Duch Jacka Langa v Praze
Existují dva způsoby, jak řídit Ministerstvo kultury. Podle prvního deleguje ministr pravomoci při rozdělování státních peněz na komise nezávislých odborníků a sám jen kontroluje hladký chod stroje.
Existují dva způsoby, jak řídit Ministerstvo kultury. Podle prvního deleguje ministr pravomoci při rozdělování státních peněz na komise nezávislých odborníků a sám jen kontroluje hladký chod stroje. Druhý model je autoritářský a k dokonalosti jej ve Francii osmdesátých let dovedl socialista Jack Lang. Ministr si v tomto pojetí ponechává možnost rozhodovat o všech klíčových otázkách resortu, tedy i o tom, co a v jaké míře bude stát finančně podporovat. První model má všechny nevýhody kolektivního rozhodování, druhý je nezdravě vázán na osobu ministra. A právě tyto dvě koncepce se staly jádrem sporu mezi Pavlem Tigridem a Michalem Prokopem, sporu, který minulý týden vyvrcholil Prokopovou rezignací.Oba pánové se ve své argumentaci dovolávají odpovědnosti vůči daňovým poplatníkům a názorům kulturní veřejnosti. Problém je ale v tom, že tento pojem pro každého z nich představuje něco, respektive někoho jiného. Zatímco Prokop se opírá o vybrané lidi „z branže“, Tigrid spoléhá na své intelektuálské renomé.
Profesionální politik
Své odstoupení Prokop zdůvodnil - mimo jiné - i tím, že ministr prý nebere ohledy na názory znnámých osobností, a kuturní elitu země tak vhání do náruče opozice. Tak hrozné to samozřejmě není (všichni známí umělci se přece ve svých politických prefrencích neřídí jen podle toho, zda je jim sympatický ministr kultury), Prokop má ale pro svá slova jeden praktický důvod. Byl to totiž on, kdo z titulu své funkce jednal s členy kolegií či odborných rad, a stále častěji jim musel vysvětlovat, proč ministr nedá na jejich názor. Jinými slovy: dalším setrváním na ministerstvu by si uškodil u lidí, kteří mají u kulturní veřejnosti velký vliv a jejichž názory mají v tisku svoji váhu.Z hudebníků, kteří po volbách v roce `90 zasedli do parlamentu, je Prokop jediný, kdo se politice začal věnovat systematicky a se smyslem pro dlouhodobou kariéru. Za tři roky na ministerstvu se dobře zorientoval v legislativě i ekonomice a naučil se i komunikovat s veřejností. Jako každý politik si také osvojil často opakovanou tezi: všechny pravomoci dolů. Jeho heslem byla podpora regionům, převod ministerských pravomocí na města a obce, decentralizace, nezávislé komise, statuty. Skrze rady a komise, v nichž zasedal, pak uplatňoval svůj vliv. Ten jen zesílil po komunálních volbách, v nichž v Praze vedl kandidátku ODA. Právě pod magistrát, jehož se stal poslancem, se podle Prokopových představ měly postupně převést nejprestižnější instituce: Národní galerie, Národní divadlo a Česká filharmonie.Prokop zvyklý jednat samostatně těžko snášel kritiku a v jednání s lidmi z tvůrčích profesí prý býval arogantní. Právě proto měl mezi umělci řadu odpůrců, kteří dávali přednost zdvořilému a civilnímu Tigridovi. Jeho největším kladem byl smysl pro systém a schopnost „úřadovat“. Za tři roky ve funkci nejen vykonal spoustu konstruktivní práce, ale naučil se i podle potřeb neodpovídat na nepříjemné otázky, odhadovat protivníka, myslet několik tahů dopředu a obratně jednat s tiskem. Kdyby nenarazil na umíněného Tigrida, byl by na ministerstvu zřejmě zůstal ještě hodně dlouho.
Centralistou proti své vůli
„Neumím lhát a intrikovat, jen když to musí být“, řekl Tigrid novinářům při svém nástupu do funkce. Dnes, s odstupem času, je možno konstatovat, že se naučil obojí. Ve své funkci sice formálně prosazuje myšlenku decentralizace, hodlá ji ale zřejmě realizovat sám. Důvod? Od začátku ho mátla atmosféra „pohyblivých písků,“ příznačná pro umělecké prostředí, kde je mnoho rozhodnutí podmíněno osobním vkusem a kde odborný úsudek může být vyvrácen posudkem jiným, stejně odborným. Po několika měsících ve funkci zkrátka Tigrid zjistil, že experti mají nejen různé názory, ale také nejeví ochotu ke spolupráci. Tehdy začal rozhodovat sám, a často překvapivě. Odvolal ředitele NG Daniela ze dne na den, ačkoliv předtím oznámil, že bude o věci ještě měsíc přemýšlet. Když mu Prokop sdělil, že nesouhlasí s jeho stanoviskem ve věci Filharmonie (Tigrid podpořil šéfdirigenta proti řediteli), poradil mu, aby dal volný průchod osobnímu svědomí. Vzápětí jej ale za veřejné prohlášení v němž se Prokop od rozhodnutí svého šéfa distancoval, zbavil postavení prvního náměstka. Podle Prokopa prostě Tigrid propadl pocitu nedůvěry vůči ministerskému aparátu a svůj úřad zcentralizoval do stavu před volbami roku `92.Mnozí si Tigridovo počínání zdůvodňují jeho vysokým věkem -prý si nepamatuje, co říká, ani co vlastně chce. Fakta ale svědčí o tom, že ministrova paměť i výkonnost jsou - alespoň ve srovnání s jeho předchůdci - v pořádku: Tigrid je sice méně populární než dřív, ale ze všech polistopadových ministrů kultury vzbuzuje nejméně sporů a rozpaků. Za jeho úřadování také nevypukl žádný nový finanční skandál a všechny předchozí se jakž takž rozuzlily.
Tigridův zámek
Jen ten, kdo někdy bloudil chodbami Valdštejnského paláce ve snaze něco tam vyřídit, ví, jak těžká je řeč s tamními úředníky. A jen ten, kdo tam pracoval, poznal, jak složité je pořízení s iracionální, často nedisciplinovanou a egocentrickou „kulturní obcí.“ Tigrid často mluví o decentralizovaném modelu ministerstva, který se mu zalíbil v Holandsku. Jenže jeho autoritářská povaha, a snad i nedostatek kvalitních spolupracovníků, ho přivedly k monarchismu Jacka Langa. Dalo by se to pochopit, kdyby měl před sebou léta nerušené práce. Pravý opak je však pravdou. V září příštího roku bude záležet hlavně na tom, aby z ministerstva byl průhledný systém. „Zas až tak velká senzace to není“, řekl Tigrid o Prokopově odchodu. Měl pravdu. Aféra ale důrazně připomněla, jak je naše Ministerstvo kultury podobné Kafkovu Zámku: i demokratická decentralizace tu může být mocenským nástrojem, a centralizace zoufalým pokusem o nastolení řádu. Jedno pozitivum ale celá věc přece jenom má. Je to už poněkolikáté, kdy ministerstvo dokázalo, že na něj umělci nemohou spoléhat a že jej kulturní dění v zemi v podstatě nepotřebuje.
