Zeman for premier

Značka kvality

Z historického hlediska není dnešní úspěch sociálních demokratů až takovým překvapením. Místo na tuzemském politickém Olympu jim takřka automaticky zaručuje firemní značka: sociálně demokratická strana má v českých zemích více než stoletou tradici a její členové zasedali prakticky ve všech neúřednických vládách první republiky. Důvody, proč se nově obnovená ČSSD stala pro Čechy přitažlivou až pět let po listopadu '89 jsou, zdá se, dva. Za prvé si vyžádalo nějaký čas, než zdejší společnost po čtyřiceti letech komunistické diktatury přestala nedůvěřovat všemu, co jen zavánělo označením levice. Druhou příčinou nezájmu byl fakt, že sociální demokraté se v minulých letech věnovali především vnitrostranickému boji o moc.První konflikt vznikl už koncem roku 1989, kdy byla strana obnovena hned nadvakrát. První prohlášení vydala 26. listopadu skupina vedená předúnorovým politikem Slavomírem Klabanem (dnes čestný předseda strany). O týden později obnovil sociální demokracii také disident a známý antikomunista Rudolf Battěk, který doporučoval společný postup s Občanským fórem. Obě skupiny se měly spojit na obnovovacím sjezdu ČSSD v březnu 1990 v Praze. Smíření se ale nekonalo: předsedou strany byl zvolen kandidát Klabanovy skupiny, exilový politik Jiří Horák. Rudolf Battěk odmítl křeslo místopředsedy, spolu se svými lidmi odešel do Občanského fóra a brzy nato byl ze strany vyloučen. Horákova ČSSD šla do prvních polistopadových voleb samostatně a skončilo to katastrofou: sociální demokraté nezískali ani jedno parlamentní křeslo.Hlavním důvodem roztržky Klaban-Battěk byly rozdílné názory na spolupráci s klubem reformních komunistů Obroda. Zatímco první byl pro, druhý ji principiálně odmítal. Ke sjednocení s Obrodou nakonec došlo v dubnu 1991 na ostravském sjezdu strany. Současně zde byl zvolen lídr pro volby 1992; stal se jím bývalý člen KSČ a polistopadový místopředseda federální vlády Valtr Komárek. Pod jeho vedením sociální demokraté získali necelých sedm procent, což sice bylo zhruba třikrát méně, než očekávali, nicméně strana konečně vstoupila na parlamentní půdu.Další velká bitva o vedení sociální demokracie se rozhořela na podzim 1992. Nejvážnějšími kandidáty na uprázdněné Horákovo křeslo byli dva „přeběhlíci“ z Občanského fóra: Ivan Fišera a Miloš Zeman. První z nich doporučoval sociální demokracii cestu „konstruktivní opozice“, druhý naopak „odpor za každou cenu“. Proto když královéhradecký sjezd v únoru 1993 zvolil těsnou většinou za předsedu Miloše Zemana, zdálo se, že to bude znamenat nejen radikalizaci, ale zřejmě i rozštěpení strany. Nic takového se však nestalo. A k překvapení všech začala ČSSD pod Zemanovým vedením získávat na popularitě. Do konce roku 1993 překročily její preference ve výzkumech veřejného mínění patnáctiprocentní hranici a letos na jaře se přehouply dokonce přes dvacet procent.

