Mír na čestné slovo

Strach

Proč nebyla uzavřena mírová smlouva s Německem v době studené války, je nasnadě. Nechtělo se do toho ani západním velmocem, ani Sovětům, ani Němcům - všechny strany by musely uznat stav pro ně zřejmě nevýhodný. Přinejmenším od počátku 70. let však tyto příčiny nechuti postupně braly za své. VJroce 1972 uznaly oba německé státy nedotknutelnost hranic v celé Evropě. VJsoučasné době je Německo už šest let jednotné, všeobecně uznané a uznávané. Nevznáší žádné územní nároky, naopak v roce 1990 - byť s jistým zaváháním a na nátlak Spojenců - potvrzuje své hranice s Polskem. Přesto o smlouvě nepadne dodnes svorně nikde ani slovo. Nechtějí mluvit ti, kdo území dobyli, ani ti, kteří jej pozbyli. Ačkoliv jejich pohnutky jsou rozdílné, do jednoho šiku je spojuje strach. Při přípravách mírové smlouvy by všechny strany musely zaujmout jasné stanovisko a to je právě to, do čeho se nikdo nehrne. Například co s Východním Pruskem a Královcem, původně ryze německým územím, které zabrali Sověti? Spojenci v Postupimi vzali anexi na vědomí a dokonce se zavázali, že ji na mírové konferenci podpoří. Němci dobře vědí, že by i jen připomenutím možných nároků zvyšovali chaos na Východě a to není jistě v jejich zájmu. Nároky proto nevznášejí, ale ničeho se přitom výslovně nevzdávají. Přesto zaznamenejme jazykový posun - území NDR bylo dříve označováno za „Ostdeutschland“, dnes za „Mitteldeutschland“.Přímo modelovou situaci, díky které můžeme odhadnout skryté příčiny mlčení o mírové smlouvě, nabízí střední Evropa. Území za Odrou a Nisou bylo dáno Polsku na postupimské konferenci jen do správy ,a to výslovně jen na dobu, než o něm definitivně rozhodne budoucí mírová konference. OJco přitom jde? Velkoněmecká říše Polsko svévolně napadla, vzápětí se k ní připojil Sovětský svaz. Spojenci vyhlásili válku, ale jen jednomu z agresorů. ZJtoho druhého se později stane rovněž spojenec, který po válce Polsku vnutí loutkovou vládu, vezme si třetinu jeho území a náhradou za to Polákům věnuje území svého bývalého spojence, někdejšího spoluagresora. Předtím ještě, v rámci nerušené spolupráce s východní velmocí, dva západní spojenci fyzicky likvidují předsedu spojenecké legální polské vlády. Špatné svědomí mají všichni, mimo hlavního viníka ovšem, ale všichni mlčí a tváří se spokojeně. Opatrně se čeká. Nikomu se zřejmě nechce vzdát ani nároků, ani stability, ale ani si to přiznat. Především proto, že se všichni obávají probudit to, co snad někde v hloubi dříme. Je to zítřek ukrytý ve včerejšku, který vzbuzuje obavy.

Kam se ztratila Říše?

