Bomba pod Chemapolem

Dobře načasovaná bomba

Podle citovaného svědka se ve kšeftech s ropnými produkty vždy platilo dopředu a v hotovosti. Takže Kovařík prý nejprve vybral od lidí ze své sítě peníze a teprve poté zorganizoval dodávku. Někdo investoval půl milionu, někdo desetkrát víc. Při každé transakci disponoval zlínský šéf hotovostí kolem sta milionů korun a byl jakousi živoucí zárukou pro všechny strany angažované v daném obchodě. Po úspěšné „proměně“ olejů v naftu a jejím rozprodeji zaplatil dodavatelům a blíže neurčenou sumu si nechával jako provizi. Atentát na něj byl údajně spáchán v mezidobí, kdy vybral peníze (kam se poděly, nikdo neví), ale nestihl ještě dodat zboží. To mluví pro verzi, že šlo o konkurenční boj: dobře načasovanou vraždou byla prakticky zlikvidována celá jedna větev ropných podvodníků. Desítky Kovaříkových distributorů zůstaly buď úplně bez peněz, nebo je ztráta sice nepoložila, ale musejí si hledat nový kanál dodávek. Důvodem atentátu však mohla být prostá prevence: Miroslav Kovařík byl zabit jednoduše proto, že věděl příliš mnoho.Na tomto místě je dobré si připomenout princip ropných podvodů. Firma dovezla vlak lehkého topného oleje a v celní deklaraci uvedla, že zásilka je určena k topení - vzhledem k tomu nemusel dovozce platit spotřební daň. Zboží pak (většinou několikrát) změnilo majitele, aby nebylo tak snadné vypátrat klíč celé transakce: fiktivní společnost, která prostě v papírech změnila název LTO na dvakrát dražší naftu. Od této fiktivní firmy pak koupil dodávku konečný distributor. Nelegální zisk představuje deset tisíc korun na jednu tunu (průměrný vlak o dvaceti cisternách vezl 1400 tun) a každý člen řetězce si z něj urval svůj podíl. Riskovali jen majitelé fiktivních firem, kteří měli daň z rozdílu cen zaplatit. Vlastníci nastrčených podniků ale většinou zmizeli dříve, než je stát o placení daně požádal. Někteří z nich jsou mrtvi (policie dnes v souvislosti s LTO vyšetřuje 17 vražd), jiní za hranicemi, malá část z nich sedí ve vazbě. Tito lidé jsou ale drobnými figurkami ve velké hře.Obchodníci s naftou připouštějí, že letos už kšefty tolik nejdou. Vedle Kovaříkovy sítě odpadlo ještě několik drobnějších distributorů, které odhalila policie. Takže republiku prý už nekřižují celé vlaky LTO, ale pouze tři až pět vagonů v soupravě. Navíc budily dodávky v průmyslových aglomeracích (severní Čechy a Ostravsko), které byly dříve největším odběratelem, příliš velkou pozornost policie i celníků. Dnes je proto nutné směrovat „proměněnou naftu“ do méně nápadných oblastí Českomoravské vysočiny a jižních Čech, kde se ovšem kupci hledají podstatně hůř.

