Havel v Pacifiku

Začíná se v jeskyni

Po mezipřistání na Srí Lance a tradičním rovníkovém přípitku se prezidentský speciál blíží k Austrálii. V poledne 25. března přistává v Darwinu, hlavním městě Severního teritoria. Tropy, palmy a neuvěřitelné dusno. Máme netradičního prezidenta a netradiční jsou i jeho první kroky u protinožců. Jako první hlava státu na světě zamýšlí navštívit Arnhemskou zemi, území navrácené tzv. aboriginům, původním obyvatelům šestého světadílu, aby si zde prohlédl jejich jeskynní malby. Věc pomohl prezidentovi zařídit George Chaloupka, patrně nejslavnější český krajan v Austrálii. Emigrant z roku 1948, jinak drsně vyhlížející opálený chlapík s dlouhými vousy, který žije mezi domorodci a nástěnné malby v padesátých letech pro bílou civilizaci objevil. S prezidentem odlétá za domorodci malým vojenským speciálem, a než se vrátí, madam Olga si prohlédne krokodýlí farmu.Tolik kontroverzní začátek cesty ale přece jen není. „Václav Havel mi svojí návštěvou u aboriginů udělal radost,“ komentoval ho později australský premiér Paul Keating. Mezi bílými Australany se totiž vehementně prosazuje multikulturalismus. Přiznávají, že jejich předkové se na původních obyvatelích provinili. Z tohoto úhlu se dívají i na problémy, které odstartovalo nedávné rozhodnutí nejvyššího soudu o navrácení malého ostrova v Severním teritoriu jednomu aboriginskému kmeni. Protože v Austrálii platí precedentní právo, nárokují si dnes aborigini prostřednictvím svých právníků až dvě třetiny území Nového Jižního Walesu, což je nejlidnatější, nejúrodnější a nejbohatší stát Australského svazu.Jinou potíž, pro změnu v sociální oblasti, způsobil fakt, že domorodci byli evropskou civilizací zastiženi v době kamenné a obtížně se přizpůsobují. Nejlépe jim je v přírodě, ale řada z nich tam už žít nechce. Zvykli si na vymoženosti „bílého muže“, chtějí mít televizi a byt ve městě. Jenomže pracovat v továrnách neumějí a nechtějí (nikdo se jim za to neposmívá - Australané o nich v žádném případě nesmýšlejí jako Češi o cikánech). Otcové rodin proto dostávají podpory od vlády, která dotuje i kulturní a sociální fondy aboriginských výborů. V novinách ovšem vycházejí historky, jak jsou tyto fondy náčelníky zneužívány, o korupci a alkoholismu.Ještě v neděli večer se letí do Sydney. Přelet Austrálie trvá šest hodin. Druhý den už začínají oficiální jednání: otevírá se česko-australské podnikatelské fórum, prezident absolvuje projížďku lodí po zátoce a pak se v sokolovně na předměstí setkává s krajany.

Sokolové létají s ČSA

Tato schůzka je prvním velkým překvapením cesty k protinožcům. V nabitém sále se tísní nejméně tisíc lidí, mezi nimi i sotva zletilí hoši a dívky v českých národních krojích. „Sokolové létají s ČSA“ hlásá obrovský transparent na čelní stěně. Ve vedlejší místnůstce se na uvítání prezidenta připravují funkcionáři. Nejstarší bratr sokol s pérem na klobouku nervózně pobíhá, přeřazuje své kolegy, zkoumá vzpřímenost postoje, upravuje límce a knoflíky. Prezident pak předává hodnost generála jednomu legionáři. Zpívá se hymna, tancují národní tance, prezident i sokolové drží proslovy. Emigranti smýšlejí dodnes silně protikomunisticky, ale Havla milují - je doslova na roztrhání. Odjíždí proto až v deset hodin večer. Podobný zážitek má i o tři dny později v Melbourne.Pak už čeká hlavní město Canberra a v něm oficiální přivítání. Vojenská základna, střelba z děl, generální guvernér a černý Rolls Royce. Setkání mimo jiné i s premiérem Keatingem, podpis dohody o zamezení dvojímu zdanění apod. Canberra není příjemné město, a to nejen proto, že v něm žijí hlavně státní úředníci. Umělá a neživá vládní aglomerace je typickým výplodem předválečných utopicko-socialistických fantazií, podobně jako hlavní město Brazílie. Vládní a parlamentní budova, „skvost moderní architektury“, připomíná spíše obrovský, nevlídný bunkr. Není se čemu divit, že mnozí Australané vyzývají, aby byl do Canberry zaveden průmysl a obchod. Jinak se v ní nikdy nebude normálně žít.