Strana nespokojených demokratů

Zemanova úspěšná strategie stojí na srozumitelně podaném a pravidelně opakovaném obvinění, že za všechno zlo může stávající vláda a její diletantsky či „loupeživě“ prováděná reforma. Všechno by šlo přitom dělat jinak, úspěšněji a hlavně bez bolesti: zátěž by místo prostých lidí nesli „noví zbohatlíci“.Skutečnost, že tato metoda nese ovoce, je dána především pozvolným, nicméně trvalým poklesem spokojenosti lidí s vnitropolitickou situací, což dokládají i dlouhodobá měření Střediska empirických výzkumů (STEM). Právě těmto zklamaným dává osoba Miloše Zemana příslib, že mnohé v jejich životě by mohlo být jiné, lepší. V jistém ohledu se zde nabízí srovnání s Václavem Klausem: oběma pomohly k politickému vzestupu jejich osobní vlastnosti a razantní vystupování na veřejnosti. Zatímco ale Klaus představoval pro své voliče záruku, že ví, jak „na to“ a že dokáže uskutečnit své politické vize, Zeman poskytuje svým příznivcům spíše jistotu, že vláda dělá opravdu všechno špatně.Druhým pilířem Zemanovy strategie je skutečnost, že se úspěšně vyhýbá přímé diskusi o konkrétním problému. Dobrým příkladem je nedávný souboj o věc, která je všude ve světě doménou sociálních demokratů - o reformu sociálního zabezpečení. ČSSD sice tvrdě kritizovala jak původní návrh z dílny ministra Vodičky (ODS), tak kompromisní řešení, k němuž dospěla vláda, sama však nenavrhla nic. Takže k tomu, že nakonec schválená verze reformy je maximálně „socialistická“, přispěli hlavně pravicoví lidovci a ODA. Přesto lze předpokládat, že v očích mnoha lidí to bude přičteno k dobru Zemanově straně: jsou to přece sociální demokraté, kdo se tolik a tak nahlas zastávají sociálně slabých.Sečteno podtrženo. Pod vlajkou sociální demokracie se dnes shromažďují lidé, kteří sice nevzpomínají nostalgicky na předlistopadové časy, nejsou ale nadšeni s postupem reformy. Porozumění mezi stranou a budoucími voliči stojí na „všední“ nespokojenosti s rostoucí drahotou, obavami před liberalizací nájemného či na rozhořčení z nešvarů současného politického establishmentu. O tom, že ale do budoucna nemusí jít o pevný vztah, naznačuje skutečnost, že mezi příznivci ČSSD dnes nepřevažuje žádná společenská vrstva. Podle dat STEM patří mezi Zemanovy stoupence stejně úředníci jako dělníci, lidé s vysokoškolským vzděláním stejně jako absolventi devítiletky, ctitelé pravice i levice. Nižší podporu mají sociální demokraté jedině mezi spokojenou částí populace (podnikatelé a mládež do třiceti let) a mezi zásadními odpůrci polistopadového vývoje (nezaměstnaní, komunisté, republikáni). Co je však nejhorší, silný vztah k sociální demokracii má jen 49 % jejích potenciálních voličů. Další navýšení volebních preferencí tedy do značné míry závisí na tom, zda se Zemanovi podaří získat přízeň oněch spokojených či ne zcela nespokojených. K tomu potřebuje formulovat jasný a srozumitelný program, který by nabídl alternativu k současné politice ODS.

Podnikatelé a trubci

Zeman svůj politický program předložil poslednímu sjezdu strany před šesti týdny v Bohumíně. Jeho autory jsou členové odborných komisí ČSSD, konečnou redakci měl na starost jeden z nejbližších Zemanových spolupracovníků, donedávna člen Levé alternativy a zapálený vyznavač marxismu Jiří Vraný.Padesátistránkový text slibuje samé příjemné věci - od regulace růstu cen, daňových úlev a podpory vývozu až po rozsáhlé státní investice (například do ekologie) a zvýšení příjmů obyvatelstva. Nikde však neprozrazuje, kde na to státní pokladna vezme. Stejně nejasný je program i ve svých společensko-politických pasážích: hned v úvodu například slibuje „posílit občanskou samosprávu“, aby o několik stránek dál naopak několikrát zdůraznil „potřebu posílení státní moci“. Ing. Vraný sice přiznává, že je v tom určitý rozpor, ten se ale vyřeší tím, že „úřady budou důsledně podřízeny hlasu lidu“. V praxi by to prý mělo vypadat tak, že kde to jen bude technicky možné, vysloví se občané přímo v referendech.V roce 1992 nabídla Klausova strana občanům tržní hospodářství a ideál energického podnikatele, který je schopen se sám o sebe postarat. Sociální demokraté o tři roky později přišli s jiným hrdinou: člověkem, jemuž je samostatnost k ničemu, a péče státu naopak nade vše. Zda s touto vizí ale strana půjde napřesrok do voleb, není dosud jisté. Zemanův program totiž delegáti bohumínského sjezdu označili za pouhé východisko k další diskusi. A vzhledem k tomu, že zde předseda obdržel rovněž výtku za příliš dlouho se vlekoucí práci na stanovách strany, nebyl Bohumín zrovna Zemanovým triumfem. Mediálně to vyhrál až poslední větou svého projevu, v níž posluchačům slíbil „vstup do vlády hlavním vchodem“. Sdělovací prostředky těchto pět slov totiž citují se stejnou vehemencí jako dva roky starou výhrůžku téhož autora, že sociální demokracie půjde „vládě po krku“.