Podepsáním mírové smlouvy by se muselo připomenout i to, k čemu se zúčastněné vlády vracet nechtějí, už jen z důvodu zachování si své vlastní důstojnosti. Neboť směšnost zabíjí také. Mírová smlouva by totiž musela korigovat mnohé fikce. Nalézt ovšem společný konsenzus s poraženým nepřítelem, který už navíc dávno není nepřítelem, ale spojencem proti bývalým spojencům, je věru těžké. Problémem je i sjednotit spojenecká stanoviska: sloučit anglosaský empirismus připouštějící výjimky s kontinentálními „vyššími principy“.Co si například počít se Slovenským štátem, který sice zcela zřejmě vznikl díky cizímu nátlaku, nicméně byl uznán 28 státy, z toho mimo jiné Velkou Británií, Spojenými státy a Sovětským svazem. Těmto třem zemím později vyhlásil válku a se Sověty ji dokonce vedl. Od blíže neurčené chvíle mu byla potom právní existence upřena a ukázalo se, že vlastně nikdy neexistoval. Ale přitom, na vrub Slováků, nebyly Československu přiznány reparace. Je dokonce myslitelné, že by mohly být vzneseny námitky proti účasti Slovenské republiky na mírové konferenci. Ostatně už zahřmělo. Francii se vloni nechtělo pozvat Slováky na oslavy invaze a aby neurazili, rozhodli se nepozvat ani Čechy. Až po intervencích bývalých českých bojovníků ve francouzské armádě byly pozvány oba státy. (Český prezident neměl čas se s těmito veterány setkat.)Obdobné problémy máme i my. President Beneš abdikuje a blahopřeje ke zvolení svému nástupci. Podpisuje se pak jako bývalý prezident, v seznamů členů Československého národního výboru je uveden jen jako p. E. Beneš. Až 9. července 1940 se v podání britské vládě objevuje „Prezident republiky: dr. E. Beneš, druhý prezident Československé republiky“. Ze strany vlády Jeho Veličenstva ovšem nebyla výslovně uznána právní kontinuita republiky a tedy ani Benešova prezidentství. Beneš sám přitom nezpochybňoval právní platnost tzv. druhé republiky s postavou nešťastného prezidenta Háchy, který se ostatně považoval jen za Benešova zástupce.Od kdy jsme byli vlastně ve válce s Německem? VJdokumentu československé vlády z prosince 1941 se zpětně uvádí 15. březen 1939, tedy den, kdy Německo porušilo mnichovskou smlouvu. Ta byla ovšem československou vládou zpětně považována za neplatnou od samého začátku. Proto věhlasný znalec mezinárodního práva R. Cassin soudí, že náš válečný stav s Německem nastal už v září 1938. Každopádně 16. prosince 1941 vyhlásila naše vláda válku všem státům bojujícím se Spojenci. Nótu o tom však rozeslala pouze vládám spojeneckým a nikoli nepřátelským - ti se to ani nedověděli.A co s Německou říší? Podepsala kapitulaci a pak se nějak ztratila. Přitom podle názoru Nejvyššího spolkového soudu NSR z roku 1953 (potvrzeného znovu o dvacet let později) právně existovala i po válce a Spolkovou republiku lze považovat za jejího nástupce a dědice. Pozoruhodné je, že právní zdůvodňování tohoto stanoviska je totožné s naší argumentací dovozující právní kontinuitu Československé republiky, přitom pro nás (stejně jako pro Francii a SSSR) Německá říše skončila rokem 1945. Jiné stanovisko mají Anglosasové: podle rozsudku British Count of Appel válečný stav mezi Německem a Velkou Británií stále trval ještě v roce 1946.

Fikce Mnichova a Němců ze Sudet

Jiné fikce připomínají nášlapné miny či časované bomby. Mnichovská dohoda byla zpětně uznána jako nulitní, ovšem s významnými rozdíly mezi jejími signatáři. Tak Francie a Itálie ji považují za neplatnou od samého začátku, Velká Británie teprve od 15. března 1939. Jestliže nikdy neplatila, a to je naše oficiální stanovisko, pak se čeští Němci nemohli ani stát říšskými příslušníky. Zůstali občany republiky a tím pádem neexistoval sebemenší právní podklad k jejich vyhoštění. Pozbyla-li platnosti později, a to je stanovisko NSR, pak se naši bývalí krajané stali občany cizího státu a v důsledku, z hlediska ryze právního, mohli být jako nežádoucí cizinci vysídleni.Fikcí jiného druhu jsou tzv. sudetští Němci, kteří nikdy netvořili jednotnou národnostní skupinu. Tak chebští Němci neměli nikdy nic společného s Němci jihomoravskými stejně jako Němci ze Šumavy s těmi z Jeseníků. Měli sice společná kulturní centra v Praze a Brně, ale bez lidových vrstev. To, co je spojovalo, byť prostředečně, byl vztah k Čechům, k českým zemím a rakouské monarchii. Nakonec, odloučeni od Čechů, včleněni do Říše, rozčleněni do více žup, ztratili i zbytek své identity. Ale co jiného čekali? „Je to konec našeho kmene,“ konstatují na začátku čtyřicátých let jejich bývalí vůdci, Henlein a Krebs. Dnes, neroznatelní od ostatních Němců, se definují spíše transferem jako společenství osudu. Co a jak kdy vlastně byli? Na tragice jejich individuálních osudů i osudů jejich celku to ovšem nic neubírá, stejně jako na naší zodpovědnosti. Odsouzeníhodný je nejen způsob vysídlení, ale i ono samo.Sudetští Němci jsou fikcí účelového druhu stejně jako byli Čechoslováci. Vynalezeni Slováky v 19. století coby prostředek k záchraně jejich národa, byli použiti jako „státní národ“ v prvé republice a nakonec odvrhnuti Slováky jako prostředek jejich „genocidy“. Nicméně vždy existovali jedinci ztotožňující se s fikcemi. Ještě dnes bychom nalezli několik Čechoslováků. Co a jak jsme kdy vlastně byli?Od které generace platí vlastně právo na vlast? Na vlast jak širokou? Práva na vlast jednotlivců či skupin? Dnes, v době jednoho z největších stěhování národů v dějinách, jsou to aktuální otázky.