Muži s karabáčem

V canberrském National press clubu pronáší Václav Havel řeč, která bude pro vyústění celé cesty ještě velice důležitá. V projevu, který se zabýval především společnými hodnotami různých civilizačních okruhů, český prezident řekl: „Svoboda otevírá prostor i lidské odpovědnosti. Není-li tento prostor dostatečně naplňován, není to nedostatek demokracie. Je to naopak její výzva. Diktatura neotevírá žádný prostor ke vzniku skutečné autority. Tento prostor naopak uzavírá tím, že ho zaplňuje pseudoautoritou diktátora… Nikdo nemá důvod bát se demokracie jako systému, který zničí hodnoty a způsobí obecný rozklad… Myslím v tuto chvíli na Konfucia, který přeci tak krásně popisuje, co to autorita je. Jeho normy mají s představami dnešních mužů karabáče věru málo společného…"Jako první státník se tím Havel vyjádřil ke střetu hodnot, který zasahuje východní Asii i Pacifik. Niterně ho prožívají nejen v demokratické Austrálii, pro kterou pochopitelně patří okolní poloautoritářské režimy k hlavním obchodním partnerům, ale nejen tam. Projev přetiskly i některé tchajwanské a hongkongské deníky, podrobně se s ním seznámil také bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew, tvůrce tamního ekonomického zázraku. A když o deset dnů později Havel dorazil do Singapuru, vyložil mu Lee (který jinak státníky skoro vůbec nepřijímá) své v mnohém ohledu opačné stanovisko. Asijskou představu o správném společenském uspořádání obdržel Havel skutečně od pramene: moralista a filozof Lee se stal už před lety nesmírně vlivnou autoritou na celém Dálném východě. Tvrdí, že euroamerickou demokracii ani pojetí lidských práv nelze jen tak vyvážet do zemí, které na něco podobného nejsou ekonomicky připraveny. Rozvíjející se státy podle něj potřebují "speciální“ druh demokracie, například s volebním právem omezeným pouze pro vzdělané lidi, a především vládu železné ruky, která tvrdě stíhá kriminalitu. Lee přitom zdůrazňuje, že Asie uchovává kvality, které Evropa už ztratila. Například rodinné vazby v duchu konfucianismu jsou pevnější, než je zvykem na půdě Západu. (O „asijské cestě”, kterou razí Lee Kuan Yew, podrobně na straně 17.)

Liberální ráj na zemi

Ve čtvrtek 29. března odlétáme z Melbourne ke „kiwiům“ na Nový Zéland. Trvá to skoro pět hodin. Přivítání je poněkud netradiční. Do letadla vstoupí několik vážně se tvářících osob a bez pozdravu začnou všechno postřikovat dezinfekčními spreji. Mlčky vystříkají i prezidentské kupé. Nový Zéland má stejně jako Austrálie unikátní přírodu a podobným způsobem se brání zavlečení nebezpečných bakterií a cizopasníků. Venku na letišti je to už normální: střelba z děl a černý guvernérský rolls. V centru hlavního města Wellingtonu se nebydlí (jsou tu jenom úřady, banky a hotely), všude okolo jsou ale rozsety bílé rodinné domky. První setkání - s krajany - probíhá večer po příletu v restauraci ve starém přístavu. Přestože mají česká jména, řada z nich česky vůbec nemluví. Není divu. Jsou vzdáleni ještě více než krajani v Austrálii a je jich daleko méně. Přívětivá atmosféra, i když poněkud méně patetická a bouřlivá než v Sydney.Nový Zéland se proslavil nejen přírodními krásami, ale i hospodářským modelem. Autorem a duchem reformní smrště, která způsobila, že novozélandská ekonomika patří k nejliberálnějším na světě, byl Roger Douglas, donedávna ministr financí. Ten nyní prezidenta informuje o svém novém nápadu zrušit daň z příjmu. (Rozhovor s Rogerem Douglasem vyšel v Respektu č. 17.)Opět proběhne řada jednání a setkání, na wellingtonské univerzitě přednáší prezident o úloze intelektuálů v politice a připomene také odkaz liberálního filozofa Karla Poppera (který žil během druhé světové války na Novém Zélandě a napsal tu například své nejslavnější dílo „Otevřená společnost a její nepřátelé“). Sál je napěchován, před přednáškou vystoupilo alternativní trumpetové duo a smyčcový kvartet zahrál Dvořáka.O víkendu se letí vojenským Herkulesem do turistického centra Rotorua s ovčí farmou a „typickou maorskou vesnicí“. Přestože zde lidé skutečně bydlí a žijí, vše neodbytně připomíná folklorní skanzen. Stejně uměle jako chýše s prvky skla a betonu působí i večerní vystoupení maorských tanečníků, které prezident navštívil. Upřímně se přitom bavil a na běsnící obtloustlé maorské tanečníky vyplazoval podle místního zvyku jazyk. Jak sám prezident řekl, připadá mu poněkud pokrytecké, když se běloši posmívají snaze zdejších obyvatel vydělávat na turistech. Maorská vesnice nedostává žádné státní dotace a musí se něčím uživit. A byznys, světla i reproduktory jsou přece vynálezem bílé civilizace.