Zemanova vláda

Vyjděme z toho, že se Miloši Zemanovi splní jeho sen, ČSSD získá ve volbách 1996 něco kolem třiceti procent hlasů a předseda strany bude prezidentem pověřen sestavit vládu. Pokud se splní předpoklady sociologů a politologů, bude tou dobou v Parlamentu pravděpodobně pět, nanejvýš sedm politických uskupení: komunisti, lidovci, ODA, ODS a sociální demokraté, případně navíc sládkovci a Svobodní demokraté. Z jakýchkoli úvah o koalici jsou předem vyloučeni Sládkovi republikáni a komunisté. Jednak sociální demokracie na svém bohumínském sjezdu prohlásila obě tyto strany za extremistické, jednak by případná spolupráce blokovala dohodu s jediným jistým spojencem - Dienstbierovými Svobodnými demokraty. Budeme-li dále předpokládat, že KDU-ČSL získá ve volbách svých tradičních sedm procent a ODA kolem deseti, je zřejmé, že Zemanovy šance na sestavení stabilní vlády jsou malé: musel by totiž do „party“ získat lidovce i ODA. A že by zejména členská základna Aliance něco podobného spolkla bez protestů, lze stěží očekávat. Nakonec zbývá možnost pro mnohé možná šokující - spolupráce ČSSD s ODS. Představit si ji koneckonců lze, ale sotva pod taktovkou Miloše Zemana jako premiéra.Nemožnost uzavřít koalici však není jediným problémem, s kterým by se sociální demokraté v případě svého volebního vítězství museli vyrovnat. Neméně vážným úskalím je skutečnost, že ve svých řadách nemají dostatek odborníků a lidí se zkušenostmi s vládní exekutivou. Ilustruje to i osud dva roky starého Zemanova experimentu se sestavením stínové vlády: jediným dokumentem tzv. Realistického bloku opozice (kromě ČSSD byli jeho členy dnes už neexistující LSU, Zelení a Bartončíkova Křesťansko-sociální unie) zůstal seznam stínových ministrů.Z nejužšího vedení ČSSD má zkušenosti se řízením ministerstva pouze Květoslava Kořínková - v polistopadové federální vládě byla ministryní kontroly. Profesionálem ve svém oboru byl svého času ještě dnešní šéf bezpečnostní komise ČSSD a zřejmě kandidát na ministra vnitra nebo šéfa BIS Jaroslav Bašta. Přidržíme-li se pak obsazení resortů v Realistickém bloku, dostaneme následující sestavu. Ministrem průmyslu by mohl být zarytý odpůrce současných reforem a propagátor státních zásahů do podnikové sféry profesor Milan Matějka. Školství by připadlo poslanci Eduardu Zemanovi - ten se ovšem mezitím se svým slavnějším jmenovcem nepohodl. Resort kultury by pak obsadil komentátor Rudého Práva a Zemanův osobní přítel Pavel Dostál. Koho by ČSSD nominovala na ministra zahraničí, financí, sociálních věcí, zdravotnictví, zemědělství či spravedlnosti, není jasné.

