Na útěku

Radši chvíli počkej

Milan nás v rychlosti poučoval: Mačkejte se k zemi. Musíte splynout s terénem… Ležel jsem úplně předpisově; ruce jsem měl vzpaženy, paty vtlačeny do půdy. Pár metrů přede mnou klečel Vopo s vyhrnutými rukávy a pumpoval ránu za ranou do trávy těsně přede mnou.Pepa ležel nedaleko a také se mu zdálo, že máme jediné východisko - odchod do věčných lovišť. Ležel za stromem, levou ruku u těla, suchou trávu před obličejem. Pravou ruku s pistolí měl nataženou před sebe. Viděl, jak se kordón blíží, ale nestřílel, aby nás neprozradil.Rojnice policistů se neustále přibližovala za neuvěřitelné střelby. Pálili do každé kupky trávy, do každého křoviska. Kulky nade mnou přeletovaly a s praskotem srážely větvičky. Někteří Vopo stříleli od boku, jiní od ramene. Zavolal jsem v té vřavě na Václava, aby nestřílel, dokud to nebude bezpodmínečně nutné. Řady Němců byly již několik kroků od nás a bylo těžké uvěřit, že nás ještě neobjevili.Milan neměl zbraň a bylo dohodnuto, že nikdo z nás jim nepadne živ do rukou. Pepa se ptal: „Chceš ji teď?“ - „Hele, ještě radši chvíli počkej,“ odpověděl Milan.Náhle se k nám přihrnulo asi pět policejních vlčáků, vypadajících velmi zle. Běhali okolo, šlapali po nás a očichávali nás. Nikdo z nás se ani nehnul, a tak se zdálo, že jsou zmateni. Všude okolo se střílelo.Začal jsem přemýšlet, co bude, až nás objeví, a budu-li mít čas jich ještě pár odprásknout, nebo zda ze mne udělají řešeto dřív, než se k něčemu dostanu. Obrátil jsem se zpět a začal vyměňovat zásobník. Ten, který jsem měl v pistoli, byl plný písku a nepracoval. Jeden náboj se zasekl a při vyprazdňování vypadl na zem. Zoufale jsem ho hledal.V tom okamžiku se z pravé strany podle lesa blížil přikrčen mladý Vopo s pistolí připravenou k palbě. Díval se upřeně do trávy a do houští. Přešel místo, kde jsem ležel. Zastavil se a křičel na důstojníka, že v lese nikdo není. Pak se začal vracet. Když byl asi třicet metrů vzdálen, zamířil jsem mu mezi lopatky a vystřelil. Klesl bez hlesu a zůstal ležet s obličejem k zemi. Byl to teprve třiadvacetiletý Hauptwachmeister der Volkspolizei Heinz Sunkel.Ve vězení jsem musel bezmocně přihlížet, jak vodí lidi na popravu, a zařekl jsem se, že tohle někdo šeredně odskáče. Do basy mě už živého nedostanou, a až má chvíle přijde, vezmu jich s sebou co nejvíce.

