Volání ze suterénu

Republikáni: přísnost, přísnost, přísnost

Základní charakteristikou obou stran je vysoce nadprůměrná semknutost jejich voličstva. V rozsáhlém průzkumu STEM, provedeném v červnu 1994 na souboru 12 000 lidí, označilo svůj vztah ke straně za silný nebo velmi silný osmdesát procent republikánských a tři čtvrtiny komunistických příznivců. (Letos v červenci se na menším vzorku ukázal ústup republikánů ze slávy - silnou vazbu ke straně přiznalo jen šedesát pět procent přívrženců, což je však v českých poměrech stále výjimečné.) Všichni tito lidé jsou podle stejného průzkumu silně nespokojeni s vývojem země. Zdá se tedy, že jim programy milovaných stran dávají velkou naději na obrat. Nejde o žádné „protistátní“ dokumenty - přečíst a zvážit je může každý.Sládkovci svoje volební provolání právě v těchto dnech opět roznášejí lidem až do schránek. Kdo jej přečte, pochopí, proč se dvě třetiny příznivců strany hlásí k pravici a třetina k levici. Program je totiž stejně zmatený. Pár liberálních slibů („snížíme daně“) je vmícháno do neuvěřitelné směsice ultralevicových lákadel: vyčlenit 30 % všech bytů pro chudé, zvednout důchody na 90 % průměrného platu nebo prodloužit mateřskou dovolenou na šest let. Vrcholem chaosu je bod, ve kterém chtějí republikáni na jedné straně „zásadně omezit zásahy státu do ekonomiky“ a současně na druhé straně „zpracovat strategii průmyslové, zemědělské, energetické i sociální politiky“. Při pátrání, kde na to vzít, sahají k takovým nápadům, jako je „vystoupení z bankrotářské OSN“ či útrata „ladem ležících“ devizových rezerv. Bezpečnostní program nabízí - jako už v minulých volbách - trest smrti a s Romy se chce vypořádat domovským právem a odebráním neoprávněných výhod. Letošní programové novinky nesvědčí právě o stylistické vynalézavosti autorů: třikrát za sebou se opakuje „přísnost“. Republikáni chtějí přísné zákony pro udělování azylu a občanství, přísné tresty za prodej drog a přísnou kontrolu zpravodajských služeb.

Komunisté: skvělý nový svět

I v komunistickém programu najdeme podobný surrealismus, na rozdíl od Sládka však tvoří jen doplněk, nikoli podstatu textu. Pomineme-li všudypřítomné stížnosti na „vlčí morálku vykořisťování“ či „bezohlednou honbu za penězi“ a požadavky typu „Nechceme se stydět za výkony našich sportovních reprezentantů!“, je samotné sdělení věcné. Neobeznámený člověk by se lehce mohl splést a přisoudit autorská práva současné sociální demokracii. Ačkoli Miloš Zeman tvrdí, že ve volbách se bude rozhodovat mezi třemi typy ekonomiky, jež ztělesňují ODS, ČSSD a KSČM, komunistický Akční program z loňského září je jeho straně blíže, než by Zemanovi bylo milé. Komunisté nemají v programu centrálně plánované hospodářství, jak tvrdí Zeman, ale „regulovanou tržní ekonomiku“. KSČM také opakovaně slibuje, že její „systémová změna“ nebude znamenat vlastnický převrat. Kde chce Zeman zaměstnanecké akcie, tam komunisté mluví o podnikání zaměstnaneckých kolektivů. Shodně s Lidovým domem žádají, aby stát lidem zaručil právo na práci. Také jejich recept proti tzv. praní špinavých peněz se jmenuje stejně: „povinné přiznání způsobu nabytí majetku“. Obě partaje se jednomyslně staví proti školnému nebo proti volným cenám nájemného. Ve vztahu k zahraničí podporují vstup do Evropské unie, avšak odmítají politická jednání se sudetskými Němci.Nezřetelná dělicí čára mezi komunisty a sociálními demokraty trochu mate. Pokud máme první z nich považovat za extrémní a druhou za demokratickou stranu, pak se tedy státotvornost pozná podle pouhých dvou témat: lustrace a vstup České republiky do Severoatlantické aliance. Komunisté žádají zrušení lustračního zákona a před vstupem do NATO by rádi vypsali referendum, v němž by hlasovali proti. Téma lustrací sociální demokraté přecházejí lhostejným mlčením a vstup do NATO oficiálně podpořili.