Konec tisíciletí

Pokud by tedy napřesrok došlo k zázraku a Miloš Zeman svoji stranu přivedl do Strakovy akademie opravdu hlavním vchodem, nemusíme se bát, že zavede diktaturu proletariátu nebo začne vládnout stejně konfrontačně jako slovenský bouřlivák Vladimír Mečiar. Vláda sociální demokracie by sice s největší pravděpodobností nadělala paseku v hospodářské a měnové politice, jejím hlavním nedostatkem by však bylo, že přišla k moci příliš brzy, a tudíž nepřipravena.Kdybychom měli jedním slovem pojmenovat hlavní nedostatek české sociální demokracie z jara roku '95, bude to netrpělivost. Namísto toho, aby využila stoupající počet příznivců ke stabilizaci členské základny (od posledních voleb třetina členů odešla a nově příchozí je pouze nahradili) a k diskusi o skutečně seriózní programové alternativě k politice ODS, táhne předseda Zeman stranu za svým cílem: co nejrychleji do vlády. Vypustil džina z lahve a nyní už nejde jen o jeho osobní ambice. Vzbudil i touhy a očekávání svých spolustraníků a nepodaří-li se mu je splnit, bude s největší pravděpodobností obětován. Proto hraje vabank… Jako by nevěděl, že právě „předčasné“ volební vítězství se může lehce proměnit v politické waterloo. Přitom žádná jiná česká politická strana nemá z hlediska dlouhodobé perspektivy tolik času jako právě sociální demokracie. Pokud totiž u nás nedojde k nečekaným politickým otřesům, mají sociální demokraté vítězství ve volbách v roce 2000 - po osmi letech vlády ODS - jisté už dnes.

Dědicové a levobočci

Evropská sociální demokracie vznikla v polovině minulého století jako politický projev dělnického hnutí. Opírala se při tom o teoretiky socialismu, z nichž největšího a téměř výlučného vlivu dosáhli Karel Marx a Friedrich Engels. Prakticky stáli sociální demokraté vždy před těžkým dilematem: jak se zachovat vůči politickému zřízení, které jejich vznik vůbec umožnilo, to znamená vůči tzv. buržoazní demokracii. Od počátku se rýsovaly dva přístupy. První negativistický, vyznávající nekompromisně zásadu třídního boje a diktatury proletariátu - buržoazní demokracie pro něj byla pouhým přechodným prostředkem, jak uchopit moc a definitivně zúčtovat s kapitalismem. Druhý přístup spočíval v rozšíření stávající buržoazní demokracie, respektive v prosazování politických a sociálních požadavků dělnictva a chudých vrstev obyvatelstva. Sociální demokracie tak hrála dvojí úlohu - jednak představovala trvalou hrozbu pro všechny ostatní, jednak významně přispívala k zavedení pořádků, které dnes považujeme za zcela samozřejmou součást demokracie (všeobecné volební právo, odluka církve od státu, sociální zákonodárství, zaměstnanecká práva, pojištění apod.).

Okolo přelomu století se zdálo, že s tím, jak sociální demokraté získávají parlamentní křesla, a tedy odpovědnost, převáží u nich natrvalo konstruktivní prodemokratická tendence. První světová válka udělala čáru přes rozpočet těmto očekáváním a sociální demokracie se všude rozdělila na radikální komunisty a umírněné sociální demokraty. Tento rozkol skončil ve střední a východní Evropě na dlouhou dobu velmi neblaze. Po roce 1945 se v celém sovětském bloku sociální demokraté sloučili s komunisty, respektive byli jimi pohlceni. Teprve po pádu komunismu v roce 1989 se - až na výjimky - komunisté na Východě i Západě přeměnili, respektive vrátili k sociální demokracii. Mezitím se ovšem západní sociální demokraté smířili s kapitalismem, vzdali se marxismu (například v Německu k tomu došlo v roce 1959 na slavném sjezdu v Bad Godesbergu) a svou důvěryhodnost prokázali účastí ve vládách. Oslovování „soudruhu“ a mávání rudými prapory se stalo neškodným folklorem. Příklad britských labouristů v 70. a 80. letech ovšem ukazuje, že ani moderní západoevropská levice nemusí být ušetřena tradičního rozporu: radikalismus a negace, nebo umírněnost a odpovědnost, destruovat, nebo loajálně spolupracovat, kritizovat, nebo umět vládnout?

Čeští levicoví politici se dnes snaží o import úspěšné strategie ze Západu. Při překonávání obecné nedůvěry to ale mají přece jen těžší. Nejde jen o to, že na rudé prapory nesmějí ani pomyslet. Zmíněný godesberský sjezd se mohl hrdě hlásit k tomu, jak sociální demokraté přispěli ke „svobodě lidstva“ odstraněním ekonomického útlaku, a vyhlásit novou doktrínu „demokratického socialismu“. Češi by ale líčením úspěšného boje za dělnickou věc nanejvýš připomněli známé kapitoly komunistické ideologie. Proto také závěry bohumínského sjezdu ČSSD hovoří oproti Němcům daleko krotčeji pouze o „spojení západoevropsky chápaného socialismu s demokracií“ (doslova se tím navrhuje spojení demokratického socialismu s demokracií).