Tunel

(O den později)Vydal jsem se na průzkum k dálnici a dál po lesní cestě. Nezdálo se, že je pod kontrolou, asi pro její blízkost u dálnice. Když jsem se plížil k dálnici hlubokým mechem a kapradím, byla hustá mlha. Všechno bylo mokré. Slyšel jsem hovor a cinkání výstroje. Občas vylétla do vzduchu světlice. Hlídky stály na místě. Na překročení dálnice nebylo ani pomyšlení. Vrátil jsem se zpět.V práci jsme se střídali. Když ale došlo na lámání větví, musel nastoupit Pepa. Měl z nás nejvíc síly. Některé spodní větve byly tak silné, že se nedaly přelomit, a proto jsme je spojenými silami jen ohnuli, abychom se do tunelu dostali. Praskot větví zněl jako výstřely z pistole. Museli jsme je držet přesně v místě lomu, což zvuk částečně tlumilo, ale zase jsme potřebovali mnohem víc energie.Pospíchali jsme, abychom byli hotovi do rozednění. Nakonec vznikla díra, vhodná tak pro jednoho muže. Zdálo se nemožné, abychom se tam vešli tři. Nastala poslední fáze. Sebrali jsme pečlivě všechny větve, zahladili stopy ve školce, kudy jsme předtím několikrát prošli. Uvláčeli jsme písek a po čtyřech jsme lezli pozpátku k úkrytu, zastírajíce i tu nejmenší známku naší přítomnosti. Předtím jsme nasbírali haldu největších větví, jež jsme položili ke vchodu. Sloužily jako překážka. Nebylo snadné je překračovat, a tím byl vstup do tunelu chráněn před nějakým zevrubným ohledáváním.Po celou dobu naší práce ozařoval oblohu v pravidelných intervalech světlomet. Nablízku muselo být letiště. Slyšeli jsme startování a přistávání migů.Pepa s Milanem se vsoukali do tunelu. Trvalo jim to nejméně půl hodiny, protože se mohli posunovat jen po centimetrech, a přitom museli ohýbat vyčnívající větve. Lezli do tunelu hlavou napřed. Když byli konečně vevnitř, začali mne společně vtahovat za nohy mezi sebe. Měl jsem nohy u jejich hlav. Přitáhl jsem velké větve před vchod a maskoval je menšími. Byli jsme tak zmáčknuti, že jakýkoliv pohyb byl nemožný. A tak jsme čekali, až se rozední.I když to zní neuvěřitelně, v této díře jsme leželi celý den bez hnutí. Písek studil jako led. V okolí se ozývaly ojedinělé výstřely a z dálky občas divoká střelba. Přicházela pokaždé odjinud a zněla jako rachot automatických pistolí a kulometů.Čas jsme určovali podle vojáků na silnici. Postavili si kuchyni na naší úrovni a vítr k nám zanášel vůni jídla. Hlasy zněly úplně blízko a nemohli jsme určit, zda přicházejí z cesty u mýtiny, nebo od dálnice.Přišla noc a s ní mráz. Strašně jsme mrzli, ale neodvažovali jsme se vylézt. Do vzduchu neustále létaly světlice a ozývala se střelba. Stříleli asi jen tak nazdařbůh do lesa, aby nás odradili od pokusu o proniknutí. Debatovali jsme o událostech předešlého dne, hlavně o tom, že by bývalo pro Václava lépe, kdybychom ho byli sami zastřelili - neměl nejmenší naději vyváznout. Smrt by předešla zbytečnému trápení. Také jsme se obávali, že z něho vytlučou podrobnosti o naší činnosti doma, i když jsme ho znali a věděli, že se hned tak nepoddá. Ale kde jsou hranice lidské síly a odvahy při známých komunistických vyšetřovacích metodách? Jeho situace byla ještě ztížena dopadením Zbyňka a budou jistě vyšetřovat i naše rodiny.

