A se mnou přijde zákon

Kdo za to může

Převést pouhé morální odsouzení komunistického režimu a jeho elity do řeči soudních verdiktů se u nás jako první pokusil JUDr. Jiří Šetina. Před čtyřmi lety přišel s myšlenkou instituce, která by se zabývala vyšetřováním případů mocenské zvůle od února `48 do listopadu `89. Na základě Šetinovy ideje postupně vznikly čtyři úřady. Šéfem posledního z nich - Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu - se stal snad poslední důsledný antikomunista na české politické scéně, místopředseda Křesťanskodemokratické strany Václav Benda. „Zločin musí zůstat zločinem, bez ohledu na to, kdo jej spáchal. Žádný zločinec si nemůže být do smrti jist beztrestností,“ říká rozhodně. Zároveň se ohrazuje proti obvinění z pomstychtivosti: „Nejde o mstu na starcích, dokonce ani o vůli posadit je za každou cenu do vězení. Jde o to pojmenovat vinu."Přes Bendovu srozumitelnou definici se však dá zatím s trochou nadsázky říct, že počet institucí zabývajících se u nás zločiny komunismu je vyšší než počet "dopadených“ a usvědčených osob. V loňské zprávě vrchního státního zástupce Libora Grygárka o vyšetřování zločinů minulosti se objevují převážně bezvýznamné prohřešky někdejších mocných (například bývalý místopředseda vlády ČSR Urban byl stíhán, že „neoprávněně nakládal“ s 6 039 Kčs) a vedle nich zpravidla i důvody, proč je ani za tyto banality nelze potrestat. Své ani ne tříleté tresty si zatím odseděli jenom bývalý tajemník pražského výboru KSČ Štěpán a dva z posledních šéfů komunistického ministerstva vnitra, Kincl a Vykypěl (třetí z nich - Lorenc - uprchl na Slovensko). Jejich odsouzení jen podle paragrafu o „překročení pravomocí veřejného činitele“ červeně podtrhuje skutečnost, že manifestační vítězství práva nad bezprávím minulosti se zatím nekonalo. Otázka zní: jde to vůbec? Bude Benda úspěšnější než jeho předchůdci?

Masaryk spadl z římsy

O těžkostech se V. Benda přesvědčil hned při zkoumání „evergreenu“ mezi komunistickými zločiny: případu Jana Masaryka, který se v březnu 1948 zabil pádem z okna Černínského paláce. Razantní Benda si záhy učinil jasný názor na věc: „Víme, jak to proběhlo, a známe i jména policistů, kteří byli jeho smrti přítomni. Dva z nich stále žijí.“ Úřad má prý zjištěno, že osudnou noc byla u Masaryka domovní prohlídka. Příslušníci Státní bezpečnosti odpojili telefony a areál paláce neprodyšně uzavřeli. Jan Masaryk neměl šanci dovolat se pomoci. Estébáci se podle Bendy chovali k Masarykovi velmi neurvale, bili ho, nadávali mu. Masaryk se prý v panice pokusil uniknout po římse umístěné pod koupelnovým oknem. Vydal se však špatným směrem, do míst, kde římsu zahrazoval sloup, a asi dva metry od okna se zřítil. Z tohom, co Bendovi úředníci vědí, se prý dá zcela jednoznačně vyloučit sebevražda.Bendova zjištění mají jedinou vadu na kráse: jsou použitelná maximálně pro historiky. Odsoudit podle nich nelze nikoho. Celá konstrukce stojí na jediném svědkovi K...... Krajčovičovi. Je to jeden z pěti estébáků, kteří prováděli domovní prohlídku. Tento muž koncem šedesátých let emigroval do USA a od té doby prý opakovaně projevoval ochotu svědčit. Než ale zjistili Bendovi úředníci jeho současný pobyt, zahynul při výbuchu plynu ve svém rodinném domku. „Uvažovali jsme také o verzi, že nešlo o nešťastnou náhodu,“ říká V. Benda. Během svého nedávného pobytu v USA prostudoval spis amerických policistů a zjistil, že šlo sice o trestuhodnou nedbalost plynařů, úmysl se ale prý může vyloučit. Takže vyšetřovatelům nezbylo vůbec nic - pouze zápisky zemřelého, které však u žádného soudu neprojdou. Existuje sice ještě jeden svědek, který znal Krajčoviče, ale ani on už není mezi živými. Jeho výpověď pochází z roku 1948, kdy se na útěku z republiky svěřil Američanům. Zápis tohoto svědectví však před senátem také nemá šanci - jde o zprostředkovanou výpověď.Problém ale neleží jen v důkazní nouzi. Podle šéfa archivní služby Ministerstva vnitra Jana Frolíka existují o Masarykově smrti asi „tři metráky spisů“. A z nich se dají odvodit desítky odlišných verzí, od možnosti vyhození z okna až po sebevraždu. Proč si Bendův úřad vybral zrovna tu, kterou zveřejnil, Frolík neví - navíc je prý od roku 1965 znám Masarykův dopis na rozloučenou. Benda však dopis nezná a připouští, že dokumenty skutečně nejsou jednoznačné, v práci s nimi je však třeba vyloučit spoustu nahromaděných nesmyslů. Na zmatku se prý podepsala sama komunistická moc, která ve snaze zamést stopy vytvořila několik zastíracích legend.Možná je verze Bendova úřadu pravdivá. U soudu by však neprošla, ani kdyby ještě žil její korunní svědek. Sám Benda proto dnes přiznává, že není jisté, zda bude možné zahájit trestní stíhání proti estébáckým násilníkům (třeba za násilí s následkem smrti): „Jsme schopni to zdokumentovat, ale před soud asi nikoho nedostaneme.“