Přes úzkostlivou opatrnost ale někdy v projevech českých sociálních demokratů problesknou myšlenky, za něž by se nemusel stydět ani ryzí marxista. Předseda Zeman často zdůrazňuje mravní nadřazenost sociální demokracie nad pravicovými stranami a odsuzuje v postavě Viktora Koženého polistopadové zbohatlíky. Od optiky „zostřování třídního boje“ není příliš vzdálena ani Zemanova myšlenka o „prohlubující se polarizaci společnosti“ na „bezohlednou elitu a lidi práce, začínající tvořit pól chudoby“. Právě díky „polarizaci“ by měla levice už brzy získat vládu. Podle Marxe by k tomu byla třeba vítězná revoluce - a skutečně, i v bohumínském programu se o tom mluví: sociální demokracie prý bude „pokračovat v zápase o demokratický charakter revoluce“. V tomto případě se jedná o listopadovou revoluci, která se v představách Zemanových spolupracovníků protáhla až do dnešní doby, zastavila se ale v roce 1992 a teď čeká, až ji právě sociální demokraté dovrší.

Po stopách ODS

Sociální demokraté mají 11 900 členů, tedy asi o polovinu méně než ODS. Co se týče organizace, vypadají téměř jako dvojče Klausovy strany: v každém okrese mají dva placené členy aparátu a mezi okresy a Prahou vznikají regionální centra. Úspěchy ODS na nejnižší úrovni stojí dodnes na elánu lidí, kteří před pěti lety lepili plakáty ve službách Občanského fóra, a takoví lidé - i když mohli lepit také plakáty sociální demokracie - se podle místopředsedy ČSSD Petra Morávka najdou i v jeho straně. Druhou výraznou vrstvou jsou předúnoroví členové strany, dodnes prý tvoří třetinu členské základny. Projevují se jako nesmlouvaví antikomunisté a tvoří podle Morávka především na venkově filtr proti přestupům z KSČM. Jejich sílu ukázal i bohumínský sjezd, který ocenil nálepkou extremismu všechny komunistické strany, včetně Ortmanova Levého bloku. Místopředseda ČSSD Petr Morávek připouští, že jednotlivým komunistům se strana neuzavírá, vždy ale přijímá jen „obyčejné lidi“ anebo ty, kdo prokázali snahu o zlepšení poměrů v totalitním Československu.

Za příklad personální politiky může sloužit kladenský okres, kde se dnes ke straně hlásí 150 lidí. Předsedou místní stranické organizace je hutník Jan Trgiňa, který se neúspěšně snažil o obnovení strany už v roce 1968. Kromě roku '92, kdy se noví adepti hlásili kvůli bezplatným kurzům angličtiny a němčiny, táhne prý Kladeňáky do strany především osobnost Miloše Zemana a nespokojenost s poměry ve společnosti. „O přijetí vždy rozhodujeme sami, vedení z Prahy nám nic nenařizuje,“ říká Trgiňa. Obvykle se na každého poptají v práci a v místě, kde bydlí. Co se týče komunistů, potvrzuje Trgiňa stanovisko Petra Morávka: Nejdůležitější je rozdělit komunisty na slušné a neslušné. Ti neslušní - bývalí milicionáři a funkcionáři národních výborů - mají smůlu. Zatím odešlo s nepořízenou pět lidí. Kladenští funkcionáři zkontrolovali členskou základnu i podle seznamů agentů StB, které vyšly v Rudé krávě. Pět členů bylo evidováno jako agenti v kategorii B. Tři ale už mezitím odešli. „Nikomu nic nevyčítáme. Kdo ví, jak to dříve chodilo,“ vysvětluje mírný postup kladenský tajemník Bohumír Štěpánek. „Kdybych chtěl dostat syna na školu, tak bych to možná podepsal taky.“ Přijímací řízení prověřuje i trestní rejstřík zájemce: „Před týdnem jsme hned ve dveřích odmítli jednoho cikána,“ vzpomíná tajemník Štěpánek. „Určitě už byl trestán. A kdybychom vzali jednoho, nalezou sem pak všichni.“