Čistka jako životní styl

Na rozdíl od Lidového domu se sládkovci v otázce vstupu do NATO s komunisty shodnou bez potíží. Jejich receptem je neutralita. „Nemyslíme, že je rozumné se po vymanění z jednoho bratrského sevření nutit do objetí jiného bratra,“ vysvětlil nedávno vůdce republikánů Sládek. Podobností je ale mnohem víc. Kromě výrazné podpory Srbů v současné válce na Balkáně jde především o vztah k Německu. Odpor k našemu západnímu sousedovi svedl představitele obou partají k řadě společných akcí, a nakonec i do společného sdružení, Klubu českého pohraničí. Bezpečnostní a informační služba tento spolek zařadila na seznam extremistických sdružení.Velké podobnosti dosahuje i vnitrostranický život obou partají. Je až neuvěřitelné, kolik čistek se v nich odehrálo od roku 1990. Zapuzení republikáni stihli za tu dobu vytvořit už tři politické strany a významnějších komunistických frakcí vzniklo dokonce pět.K první velké vzpouře proti Sládkovi došlo v červenci 1992, kdy se proti němu postavili jeho vlastní poslanci ve Federálním shromáždění. Zatím poslední revolta, vedená poslancem Bohumilem Kubou, skončila vylučováním celých okresních poboček. Sládkův obvyklý údaj o 40 000 současných členech Kuba rozhodně odmítá jako nesmyslný. „V dobách největší slávy - tedy do voleb v roce 1992 - to mohlo být tak osm tisíc lidí, dnes bych to odhadl na patnáct set,“ míní bývalý republikán. Jeho slova potvrzuje i loňská výroční zpráva SPR-RSČ: na členských příspěvcích se vybralo pouhých 146 000 korun (i kdyby každý odváděl ročně pouhou stokorunu, platil Kubův údaj už loni v prosinci).Výrazným přelomem v dějinách polistopadové komunistické strany byl zase prostějovský sjezd v červnu 1993. Ortodoxní křídlo tehdy drtivě porazilo reformátory v čele s tehdejším předsedou Jiřím Svobodou a právníkem Josefem Mečlem. Mečl založil vlastní stranu a záhy poté se osamostatnili i významní komunističtí poslanci v čele s Jaroslavem Ortmanem. Letos postihl komunisty útok zleva: někdejší prominent Miroslav Štěpán vytvořil ultralevou Stranu československých komunistů, která chce vrátit celý vývoj země do let normalizace. „Komunistická strana Čech a Moravy je jediným příkladem úspěšné šokové terapie v této zemi,“ říká napůl žertem její místopředseda Miroslav Ransdorf. Jeho slova potvrzují i čísla: během roku 1990 se počet členů ztenčil z 1,7 milionu na 500 tisíc. Dnes uvádějí komunisté 220 tisíc členů a předseda poslaneckého klubu Exner připouští pět procent každoročního „úbytku úmrtím“. I při tak ohromných ztrátách by však tato čísla pasovala KSČM na naši nejpočetnější stranu, která na členských známkách vybere bezkonkurenčních 24,5 milionu korun.

