Mistr kompromisu na horkém křesle

Konečně „civil“

Hlavní přínosy nového ministra pro celý resort zdravotnictví, pacienty i daňové poplatníky jsou dva: Stráský není lékař a je ekonom. I když se to někomu může zdát přitažené za vlasy, můžeme se z toho faktu radovat stejně, jako když se před lety podařilo nastolit kontrolu nad armádou v podobě civilního ministra a civilních náměstků. V tomto případě jde o první krok, který nastolí „civilní kontrolu“ nad systémem zdravotnictví. Lékař-ministr - přestože se Luděk Rubáš především v posledních měsících snažil o opak - symbolizuje prioritní starost o profesi. Funkce ministra je ale funkcí politickou, jejíž držitel má za úkol uplatňovat koncepci vlády a zastupovat zájmy především daňových poplatníků, pacientů nebo nemocných, a až na třetím místě zaměstnanců resortu.„Vzdálenost od profese“ by tedy měla být Stráského pozitivem. (Mimochodem: v tomto ohledu není bez zajímavosti, jak se někteří naši ministři pokoušeli lidsky přiblížit svému resortu. Například ministr Baudyš se brzy po nástupu do své funkce začal učit střílet.) Nový ministr zdravotnictví má také naprostou pravdu, tvrdí-li, že největší problémy resortu jsou v současnosti ekonomického charakteru: způsob financování celého systému, zadlužené nemocnice, krachující pojišťovny, platy doktorů atd. Ani nadprůměrně inteligentní lékař, který si nastudoval několik ekonomických učebnic, na toto stačit nemůže.

Odchod v pravou chvíli

Jenomže… Především ekonomického charakteru jsou i otázky koncepce dopravy a železnice. Zvládl je Jan Stráský? Vše nasvědčuje tomu, že spíše nikoliv. Dovedeno do důsledku můžeme tvrdit, že z postu ministra dopravy - pokud chtěl zůstat věrný svým zásadám - by musel odejít tak jako tak. Celá transformace železnice se totiž v posledních měsících zastavila, a to především díky odporu premiéra, který si z neznámého důvodu přeje „unitární železnici“. Je přitom veřejným tajemstvím, že v posledních měsících se Stráský usilovně snažil zachránit alespoň zbytky původně zamýšlené transformace a že v této své snaze neuspěl. Ve správní radě Českých drah dnes sedí tři další ministři a Stráský by nutně musel v budoucnu působit dojmem bezpohlavní figurky.Stráského strategie coby šéfa dopravy byla ovšem zvláštní od samého počátku. S transformační koncepcí bývalého ředitele ČD Emanuela Šípa sice v hrubých rysech souhlasil, zároveň ale přistoupil na roli „nadstranického ministra“ a nechal vypracovat ještě několik dalších, více či méně odlišných koncepcí. Vládu ani premiéra se přitom nijak výrazně nesnažil přesvědčit o prospěšnosti kterékoliv z nich. To se také pro Stráského později stalo osudným: ve věci železnice ho předseda vlády nepodpořil a byl spíše nakloněn protireformní koncepci „druholigového“ přednosty z České Třebové Dalibora Zeleného.Stráský udělal chybu i v tom, že Šípovo vedení Českých drah nechal v době, kdy se bojovalo o směr transformace, prověřit ministerskou kontrolorkou Evou Vitoušovou, aniž si přitom všiml, že je členkou sociální demokracie. Jednostranná mediální kampaň proti řediteli Šípovi pak už udělala své. Málo se také ví, že po svém příchodu do bývalé budovy ÚV KSČ nevyměnil Stráský prakticky nikoho z užšího vedení ministerstva. Sečteno podtrženo: ačkoliv se to na první pohled nezdá, Stráský není příznivcem radikálních změn.

