Vítězství ve stínu velkých oslav

Povstání jako hlavní cíl odboje

Povstání proti německé okupační správě se nezačalo rodit až na jaře 1945, ale bylo hlavním cílem a smyslem domácího, především západního odboje prakticky od počátku války. Myšlenka vznikla v londýnském politickém exilu a společným rysem všech jejích verzí byla představa, že s pomocí hromadných leteckých dodávek zbraní se na území protektorátu vybuduje mohutná podzemní armáda, která před zhroucením Říše rozvrátí její týl. Na jaře 1945 ovšem bylo zřejmé, že na tak rozsáhlé vystoupení nelze pomýšlet.Hlavními organizačními složkami, které na konci války ještě počítaly s povstáním v centru země, byla Česká národní rada a skupiny armádních důstojníků s krycím jménem Bartoš a Alex. ČNR se postupně tvořila v prvních měsících 1945 a na konci dubna v ní byly zastoupeny tytéž čtyři politické strany jako v tehdejší československé vládě sídlící v Košicích a navíc šest odbojových skupin. Funkci předsedy přijal nestraník profesor Albert Pražák, převahu v ní však měli sociální demokraté a komunisté v čele s Josefem Smrkovským. Představy činovníků ČNR, co a kdy dělat, byly ovšem značně neurčité. Nedisponovali téměř žádnými zbraněmi ani vojenským velením a svůj hlavní úkol spatřovali koneckonců v převzetí moci po německé kapitulaci. Skupina Bartoš na čele s generálem Kutlvašrem, který se stal posléze velitelem povstání, sice alespoň podchytila pro záměry povstání ozbrojené jednotky protektorátní vlády, ale vzhledem k nedostatku výzbroje se rozhodla zatím rovněž nic nepodnikat.

Předčasná oslava

Po šesti letech příprav tak byl domácí odboj na svou vrcholnou chvíli nepřipravený a vytoužené povstání se z jeho hlediska zrodilo jako nechtěné dítě situace. Dopoledne 5. května se totiž rozšířily zprávy, že Američané jsou u Berouna a každou chvíli vtáhnou do Prahy. (Paradoxně k tomu došlo zřejmě z podnětu Němců, kteří sledovali svou vlastní hru s předáním moci nové vládě z řad protektorátních ministrů a následnou kapitulací do amerických rukou.) Lidé se začali srocovat na ulicích, strhávat německé nápisy a vyvěšovat československé vlajky. Podobné scény se odehrávaly i v dalších českých obcích. Atmosféra spontánního nadšení v těchto chvílích připomínala nejspíše 28. říjen 1918. Mísily se do ní však tóny léta potlačované nenávisti a touhy po odvetě. Předčasná oslava vítězství se však záhy proměnila v ozbrojený boj o jeho dosažení. Rozhodující vojenskou silou se přitom staly vůči režimu dosud loajální složky - četnictvo, policie, vládní vojsko, finanční stráž i další uniformovaní zaměstnanci protektorátní správy, jako např. hasiči či železničáři. V té době stála americká armáda necelých dvě stě kilometrů od Prahy a během několika hodin ji mohla osvobodit. Byla však vázána dohodou vyžádanou sovětským velením, podle níž jádro českého území ležící za demarkační linií Plzeň - České Budějovice spadá do operačního prostoru Rudé armády. Argumentovalo se přitom obavami z možného promíšení vojsk, ve skutečnosti však Stalin - bez ohledu na ztráty vlastních i cizích životů - usiloval o mocenské ovládnutí země. Tento záměr se projevoval i v konkrétních krocích, které vyvracejí údajnou nezištnou ochotu pomoci bojující Praze. Sověti například zablokovali dodávku zbraní povstalcům, která už byla naložena v anglických letadlech. Podobně nereagovali na dotaz Američanů, zda nemají nic proti povstalci požadovanému vyslání hloubkových letců proti postupujícím Němcům.

