen něco přes milion občanů. Přestože se tedy vláda snažila, politický úspěch ji tak trochu spadl do klína. Rovněž jí pomohla opozice. Miloš Zeman, jak známo, označoval kuponovou privatizaci za loupež století ještě v době, kdy většina občanů mohla již prodávat své akcie na burze či RM-Systému.

Překážková dráha

Relativní politický úspěch celé metody provázela řada politických bojů. Svou roli ale hrály i náhody a štěstí; mnozí úředníci Ministerstva pro privatizaci například dodnes těžko chápou, jak je vlastně možné, že stihli schválit všechny projekty tak, že se vše podařilo spustit pár dnů před volbami. Dlouho totiž nebylo jasné, zda se vůbec privatizaci v plánovaném rozsahu podaří prosadit.Nejprve se tvrdilo, že by privatizaci měla předcházet důkladná demonopolizace. V takovém případě by se ovšem občané svých akcií nikdy nedočkali, neboť rozbíjení monopolů je možné provádět donekonečna. Odpůrci kuponovky také tvrdili, že tato metoda bude mít nedozírné inflační dopady: všichni občané se prý akcií okamžitě zbaví a získané peníze vrhnou na trh. Dnes se ovšem děje pravý opak. Řada politiků chtěla dát také přednost zaměstnaneckým akciím. To by ale kromě mnoha ekonomických nevýhod znamenalo i popření demokratického principu kuponové metody, který dává šanci každému, bez ohledu na to, zda pracuje v horším nebo lepším podniku. Potom se objevila zemědělská lobby s nápadem částečně vyjmout z kuponové privatizace zpracovatelský a potravinářský průmysl.Poslední přišla na řadu lobby drobných a středních podnikatelů s myšlenkou přímých prodejů na základě privatizačních projektů. Se svou kampaní do značné míry uspěla, především u tehdejší české vlády a privatizačního ministra Tomáše Ježka. Podařilo se jí tak nejen ukousnout značnou část privatizačního koláče, ale celý proces zbrzdit. Kuponová metoda se oproti původním záměrům začala kombinovat s dalšími metodami a státní úředníci dostali pravomoc posuzovat kvalitu předkládaných podnikatelských záměrů. Teprve čas ukáže, zda se jednalo o řešení prozíravé, nebo špatné. Zatím je na straně jedné možno argumentovat tím, že se v mnoha případech podařilo nastolit pevnější vlastnickou kontrolu, na straně druhé je však možno poukazovat nejen na neplatiče FNM, ale i na skutečnost, že mnohé banky daly na koupi podniků dnes nedobytné úvěry.

Místo liberálního korporativní model

Samozřejmě, že s odstupem čtyř let od chvíle, kdy se o kuponové privatizaci začalo mluvit, je lehké vynášet poučené soudy. Přesto však jedno kdyby stojí za pozornost. Je škoda, že v kuponové privatizaci nedostaly slovo kromě investičních fondů také fondy penzijní. Mohly totiž získat značný majetek a v současnosti uvažovaná reforma a privatizace systému důchodového zabezpečení by se prováděla daleko snadněji (chilský příklad).Více než nářky nad tím, co už nelze vrátit, je ale zajímavější podívat se na důsledky kuponové privatizace. Snad největší oříšek v tomto směru představuje chování dosud dominantních vlastníků - bankovních investičních fondů, kterým většina lidí svěřila své body. Problémem kupónové privatizace totiž není rozptýlené vlastnictví, jak se řada z nás obávala, ale nepružný přístup bank coby hlavních vlastníků. Kuponová privatizace výrazně posílila jejich vliv v ekonomice, přičemž rozhodující slovo ve větších bankách si podržel stát. Zatím tedy vše nasvědčuje, že nás liberálové anglosaského typu připravující kuponovou privatizaci patrně nechtěně zavedli spíše k tuhému, korporativnímu modelu bavorského či rakouského typu.

Ještě není po všem

Měli bychom také vystřízlivět z představy, že se kapitálový trh stane zdrojem financování investičních potřeb zprivatizovaných podniků srovnatelným s bankovními úvěry. Banky a bankovní fondy, které mimochodem na rozhodujících místech často zaměstnávají stovky bývalých ministerských úředníků, navíc váhají s rozhodnými změnami v řízení podniků, o bankrotech už ani nemluvě. Mezi ekonomy se vypráví i následující příklad. Tři velké bankovní fondy vlastní podnik a rozdělí si úlohy: první rok úvěruje podnik jedna banka, druhý rok si odpočine a úvěry dává banka druhá, třetí rok třetí atd. Podnik má sice na výplaty, k razantním restrukturalizačním opatřením však nedochází a banky se snaží co nejrychleji „odsát“ veškerý zisk. Zarážející je i přístup některých nebankovních fondů, například Harvardských, které rychle zapomněly na sliby o razatních výměnách managementu a propouštění. Stručně řečeno: mluvit o dlouhodobých důsledcích kuponovky na mikroekonomické úrovni, tedy na úrovni jednotlivých podniků, je zatím předčasné. K provedení důkladných analýz je totiž třeba určitý časový odstup.Temnou skvrnou na kuponové privatizaci je i Středisko cenných papírů. Centrální registr vyřizuje zápisy o změně vlastnictví se zpožděním, na které nejsou především zahraniční investoři zvyklí; navíc většina obchodů probíhá za neznámé ceny právě přes středisko. Zprivatizované akciové společnosti o sobě neuveřejňují základní informace a tím si samy odřezávají cestu k finančním zdrojům na kapitálovém trhu. A zatímco Ministerstvo financí problematizuje život obyčejným investorům nesmyslnou regulací (kdo je a kdo není obchodníkem), řada investičních fondů vůbec nedodržuje zákonné předpisy o procentuálním omezení podílu fondu v jednom podniku.Velký experiment, při němž se stát zbavil majetku zhruba za 350 miliard korun, skončil. Zdaleka to ale neznamená, že je po všem.