Hledají se vzdělanci

Zatím byla řeč jen o podobnostech, existují však samozřejmě i rozdíly. Kromě té základní - republikáni stojí a padají s osobou Miroslava Sládka, zatímco komunisté mají svůj mnohem pevnější kořen v neosobní ideologii - je to zejména problém kádrů. V přitažlivosti pro schopné, vysokoškolsky vzdělané lidi Sládkovo Sdružení pro republiku za konkurenční KSČM citelně zaostává: podle zmíněného průzkumu STEM je podporují především mladí nezaměstnaní a učni. Výjimkou potvrzující pravidlo je (nebo alespoň kdysi byla) JUDr. Jana Knoblochová z Obvodního soudu pro Prahu 4. V roce 1991 odmítla soudit Sládka za hanobení hlavy státu, protože se cítila podjatá. „Doktora Sládka obdivuji pro jeho odvahu,“ napsala tenkrát svým nadřízeným. Městský soud však její námitku neuznal a spis jí vrátil. Z těžké povinnosti soudkyni vysvobodily volby v roce 1992, v nichž předseda republikánů získal poslaneckou imunitu. Federální shromáždění ho justici nevydalo, a případ byl proto zastaven. „Za prvé je to pokroucená interpretace, za druhé je to stará záležitost, o které je zbytečné se bavit,“ říká dnes ke svému vzplanutí pro odvážného hanobitele JUDr. Knoblochová.Komunisté mají naproti tomu ve vedení člověka, jímž ohromují zahraniční novináře. Místopředseda Miroslav Ransdorf proslul už na vysoké škole jazykovými schopnostmi. „Myslím, že dnes není v Evropě národ, se kterým bych se nedomluvil jeho jazykem. Snad kromě baskičtiny,“ říká skromně Ransdorf, znalec řečtiny, latiny, akkadštiny a středověké němčiny. Někdejší kolega Tomáše Ježka a Miloše Zemana z Prognostického ústavu, který vydává v prosinci první z deseti svazků svého Nového čtení Marxe, si osvojil zemanovský způsob rétoriky. Jeho výklad těká od problému k problému, směsici polopravd neustále prokládá řadou citátů a bonmotů. Na otázku, proč vlastně nikdy nepřešel k sociální demokracii, odpovídá jednoduše: „Kde oni končí, tam my začínáme.“

Milionáři s rudým srdcem

Zvláštností komunistické strany jsou bezesporu její milionářští příznivci: KSČM totiž ve svém programu výslovně vystupuje proti „velkým vlastníkům a zbohatlíkům“. Českobudějovický podnikatel Ivan Nadberežný v dobře padnoucím obleku a s mobilním telefonem v kapse na první pohled nezapadá do redakčních místností s prošlapaným linoleem a umělohmotnými stolky, kde sídlí stranické Haló noviny, v jejichž vydavatelské firmě Futura koupil nejméně 34 procent akcií. Dlouholetého komunistu a redaktora armádního časopisu Palcát však prozradí z módy vyšlé výrazy jako „pracovní kolektiv“ a „buržoazie“. „Nemám povahu být teď najednou pravičák,“ říká o sobě. „Jsem desetimilionář, ale nemám daleko k těm, kterým peníze nepřebývají.“ Nadberežný se nebojí ani chvíle, kdy by jeho strana prosadila zákon o prokazování původu nabytí majetku. Svou moderní tiskárnu o padesáti lidech prý vybudoval od úvěru k úvěru a jeho banka ho za to navrhla do soutěže Vynikající podnikatel.„Pět let mi budete nadávat, pět let odpouštět a pak mě budete vyzdvihovat do nebe,“ řekl v roce 1990 svým zaměstnancům jiný komunistický podnikatel, ostravský Řek Statis Prusalis. „KSČM dostane satisfakci v kratší lhůtě,“ doufá. Podsaditý zámecký pán ve flanelové košili a s vlasy až po ramena, který přišel na Moravu před 46 lety s vlnou řeckých uprchlíků, má svou stranu rád i se všemi jejími novodobými čistkami. „Komunistická strana se dá přirovnat k moři,“ říká svým vzletným stylem. „Stejně jako moře sama sebe očišťuje a vyvrhuje na břeh to špatné.“ Komunistům i ostatním stranám půjčuje na partajní akce svůj zámek (46 místností, dvanáct zaměstnanců) v Ostravě-Porubě. Zatím odmítl pouze Miroslava Štěpána, který chtěl do Ostravy sezvat své zahraniční přátele k podpisu nové Komunistické internacionály. Členem strany Prusalis není: „Byl jsem členem Komunistické strany Řecka, ale vyloučili mě, protože jsem jezdil v mercedesu, vydělával peníze a kritizoval je.“ Na jedné straně zámecký pán obdivuje minulý režim za jeho školství, zdravotnictví, výstavbu bytů, kulturu i zemědělství, na druhé straně bez rozpaků přiznává, že má ze současných politiků rád kromě prezidenta („protože chodí na rockové koncerty“) především předsedu vlády. „Byl jediný, kdo mi pomohl, když jsem byl před dvěma lety na čas v těžké situaci. Stavěl jsem bez půjček a bez úvěrů, a žádal jsem proto o pomoc. Klaus mi ze svého poslal deset tisíc,“ vysvětluje řecký podnikatel. „Miluji tuto zemi a jsem jí zavázán,“ říká slavnostně. „Nejdřív jsem chtěl koupit státu tu nejdražší sanitku, pak sbírku Salvatora Dalího, ale pak v roce 1990 dali místní radní příkaz k demolici zámku, a já jsem poznal své poslání.“ Na opravu vyhořelé ruiny si, jak říká, vydělal koncertováním za minulého režimu a prodejem pozemků své rodiny v Řecku. Vítězství své oblíbené strany se nebojí: „Mně by ten zámek nemuseli komunisté brát. Já bych jim ho dal sám.“