Chudoba, víra a demokracie

Z Nového Zélandu se delegace vrací do Austrálie a pokračuje dál. Směr Filipíny. Do Manily přilétáme po setmění. Světla devítimilionového města se pod námi táhnou do nedozírných dálek. Přivítání je pompézní, prezidenta doprovází do města zhruba padesát automobilů (nejvíc během celé tichomořské cesty). Z bezpečnostních důvodů bydlí celý doprovod ve stejném hotelu jako prezident. Manila hotel - sám sebe v prospektech označující za „jeden z nejslavnějších hotelů celé Asie“ - je obskurní a rozlehlá stavba s ponurou atmosférou. V době japonské okupace tu sídlilo velitelství císařské armády, od roku 1944 odtud řídil válečné operace americký generál Douglas Mac Arthur (mimochodem: bydlel přitom ve stejném apartmá, jaké teď filipínští hostitelé přichystali pro prezidenta Havla). Nedaleko odtud najdeme ostrov, kde byli za války drženi a mučeni američtí zajatci.Pro toho, kdo nebyl v Indii či Africe, je patrně největším překvapením, jak nesmírně chudé Filipíny dosud jsou. Přitom tato devadesátimilionová země v současné době zachytila hospodářský růst celého regionu a jenom za poslední rok do ní přišlo sedm miliard dolarů přímých zahraničních investic.Manila samotná je velmi ošklivé město: nekonečné slamy z překližky, prken a papírových krabic. O kus dál střežené vilové čtvrti, uzavřené závorami, se vstupem pouze na plastikové karty, do kterých vjíždějí a vyjíždějí mercedesy a bavoráky. Nedostavěné betonové a černající monstrózní stavby a hlavně neuvěřitelná dopravní zácpa. V ulicích sice existují dopravní světla, ale zásadně si jich nikdo nevšímá. Přes den jsou ostatně zcela ucpány tisíci barevných jeepneys. To jsou malé autobusy, vzniklé původně z protažených amerických jeepů, prakticky jediný prostředek hromadné dopravy. Nemají čísla, a odkud kam jedou, je pro cizince naprostá záhada. Cestující, kteří na nich často doslova visí, to ale zřejmě vědí. Městu dominuje ohyzdná elektrárna. Na počest hlavy českého státu jsou po celé Manile rozestavěny stovky obrovských papundeklových soklů: Vítáme prezidenta Václava Havla a madam Olgu Havlovou. Filipíny jsou již deset let demokracií, ale tahle výzdoba poučenému návštěvníkovi připomněla atmosféru Ceausescova Rumunska.