To není můj problém

Za poslední tři roky se dovezlo zhruba 800.000 tun LTO a policie odhaduje, že pouhá tisícina byla skutečně určena k topení. Zbytek byl (nebereme-li vážně možnost, že by ho kupci vylili do kanálu) s téměř stoprocentní pravděpodobností přejmenován na naftu a využit k obrovským nelegálním ziskům. Jenom při dovozech ošidily ropné gangy stát o zhruba osm miliard korun. Podvody se však dějí i při vývozu, a tak se odhad celkového úniku daní odhaduje až na patnáct miliard korun za poslední tři roky. Zhruba dvě třetiny LTO dovezl do republiky Chemapol - přesná čísla dodnes Ředitelství cel tají, jde o strategickou surovinu. Přesto je z dostupných informací zřejmé, že například z množství topných olejů dovezených Chemapolem v roce 1993 by českou celoroční spotřebu na topení pokryla jedna týdenní dodávka. Bylo vedení firmy natolik neinformované, že tuto reálnou spotřebu neznalo? Nebo tak naivní, že netušilo, k čemu může být onen obrovský přebytek využit? „Chemapol dovážel zboží podle objednávek tuzemských partnerů,“ odpovídá na obě otázky poněkud mlhavě šéf podniku Václav Junek. Jedním z těchto partnerů byl i zavražděný zlínský boss - Junek s ním měl schůzku ještě krátce před atentátem. I kdybychom přistoupili na tvrzení ředitele Junka, že jeho společnost „neměla a nemá vliv na další distribuční řetězec prodeje LTO“ a že pokud se dělo cokoli protizákonného, nemohl to prý Chemapol ovlivnit, je tady další problém. V červenci 1993 vstoupil v platnost zákon nařizující topné oleje barvit. Byl to rok, v němž naftové podvody vrcholily, a stát jim chtěl pomocí barviva učinit přítrž. Junkova firma ovšem vzápětí požádala Ministerstvo průmyslu o výjimečný souhlas k dovozu 150.000 tun LTO (téměř polovina našeho tehdejšího ročního dovozu) bez barviva. Dlouhého úřad žádosti vyhověl: údajně proto, že šlo o dodávky nasmlouvané a zaplacené ještě přede dnem účinnosti zákona. Proč ale Chemapol o výjimku vůbec žádal? Barvivo nesnižuje kvalitu oleje, není finančně náročné, pouze komplikuje život podvodníkům. Ředitel Chemapolu, a.s., Jaromír Burián v odpovědi na tuto otázku kličkuje stejně jako předtím jeho šéf Junek. „Proti případnému zneužití LTO jako pohonné látky měl Chemapol od samého začátku v kontraktech i na fakturách doložku, která použití pro jiné než topné účely vylučovala,“ říká ing. Burián. Na dovozech Chemapolu prý policie ani daňové úřady nikdy neshledaly nic závadného a - to už známe - Chemapol „neměl vliv na další distribuční řetězec“.

Nepotopitelní

Tvrdí-li dnes šéfové Chemapolu, že prostě netušili, k čemu mohou být tisíce tun LTO jejich obchodním partnerům dobré, nelze se jim divit. Ve hře jsou totiž dvě věci. Firmě hrozí jednak opožděný daňový výměr ve výši jedné miliardy korun, a jejím představitelům - pokud by se prořekli - navíc i trestní stíhání za podvod.Do července roku 1993 jednoznačně platilo, že jediným plátcem daně u LTO je dovozce - v případě, že deklaruje zboží jako pohonnou hmotu. Všechny dovozy Chemapolu byly sice opatřeny poznámkou „určeno k topení“, ale vzhledem k tomu, kolik se v republice opravdu protopí, je zcela zřejmé, že celní zákon byl porušen. Stíhání asi šéfům Chemapolu nehrozí - nikdo jim totiž nedokáže, že o podvodech se „svým“ zbožím tehdy věděli. Daň by ovšem firma doplatit mohla. Řečeno právnickým jazykem, „bez přiměřených důvodů totiž spoléhala na to, že oleje budou použity k deklarovanému účelu“.Výkonný ředitel Chemapol Group Petr Himl považuje doměření daně za „nereálné“. Na otázku, co by taková částka pro jeho podnik znamenala, odpovídá protiotázkou: „Co by miliardový dluh udělal s kteroukoli českou firmou?“ Je to právě hrozba bankrotu, která z čela výkonného ředitel zahání jakékoli daňové vrásky. Jen málokdo si totiž dokáže představit, že by se vláda odvážila potopit obchodní gigant, na nějž jsou navázány stovky dalších podniků. A nejen to: Chemapol je de facto náš výhradní dovozce ropy z Ruska a ruští petrolejáři nechtějí s nikým jiným jednat. Bez ruské ropy bychom se dostali do vážné krize. Situace se ovšem změní v příštím roce, kdy bude uveden do provozu ropovod Ingolstadt-Kralupy.