Zakázat Klausovi důchod

Lépe než počet nezištných milionářů s členskou legitimací však o povaze obou stran vypovídá práce poslanců. Jak republikáni, tak komunisté nemají parlament v lásce. Delegátka KSČM Květoslava Čelišová se za něj podle svých slov stydí, Sládek by ho - jak s vervou opakoval na nedávné sérii mítinků - nejraději rozehnal vodním dělem. Mezi oběma stranami je však podstatný rozdíl, který symbolicky vystihlo historické hlasování o české ústavě: klub SPR-RSČ ústavu odmítl jako celek, zatímco komunisté ji tehdy podpořili.Analýza několika stovek letošních hlasování, kterou provedl časopis Parlamentní zpravodaj, vyvrací mýtus o železné stranické kázni klubu KSČM. Deset poslanců komunistického klubu (tolik jich po čistkách zbylo z někdejších devětatřiceti) nehlasuje o nic jednotněji než vládní koalice, na letošních schůzích však měli pravidelně nejvyšší účast. Naopak pět stávajících republikánů (z původních čtrnácti) vykazuje nepřekonatelnou - více než devadesátiprocentní - jednotu, ale do parlamentu moc nechodí. Do práce sněmu se letos Sládkův tým zapojil pouze jedenkrát: na letní mimořádné schůzi, která rozhodovala o vydání předsedy jejich klubu Jana Vika policii. Během tří let práce v parlamentu nepodali republikáni jediný ucelený návrh zákona. Jejich přínos k diskusím výstižně ilustruje návrh poslance Oldřicha Vrchy během jednání o důchodovém pojištění: „Zvýšit věkovou hranici pro odchod do důchodu na 99 let pro ministra Vodičku a premiéra Klause. Je kouzlem nechtěného, že Vrchův podnět všemi hlasy podpořili vedle samotných republikánů jen komunisté.Ve srovnání se sládkovci vystupuje klub KSČM s mnohem lépe zpracovanými připomínkami. Se sisyfovským úsilím předkládají stále znovu parlamentu návrhy ze svého volebního programu a koalice je stále znovu odmítá. Narozdíl od republikánů je jim proto nutno přiznat alespoň "poctivost“ k voličům.

