Velký boj začíná

ODS - problémy až po volbách

Nejsilnější politickou formací v zemi, Občanskou demokratickou stranu, charakterizuje rok před volbami vnitřní i vnější stabilita. Odpovídá tomu i stálá příchylnost voličů pohybující se podle Střediska empirických výzkumů (STEM) trvale kolem třiceti procent (v červnu to bylo 27 %). Strana přitom zaznamenala mírný nárůst mladších a vysokoškolsky vzdělaných příznivců, přičemž o stoupencích ODS všeobecně platí, že to jsou lidé spokojení s vývojem v zemi, se zájmem o politiku a s pevným přesvědčením jít k volbám.Z vnějšího pohledu je i vnitrostranický život ODS až nudně klidný. Po vítězství v komunálních volbách a odchodu kontroverzního Petra Čermáka z funkce výkonného místopředsedy nejenže strana přestala být spojována s nejrůznějšími aférami, ale jako mávnutím proutku zmizely i spekulace o frakčním boji. Výrazem toho je ostatně i bezproblémové sloučení s křesťanskými demokraty Ivana Pilipa.Přesto ale lze na bezmračném stranickém nebi vytušit náznaky příštích bouří. Leccos napověděl poslední kongres v Karlových Varech. Hlasování o Petru Čermákovi stejně jako ve věci politického programu totiž stranu vždy rozdělilo ve stejném poměru - dvě ku jedné. V obou případech šlo při tom vlastně o totéž: o problém stylu politiky ODS. Má být seriózní a principiální, jak ho prosazuje místopředseda Josef Zieleniec, nebo konfrontační a podle potřeby ohebný, jak ho praktikuje Václav Klaus?Zatím se tyto dva přístupy střetávají téměř výhradně za zavřenými dveřmi stranických porad. Po volbách se to ale může rychle změnit. Pokud v nich totiž ODS zvítězí, stane se otázka jejích politických způsobů v rámci nové koalice rychle věcí prvořadého významu. A pochopitelně dvojnásob to platí, pokud se ocitne v opozici.

ČSSD - nepřipraveni na vládu

Problémy České sociální demokracie, podle průzkumů druhé nejsilnější strany, jsou jiného druhu. Za poslední tři roky dokázala téměř čtyřikrát zvýšit své volební preference (z šesti na současných dvaadvacet procent), přičemž mezi jejími příznivci narostl hlavně počet středoškoláků a lidí do devětadvaceti let. Vděčí za to faktu, že za poslední dva roky poklesla v české společnosti podpora pravice, a samozřejmě i osobnosti Miloše Zemana, respektive jeho důsledného odmítání všeho, co udělá vláda. Podle údajů STEM jsou dnešní příznivci Lidového domu vesměs natolik nespokojeni s politickým vývojem v zemi, že se v jeho hodnocení blíží voličům KSČM. Tento údaj také naznačuje, kde je nejslabší místo současné ČSSD: nespojuje ji ani tak program či společná vize, ale především odpor k současné vládě. Nic proti tomu, dokud jsou sociální demokraté v opozici. Kdyby jim však spadla do klína moc a s ní odpovědnost, dnes stoupající křivka volebních preferencí by podle sociologů rychle nabrala opačný kurz. Přidáme-li k tomu fakt, že strana zrovna neoplývá lidmi schopnými odborně konkurovat současným ministrům, zjistíme, že základní problém ČSSD je její nepřipravenost na vládní roli.Těžko říci, zda si to v Lidovém domě uvědomuje alespoň tzv. protizemanovská frakce, která bývá nejčastěji spojována se jménem místopředsedkyně Petry Buzkové. Soudě podle průběhu bohumínského sjezdu to však ti, kdo budou varovat před příliš rychlým úprkem za ministerskými křesly, nebudou mít pod Milošem Zemanem snadné. Strana i její předseda jsou totiž doslova opilí úspěchem rostoucích preferencí. A dřív než po volbách zřejmě nemají šanci vystřízlivět.

