Na řadě je privatizace

Problémy teprve začínají

V „politicky ideální“ zemi by se nyní odborníci a ekonomové mohli začít předhánět s návrhy na nejvhodnější další postup. Jak tomu bude u nás? Státní sociální a penzijní politika by rozhodně měla být jedním z nejdůležitějších témat blížící se volební kampaně. Zatím však v tomto směru realita vyhlíží poněkud ospale. Aktivní je jedině ODA, která s nápadem autonomního fondu v rozpočtu přišla, a nyní navrhuje další jednání o tom, co se samostatným účtem, respektive fondem, do budoucna. ODS zatím mlčí úplně, zřejmě proto, že si samostatný fond vůbec nepřála. A konečně z Vodičkova ministerstva se tu a tam ozývá, že princip mezigenerační solidarity musí tvořit jádro našeho systému minimálně dalších třicet let.O prakticky celosvětové krizi státních penzijních systémů, o negativních demografických trendech, zvyšující se míře závislosti (počet závislých dělen počtem ekonomicky aktivních) a hrozbě státních bankrotů bylo již popsáno spousta papíru. Nyní nastal čas postoupit o krok dál a říci, že samotné posunutí věkové hranice pro odchod do důchodu ani oddělený penzijní fond k řešení nahromaděných problémů nestačí. Je třeba se rozhodnout, jaká bude celková koncepce penzijního systému a o jaké pilíře se bude opírat. Jaká bude v budoucnu role státního systému mezigeneračního přerozdělování a jakým tempem se případně bude zmenšovat. Prosadíme také povinné pojištění u soukromých fondů, jaká bude role zaměstnaneckých penzijních fondů a bude stát daňově podporovat dobrovolné připojištění a spoření na stáří? Jak dlouho bude celá reforma trvat a jaké bude mít fáze? A co se samostatným fondem odděleným od státního rozpočtu - jak bude kapitalizovat prostředky, bude rozdělen, privatizován apod.?

Veřejný, nebo soukromý

Parlament rozhodl, že důchodové pojištění bude odváděno na samostatný fond, který zůstane prozatím součástí státního rozpočtu. V praxi to znamená, že stát již nebude moci rozpouštět v jiných výdajích pojistné, které náhodou vybere navíc. Například příští rok se předpokládá, že samostatný penzijní fond, respektive účet, nashromáždí přebytek asi 1,5 miliardy korun. Příznivější hospodářský růst a vyšší růst mezd v příštích letech by pak mohl znamenat přebytek až kolem pěti miliard korun. Možností, jak bude fond s těmito penězi hospodařit a jak získá další prostředky, je několik:1. Bude zachován současný stav a samostatný účet bude pouze shromažďovat přebytek pojistného, který bude ukládat u některé z bank. V takovém případě se ovšem nemusel vůbec osamostatňovat.2. Samostatný fond bude časem transformován v monopolní veřejnoprávní instituci. Současně bude stanoven způsob, podle nějž se přibližně vypočte, kolik peněz jednotliví občané během svého produktivního života do tzv. průběžného systému odvedli. Na základě toho se pak stanou majiteli individuálního účtu nebo spíše držiteli zvláštního druhu dluhopisu, který bude odpovídat vypočtené částce. Veřejnoprávní fond v sobě ovšem skrývá určitá nebezpečí: peníze, které budou vybrány navíc (tedy ty, které nebudou průběžně vypláceny stávajícím důchodcům) nebo další prostředky, které fond získá například převodem prostředků z Fondu národního majetku či z výnosů z další privatizace, se bude snažit dále zhodnocovat. Vzhledem k tomu, že jej ale bude patrně spravovat výbor jmenovaný Parlamentem či vládou, je otázka, zda to budou investice dostatečně výnosné a zda se vláda nebude pokoušet půjčovat si od fondu za nízké úroky. Vytvoření fondu jako veřejnoprávní instituce by tedy bylo účelné pouze jako přechodný stav, s příslibem další privatizace.3. Další možné řešení je vytvořit dva samostatné fondy. Na účty prvního z nich by dobíhaly prostředky nutné k pozvolnému ukončení průběžného systému, tedy nutné k výplatě stávajících důchodců a těch, kteří si již nestačí našetřit dostatek pojistného na individuálním účtu. Procento povinného pojistného odváděného na tento účet by se postupem let snižovalo. Druhá část povinného pojistného by byla odváděna do druhého fondu, který by zhodnocoval případné přebytky, výnosy z privatizace apod. Podíl těchto peněz by se naopak postupem času zvyšoval na úkor prostředků odváděných do prvního fondu, který by po určitém čase (řekněme za dvacet či třicet let) mohl zaniknout úplně. A pokud stát bude druhý fond dostatečně podporovat (např. výnosy z privatizace, převodem rozpočtových přebytků apod.), může být po čase privatizován. Jinými slovy: správa majetku nashromážděného ve fondu může být rozdělena mezi několik soukromých penzijních fondů.

