Aféry první republiky

Pankrácká aféra

Podívejme se v tomto ohledu podrobněji na prvních šest let Československé republiky. Až do roku 1923 rostla kriminalita včetně kriminality hospodářské. Podíleli se na ní nemalou měrou drobní úředníci a státní zaměstnanci. Podvody, zpronevěry a úplatkářství bankovních, poštovních, správních či železničních úředníků byly trvalým námětem soudniček tehdejších deníků. Občas šlo i o úsměvné historky, pravdou ale zůstává, že s jiným obsazením a kulisami by mohly rozčilovat i současné moralisty. Například v roce 1922 propukla tzv. pankrácká aféra či spíše aférka. Čtyři dozorci pankrácké věznice zpříjemňovali život jednomu vězni, který se odpykával pětiletý trest za podvody. Za úplatu mu nosili alkohol a nejvybranější pochoutky, opatřovali mu prodejné ženy a řadu dalších výhod. Odsouzeni byli v roce 1923, přičemž nejtěžší trest zněl na půl roku vězení nepodmíněně. Podobá se to historii, která se na Pankráci odehrála o sedmdesát jedna let později. Vedení věznice muselo kázeňsky zasáhnout proti korupci dozorců, kteří za úplatu zaváděli vězňům do cely telefon.

Kuponová aféra

Revoluční euforie a nadšení roku 1918 vyprchalo z tisku i nálad lidí během následujícího roku. Místo toho se šířil pocit zklamání a deziluze z vývoje - nic se nezměnilo, a pokud, tak k horšímu, říkalo se i tenkrát. Pochybnosti o novém režimu jenom potvrdila první velká defraudační aféra, která se odehrála čtyři roky po „sametovém říjnu“ 1918. Běžná kontrola zjistila v roce 1922 na ministerstvu financí milionové nesrovnalosti v účetnictví okolo státního dluhu. Ukázalo se, že nejde o administrativní chyby, ale o podvody Josefa Katolického, vedoucího kuponového oddělení ministerstva. Nešlo o instituci, jak by se snad z názvu mohlo zdát, podobnou té, které až donedávna šéfoval Jaroslav Lizner. Kuponové oddělení proplácelo kupony (úroky) státních dluhopisů, které jejich majitelé - především banky - předkládali v den splatnosti. Trestná činnost Katolického spočívala, zjednodušeně řečeno, v tom, že některé kupony podvodně proplácel vícekrát, a to na svůj účet. Celkem tak připravil stát o tři miliony tehdejších korun. (Pro srovnání: průměrná mzda byla tenkrát přibližně desetkrát nižší.) Počátkem roku 1923 mu soud vyměřil pět let žaláře. Trest byl poměrně mírný, protože soudce přihlédl ke Katolického dosavadní bezúhonnosti i k tomu, že nestačil ukradené peníze spotřebovat ani dostatečně ukrýt. „Kuponová“ aféra rozvířila hladinu veřejného mínění a dodala střelivo zejména komunistickému tisku, který v případu spatřoval prohnilost buržoazního systému. Na své si ovšem přišel až v průběhu let pozdějších, kdy se také komunističtí poslanci v parlamentě pasovali do čela protikorupčního boje.