Zločiny

Účelovou fikcí mohou být i zločiny proti lidskosti. Podle práva mnohých zemí je totiž mohly spáchat jen poražení v druhé světové válce.Přitom bezesporu na straně spojenců během války, dokonce i po ní, docházelo k činům, za které druhou stranu norimberský a další soudy nemilosrdně trestaly. Jakkoli počtem a rozsahem nesrovnatelné s nacistickými, zůstávají nicméně zločiny. VJpařížském povstání r. 1944 bylo na německé straně 2 800 až 3 200 mrtvých, francouzských bojovníků padlo 900. „Tyto vysoké ztráty, navíc nepoměrné, vedou k závěru, že ne se všemi německými vojáky, kteří se vzdali, bylo zacházeno jako s válečnými zajatci,“ uvádí francouzský historik H. Amouroux v pouhé poznámce.Žádnou větší odezvu nevyvolala kniha kanadského historika J. Bacque o jiných zločinech západních spojenců - poválečné úmyslné likvidaci desetitisíců německých zajatců hladem. Na území bývalé NDR bylo od r. 1989 prozatím vypátráno 11 táborů s pozůstatky 70 000 německých zajatců. VJNěmci neokupované části Francie jednoho dne v zimě byli nevyléčitelně duševně choří pacienti uzavřeni v pavilonech, lékaři a personál odešli a navrátili se po měsíční dovolené. Shodou okolností žádný nemocný nezůstal naživu, chlebíček už občanům neujídal. To byly zločiny, které nemohly mít na konec války vliv, není problém je odsoudit. Ale co coventrisace Drážďan a Hirošimy? Zde se setkáváme s dobrými úmysly plánovačů, kteří se nálety snažili uspíšit konec války a zmenšit počty vlastních ztrát. Takto vzato významně přispěli k porážce nacismu mrtví kojenci a babičky. Opravovat dnes kalkulace štábních důstojníků nemá už nejmenší smysl.Vyhnání Němců ze států střední a východní Evropy bylo stejně racionální operací jako likvidace německých měst. Jejich vina nebyla prvořadá, o tom přesvědčoval Eden Beneše. Transfer bylo opatření směřující k omezení budoucích možných potíží především s iredentou. Takové bylo aspoň spojenecké stanovisko podle nejnovějších archivních výzkumů. Jestliže se ovšem po padesát let místo o důvodech „racionálního“ rozhodnutí hovoří pořád jen o vině, pak se sklízí, co se zaselo.

