Nepřátelé až za hrob

Začal to Černý kříž

Masový hrob u Pohořelic je upomínkou tzv. brněnského pochodu smrti. 31. května 1945 vytáhli čeští revolucionáři z bytů, ale i z nemocnic asi osmnáct tisíc německy mluvících obyvatel Brna a „odsunuli“ je do sousedního Rakouska. Několik tisíc lidí po cestě zahynulo vysílením a na úplavici, pamětníci mluví i o stovkách ubitých a zastřelených. 860 těl bylo uloženo do mělkého hromadného hrobu na poli poblíž Pohořelic. Jáma nebyla označena a po mnoho let se o ni nikdo z místních nestaral. Zájem o osud těl se zvedl až v roce 1990, když v Rakousku žijící příbuzní obětí pochodu smrti přišli s požadavkem na důstojnější uložení zemřelých. Pozůstalí se obrátili na rakouský Černý kříž - organizaci zabývající se péčí o rakouské válečné hroby v zahraničí. Černému kříži se podařilo sehnat pravděpodobný seznam jmen obětí a ve výročí masakru v roce 1992 byl nedaleko současného hrobu vztyčen pomník - kříž s trnovou korunou. Ten dosud vzbuzuje averzi místních obyvatel; chápou jej totiž jako upomínku okupace a připomenutí německé rozpínavosti.Snahy exhumovat těla obětí pochodu smrti a uložit důstojným způsobem dostaly impuls v následujícím roce, kdy proskočily informace, že současné místo uložení ostatků leží v trase plánované dálnice. Černý kříž tedy požádal českou stranu, aby umožnila pohřeb obětí na pohořelickém hřbitově. Pro případ nesouhlasu místního obyvatelstva nabízeli Rakušané ještě jednu variantu: vybudují malý hřbitůvek poblíž současného hrobu. Žádosti byly odeslány na Ministerstvo zahraničí a Ministerstvo hospodářství; oba úřady předaly věc k vyřízení na jižní Moravu.

Výměnný obchod

Pohořelický místní úřad a Okresní úřad v Břeclavi jednaly o rakouských požadavcích víc než půl roku. Výsledkem je stanovisko, podle kterého mohou Rakušané nechat mrtvé exhumovat, rozhodně je však nesmějí pohřbít v katastru obce. Pohořeličtí totiž nestrpí německé nebožtíky na svém hřbitově, ani německý hřbitov poblíž obce. „Jinak se na takovou věc můžete dívat z Prahy, jinak z Brna, ale nejlépe to vidí v Pohořelicích,“ hájí své rodáky přednosta Pavlov. Německý hřbitov by obci údajně působil problémy: prý by mohl „přitahovat cizince“.Jedno východisko se nakonec našlo. Mrtví budou z Pohořelic převezeni o několik kilometrů dál na jih a pohřbeni v rakouském Drasenhofenu. I tady je však háček: Neví se, zda Pohořeličtí Rakušanům těla mrtvých vydají. Zatím pro to mají několik podmínek. Za prvé musí rakouská strana (která bude samozřejmě celou operaci financovat) pověřit exhumací českou firmu, české úřady musí také schválit přesný rozvrh prací. Původně měl přednosta Pavlov ještě jeden požadavek: aby Rakušané výměnou za ostatky mrtvých zlikvidovali současný památník. Po delším vyjednávání se spokojil se slibem, že rakouská strana na něm upraví nápis podle toho, co se zjistí při otevření hrobu. Mgr. Pavlov totiž předpokládá, že mrtvých je mnohem méně, než uvádějí německé prameny.

Válečným hrobem se rozumí každý hrob oběti válečného konfliktu, ať už se jedná o vojáka, zajatce, zběha či civilistu, který zemřel při válečné epidemii nebo byl třeba zabit při bombardování. V západní Evropě existují spolky pečující o takové hroby už od prusko-rakouské války, systematicky však začaly být zakládány až po první světové válce. Tehdy vznikl rakouský Černý kříž, německý Lidový spolek pro péči o válečné hroby a obdobná sdružení v Británii a Francii (tam dnes dokonce existuje ministerstvo pro válečné hroby) a obdobné spolky v dalších zemích. Objektem mezinárodních úmluv se válečné hroby staly v roce 1949 - v tehdy přijatých Ženevských konvencích byly stanoveny zásady, podle kterých by měly státy postupovat. Strana, na jejímž území se těla nacházejí, by měla poskytnout místo a postarat se i ochranu hřbitovů; země, ze které mrtví pocházejí, by měla hroby či pomníky vybudovat a vše financovat. Ne všechny státy ale na tomto rozdělení striktně trvají. Například Čechoslovákům, kteří byli během okupace nasazeni do německých zbrojovek a zemřeli tam, byly vybudovány hroby, pomníčky i pamětní desky - vše financovala německá strana a Němci také dodnes o jejich hroby na vlastní náklady pečují. Mnoho států ustanovení Ženevských konvencí specifikovala ve zvláštních smlouvách o válečných hrobech. Německo takové smlouvy zatím uzavřelo s 21 státy (kromě západoevropských je mezi nimi i Rusko, Maďarsko, dohoda se Slovenskem je připravena k podpisu, v Čechách se zatím čeká na novelu zákona o pohřebnictví).V posledních letech se většina německého zájmu soustřeďuje na země bývalého sovětského bloku. Lidový spolek postupuje, jako jinde ve světě, cestou budování centrálních hřbitovů, kam jsou sváženi mrtví z okolí. Největší takový hřbitov v Česku byl vybudován poblíž Brna (časem by měl pojmout 4 000 mrtvých), menší hřbitovy vznikly i v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Na důstojnější uložení dosud čekají tisíce těl vojáků Vlasovovy armády, povražděných komandy NKVD. Ta jsou zakopána v západočeských lesích a dosud není jasné, kdo by se měl o jejich pohřbení starat.V pojetí, které převládlo po druhé světové válce, jsou válečné hřbitovy chápány ne jako symbol rozpínavosti některého z národů, ale jako akt smíření a protiválečné varování. Například ve Francii leží často na hřbitovech vedle sebe těla vojáků německých, francouzských i z dalších zemí. Kromě několika prvních poválečných let se péče o válečné hroby v Evropě nesetkává s problémy ze strany místního obyvatelstva, dokonce i v Rusku jsou tyto aktivity přijímány s pochopením. Výjimku z pravidla představuje dnes už jen postoj některých českých pohraničních obcí.

Autor je spolupracovník Respektu.