Mlha nad oleji

Každého, kdo zná výše uvedená fakta, asi napadne: proč stát udělal tak málo na ochranu svých daňových miliard? Odpověď se hledá těžce. Znovu a znovu se vynořuje podezření z korupce, kterou však přes veškerou snahu dosud nikdo neprokázal. Zákon o ropných produktech prošel za poslední tři roky pěti novelami, ale opakovaně se v něm objevují díry, které umožňují daňové úniky. Poslední úprava už sice počítá s tím, že LTO se budou danit osmi tisíci korunami na tunu (kupci, kteří olej protopí, dostanou peníze zpět), tím se cenově přiblíží naftě a případní podvodníci už prostě na LTO nevydělají tolik, aby se jim staré triky vyplatily. Jenže zákon opět nechal mafii zadní vrátka: z daně a ochranného barvení jsou vyňaty tzv. plynové oleje, které se dají zaměnit za naftu stejně snadno jako LTO. Jak se to mohlo stát? Vysvětlení neznají ani samotní tvůrci zákona z Ministerstva financí: prý se to tam „nějak vsunulo“ a poslanci to při schvalování přehlédli.Zaměstnanci Kočárníkova úřadu jsou ostatně v mlhavých odpovědích mistři. Předvedli to už v rozkladech vysvětlujících, kdo vlastně má u LTO platit daň. Například ředitel odboru nepřímých daní Ladislav Pitner v roce 1994 tvrdil, že daň padá na každého, kdo nezdaněné oleje použije (nikoli distribuuje!) jako pohonnou hmotu. Tedy každý řidič, který si je i zcela nevědomky koupí u benzinové pumpy napojené na mafiánskou síť. Vzhledem k tomu, že tyto zákazníky nejde vypátrat, vede Pittnerův výklad jen k tomu, že daň neplatí nikdo.Vedle korupce se nabízejí i úvahy o propojení špiček ropného byznysu s politickou mocí. Ani to však prozatím nelze podepřít vážným důkazem. Podle finančních výročních zpráv politických stran nepřispěl do jejich pokladen ani Chemapol či nějaká z jeho dceřiných společností, ani žádná jiná organizace obchodující s ropnými produkty. (Strany ale přiznávají pouze dárce nad sto tisíc korun. Přitom například ODS věnovali utajení dárci po menších částkách dohromady 13 milionů, více než polovinu loňských sponzorských příspěvků.) Jakoukoli podporu politických stran vylučuje i zástupce generálního ředitele Chemapol Group Miroslav Přibyl. Firma podle něj nesponzoruje politiky, ale sport a kulturu. V Chemapolu pracuje jediný bývalý politik, Petr Miller; dělá šéfa personálního odboru a s politikou skončil dříve, než se daňové podvody rozjely. V dozorčí radě Chemapol Group zasedá manželka posledního federálního premiéra Jiřina Čalfová a sám Marián Čalfa zastupuje společnost ve sporu s Chemopetrolem o vydání nových akcií. Jedinou figurou, která trochu vyčnívá z řady, je JUDr. Zdenka Čížková, členka představenstva Petrochemu, dceřiné společnosti Chemapol Group, která pracovala na Ministerstvu privatizace a odpovídala za odstátnění ropného průmyslu. Chemapol privatizoval podíl na několika závodech zpracovávajících ropu.