Tiskovka pro šéfa

Snahu potrestat státem řízené a mnohdy i zákonem zaštítěné „zločiny totality“ považují mnozí lidé za žádoucí, nicméně neproveditelnou věc. Mezinárodní srovnání jim dává do značné míry za pravdu.Jediný podobný pokus se v současné době uskutečňuje v Německu. Tamní Gauckův úřad, který se věnuje dokumentaci komunistického bezpráví, má tři tisíce zaměstnanců a roční rozpočet sto dvacet milionů marek. Jeho údaje jsou k dispozici osmdesátičlenému týmu právníků vedených berlínským státním zástupcem. Ani takové nasazení ale nevede k jednoznačným úspěchům: i když právníci na základě zpráv od Gaucka otevírají ročně až dva tisíce případů, u soudu jich zatím skončilo asi dvě stě. Jakou šanci tedy může mít Benda, který na veškerou dokumentaci i vyšetřování obdržel devadesát tabulkových míst?Aby to nebylo tak jednoduché, nutno dodat, že devadesát lidí je na tuto práci málo, nicméně šéfům úřadu se zatím nepodařilo sehnat ani je. Komunistické zločince u nás v tuto chvíli na plný úvazek stíhá šedesát osob, počítaje v to i řidiče a sekretářky. Benda sice tvrdí, že za liduprázdno v kancelářích úřadu může „pečlivý výběr“, a nikoli nedostatek zájemců, podle jeho náměstka JUDr. Pavla Breta ale skutečně není kde brát: „Je nám vytýkáno, že tu pracují inženýrci a zahradníci. Ale jak máme sehnat kvalifikovaného odborníka?“ Otázka je na místě: vyšetřovatel (Bendův úřad jich má mít 17, a má jich 12) je považován za „kvalifikovaného“ až po desetileté policejní praxi. Pokud by se měl Benda držet této definice, vyšetřovali by v Čechách zločiny komunismu odborníci, kteří se na nich dřív - byť třeba nepřímo - sami podíleli. Proto by úřad raději zaměstnal odborníky s praxí kratší. Ale pro ty zase není u Bendy žádná perspektiva: podle odhadu svých šéfů by instituce měla pracovat ještě nanejvýš pět let (mimochodem - němečtí vyšetřovatelé počítají, že se jejich práce protáhne daleko do příštího tisíciletí). Úřadu tedy nezbývá, než si postavit kádr z nezkušených, ale pro věc zapálených nadšenců.Pochopitelně se Benda musí potýkat i s nedůvěrou okolí. Například mezi běžnými policisty je vznik nového útvaru komentován velmi nelibě: Proč si vlastně říkají „vyšetřovatelé“, když pátrají po dávno odbytých událostech? Proč například chtějí vědět, jestli německý generál Schörner nebyl agentem Moskvy a jestli schválně nevydal Prahu koncem světové války Rusům? Chtějí ho za to snad dvacet let po smrti žalovat? Vedle této spíš profesní averze nechybějí ani názory, že Benda úřad vybudoval pouze proto, aby udělal reklamu své partaji. Důkazem je známá skutečnost, že už uspořádal více tiskových konferencí, než kolik předložil konkrétních obvinění.