Vyrozumění v tagalštině

Čeští podnikatelé si ovšem Filipíny pochvalovali. Hned po příletu uspořádali v hotelu Manila obchodní fórum. Chtěli by sem mimo jiné vyvážet turbíny a generátory a další vybavení elektráren, pražská ČKD sem bude už v nejbližší době dodávat tramvaje. Filipínské hospodářství v příštích letech bezpochyby dynamicky poroste, dosud jde ale o rozvojovou zemi se značnou mírou politické nestability. Investoři a obchodníci zatím tedy podstupují značná rizika, a musí být proto maximálně obezřetní v hledání způsobů financování obchodu. Jedna věc je zkrátka zájem o naše zboží, věc druhá, jak nám Filipínci zaplatí.V jediném kousku Manily, který působí poněkud evropštějším, respektive koloniálním dojmem, v arcibiskupském paláci nedaleko katedrály a vojenské pevnosti, se prezident sešel s kardinálem Sinem (rozhovor, který Sin poskytl Respektu, přineseme v některém z příštích čísel). Kardinál nejkatoličtější asijské země získal autoritu také díky tomu, že před devíti lety, na začátku „lidové revoluce“ vyzval v katolickém rozhlase věřící k odporu proti rozhodnutí diktátora Marcose o popravě vzbouřených důstojníků. Jeho věhlas daleko překračuje hranice, uvažuje se o něm dokonce jako o významném kandidátu na papeže. Protože Španělé zavedli na Filipínách obrovský kult Pražského Jezulátka, navštívil kardinál Prahu už před dvěma lety, a letos v květnu se k nám chystá podruhé.Pár hodin před naším příjezdem podnikli islámští fundamentalisté na jihu Filipín teroristický útok, při kterém zahynulo téměř sto lidí. Zapálili a přepadli policejní a požární stanici, potom odvlekli několik desítek rukojmí. Prezident Fidel Ramos sice vydal rozkaz, že teroristé mají být bez váhání postříleni, nicméně se nezdálo, že by ho tato událost nějak vyrušila z jeho státnických povinností. Věnoval se našemu prezidentovi a večer dokonce navštívil divadelní představení Havlovy hry Vyrozumění v jednom z filipínských domorodých jazyků, tzv. tagalštině (oficiálním jazykem je na Filipínách především angličtina). Představení, ač poněkud hřmotné, působilo milým dojmem. Pro neznalé jazyka tagalok bylo ovšem značně obtížné rozlišit syntetický jazyk ptydepe právě od tagalštiny. Po skončení představení stáli herci frontu na autogram od pana prezidenta-dramatika.Den před odjezdem do Singapuru vzdal prezident u Magellanova kříže na ostrově Cebu poctu objeviteli ostrovů. Pak se přemístil na blízký ostrov Leyté, kde se odehrála jedna z největších bitev druhé světové války. V říjnu 1944 tu zahájila americká vojska invazi stejně významnou, jaká se odehrála v Normandii. Záliv u Leyté se stal svědkem vůbec nejmocnějšího soustředění námořních sil v historii lidstva. Celkem 843 lodí, z toho 18 letadlových, a 174 tisíc vojáků. Věřím, že konečně zvítězí lidský rozum nad lidskou nenávistí, píše se na desce, kterou Havel přivezl na ostrov. Na výpravě, kterou považuje za jedno z vyvrcholení celého programu, chtěl české veřejnosti připomenout jak úctu k obětem války, tak fenomén vzájemné propojenosti a společné odpovědnosti za svět.

Zahrady bez žvýkaček

Po třech dnech opouštíme Filipíny a za tři a půl hodiny letu vystupujeme na singapurském letišti. Dokonalou autostrádou, lemovanou květinami, palmami a okrasnými keři, přijíždíme do sluncem zalitého skleněného města. Větší kontrast oproti Manile si lze představit jen s obtížemi. Centrum s mrakodrapy jako na Manhattanu nebo v Sydney obepínají parky, ve kterých nenajdete jediné smítko. Není se čemu divit. Trička pro turisty, ale i všudypřítomné cedule připomínají, co se všechno v Singapuru pod pokutou tisíc dolarů nesmí: žvýkat, odhazovat nedopalky, trhat květiny, kouřit na veřejných místech, plivat, močit na veřejných prostranstvích. Pod hrozbou pokuty se naopak musí splachovat. Najdeme i obskurní zákaz močit ve výtahu, který je ovšem z neznámých důvodů pokutován „pouhými“ pěti sty dolary. Když na pokutu nemáte (což by byl přirozeně případ většiny české delegace), dostanete ratanovou rákoskou. A to už není žádná legrace.O tělesných trestech a poměrně častém využívání trestu nejvyššího jsme pochopitelně věděli již předem. Události posledního roku hovoří jasně: sedm ran rákoskou pro Američana Michaela Faye, poprava holandského občana, který převážel drogy, nebo případ filipínské služky Flory Contemplation oběšené pouhých čtrnáct dní před naším příjezdem. Přijíždíme proto s vědomím, že navštívíme sice bohatý, ale zlověstný policejní orwellovský stát. Pokud si ale cizinec na ulici nezapálí nebo nezačne žvýkat, nemusí si toho na první pohled všimnout: lidé na chodnících nebo v obchodních domech působí spíše obyčejným dojmem. Všudypřítomná policie není vidět a v zábavní čtvrti, sestávající z malých čínských domečků s bary a restauracemi, je rušno ještě ve dvě ráno. Mladí lidé popíjejí, pokuřují a z reproduktorů se ozývá stejná hudba, jakou můžete slyšet v New Yorku, Paříži, Praze či Melbourne.Po příjezdu do hotelu se znovu roztáčí kolotoč oficialit. Setkání prezidentů, setkání s předsedou vlády, podpis dohod o ochraně investic (původně se nepočítalo s tím, že se je podaří uskutečnit), podnikatelské fórum, večeře v prezidentském paláci. Fotku prezidenta najdeme na titulních stranách většiny singapurských deníků. Teprve v sobotu, těsně před odletem, přichází už zmíněná „perla programu“: setkání s Lee Kuan Yew, zakladatelem tohoto městského státu v podobě samostatné republiky.Už zbývá jenom mezipřistání v Abu Dhabí ve Spojených arabských emirátech. Nejdelší cesta v historii českého letectví pomalu končí. Během padesáti osmi hodin letu absolvoval prezidentův Iljušin celkem čtyřicet sedm tisíc kilometrů.