Chodí pešek okolo

Stručné shrnutí dává ne příliš povzbudivý obrázek. Všeobecně známá obchodní firma dovezla statisíce tun lehkých topných olejů, které nikdy nikdo neprotopil. Prodaly se jako nafta, a stát tím přišel o sumu, která by dokázala např. na deset let pokrýt požadavky Rathových lékařských odborářů. Žádného odpovědného úředníka státní správy tato skutečnost nevzrušila. Policisté odhalili kolem dvou set naftových podvodníků a dokumentovali škodu za dvě miliardy; žádný z dopadených nebyl dosud odsouzen.Podvodům nezamezilo ani pět novel zákona o ropných produktech. Změny, směrnice a dodatečné ministerské výklady věc spíše komplikují. Přitom stačilo málo: přiučit se na Slovensku. Tamní zákon je napsán jasně, daně platí pro všechny ropné produkty a těm, kteří oleje skutečně protopí, se peníze vrátí. Výsledkem je, že Slovensko nemá s ropnou mafií žádné problémy.Vládu nevytrhl z poklidu ani fakt, že byl v souvislosti s daňovými podvody vyslýchán jeden její člen - náměstek ministra financí Jan Klak. Kočárníkův člověk svědčil v případě podezřelých obchodů děčínské firmy MADOKAR (letos na podzim explodovaly před její oficiální kanceláří dvě „výstražné“ nálože trhavin). Ani on však nedokázal vyšetřovatelům jasně odpovědět na některé dotazy. Především šlo o jeho vlastní nařízení, že plátcem daně je v případě LTO i ten člověk či firma, který je přejmenuje na naftu. Z hlediska boje proti podvodníkům je to klíčový výnos, nicméně při Klakově výslechu se objevily právní slabiny. Náměstkův verdikt totiž nevyšel tiskem a není jasné, zda je opatřen všemi formálními náležitostmi. Záleží tudíž na soudci, jak ho vyloží, a na schopnostech obhájce, jak jej dokáže rozcupovat.Bylo už řečeno, že lhostejnost mocenské elity k úniku ropných miliard nelze důkazně vyložit jako korupci či mafiánskou zaangažovanost. Jde však o natolik provokativní jev, že pochybnosti trvají, důkaz nedůkaz. Vláda nedávno pocítila, jaké ovoce jí to může přinést. Sociálně- demokratický poslanec Michal Kraus obvinil manželku ministra hospodářství Blanku Dybovou z „nepřímé účasti“ na ropných podvodech. Samotný fakt, že paní Dybová tři roky pracovala v české pobočce firmy, jejíž vídeňské ústředí se zabývalo kšefty s LTO, by za normálních okolností nikoho nezaujal. V atmosféře nevysvětlitelných obstrukcí, podivných nahrávek a vytrvalé snahy nezavřít podvodníkům všechna vrátka působí však taková informace jako další patrona do tikající nálože. Otázkou je, pod kterým autem to nakonec vybuchne.