Čech, polez ven

Naši pronásledovatelé pravděpodobně rozložili prostor na jednotlivé úseky, ležící mezi komunikacemi, a ty pak pročesávali. Hádali jsme, co je asi stojíme jenom na vystřílené munici. A čekali jsme, kdy dojde i na náš úsek.19. října ráno za svítání se začaly ozývat povely po celé délce dálnice. Začaly praskat větve, ozýval se lomoz kráčejících nohou a hulákání šarží směrem přímo k nám. Už je to tady! Připravili jsme si zbraně. Jaké štěstí, že nesedíme někde na stromě. Byl to první rozkaz, který jsme zaslechli: prohledat každý strom. Rozléhalo se volání důstojníků a nižších hodností, kteří se snažili udržet vojáky v řadě. Volali na jednotlivce jménem. Došli na cestu, kde se chvíli zastavili, aby vyrovnali pátrací linii. Po chvíli se zase dali do pohybu.Kroky se blížily a někdo volal zkomolenou češtinou: „Čech, polez ven, dostaneš facka!“ Hošíci měli zřejmě srandu, protože se cítili bezpečni. Bylo jich jako much. Pozorovali jsme je skulinami ve větvích. Posilovali se navzájem bojovými pokřiky. Někdo skákal po naší hromadě. Viděl jsem cvočky na jeho podrážkách dvacet centimetrů nad obličejem.Šeptem jsme se dohodli, že začneme, až kdyby nás objevili. Ověřili jsme si, kolik máme munice. Skupina důstojníků s velitelem celého pátrání prošla kolem našeho úkrytu a zastavila se u další kupy. Kdosi se ptal velitele, co mají dělat s těmi haldami. Další navrhl, že by se měly větve rozházet a podívat se, co je pod nimi. Začali to hned zkoušet. Cloumali větvemi na naší hromadě. Byly ale vzájemně propleteny, a tak toho brzy nechali. Nějaký hlas z mýtiny se ozval, že by se měla do každé hromady vpálit dávka. To s námi trhlo. Co kdyby ji někdo z nás dostal a zařval? Důstojník několik vteřin uvažoval. Zdálo se, že to trvá věčnost. Pak prohlásil, že to není nutné.Den se vlekl dál. Kdykoli chtěl někdo z nás na malou stranu, musel to oznámit, a pak nastalo nekonečné manévrování a otáčení. Vyhrabali jsme pod sebou díru, kterou jsme pak zase zahrabali. Pepa s Milanem leželi jeden na zádech, druhý na boku. Vězeli jsme tak těsně na sobě, že jsme ani nemohli změnit pozici. Jeden druhému jsme pomáhali rozepnout kalhoty. I když jsme dva dny neměli v ústech ani doušek, prochladlé ledviny protestovaly.V této díře jsme zůstali tři dny, protože bylo stále možné, že ještě někde v lese jsou patroly. Celé ty tři dny jsme neměli co jíst, ani hlt vody.

Text na této straně je (pro potřeby časopisu) zkrácenou a upravenou ukázkou z knihy Oty Rambouska Jen žádný strach, která znovu přichází na knihkupecké pulty a novinové stánky. Tématem knihy je příběh bratří Mašínů, který obsahuje vše, co lidé na příbězích tolik milují. Má plynulý a dramatický děj. Nepříliš složitou zápletku. Prostředí známé, ale viděné „odjinud“. Hrdiny, kteří dovedou rozpoznat zlo a postaví se proti němu. Jejich počínání má svou morálku a kořeny: plní odkaz otce, který už za svého života vstoupil do legend. Hrdinové příběhu jsou mladí, mají svou vážnost, ale i humor, trochu cynický, spíše však šibeniční. Bojují jak dovedou, přitom i zabíjejí. Nejsou sebevrazi: když poznají, že proti přesile a apatii nezmůžou nic, rozhodnou se spolu s třemi přáteli odejít. Příběhu nechybí koření dobrodružných historek: honička. Útěk na 200 kilometrů neznámou, nepřátelskou zemí, v jehož průběhu se hrdinové mění v bytosti napůl nereálné: někdy jsou neviditelní, nevyčichají je psi, kulky se jim skoro vyhýbají. Ubrání se přesile: proti pěti štvancům, kteří mají tři pistole a pár nábojů, stojí 12 000 policistů. Je tu i happy end: tři z nich dosáhnou cíle a přihlásí se do americké armády, aby pomohli osvobodit vlast.Příběh bratří Mašínů má vše, co lidé na příbězích tolik milují, a oni sami v něm nesou mnohé atributy hrdinů. Proto tak překvapuje obecná neochota je za hrdiny přijmout, zřejmá nastraženost, nechuť k nim i tam, kde by to nikdo nepředpokládal. Možná jsme v Čechách pořád indoktrinováni: důrazný a se zbraní v ruce doložený antikomunismus vzbuzuje stále podvědomý strach a alergii. Možná existují i jiné důvody. Rozhodně však tu nehraje roli obecně špatné svědomí. Hrdina je od toho, aby viděl víc, zastoupil nás a obětoval se. Nehraje roli ani to, že zabíjeli. I Babinský si nakonec získal, poté, co se kál, obecnou oblibu. Bratři Mašínové se ovšem kát odmítají. Odmítají i milost z rukou krajanů, za které sice bojovali, ale - neobětovali se. Třeba je to tak, že Češi nemohou přijmout Ctirada a Josefa Mašínovy za své hrdiny, protože jim na nich vadí nedostatek pokory a, což je vlastně totéž, fakt, že přežili a jsou ještě naživu.