Pithart-Král v pátém kole na body
Minulý čtvrtek změnila státní moc za asistence televizních kamer svůj pohled na pokus uplatit premiéra české vlády: po čtyřech letech od činu a s pěti soudy za sebou byl někdejší ředitel Agrobanky Jan Král poprvé uznán vinným.
Minulý čtvrtek změnila státní moc za asistence televizních kamer svůj pohled na pokus uplatit premiéra české vlády: po čtyřech letech od činu a s pěti soudy za sebou byl někdejší ředitel Agrobanky Jan Král poprvé uznán vinným. Čtyřletá pauza se samozřejmě podepsala na „společenské nebezpečnosti“ jeho činu, a tudíž i na výši trestu: ačkoli zákon pro korupci stanoví až osm let žaláře, vyvázl bankéř s pokutou čtyřicet tisíc a s podmíněným odsouzením na rok a půl. Přesto není výsledek čtvrtečního procesu zanedbatelný. Přítomnost televizních štábů totiž do jisté míry vyvrátila půl roku starou obavu Králova protihráče Petra Pitharta, že rozsudek po takové době už nebude mít žádný význam: „Nikdo se o tom nedozví a v lidech už navždycky zůstane pocit, že podobné věci jsou v Čechách beztrestné.“ Novináři neúplatnému expremiérovi nabídli v den soudu mediální satisfakci, kterou určitě nečekal: několikaminutový šot v hlavní večerní zpravodajské relaci.
Legální sponzoring
I když jsme o aféře Pithart-Král informovali už mnohokrát, připomeňme v krátkosti alespoň nejnutnější body čtyřicetiměsíčního čekání na jiný než osvobozující rozsudek. Generální ředitel Agrobanky Jan Král nabídl v srpnu 1991 Petru Pithartovi milion korun za to, když ve vládě prosadí prodej exkluzivní budovy v Praze 5 jeho peněžnímu ústavu. Pithart věc okamžitě ohlásil policii a ta poslala na další schůzky s Králem svého agenta. Přestože mu Král své nabídky zopakoval do skrytého magnetofonu a pro jistotu přidal i jejich písemnou formu, podařilo se jeho obhájci dvakrát přesvědčit soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Ivanu Podlipnou, že se jednalo pouze o „nešikovný pokus legálně sponzorovat Pithartovo Občanské hnutí“. Městský soud v Praze ale postupně oba verdikty zrušil a páté líčení nařídil k projednání jinému soudci. Teprve JUDr. Vladimír Herman znamenal v případu zřetelný obrat a necelé čtyři měsíce po prvním přečtení spisu vynesl (na základě stejných důkazů jako jeho předchůdkyně) rozsudek: uznal ing. Krále vinným z pokusu uplatit veřejně činnou osobu. Tím ovšem možná případ nekončí. Státní zástupkyně Jana Bugárová je sice podle vlastních slov s rozsudkem spokojena, ale všeobecně se očekává, že Králův obhájce Václav Mrzena se odvolá a otevře tak šesté soudní líčení.
Ztracená kazeta
Je škoda, že televizní zpravodajové vystřihli ze své prezentace Petra Pitharta jednu podstatnou věc - jeho údiv nad délkou a kvalitou policejního vyšetřování celé záležitosti. Policie se totiž v tomto případě beze sporu podepsala na příliš dlouhém hledání spravedlnosti. Jednou z příčin soudního kolotoče byl například fakt, že předchůdci Vladimíra Hermana neměli nikdy k dispozici záznam schůzky Krále a policejního agenta Doubravy. Ten vytáhli na světlo až před pátým kolem novináři z Českého týdeníku. (Podrobněji jsme o tom informovali v letošním Respektu č. 6 a 19.) Šlo samozřejmě o kopii a nebylo možno ji použít jako důkaz, ale její psychologický význam byl nesporný. Sám soudce Herman potvrzuje, že kdyby tato kazeta ležela před pár lety na stole jeho předchůdkyně, nemohla by se Ivana Podlipná tak dlouze zabývat otázkou, zda se Král pokoušel Pitharta podplácet, nebo sponzorovat.Přes klíčový význam nahrávky není policie dodnes schopna vystopovat, kde originální kazeta skončila. Vyšetřovatel Rostislav Grebeň, který měl Králův případ na starosti, u soudu tvrdil, že nahrávku nikdy neviděl. Šéf ekonomické kontrarozvědky Jan Šula, jehož muži pro Grebeně pracovali, má prý naopak zdokumentováno, že kazetu sám osobně předal Grebeňovu kolegovi - vedoucímu 2. sekce hospodářské kriminálky majoru Niklovi, který ji měl předat Grebeňovi. Ten to ovšem naprosto jednoznačně popírá. A aby to bylo ještě komplikovanější: nastrčený agent FBIS Josef Doubrava od začátku - zřejmě aby nebyl obviněn z nezákonných praktik - vůbec popíral, že by se na schůzkách nahrávalo. „Proto jsme se po ničem nepídili. Věřili jsme mu, že žádná kazeta neexistuje,“ vysvětluje dnes lhostejnost svého týmu šéf hospodářské sekce pražského Úřadu vyšetřování Pavel Hájek.Nad neprofesionální prací policistů by šlo samozřejmě mávnout rukou, kdyby ovšem tak jasně nepřipomínala trestný čin maření vyšetřování. Proč tedy bludnou cestu kazety dnes z tohoto hlediska neřeší státní zastupitelství? „My jsme spokojeni s tím, jak to dopadlo. A ta nahrávka pro soud stejně nebyla nutná, důkazů bylo dost i bez ní,“ odpovídá státní zástupkyně Jana Bugárová. A co Inspekce Ministerstva vnitra? „Nikdo nám to nezadal,“ říká její šéf Vladimír Nechanický a obratem nabízí radu: „Pošlete nám dopis, my to prošetříme.“ Psaní dopisů je ale zbytečnou ztrátou času: podle majora Šuly už Inspekce jeden podnět na toto téma dostala (tento předpoklad potvrzuje i vedoucí pražského Úřadu vyšetřování Richard Maleček). Fakt, že to ředitel Inspekce vůbec nezaznamenal, možná ale není ani tak tragický. Policejní vyšetřovatel Grebeň i agent Doubrava jsou stejně už dávno v civilu.