Zábava a poučení

Války 20. století jsou mnohem strašnější než ty předchozí, už jen tím, že do sebe „demokraticky“ zatahují stále větší počet obyvatelstva. To samozřejmě vyžaduje patřičnou propagandu, hecování. Soustavně se to projevilo v první světové válce, nesrovnatelně více v té druhé a to zdaleka nejen na straně nacistů.To pokračuje i v míru. Válečných událostí se zmocnil zábavní průmysl; tj. film, televize, populární čtivo a navíc vzpomínkové akce brané jako lidová zábava. Jejich spektákly jsou samozřejmě závislé na klišé a mýtech a v nich je vše nutně černobílé ve stylu Ramba. Právo na hrdinství mají jen vítězové. ZJřad poražených jsou jako hrdinové brány jen osoby schopné masmediálního zpracování - Rommel, Skorzeny, stihačková esa. Doby, kdy si nepřátelé vzdávali poctu, jsou za námi.Nejen že tento průmysl produkuje zcela fiktivní hrdiny, co horšího, ze skutečných hrdinů dělá fikce. Nakonec se shledáme s vrcholným číslem: s fikcí celých národních sebeosvobození. To chce ovšem i svolné historiky, zaznamenejme zde alespoň Čestmíra Amorta, tajně vpisujícího hrdinné činy do obecních kronik. Nebo svolné archiváře, kteří - jak právě nyní prokázala S. Combeová - ve Francii zatajují celé archivní fondy z okupace.Přiznejme si ale, není to stejný způsob, s jakým se dnes u nás „vypořádáváme“ s komunismem? Jestliže zvítězili a vládli jen zrůdy, ničemové, hlupáci a šaškové, pak si věru poražení, oběti a nynější vítězové nevystavují to nejlepší vysvědčení.O tom se ví, ale mlčí, a to nese své plody. Jedním z následků je, že ač naprostá většina Němců je dnes bez pochyb přesvědčenými demokraty a antinacisty, přesto mnoho z nich neslaví a ani letos nebude slavit 8. květen jako den osvobození. Bude to pro ně jen konec války. Ostatně i pro nás sametová revoluce představuje spíše konec než vítězství.

Nezapomeň na svou křivdu

O mírové smlouvě s Německem se dnes mlčí také z důvodů široce sdílené, i když jen málokdy přímo vyjádřené nedůvěry k Němcům. Otevřeně to řekl v osmdesátých letech italský ministr zahraničí Andreotti: „Já tak miluju Němce, že raději vidím Německa dvě.“ Patrně ze stejných důvodů odrazoval Mitterrand Němce od sjednocení ještě na podzim 1989. Thatcherová, nijak zvláště k Německu příznivá, musela dokonce otevřené němcožrouty ze strany vyloučit. Je to jistě nedůvěra spočívající na reminiscencích z doby války, ale především obavy ze souseda až příliš zdatného a bohatého a tedy i vlivného. Evropská unie byla až dosud postavena na slabém západním Německu - a co teď?Sami Němci mírovou smlouvu nechtějí, protože nevědí co chtějí a dokonce ani co chtít mohou a mají. Nejen oni. Kdesi v hloubi historické paměti národů se nacházejí temné vrstvy, o nichž víme jen máloco. VJTimbuktu stále přetrvává prastará islámská univerzita, kde černí Muslimové studují podle rukopisů z 11. století a Španělsko je pro ně stále jen přechodně ztracenou državou. Snad každý z Čechů si někdy řekne, jak by to bylo pěkné mít přístup k moři. Nemyslí to sice vůbec vážně, ale vzpomeňme na Kramáře! Tento realistický politik byl dlouho upřímně prorakouský, ale udeřila chvíle a náhle mu nešlo o nic menšího než o české království od Berlína k Jadranu. a jen se podívejme, kolika Rusům mluví Žirinovský svými fantasmagoriemi z duše! Jak jsou šťastni, že říká to, co si sami ani netroufali přiznat. Při vší úctě k Němcům je možno tvrdit, že u nich i dnes nalezneme obdobné sny. Pokusme se naznačit, jak takovéto sny vznikají a jak později působí. Začíná to ve škole. Aby historie mohla být předávána dětem, musí být zjednodušena na historky. Pacholata jsou zapojena do rituálů slavných výročí. Později se data a fakta zapomenou, ale historky zůstanou. Tvoří pak základ chování mnoha dospělých, jejich vidění světa. Zachytily se jako hlubinné představy vlastních předností a utrpěných křivd (to je známá česká pohádka). Nechceme zde popírat křivdy skutečně spáchané, lidé ovšem reagují spíše na představy křivd, ne na ně samy, a co víc, na představy prefabrikované. Následuje písemná formulace těchto představ - obvykle zasazených do minulosti - zprvu v krásné literatuře, pak se věci chápou bulvární žurnalisté a marginální spolky. Až potud to obvykle nevzbuzuje zájem intelektuálů a politické vrstvy, spíše odpor a znechucení. Nicméně přijdou-li doby války či krize, je elita stále více nucena akceptovat tyto představy a překládá je do svých jazyků. Díky tomu se postupně stanou přijatelnými pro všechny. a nakonec tedy zbydou jen dva argumenty: krev a železo.