Možnosti regulace

Postupnému přechodu správy povinného pojistného na soukromé fondy by ovšem muselo předcházet ustanovení přísného regulačního rámce. Muselo by se určit, do jakých cenných papírů mohou fondy investovat (státní dluhopisy, akcie, zahraniční cenné papíry), jaké formě státní kontroly bude podléhat jejich management, a hlavně jak a zda bude stát ručit při případném krachu fondu apod. Varující je i zkušenost jinak velmi úspěšného chilského penzijního systému. Jednotlivé fondy si zde konkurují - občané mohou přestupovat z jednoho do druhého - a to znamená vysoké náklady na reklamu, respektive velké provozní náklady fondu. Otázka tedy stojí tak, zda by stát nějak neměl omezovat konkurenci fondů a uměle tak snižovat výdaje na reklamu. Další věcí do diskuse je, zda má stát regulovat výši tzv. správních poplatků neboli podíl na zisku managementu fondů. A konečně stranou nemohou zůstat ani otázky daňové: na straně jedné může stát progresivním zdaněním od určité míry zisku fondy varovat před přílišným rizikem, na straně druhé je představitelné, že penzijní fondy vůbec nepodléhají zdanění.Z uvedeného je zřejmé, že postupná privatizace penzijního systému není nic jednoduchého. Řada našich spoluobčanů si také právě proto myslí, že nemá význam se do ní pouštět. Opak je ale pravdou. Jak již bylo mnohokrát řečeno, k podobným reformám se chystá prakticky celý vyspělý svět a nic jiného mu také nezbývá. Nejde jenom o to, zvrátit negativní vliv nepříznivých demografických trendů. Ve hře je i hospodářský růst a snížení daňového břemene. A především: opuštění průběžného penzijního systému znamená akumulaci domácích úspor a možnost podpořit hospodářský růst z vydatných domácích zdrojů.

Je třeba se rozhodnout

V našem případě je již dnes jisté, že eventuální přechod na privátně spravovaný systém povinného pojištění bude dlouhodobý proces. Jednak jsme propásli možnost využít penzijní fondy v privatizaci, jednak bylo připojišťovacích fondů - z nichž většina je už v současnosti ve ztrátě - povoleno příliš mnoho. Znamená to nejen otřesení potřebné důvěry občanů, ale především skutečnost, že nashromáždění dostatečné rezervy (například ve formě rozpočtových přebytků) bude trvat velmi dlouho. Bez rezervy přitom nelze začít.Součástí ucelené reformní koncepce musí být ještě řada dalších věcí: stát se musí rozhodnout, zda povolí a daňově podpoří zaměstnanecké penzijní fondy jako další formu pojištění. Ty mají sice některé nevýhody - de facto nepřímo penalizují změnu zaměstnání, omezují mobilitu pracovní síly a někdy se stávají předmětem defraudací -, nicméně zůstává skutečností, že je celá řada zemí nejen povoluje a podporuje, ale některé státy je dokonce větším zaměstnavatelům nařizují. Stát musí rovněž zvážit, zda jako další cestu, jak ulevit státnímu rozpočtu, bude podporovat daňovými úlevami (nebo zrušením daní vůbec) dobrovolné připojištění nebo dlouhodobé úspory u bank, které si lze vybrat až po dosažení důchodové hranice.