Přeběhlíci a pravičáci

Tak jako v parlamentu ani v řadě obcí se nedá mezi obě extrémní strany klást rovnítko. „Zatímco dotazy a připomínky republikánů jsou často naprosto nekonstruktivní, bývají připomínky některých komunistů více věcné, fundované, připravené a často i podnětné,“ prohlašuje například primátor Českých Budějovic Miroslav Beneš (ODS). Pražský sekretariát SPR-RSČ není schopen uvést jedinou obec, kde by získali republikáni po komunálních volbách křeslo starosty. Po poslední stranické čistce navíc řada sládkovců z radnic vstoupila do nové Vlastenecké republikánské strany. Příkladem může být ostravský magistrát, kde sládkovce opustil mimo jiné někdejší krajský policejní ředitel Jiří Sprušil.Komunisté zaznamenali v obecních volbách velký úspěch díky tomu, že dokázali postavit vlastní kandidátku téměř v každé vesnici. Podle počtu hlasů (15 %) se stali po ODS druhou nejsilnější stranou, každý desátý zastupitel v Čechách je komunista. Pražský ústřední sekretariát KSČM uvádí, že strana má asi 380 starostů. Ovšem právě v obcích, které jejich expert na komunální problematiku Jaroslav Havel uvádí jako největší úspěchy, o zvlášť horlivé komunisty nejde. „Takové teze sociálního programu KSČM nebo program aktivní sebeobrany jsou nám tu k ničemu,“ dal se například slyšet starosta Hanuš Bula z čtyřtisícových Oslavan, kde komunisté tradičně vítězí už od roku 1921. Starosta Zábřehu Milan Šebesta, který je v patnáctitisícovém městě značně populární (vyhrál volby s 2254 preferenčními hlasy), zase kandidoval za komunisty jako nezávislý s podmínkou, že se nedá stranicky řídit. Sám z KSČM vystoupil v roce 1992. „Neztotožňoval jsem se s názory a postupy stalinistů,“ vysvětluje. V rozporu s doporučeními KSČM starosta svěřil správu městských bytů soukromé firmě. Na jeho program bytové výstavby mu banka nabízela stomilionový úvěr, ovšem starosta Šebesta hodlá vyčerpat jen pětinu: „Na příští rok sestavujeme vyrovnaný rozpočet, abychom příliš nezadlužili město.“ Podnikatele získává například tím, že jim v městské tržnici nabízí nižší nájmy než soukromá konkurence. Zábřežský starosta je také jedinou osobou, na které se shodla tamní ODS a KDU-ČSL při sestavování městské rady, a svého času ho podpořil i tamní rodák Miroslav Macek. Z pravičáctví ho někteří komunisté kupodivu obvinili, až když prosadil, aby na místě zahrádek u hřbitova vyrostly domky.

Překvapení nepřijde

Jakou tedy budou mít extrémní strany a jejich frakce naději v příštích volbách? V roce 1992 nakonec republikánští i komunističtí voliči své oblíbence podpořili o něco více, než tvrdili v průzkumech. Přesto lze napřesrok očekávat horší výsledek než při posledních volbách. Kromě jiného se od té doby totiž na krajních křídlech politické scény objevily dva nové fenomény: Demokratická unie, stejně protivládní a antikomunistická strana jako sládkovci, a Štěpánova Strana československých komunistů, tj. ještě levicovější strana než komunisté.Sám vůdce republikánů na svých mítincích klesá k největším odpornostem, jaké tato země od padesátých let zažila. Neštítí se ani výsměchu na adresu tělesného postižení premiérova syna a sahá až k antisemitismu. Na téma židovských restitucí například loni slovenskému časopisu Výběr řekl, že s výjimkou synagog a hřbitovů nemůže být o vracení majetku a půdy ani řeči. „Viděli jste někdy žida, jak kráčí za pluhem a obdělává rodnou hroudu?“ Ovšem na pětačtyřicetiletém řečnickém veteránovi je přece jen po mítincích znát únava a není jisté, zda má na volební kampaň dost peněz. Loni totiž hospodařila SPR-RSČ s velkou ztrátou a v jejím účetnictví došlo k podivným převodům aut a jiného majetku na soukromé osoby.„V historii komunistické strany nebyla nikdy žádná secese úspěšná,“ varuje komunistické frakce místopředseda KSČM Ransdorf. Do pětiprocentní hranice volitelnosti mají zatím skutečně všechny daleko. Navzdory předpokladům zatím ke štěpánovcům přešlo jen několik stovek členů (nejvíce zřejmě 120 členů v Ústí) a i bývalí komunisté o úspěchu někdejšího člena Jakešova politbyra pochybují. „Komunistický volič je velmi konzervativní,“ soudí poslanec Ortman a dodává: „Sládkovci volí jedinou osobu a komunisté zase jedinou stranu. Kdo za ně bude kandidovat a jaké návrhy předloží, to je úplně jedno.“