Kříž ve skříni

Horlivost se nevyplácí

K pochopení celé věci je třeba připomenout několik historických faktů. Formálně vše začalo v červenci 1949, kdy papež Pius XII. vyhlásil klatbu proti každému, kdo spolupracuje s komunisty. Tehdejší českoslovenští biskupové pod vedením pražského arcibiskupa Josefa Berana vzali jeho slova vážně a pod hrozbou exkomunikace zakázali věřícím účast v kolaborantské organizaci Katolická akce. Tím sice úspěšně zlikvidovali církevního trojského koně, odplata režimu však byla krutá. Komunistická propaganda vyložila papežův dekret jako vyhlášení války. Církev byla spoutána zákony o státním dozoru a do dvou let se v kriminálech a pracovních táborech ocitli všichni mniši, naprostá většina biskupů i stovky kněžích.Jak známo, nové kněze - bez nichž církvi hrozí vymření - mohou světit jedině biskupové. Proto Řím v roce 1949 doporučil v Československu vysvětit tajné biskupy: šest z nich ale bylo záhy zatčeno. (Karel Otčenášek, Ladislav Hlad dostali po 10 letech vězení, Ján Korec 7 let, Peter Dubovský 6 let vězení a Kajetán Matoušek a František Tomášek byli donuceni slíbit, že nebudou vykonávat svou funkci.) Sedmý (Pavol Hnilica) utekl před StB do Říma. Fiasko vatikánské politiky v Československu pak už jen podtrhl vývoj v Polsku a Maďarsku, kde biskupové nebrali pokyny z Říma až tak doslova a s komunisty vyjednali řadu později užitečných kompromisů. Vatikán tak dnes může jen těžko může popřít, že i díky politice Pia XII. byli komunisty ve střední Evropě nejvíce pronásledováni právě zdejší katolíci.

Východní politika

Zásadové protikomunistické stanovisko Říma by se dalo respektovat, kdyby v polovině padesátých let Vatikán prudce nezměnil kurz. Tzv. „východní politika“, k níž se přiklonil v polovině padesátých let, totiž nebyla ničím jiným než snahou o kompromis s vládnoucí komunistickou garniturou. Paradoxně právě v Československu však byla dlouho neúspěšná. Zdejší komunisté žádný kompromis nepotřebovali, a tak teprve v roce 1965 přijíždí do Prahy papežův vyslanec Agostino Casaroli (pozdější kardinál), který odtud z domácího vězení odvezl do Říma pro obě strany nepohodlného arcibiskupa Berana. Dalším viditelným výsledkem jeho mise pak bylo oficiální jmenování umírněného Františka Tomáška pražským biskupem. Vatikán ovšem současně živil i linii odporu a v roce 1967 dal souhlas s vysvěcením tajného biskupa Jana Blahy z Brna. Teprve během husákovské normalizace definitivně převážila cesta kompromisu. V roce 1973 se Vatikán s komunisty dohodl na vysvěcení čtyř dalších biskupů - tří slovenských a olomouckého Josefa Vrany. Takto ponižující kompromis mimochodem neuzavřel v žádné ze středoevropských zemí: Vrana byl (a zůstal i po biskupském svěcení) šéfem kolaborantské organizace kněží Pacem in terris. Znechucení českých katolíků nejlépe vystihuje tehdejší návrh Ivana Jirouse, aby Vrana místo křížem žehnal srpem a kladivem.Změna přišla až s nástupem Jana Pavla II., a tak mohl kardinál Tomášek postupně podpořit domácí opozici a triumfovat v listopadu `89 oznámením, že „skončilo 40 let útlaku“.

Církev zapírá své věrné

Katolická církev, respektive její vedení, očekávalo, že po pádu komunismu se „utrpení věřících“ promění v „morální obrození národa“ pod patronátem biskupů. Dnes je možno říci, že se tak nestalo. Je v tom i jistá dávka historické spravedlnosti: čeští biskupové se totiž po listopadu `89 de facto zřekli těch, kdo za církev skutečně trpěli.Kněží, mniši, jeptišky i obyčejní věřící, kteří uposlechli vyzvání Pia XII. k boji s komunismem a strávili značnou část svého života v kriminálech, po propuštění v šedesátých letech vybudovali tzv. podzemní církev. Její hlavou a symbolem se stal tajný biskup Felix Davídek, který si během patnácti let ve vězení dobře osvojil pravidla konspirace. Právě před měsícem ale oficiální církev - slovy tiskového mluvčího biskupské konference Miloslava Fialy - jeho aktivitu odsoudila: „Ilegální biskup Felix Davídek, veden až patologickým strachem, chtěl po vpádu sovětských vojsk do tehdejšího Československa uchovat kněžství po dobu tvrdého pronásledování církve, a proto se rozhodl světit ženaté muže, a dokonce i ženy.“ Horší slova odsudku mohla už jen stěží zaznít.Samozřejmě dnes můžeme podzemní církvi vytýkat, že nesprávně odhadla historický vývoj. Nicméně faktem je, že tajní kněží byli - na rozdíl od státem povolené církve - v době komunistického temna jedinou spolehlivou adresou pro zájemce o křesťanské svědectví. Jako vyhýbání se zásadní diskusi proto působí spor oficiální hierarchie s lidmi z tajné církve o to, zda byl Davídek právoplatně vysvěcen na biskupa. Verze tajných kněží říká, že jej vysvětil biskup Jan Blaha, kterého tím pověřil osobně papež Pavel VI. Vatikán tuto verzi odmítá, a de facto tak neuznává ani svěcení asi tří stovek „Davídkových“ kněží. Připomíná to pověstné chození kolem horké kaše. Minimálně z lidského, a konec konců i teologického hlediska je to ale stav neudržitelný. Zatímco ti katoličtí preláti, kteří se s komunisty dohodli, a dokonce podepsali spolupráci s StB, dnes získávají přední pozice v duchovní správě, spolehlivým odpůrcům komunismu církev zakázala vykonávat kněžské povolání. Zapřením dědictví „ilegálního“ biskupa Davídka se tak přihlásila k linii „povoleného“ biskupa Vrany.