Vlastizrádci a milicionáři

Bez ohledu na všechny zmíněné výhrady je Bendova aktivita zřejmě poslední českou šancí jak potrestat zločiny komunismu, *jak zřetelně pojmenovat zlo a bezpráví. Předchozí tři pokusy se rozdrobily v řadě neúspěchů. Ty zchladily počáteční nadšení, a v roce 1994 předaly „protikomunistické“ úřady státnímu zastupitelství jediné obvinění - svého času nevyšetřenou autonehodu zaviněnou v 80.letech synem Milouše Jakeše.Potíže s vyhledáváním svědectví, špatné materiální podmínky i nepřízeň okolí ovšem brání Bendovi v cestě, která je i tak dost klikatá. Může totiž aktivisty minulého režimu obvinit jenom podle komunistických zákonů. A to znamená složitě hodnotit jejich činy a pídit se po okamžiku, kdy to se svým zápalem pro dělnickou věc přece jen přehnali. Pak je nutné přeložit objev do složitého jazyka paragrafů a získat pro něj nedůvěřivé státní zástupce. Snad nejlépe je složitost celého procesu vidět na současné bouři kolem obvinění několika bývalých prominentů z vlastizrady.Postihnout účast tuzemských komunistických špiček na invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se přitom různí lidé pokoušejí už sedmý rok. První podnět k trestnímu stíhání kolaborantů totiž podali už v roce 1988 dva severomoravští disidenti - Tomáš Hradílek a Rudolf Bereza. Brzy po listopadu se případem zabýval dnešní šéf inspekce ministra vnitra JUDr. Vladimír Nechanický. Tehdejší generální prokuratura však kvůli promlčecí lhůtě stíhání zastavila. Šanci vrátit se k věci znovu otevřelo schválení zákona o protiprávnosti komunistického režimu v červenci 1993, který dobu promlčení zrušil. Využil toho až Václav Benda.Základem dalšího šetření se stal Nechanického spis a případ dostal na starost Michal Štikar. (Tento třicetiletý středoškolák patřil spolu s Jiřím Šetinou a bývalým policejním prezidentem Stanislavem Novotným k zakladatelům prvního protikomunistického úřadu. Nemá však vysokou školu, takže mohl být jmenován vyšetřovatelem jen díky výjimce ministra Rumla.) Štikarova verze případu byla letos v červenci předložena státnímu zastupitelství a jeho pražský šéf Josef Kredba ji pro „značné formální nedostatky“ - obvinění neobsahovalo ani čas, ani místo zločinu - odmítl. Následovala slovní přestřelka mezi Bendou a Kredbou, po níž oba úředníci zasedli za stůl a rukou společnou „vypilovali“ text do formálního lesku. Podobné zádrhele zažil i další velký polistopadový případ. Podnět ke stíhání Lidových milicí dal už v roce 1991 poslanec Federálního shromáždění Stanislav Devátý. Jeho dedukce stála na faktu, že LM nebyly nikdy oficiálně ustanoveny, a jejich vyzbrojení je tedy trestným činem. Tehdejší šéf federální prokuratury Ivan Gašparovič se ovšem ke stíhání milicionářů neodhodlal. Později věc převzalo Koordinační centrum, zřízené tehdejším Generálním prokurátorem České republiky Šetinou, a nakonec Úřad vyšetřování. Do konce roku 1994 ale nikdo nic neudělal. Teprve v okamžiku, kdy se blížil konec pětileté promlčecí lhůty, v druhé půli prosince 1994, vznesli vyšetřovatelé na podnět Václava Bendy, který tehdy fungoval v roli poradce ministra Rumla, obvinění proti šesti osobám. Když se však pracovníkům úřadu nepodařilo zastihnout dva z hlavních protagonistů - Milouše Jakeše a Karla Hoffmanna, pokusili se je tedy stíhat jako „uprchlé“. Tato trapná naivita fakticky pomohla právě největším viníkům: když státní zástupce zjistil, že oba „uprchlíci“ prostě trávili svátky mimo trvalé bydliště, trestní stíhání proti nim zastavil. Mezitím proběhla promlčecí lhůta, a dva bývalí šéfové milicí už nemohou být znovu stíháni. Čtyři milicionáři - Miroslav Novák, Lubomír Štrougal, Josef Korčák a Jozef Lenárt - žalobě neuniknou. Mohou se ale vyhnout odsouzení, pokud se jim podaří doložit, že rozkaz ministra vnitra Noska z června 1945 (zrušil revoluční gardy a nahradil je tzv. závodní stráží - předchůdkyní milicí) dal existenci ozbrojené pěsti dělnické třídy přece jen právní základ.