Jak obchodovat s mrtvými

Často se setkáváme s argumentem, že naše země byly díky Říši ostrovy klidu a pohody, nač si tedy Češi stěžují. IJtak významný německý historik jako je F. Seibt, člověk bezesporu racionální a osvícený, argumentuje v posledním loňském čísle časopisu Merkur zhruba takto: vysídlení Němci mají jistá práva vůči Čechům, nikoli však vůči Polákům, protože ti proti Němcům bojovali. 120 000 Němců ze Slovenska údajně zase právo na vlast ztratilo, protože utekli sami.Máme tedy rozlišovat mezi Němci, kteří utekli a těmi kdo byli vyhnáni? Co si počít s válečnými zajatci,kteří ani neutekli, ani nebyli vyhnáni? Zaznamenejme i přizpůsobení se postojům a síle toho druhého: na Poláky se nároky nevznášejí, protože ti se o tom odmítají i jen bavit, o Rusech už vůbec nemluvě. Poláci zase neuplatňují právo na vlast v Haliči. Ani my nepočítáme s odškodněním za invazi z roku 1968.Jak sčítat a handlovat s mrtvými, nevím. Odhaduje se, že zahynulo na 3 miliony polských Židů a 3 miliony samotných Poláků. Jak Angličanů, tak Čechů zahynulo na 400 000, stejně tolik sudetských Němců, Francouzů 500 000 (na 100 000 jich bylo zlikvidováno při „čistkách“ po okupaci). Dohromady v Evropě na 30 milionů, z toho Němců šest. SJmrtvými by se kupecké počty dělat neměly. a jak porovnávat statečnost? Kolik bylo bojovníků mezi Židy nebo Dány? Není to jen přenášení schématu „kolektivní“ viny na „kolektivní“ zbabělost či hrdinství? a co si s tím počít po padesáti letech? SJhrdinstvím by se kupecké počty dělat neměly.Jak sčítat a handlovat s vinou/nevinou nevím. Vina/nevina se obvykle váže na řadu následných akcí/reakcí. Proces začíná někde v hloubi historie a končí katastrofou. Je třeba vystoupit z řady. Musíme se proto naučit žít se zlem, s vlastním zlem, s vlastní vinou, selháním. a nesrovnávat je s negativitou jiných.Němci si vytrpěli své za války i po ní. Navíc trpěli mlčky, nebylo si komu stěžovat, ani sobě. Nebylo co oslavovat - žádná šance pro seriály, komiksy a brakovou literaturu. Dostalo se jim tak, i když ne zcela vlastním rozhodnutím, jisté důstojnosti. Důstojnosti založené na mlčení o svém utrpení, důstojnosti nebýt rozjařeným vítězem. Výměnný obchod s bolestmi se nekonal. Naučili nás, že unést vítězství je mnohdy těžší, než snášet porážku. Jejich důstojnost musí být proto respektována.Minulost by se měla představovat taková, jakou skutečně je - konkrétní, nevratná, neuzavřená, mnohostranná, stále zhodnocující. Nevylučující rozdílná hlediska. SJminulostí se můžeme vyrovnat, uvědomíme-li si její schémata, způsoby jejího předávání, v ní ukryté představy. Jinak nepostihneme vlastní ďábly v nás a nevykážeme jim patřičné místo. Neboť dokonalí můžeme být jen v utopii.Druhou světovou válku, zdá se, prohráli všichni. Proto ještě po půl století nemáme žádnou mírovou smlouvu. Nezdá se, že by to někomu vadilo. Co ale horšího, mlčí se o tom. Ze strachu. Ze strachu z nás samých, z naší nevyspělosti, z nedostatku individuality. Evropa je stále ještě dána svou nedostatečností.Ale současně se tím Evropa, nucená spíše svými nedostatky a nejistotou než dobrou vůlí, chtíc nechtíc přiblížila přístupu vyjádřeném historikem T. B. Maculayem: „Nestarat se o symetrii, ale o užitečnost. Neodstraňovat nikdy anomálii jenom proto, že je to anomálie, zavádět novoty jen tehdy, když je třeba čelit nějakým nesnázím a pak jen potud, aby zlo bylo odstraněno; nestanovit nikdy zásadu, která by se vztahovala na víc než na určitý zvláštní případ, který má být vyléčen…“

Autor je filozof a historik, od konce 70. let žije ve Francii.