Co s absolutní obětí v pragmatické době
Nenápadným, avšak příznačným rysem polistopadové éry je značně rezervovaný vztah české veřejnosti k výročím. "Historicky významné dny" ztratily pro větší část společnosti zavazující platnost žitého odkazu, oproti nedávné minulosti také přestaly fungovat jako magická roznětka vzdoru anebo povinný rituál úcty.
Nenápadným, avšak příznačným rysem polistopadové éry je značně rezervovaný vztah české veřejnosti k výročím. „Historicky významné dny“ ztratily pro větší část společnosti zavazující platnost žitého odkazu, oproti nedávné minulosti také přestaly fungovat jako magická roznětka vzdoru anebo povinný rituál úcty. Lidé zakoušejí pocit, že se vymanili z obručí dějin, jejichž připomínkou jsou právě výročí, a chtějí zkrátka konečně žít „normálně“.Zvláště odtažitě se pak jeví šestadvacáté výročí tak výlučné události, jakou bylo sebeupálení Jana Palacha 16. ledna 1969. Vyvolává dokonce pochybnost, zda se může dnešní pragmatická doba nějakým významnějším způsobem vztahovat k činu dobrovolné oběti lidského života. Nic na tom nemění ani fakt, že i tentokrát se k Palachovi neopomněla přihlásit vláda: na pietním aktu pronesl projev ministr Pilip, který rovněž publikoval v tisku svá poněkud vágní zamyšlení.
Zavádějící představy
V mínění veřejnosti je dosti rozšířená nejasná interpretace, že se Jan Palach upálil na protest proti důsledkům sovětské okupace. Taková představa je zavádějící v několika směrech. V prvé řadě byl Palachův čin apelem na veřejnost, který ji měl probudit z počínajícího smiřování s návratem země do starých poměrů. Zadruhé byl ultimátem vůči vládním orgánům. Obsahoval totiž dva konkrétní politické požadavky - zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupantské tiskoviny Zprávy - spojené s hrozbou obdobných činů v případě jejich nesplnění. (Existence skupiny osob, která je měla provést, zůstává zahalena tajemstvím.) Jako pouhý protest by byla Palachova oběť výrazem bezmoci a zoufalství, takto byla naopak nesena vírou v možnost zvratu politické situace. Omezenost požadavků zároveň svědčí spíše o smyslu pro realitu než o velikášské samoúčelnosti.Konečně v samotném faktu sebeupálení bez rozlišení splývá výsledek a povaha činu. Palach se v posledních dnech svého života vyslovil, že počítal se smrtí, zároveň však doufal v možnost přežití. Byl tedy odhodlán zemřít, ačkoli chtěl přežít. Takový postoj charakterizuje člověka nasazujícího svůj život jako voják v boji; není to trpné sebeobětování, jež přijímá smrt jako nutnost vyplývající z věrnosti vlastnímu přesvědčení. V tomto směru Palach nerozhojnil galerii našich mučedníků, jako byl Jan Hus.Z politického hlediska Palachův čin nesplnil svůj účel. Sesuv společnosti do rezignace pokračoval a nakonec vyústil v marasmu normalizace. Palach byl sice tajně uctíván, zdánlivě se však za ním zavřely vody historie. Po dvaceti letech v lednu 1989, aniž to kdo mohl očekávat, se však přičinil o nejvážnější krizi normalizačního režimu před jeho pádem. Čin se stal symbolem, a odpoutal se tak od konkrétní časové určenosti - nelze vyloučit, že se srovnatelným způsobem nezhodnotí ještě někdy v budoucnu. Dnes ovšem Palachův čin žádnou politickou roli hrát nemůže; je tomu ostatně tak i proto, že nebyl spojen s žádnou ideologií či myšlenkovou koncepcí.
Dvě strany téže mince: absolutizace a trivializace
V morálním ohledu zapůsobila Palachova „živá pochodeň“ ve své době na drtivou většinu společnosti jednoznačně. Byla pochopena jako absolutní oběť člověka ryzího charakteru za nejvyšší lidské ideály. Absolutní čin ovšem zakládá absolutní nárok. Nebyl sice výzvou k následování, vytyčil však měřítka, z jejichž perspektivy se každý jiný čin jevil jako nedostatečný. S takovým vědomím není lehké se sžít a v důsledku může mít spíše demobilizující účinek.V souvislosti s tím, jak nadšení pro ideály ve společnosti vystřídala apatie a posléze řada ponižujících kompromisů, sílila tendence Palachův čin nějak racionalizovat. Proč by za ním koneckonců nemohly stát nějaké „pochopitelné“ psychologické motivy, jako například touha vyniknout, nevyřešené osobní problémy, nebo dokonce duševní nemoc? Taková vysvětlení nevypovídají nutně o zlé vůli, případně nemorálnosti těch, kteří jim uvěří. Jsou především projevem přirozené potřeby zařadit tak znepokojivý a výlučný jev do souřadnic lidské každodennosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že kdyby byl Palach přežil, měl by dnes slušnou šanci ocitnout se v přítomnosti psychologa v populárním televizním pořadu Tabu.V uvedených dvou pojetích se Palachova oběť buď uzavírá do své nepřístupnosti, anebo vystavuje trivializaci. Obě nám ji - pouze jiným způsobem - vzdalují. Jejímu smyslu však můžeme porozumět ještě jinak: jako otevřenému a současně závažnému činu, oslovujícímu nás mimo dobový kontext. Totiž nikoli jako činu znicotňujícímu svou absolutností lidské konání, ale naopak otevírajícímu jeho prostor.Pokud někdy ve svém jednání nesledujeme v prvé řadě vlastní prospěch, musíme se něčeho vzdát. Zřídkakdy jde o život. Bývá to třeba vlastní pohodlí, kus soukromého štěstí, majetek, kariéra. Vědomí, že je v lidských možnostech podstatně více, totiž dát dobrovolně v sázku holou existenci, nám umožňuje odstup od zdánlivě nepostradatelného. Nejde o to žít podle absolutních principů, ale s vědomím omezenosti těch, které právě ve svém životě uplatňujeme.I když v životě společnosti může čin Jana Palacha najít viditelnou odezvu zřejmě jen v obdobných přelomových situacích, jeho hlouběji pochopený smysl může v určitém okamžiku zapůsobit konkrétně na život každého z nás.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