Hrdinové, nebo váleční zločinci

Nesnadnou pouť matematika Bendy mezi paragrafy dokumentuje i jeho třetí velký případ - protikomunistický odboj bratrů Mašínových.Synové legendárního hrdiny z druhé světové války Ctirad a Josef Mašínové byli jedni z mála, kteří se po únoru 1948 postavili nové moci se zbraní v ruce. Během své osamělé války zabili šest lidí, z toho tři v Čechách a tři na území východního Německa. Vzhledem ke zdařilému útěku pachatelů na Západ bylo vyšetřování v roce 1954 odloženo a znovu se otevřelo až po roce 1989. Benda se neúnosnou situaci pokusil vyřešit: před měsícem stíhání protikomunistických bojovníků zastavil. Podle jeho názoru se komunistická policie nepokusila případ dotáhnout do konce zákonnými cestami, nepožádala o vydání bratrů k postihu, a proto se na ně vztahuje dvacetiletá promlčecí lhůta za vraždu. Státní zastupitelství ale Bendův výklad odmítlo. Proč?Pokud bereme v úvahu zákon o protiprávnosti komunismu a oprávněnosti boje proti němu, nemohou být Mašínové souzeni za smrt pěti ze svých obětí: všechny totiž padly v regulérním boji kdo s koho. (Dva Češi při pokusu bratry zatknout, tři východoněmečtí vojáci pak během masivní honby, která měla „diverzantům“ zabránit v útěku do amerického sektoru Berlína. Mimochodem - s NDR jsme byli tenkrát formálně ve válečném stavu.) Zůstává tedy šestý mrtvý - policejní nadstrážmistr, kterého Mašínové omámili chloroformem, aby se dostali ke zbraním ve služebně, a posléze raději jako smrtelně nebezpečného svědka podřízli ještě v bezvědomí nožem. Vztáhneme-li i na tento čin předchozí měřítko války s komunismem, dá se namítnout, že bratři porušili zákon o válečných zločinech. Zabili zajatce bez soudu. Při tomto právním výkladu tedy mohou být souzeni jako váleční zločinci a na ně se promlčecí doba nevztahuje. Tento zádrhel může rozhodnout jedině soud.Ve sporu o Mašíny se nedávno ozval i levicový novinář Petr Uhl. Podle jeho soudu se bratři sice dopustili jasných zločinů, pak ale žili čtyřicet let spořádaným životem, a proto si zaslouží prezidentskou milost. Takové řešení je ale pro Bendu (ostatně i pro Havla) nepřípustné: museli by totiž zároveň souhlasit s amnestií všech komunistických zločinů.

Ale co, vystřelme si

Kromě vlastizrady předal letos Bendův úřad státnímu zastupitelství pět obvinění týkajících se zločinů z padesátých let. A pracuje se prý přibližně na stovce dalších. Vyšetřovatelé se přitom, stejně jako jejich předchůdci vedení Šetinou a Blažkem, soustřeďují na zdlouhavé hledání, kdy bývalí mocipáni zapomněli dodržovat své vlastní zákony. V souboji s komunistickým zločinem však existuje ještě jedna, možná elegantnější cesta: najít případy porušení obecně uznávaných lidských práv. Typickým příkladem překročení této hranice je asi nejčastější způsob komunistického útlaku: zákazy občanům vykonávat jejich práci.Donedávna znalci soudili, že pracovní zákazy byly právně nepostižitelnou, tichou vnitřní směrnicí ústředního výboru KSČ. V archivech byl ovšem před třemi lety nalezen dokument, který prokazuje, že se v nich bezprostředně angažovala vláda. Konkrétně jde o usnesení československého kabinetu z roku 1958, které mělo i prováděcí předpis. Vyjádřeno tehdejší komunistickou mluvou, šlo o „očištění státního a hospodářského aparátu od všech politicky nespolehlivých živlů“. Za „živly“ byli označeni továrníci, členové správních rad, statkáři, vesničtí boháči, majitelé advokátních kanceláří, přisluhovači buržoazie, atd. Seznam tvoří hustě popsaná strana formátu A4. Za toto rozhodnutí bylo možné tehdejší členy kabinetu soudit - jasně porušovalo mezinárodní Chartu lidských práv, kterou se museli řídit všichni členové OSN. Ale i když po roce 1992 žil z autorů vládního usnesení ještě ministr vnitra Barák, nikdo se ho nepokusil obvinit.Němečtí státní zástupci využili argument o porušení lidských práv v žalobách proti těm, kdo stříleli na uprchlíky přes berlínskou zeď. V naprosté většině případů se ovšem spokojili s podmínečným odsouzením - polehčující okolností byl rozkaz nadřízených. Sami nadřízení však nepřišli zkrátka: do vězení byli odsouzeni členové Národní rady obrany, která měla rozkaz na svědomí. Obviněno bylo dokonce i sedm členů ústředního výboru SED za to, že střelbě nezabránili. V jejich případě soud zatím nerozhodl.Také na české hranici bylo zastřeleno nejméně 300 lidí, kteří se pokoušeli uprchnout na Západ. Právníkům zatím v pohledu na tyto případy stačil argument, že se zabíjelo podle zákona. Přitom přehlédli i případy, kdy to podle zákona nebylo. Například v roce 1950 se poblíž Mikulova pokusili přejít hranici tři mladí muži, Ludvík Duroň, Otakar Králíček a Zdeněk Šťastný. StB se o jejich záměru dověděla od udavače minimálně týden dopředu a nastražila na ně past. Pistolníci čekali na předem dohodnutém místě, až převaděč-agent přivede trojici přímo do jejich náruče. Komando pak mladíky přímo u hranic postřílelo - údajně „na útěku“.Případem se po roce 1989 zabýval Šetinův úřad. Jeho experti ho klasifikovali jako předem připravenou vraždu, provedenou státní mocí pro výstrahu všem potenciálním „kopečkářům“. V té době byl ovšem zločin promlčen, a později, když už to bylo možné, se k němu vyšetřovatelé nevrátili. Dodnes tak nebyl potrestán nikdo z těch, kteří tady během čtyřiceti let beztrestně stříleli jiné lidi, dávali k tomu rozkaz nebo měli politickou odpovědnost. S jedinou výjimkou - vloni byli odsouzeni ke dvěma letům vězení dva bývalí vojáci základní služby, kteří samou horlivostí zapomněli na úplně všechna pravidla této zhovadilé hry. Pronásledovali uprchlíka až na rakouské území, tam ho postřelili a nechali osudu. Zraněný muž po dvanácti hodinách bez pomoci a za velkých bolestí zemřel. Opožděný rozsudek nad jeho vrahy - podle logiky obdobných případů - automaticky rušila amnestie z roku 1990.