Mezi lékaři a Klausem

Stráského přeložení na Ministerstvo zdravotnictví mnozí přivítali jako příchod „geniálního a rozumného vyjednavače“, který dokáže uklidnit horké hlavy. Zapomíná se přitom, že stávka železničářů byla zažehnána za obrovskou cenu. Vláda nejen že ustoupila mzdovým požadavkům (nepodloženým pracovním výkonem), ale zastavila transformaci drah a umožnila odborářům podílet se na rozhodování o její budoucnosti.Premiér zdůvodnil odvolání ministra Rubáše podobně jako zastavení programu transformace Českých drah. Tehdy řekl, že nelze prosazovat něco, s čím devadesát devět procent železničářů nesouhlasí. Stejně tak při odvolávání Rubáše nenapadl jeho koncepci, ale to, že ministr přestal zvládat komunikaci s naprostou většinou zdravotnické veřejnosti. Nechme stranou úvahy o tom, zda je komunikace se zaměstnanci opravdu tím nejdůležitějším, co voliče a daňové poplatníky zajímá, a postavme problém jinak. Podpora zaměstnanců resortu je přece do určité míry úměrná podpoře, kterou má ministr (nebo třeba i šéf Českých drah) od vlády, parlamentu či samotného premiéra. Je totiž jen přirozené, že železniční odbory stejně jako lékaři vystupňovali svůj nátlak právě v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že premiér a vláda nepodporují navrhovaný transformační program.Rubáš má pravdu, když říká, že jedním z jeho největších problémů bylo, že často nedostál svým slibům. Jenomže kupříkladu oba jeho projekty finanční spoluúčasti pacienta smetla ze stolu vláda, respektive premiér. Úspěch či neúspěch Stráského tedy nebude stát jenom na jeho schopnosti domluvit se s lékaři, ale možná ještě víc na jeho komunikaci s premiérem. Straský jako ministr zdravotnictví to tedy nebude mít lehké. Klaus, jak známo, přišel s nápadem dvousložkového zdravotního pojištění, respektive individuálních účtů, přičemž není zcela jasné, do jaké míry je jeho zájem o koncepci zdravotnictví soustavný, a nakolik vynucený.

Co je to dobrý ministr?

Abychom však novému ministru zdravotnictví nekřivdili: Jan Stráský určité vyjednavačské schopnosti nepochybně má. Tváří se vážně a starostlivě, působí dojmem klidného a dobře vychovaného pána „ze staré školy.“ Někteří jeho spolupracovníci tvrdí, že dokáže v jednání rozebírat neuvěřitelné detaily, získávat čas a „mást protivníka“. Je také jasné, že nebude nikomu podobně hloupě jako ministr Rubáš vyhrožovat postihy v podobě vyhazovů z práce. Snad může být úspěšný i při vyjednávání o absurdních mzdových požadavcích lékařů. Zkušenost z jeho minulého působení by nás ale měla vyvarovat přílišného optimismu: je otázkou, zda dokáže něco víc než krizi oddálit a po několika měsících přijít s kompromisem, který nebude znamenat nic jiného než příliv dalších peněz do současného systému zdravotnictví.Zbývá otázka, kdo je to vlastně dobrý ministr. Ten, kdo dokáže uklidnit sociálně napjatou situaci v resortu a vyřešit ji v předvolebním období nějakým kompromisem, nebo ten, kdo přijde s novou, lepší koncepcí financování zdravotnictví? Nepochybně to druhé. Stráský je sice ekonom, ale se zdravotnickým resortem se bude muset teprve důkladně seznámit. Premiér má o věci svoje představy, které jsou sice zajímavé, ale dosud ne příliš domyšlené. Třetí ve hře jsou lékaři, kteří se dnes cítí natolik silní, že bez konzultace s nimi a bez jejich alespoň částečného souhlasu se pravděpodobně nepodaří prosadit vůbec nic. Z toho vyplývá jediné: do voleb se již nic zásadního nezmění. Vláda bude pravděpodobně „mírně“ ustupovat a po kapkách přilévat něco peněz navíc.