KSČM a lidovci - nesmrtelní

Česká republika je dnes zřejmě jedinou zemí na světě, kde existuje poměrný volební systém a kde přitom třetí nejsilnější strana nemá ani teoretickou šanci podílet se na vládě. Od letošního února je totiž podle dat STEM na bronzové příčce za ODS a ČSSD opět komunistická strana. Lze se sice utěšovat faktem, že jejích současných devět procent je o třetinu méně, než kolik dostala ve volbách v roce 1992, nicméně nepříjemnou pravdou je, že KSČM za poslední tři roky zdaleka neztratila tolik, jak se očekávalo. Typickým komunistickým voličem jsou přitom stále lidé starší, s nižším vzděláním, především důchodci nebo „námezdně pracující“. Jejich nespokojenost s politickou situací v zemi je zdaleka největší: předčí i Sládkovy republikány. Z veřejných vystoupení komunistických lídrů je přitom zřejmé, že strana se i nadále radikalizuje.Ještě nedávno se za vymírající druh považovali i voliči KDU-ČSL. Ve zhruba rok starém šetření STEM byl každý druhý příznivec strany lidové starší šedesáti let. Od té doby však nastal obrat: dnes má ČSL mezi důchodci „jen“ každého třetího sympatizanta, přičemž úměrně tomu se změnil i její vzdělanostní profil (podporuje ji například o čtvrtinu více středoškoláků než v roce 1994). Voliči Josefa Luxe jsou přitom většinou lidé věřící a nadprůměrně spokojení se situací v zemi. Problém je ale v tom, že v posledním čase výrazně poklesla jejich volební disciplína. V průzkumech má sice nyní KDU-ČSL „svých“ sedm procent (možná získala hlasy některých křesťanských demokratů), až do loňského listopadu se ale potácela těsně kolem hranice volitelnosti.Příliš se nemění ani vnitřní poměry v unii. Předseda Josef Lux je pevně v sedle a úspěšně zvládl i loňský střet s předsedou zemské organizace a bývalým ministrem obrany Antonínem Baudyšem. Kam ale vlastně svoji stranu dnes vede, je tváří v tvář posledním krokům KDU-ČSL těžké odhadnout. Například lidovecké odmítnutí vládní reformy důchodového systému nutně svádí k podezření, že si Lux nechce uzavřít cestu k případnému spojenectví se Zemanem. Z jeho pohledu by to nebylo až tak nepochopitelné: pokud by se totiž ODA za rok nedostala do Parlamentu, bude to možná Josef Lux, kdo určí, zda příštím premiérem bude Klaus, nebo Zeman.

ODA - žádné řešení není dobré

Momentálně pátá strana, Občanská demokratická aliance, prožívá krizi, která od dob zhroucení Občanského hnutí nemá v tuzemsku obdoby. Zatímco ještě vloni byla podle průzkumů druhou nejsilnější formací v zemi, dnes je se svými 7 % podle STEM a 5 % podle IVVM nebezpečně blízko hranici nutné pro vstup do Parlamentu. Aliance přitom od počátku roku, kdy vypukl skandál s jejím financováním a kdy následně sama rozpoutala aféru kolem tajné služby, ztratila především podporu mladší a střední generace.Částečně zvrátit tento nepříznivý trend mohla ODA ještě na jaře, kdyby si na sjezdu v Hradci Králové zvolila nové vedení. Příležitost elegantně se distancovat od obou nepříjemností však propásla a od té doby je ve dvojích kleštích. Tváří v tvář propadu volebních preferencí uvnitř strany stále častěji zaznívají návrhy na Kalvodovo odstoupení, přitom je však zřejmé, že podobný krok by dnes už nic nevyřešil. Spíše naopak: příliš populární Vladimír Dlouhý je pro intelektuální ODA jako předseda nepřijatelný a jiného, mimo stranu známého politika ve svých řadách nemá. I naděje, že Alianci spasí dobrý politický program, je lichá. Za dané situace mu totiž hrozí, že zůstane kusem papíru, o jehož kvalitách nebude mít voliče kdo přesvědčit.V této souvislosti ještě jedna věc: ODA je zřejmě naše jediná významnější (a dokonce vládní) strana, která nebude mít peníze na volební kampaň. Jak známo, má nesplacený dvaapadesátimilionový dluh, další miliony dluží za komunální volby, a jen stěží tedy bude hledat serióźního věřitele, který jí bude ochoten půjčit další peníze. ODA tedy půjde v blížících se volbách doslova o všechno. Pokud se jí podaří dostat do Parlamentu a posléze i do vlády, má naději přežít.

Trpaslíci plní očekávání

Ze stran, které dnes ještě mají teoretickou možnost vstoupit do Parlamentu, zbývají Svobodní demokraté, Levý blok a Sládkovi republikáni. Všechny tři formace se momentálně v datech STEM pohybují kolem dvou procent a pro všechny platí, co bylo řečeno o ODA: i v jejich případě je úspěch či neúspěch de facto otázkou jejich dalšího přežití.Největší naději mají paradoxně Sládkovi republikáni. Tato polofašistická strana se totiž opírá především o mladé a nezaměstnané lidi se základním vzděláním, kteří již tradičně „unikají“ průzkumům veřejného mínění. Svobodní demokraté i Levý blok se naopak obracejí na tzv. seriózního voliče. U obou těchto stran ovšem stále není jasné, čím jej chtějí přesvědčit, aby dal hlas právě jim. Dienstbierovci snad mohou argumentovat, že jako politický střed budou podle potřeb vyvažovat vládu pravice či levice. Jenomže koho to přesvědčí? O tuto taktiku se neúspěšně pokoušeli už před třemi lety (tehdy ještě bez milionových dluhů a s účastí ve vládě). Podobně mezi „dvěma židlemi“ manévruje i Levý blok. Zatím však kromě politologických pouček o užitečnosti více subjektů na levici neexistuje rozumný důvod, proč by komunisté neměli volit KSČM a socialisté Zemanovu ČSSD.