Minutovník

Na publikovaných fotografiích to není vidět a prezident si nestěžuje, ale diplomatické cesty jsou především úmorná dřina. Hlava státu má sice dobré auto, speciální kabinu v letadle a patrně nejlepší hotelové apartmá, jenomže tím výhody končí. Nejde jen o to, že ho neustále obklopuje družina věrných úředníků. Pro každý stát, který navštíví, obdrží celá delegace tlustou knížečku zvanou

minutovník

. Jak název prozrazuje, program je tam rozepsán na minuty, včetně toho, kdo smí a nesmí na které jednání, kdo jede kterým autem a kdo vstupuje kterým vchodem. Pro oficiální ceremonie jsou na přiložených náčrtcích předepsány i úkroky. Prezident má zkrátka zhruba tolik svobody jako španělská infantka. Celý den se musí s někým bavit a volno nemá často ani večer. Například v Austrálii musel absolvovat večeře s guvernérem státu Nový Jižní Wales, s guvernérem státu Victoria i s generálním guvernérem, resp. guvernérkou. Podobně tomu bylo na Novém Zélandu. A protože se večeřelo se zástupci koruny, muselo to být angličtější než v Anglii. Hosté byli rozesazeni podle zasedacího pořádku, o hodinových přestávkách mezi chody se společensky konverzovalo. Kouřit se při takových událostech pochopitelně nesmí, a proto se někteří členové delegace v Austrálii chodili „podívat na Jižní kříž”. Extrémním vybočením z programu bylo tolik diskutované setkání s Rolling Stones na letišti v Melbourne (fotografii otiskl i The New York Times). Může sloužit jako důkaz, že prezident je ještě člověk a nikoliv robot. Nevymyslel si ho ale prezident, usiloval o něj sám Mick Jagger.

Vyplatí se daňovým poplatníkům financovat podobné cesty? Poslanec Kryčer například spustil v Parlamentu poprask, že to je plýtvání penězi. Nemá ovšem pravdu. Když Václav Havel někam přiletí, obsadí (na rozdíl od státních návštěv z naprosté většiny jiných zemí) titulní stránky místních novin. Publicitu mají i jeho projevy. Čeští krajané - a jsou jich tisíce - ho zbožňují. Česká podnikatelská delegace, která cestovala jiným letadlem, a které prezident svými projevy zahajoval a zavíral podnikatelská fóra v různých městech, si nemůže nic lepšího přát. Byla podepsána řada obchodních smluv a ve všech čtyřech zemích, které Havel navštívil naposledy, se rýsuje, že bude uzavřena dohoda o bezvizovém styku.

A ještě na závěr. Ubytování delegace platí většinou hostující strana a novináři si musí hradit kromě místa v letadle vše ostatní. Ve většině článků, které během cesty o prezidentovi v místních novinách vyšly, následovaly informace o jeho věznění a disidentské minulosti až po zprávě o jiném hrdinství - že totiž přiletěl v Rusku vyrobeným (

russian made air-craft

) Iljušinem 62. Letadlo by si mimochodem zasluhovalo znovu natřít. Od dob Husáka na to asi nebyly peníze.