Všeobecný zmatek

O většině takových souvislostí ale účastníci pražských událostí neměli tušení. Jeviště Pražského povstání bylo sice vymezeno pohyby válčících armád, strategickými plány velitelů a geopolitickými zájmy vůdců, jeho vlastní aktéři však neplnili pouze úlohy rozepsané cizími režiséry. V kritických okamžicích byli donuceni improvizovat a rozhodovat se plně na vlastní odpovědnost.Odbojová skupina Bartoš zorganizovala 5. května útok českého četnictva proti německé posádce rozhlasu, který se poté stal díky své koordinační roli jedním z rozhodujících činitelů povstání. ČNR, zmatená vírem událostí, zpočátku vyzývala k zachování klidu a rozvahy. V ulicích se též objevily komunistické letáky varující před buržoazním spiknutím - zřejmě v intencích ilegálního Rudého práva, které o několik dní dříve poučovalo, že povstání se může dít jedině se souhlasem Sovětského svazu. K dokreslení chaotičnosti dění může posloužit následující epizoda: komunista dr. Vacek byl Smrkovským autoritativně pověřen vytvořením pražského národního výboru jako správního orgánu nastupující moci. V reminiscenci na zánik Rakousko-Uherska se však domníval, že má sestavit přechodnou národní vládu. Delegace ČNR ho ke svému údivu zastihla na Staroměstské radnici, jak jedná s předsedou protektorátní vlády Bienertem, který měl právě k takovému úkolu pověření od K. H. Franka. Bienert byl zatčen a posléze přesvědčen, aby odstoupil a uznal nejvyšší výkonné pravomoci ČNR. Na jejím prvním oficiálním prohlášení s tímto sdělením pak figuroval i Bienertův podpis.Neméně zmateni byli ovšem Němci. Povstalci využili výrazného momentu překvapení, odzbrojili některé posádky a další izolovali. Zároveň se však museli vyrovnat se skutečností, že místo osvoboditelů proti nim táhnou německé posily. Na výzvu rozhlasu začaly vyrůstat v pražských ulicích téměř po sto letech znovu barikády, které určily ráz zbývajících dnů povstání. Jejich počet dosáhl podle různících se údajů necelých dvou tisíc. Zdaleka ne na všech se střílelo a některé byly pod hrozbou ultimáta či pod dojmem barbarských represí páchaných jednotkami SS na civilistech rozebrány. Nicméně na jiných místech podstatně zdržely anebo úplně zastavily postup německých jednotek (například na Pankráci).

Pozdní vítězství

Jako bludný kámen, těsně předtím, než se naplnil jejich vlastní tragický osud, zasáhli do událostí 6. a 7. května vlasovci, představující pro oficiální historiografii donedávna nejnepříjemnější skvrnu na povstání. Nezachránili Prahu namísto Rudé armády, jak svého času tvrdila antilegenda, ale v kritických okamžicích pomohli odvrátit německý postup do centra města. Bojovali ovšem hlavně za své vlastní cíle. Doufali, že si nakloní Američany a s jejich pomocí pak potáhnou osvobozovat Rus od Stalina. K obrazu květnové Prahy tak patřily i tanky s neuvěřitelnými nápisy „Smrt Hitlerovi, smrt Stalinovi“, či provolání k národně uvědomělým Čechům o nastávajícím zápase proti bolševismu. Je pochopitelné, že Česká národní rada, mezitím uznaná Benešem, se ocitla v delikátní situaci: vystavit se hněvu Sovětů (tomu stejně neunikla), anebo zhoršit postavení povstalců a obětovat ještě více jejich životů? Svým dočasným spojencům poděkovala a nakonec je vyzvala k opuštění Prahy. Ti zde ztratili kolem tří set mužů, to však nebylo nic proti krvavým jatkám, které jim zanedlouho připravili bývalí spolubojovníci z Rudé armády.Druhou těžkou výtkou, které museli po válce členové ČNR čelit, byla jednání s německým velením o jeho kapitulaci. Těch postupně proběhlo několik. Němci si zpočátku kladli řadu podmínek. Po zprávách o blížící se Rudé armádě - jež ovšem nebyly známy povstalcům - požadovali jediné: volný průchod s lehkými zbraněmi. Alternativou byly vystupňované útoky a vraždění. Vyčerpaným barikádníkům na rozdíl od Rusů nezáleželo na tom, komu padnou do zajetí prchající německé kolony. Dosáhli koneckonců - až na několik středisek odporu, kde ještě 9. května zasahovaly sovětské tanky - vítězství.I po padesáti letech si lze klást podstatnou otázku: Mělo povstání v předvečer osvobození, kdy mohlo změnit již jen pramálo na chodu dějin, vůbec smysl? Podobná otázka se objevuje častěji v souvislosti s tragickými událostmi Mnichova. Tehdy by byl počet obětí v případě boje jistě nesrovnatelně vyšší než v květnu. Úměrně tomu vyšší byla však tenkrát i šance ovlivnit souřadnice evropské politiky. V této spojitosti můžeme na Pražské povstání pohlížet jako na nerovnocennou náhražku oné nevyužité možnosti ze září osmatřicátého roku. Přesto ale o vítězství - stejně jako o porážce - platí, že je důležitý i způsob, jakým se odehraje. Nebýt padlých na pražských barikádách, bylo by pro nás o hodně problematičtější slavit dnes na straně vítězů.

Autor je spolupracovníkem Respektu.