Kdo vyšetřoval zločiny komunismu

Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB vznikl v roce 1991. Jeho prvním šéfem byl Jiří Šetina; úřad spadal nejprve pod federální, po rozpadu státu pod české ministerstvo vnitra. Po Šetinově odchodu do funkce generálního prokurátora ČR se šéfem stal právník Lubomír Blažek. Úřad zanikl 31.12.1994 a jeho pracovníci přešli pod Bendův Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který je samostatnou součástí Úřadu vyšetřování ČR. Šetina po svém nástupu do funkce generálního prokurátora založil Koordinační centrum pro dokumentaci a vyšetřování násilí proti českému národu v období od 8.5. 1945 do 31.12.1989. Centru šéfoval lékař Jaromír Klimecký. Centrum bylo počátkem roku 1994 zrušeno pro malou výkonnost a místo něj bylo zřízeno Středisko pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu pod vedením bývalého politického vězně Bohumila Hubálka. Středisko bylo zrušeno se vznikem Bendova úřadu.

Vlastizrádci

Už v roce 1992 tehdejší mluvčí federálního ministerstva vnitra Martin Fendrych oznámil, že se měly vlastizrady dopustit osoby, které se podílely na vytváření tzv. dělnicko-rolnické vlády v prvních dnech po sovětském vpádu do Československa. Fendrych tehdy jmenoval Vasila Biďaka, Františka Barbírka, Milouše Jakeše, Jozefa Lenárta, Jana Pillera, Emila Riga, Zdeňka Mlynáře a Zbyňka Sojáka. Stejný čin podle Fendrycha spáchali i komunističtí funkcionáři Alois Indra, Drahomír Kolder, Štefan Sádovský, Oldřich Švestka a Oldřich Pavlovský - ti už ovšem všichni zemřeli.Bendův úřad v souvislosti se sovětskou okupací Československa doposud obvinil 10 osob. Z vysokých představitelů KSČ to jsou Milouš Jakeš, Jozef Lenárt, Jan Piller, vedoucí Dubčekova sekretariátu v roce 1968 Zbyněk Soják a někdejší šéf komunistických odborů Karel Hoffmann. Stíháni jsou i někdejší členové Sboru národní bezpečnosti (Bendův úřad odmítá upřesnit, zda jde o příslušníky Veřejné bezpečnosti, nebo zaměstnance StB): Jan Bokr, Josef Houska, Jaroslav *Klíma, Albín Kožuch a Zdeněk Žlábek. Ti jsou podezřelí z toho, že mařili a „ztěžovali práci ozbrojeného sboru a podíleli se na obsazování budov ministerstva vnitra“. Jsou stíháni i za to, že se údajně účastnili pokusů „znemožnit práci sdělovacích prostředků“. Bendův úřad předpokládá, že z vlastizrady nakonec obviní dvacet až třicet lidí.