Chemapol byl před rokem 1989 našim výhradním dovozcem ropy. Dovážel ji ze SSSR a vzhledem k tomu, že šlo o strategickou surovinu, měla zaměstnance pod kontrolou StB (například tehdejší náměstek a současný generální ředitel Chemapol Group ing. Václav Junek byl v letech 1980 - 1991 ideovým spolupracovníkem československé rozvědky). Podstatný podíl na obchodech s ropnými produkty si firma zachovala dodnes prostřednictvím dceřiné společnosti Chemapol, a.s.. Samotný Chemapol byl založen po únoru 1948 jako podnik zahraničního obchodu se specializací na ropu. O dvacet let později se stal první akciovou společností v republice; stát si ve firmě zachoval účast prostřednictvím více než stovky národních podniků, které se staly akcionáři Chemapolu. Mimochodem je sporné, zda byl tehdejší vznik plně legální - akcionáři splatili upisované akcie teprve v roce 1990, zároveň se tím ale vysvětluje otázka, proč nebyl Chemapol privatizován v „kuponovce“; nemohl, protože nebyl státním podnikem.Za posledních pět let se struktura a vlastnické poměry podniku mnohokrát změnily, holdingová podoba funguje od loňského roku (od té doby je hlavou organizace Chemapol Group, a nikoli Chemapol, a.s.). Na poslední valné hromadě, konané 31.října 1995, se zvyšovalo základní jmění - z původních dvou set dvaceti milionů se postupně dvakrát zdvojnásobilo. Jaký má kdo v podniku vlastnický podíl, je tajemstvím. Zhruba pět až deset procent vlastní lidé (podle výkonného ředitele Petra Himla je jich více než deset a méně než sedmdesát) z vedení společnosti - ti si koupili akcie, které nebyly v roce 1990 zaplaceny původními akcionáři z roku 1968. Akcie v nominální hodnotě čtyřicet milionů korun jsou určeny pro zaměstnance - jejich podíl už nebude zvyšován. O zbytek se dělí sto dvacet podniků, nejvíc akcií drží Chemopetrol Litvínov; jím vlastněných deset procent ale platilo před zvyšováním základního kapitálu a dnes se oba podniky soudí o legálnosti nové emise akcií.Chemapol Group vznikl v roce 1994. Má šedesát zaměstnanců a čtyřicet šest dceřiných společností rozdělených do šesti sektorů - ve většině těchto společností se v představenstvu nebo dozorčí radě vyskytuje některé z pět jmen - Václav Junek, Miroslav Přibyl, Zdeněk Jiras, Otakar Bízek a Petr Himl - tito pánové zároveň tvoří představenstvo Chemapol Group. Podle V. Junka je nejvýznamnějším a ziskově nejdůležitějším podnikem skupiny dceřiných společností Chemapol, a.s. - obchodník s ropnými, chemickými a farmaceutickými výrobky. Loni dovezl zboží za třicet miliard korun (třetinu z Ruska). Kromě jiného například mexickou kávu za pět milionů korun. Chemapol Group má významný podíl v Kaučuku Kralupy, Chemických závodech Litvínov, Paramu Pardubice, Koramu Kolín, Gumotexu Břeclav. Prostřednictvím investiční společnosti Expandia vlastní Chemapol Group akcie minimálně v dalších padesáti podnicích a zhruba ve třiceti státech celého světa má své obchodní zastoupení. V roce 1993 dosáhl Chemapol druhého největšího obchodního obratu v ČR (53 miliard korun) ze všech českých firem - lepší byl pouze ČEZ. V roce 1994 vyplatil na dividendách 51 milionů korun, čistý zisk činil více než čtyři sta milionů. Chemapol Group podle některých zdrojů ručí za stamilionové úvěry poskytnuté firmě Škoda Plzeň - pravdivost této informace nechce vedení Chemapolu komentovat.

Chemapol přišel před rokem a půl s návrhem na privatizaci našich rafinerií, známým pod názvem česká cesta. Podle představ vedení firmy měly obě naše rafinerie setrvat „v českých rukou“ (de facto v rukou šéfů Chemapolu) a hlavním dodavatelem ropy mělo zůstat Rusko. Ruská strana si zase přála mít (podle vyjádření náměstka ministra paliv a energetiky Fomina) pouze jednoho partnera, který by s ní obchodoval, a to Chemapol. Návrh v české vládě nakonec neuspěl.O schopnostech firmy Chemapol do jisté míry vypovídají její obchodní styky. Jako jediná dokázala domluvit navrácení části íránského dluhu vůči ČR. Bude splacen ropou - tu sice není možné dovézt (není jak), ale výrobky z ní se zpracují v íránských přístavech, prodají se a ziskem se dluh uhradí. Něco zbude i pro Chemapol.Ale vraťme se k české cestě. Kdyby zvítězila, měla by Česká republika asi evropský primát. Rafinerie by vlastnila obchodní společnost, která nemá distribuční síť. Například Shell nebo Aral vlastní po celém světě tisíce benzinových pump. Chemapol se sice nemůže s naftovými giganty zcela srovnávat, ale v době svého nápadu vlastnil tři pumpy s firemním názvem Petra. Dnes jich má patnáct, poslední byla slavnostně otevřena v září v Praze za účasti pražského primátora Jana Koukala.S logem Petra si občan spíše než pumpu vybaví fotbalový tým Petra Drnovice, méně už posledního hokejového mistra ČR - HC Petra Vsetín. Na otázku, jak tak malý počet benzinových čerpadel může uživit desetimilionové rozpočty sportovních klubů, odpovídá P. Himl slovy, že to neplatí Petra, a.s., ale Chemapol Group. Tato slova asi nejvíce vypovídají o organizaci celého kolosu řízeného Chemapol Group - šéfové podniku mají nade vším kontrolu.