Aféra banky Bohemie

Kdyby zakladatelé Banky Bohemia, kterou proslavil její pád a podplukovník StB Čadek, tušili, že historie si někdy tropí žerty a téměř doslova se opakuje, možná by pro svou banku vybrali jiné jméno. Jedenasedmdesát let před jejím krachem se totiž proslavila jiná banka s velmi podobným názvem - Bohemie. Roku 1923 se položily (stejně jako loni) ještě dvě další banky, Moravsko-slezská a Pozemková. Ovšem pouze pád Bohemie měl kriminální pozadí i vážné politické a v konečném důsledku legislativní dozvuky. Banka Bohemie byla novým a řečeno dnešními slovy dynamickým peněžním ústavem. Jako téměř jediná z českých bank měla od počátku dvacátých let pobočku v Paříži. Svým vkladatelům vyplácela relativně velký úrok a akcionářům velké dividendy. Její dobrou pověst zajišťovala skutečnost, že ve správní radě postupně zasedali dva ministři, několik poslanců, předseda notářské komory a přední průmyslníci.Skandál začal poměrně nenápadně. Devatenáctého března 1923 napsaly Lidové noviny zprávu o jednání v senátě, kterého se kromě senátorů zúčastnili zástupci vlády a banky Bohemie, a které se týkalo její neutěšené finanční situace. Ke čtenářům se ovšem zpráva nedostala, neboť státní zastupitelství na návrh policejního ředitele zkonfiskovalo celý náklad. Zabavení o den později potvrdil trestní soud v Brně, který promptně rozhodl, že „zpráva je v celém rozsahu nepravdivá a šíří poplašnou zvěst“. Ještě v březnu ale začaly psát o Bohemii další deníky a koncem měsíce zatkla policie ředitele banky Vyškovského a obchodního zástupce Weignera. Byli obviněni z toho, že bankovních peněz použili k nedovoleným valutovým obchodům na vlastní účet, a tím poškodili ústav o statisícové částky. Hlavní vinu na pádu banky ovšem nesla správní rada, v čele s prezidentem banky a poslancem za stranu agrární dr. Kubíčkem. Vyšlo najevo, že osobní a politické kontakty spojovaly Bohemii s prodělečnými a těžce zadluženými podniky a její dluhy překročily v roce 1923 částku 176 milionů korun. Kromě toho správní rada ignorovala doporučení ministerstva financí, které ji upozorňovalo na nedostatky už v roce 1921, a tajila před akcionáři skutečnou bilanci.Vkladatelé všech tří krachujících bank pořádali demonstrativní schůze, na nichž požadovali od vlády, aby přednostně vyrovnala jejich pohledávky. Tisk, tentokrát nejen opoziční, nekompromisně požadoval politické hlavy a rozhořčoval se nad propojením politiky a světa peněz. Věci se daly rychle do pohybu. Počátkem dubna vyzvala agrární strana svého poslance Kubíčka, aby se vzdal mandátu. Ten se však zdráhal, a proto byl vyloučen ze strany. V tehdejší praxi to znamenalo podnět volebnímu soudu, aby Kubíčkovi mandát odebral. Ještě předtím ho sněmovna zbavila imunity a vydala trestnímu stíhání. Soudu se ale jeho vinu prokázat nepodařilo. Díky tomu, že agrárníci hodili Kubíčka rychle přes palubu, se už další politické pády nekonaly. Např. ministr ........, rovněž údajný člen správní rady Bohemie, se poměrně úspěšně hájil tím, že z ní odešel před svým nástupem do ministerské funkce, ale nějací drobní úředníci zapomněli vymazat jeho jméno z obchodního rejstříku.Politicky vyústila aféra do téhož řešení jako o 71 let později. Vláda musela nároky vkladatelů všech tří krachujících bank z větší části uspokojit a především vypracovala zákon na jejich ochranu, který parlament přijal v roce 1924. Jeho podstatou bylo povinné pojištění vkladů, resp. vytváření sanačních fondů, které měly sloužit uspokojení pohledávek po případném krachu peněžního ústavu. Kromě toho zavedl nucenou státní kontrolu hospodaření bank, které přijímají vklady

Lihová aféra

V listopadu 1923 se začal odvíjet vůbec nejznámější skandál první republiky, tzv. lihová aféra. Jeho hlavním aktérem byl předseda senátu Karel Prášek, třetí nejvýše postavený muž ve státě. Prášek byl zkušený konzervativní politik. V devadesátých letech minulého století spoluzakládal agrární stranu a v roce 1907 vstoupil jako devětatřicetiletý do rakouské vlády. Po válce vykonával funkci ministra zemědělství a kvůli nesouhlasu s radikální pozemkovou reformou se dostal do sporu s předsedou agrárníků Antonínem Švehlou. V roce 1920 na protest proti vlivu socialistů ve vládě podal demisi. Téhož roku byl zvolen předsedou senátu.Prášek byl velkostatkářem a majitelem lihovaru, a proto se jenom slušelo, aby se stal i předsedou Družstva hospodářských lihovarů. Tato monopolní organizace sdružovala výrobce lihu a dojednávala s ministerstvem financí ceny. Družstvo vytvářelo tzv. dispoziční fond, se kterým měl právo osobně nakládat jeho předseda. V listopadu 1923 zveřejnil tisk anonymní prohlášení jednoho z členů družstva, ve kterém se jeho autor dožadoval vysvětlení, proč z fondu zmizelo v průběhu posledních tří let 22 milionů. Odvážil se i obvinění, že deset milionů šlo na účet socialistických stran, aby neprotestovaly proti zvyšování cen lihu.Karel Prášek nehodlal vyklidit pole bez boje. Odhalil totožnost dotyčného anonyma - byl jím velkostatkář Pretl - a podařilo se mu ho vyloučit z Družstva. Valná hromada lihovarníků v prosinci 1923 Práškovi vyslovila důvěru, on sám ale na předsednictví Družstva rezignoval, oficiálně z důvodů pracovního přetížení. K záchraně politické kariéry to ale nestačilo. Na přelomu roku se totiž do hry vložil prezident Masaryk. U příležitosti novoroční gratulace pozval k tradičnímu ceremoniálu pouze místopředsedy obou komor parlamentu, a aby bylo jasno, na oběd pozval pouze předsedu poslanecké sněmovny Tomáška. Jeho záměr byl každému jasný a tisk pohotově referoval o tom, že prezident si odmítl podat ruku s korupčníkem.Tisk mezitím odhalil, že z dispozičního fondu Družstva byly poukázány tři miliony korun na účet jednoho biografu, který patřil národním socialistům. Zareagovala i Agrární strana a její komise potvrdila, že v Družstvu chybí účty za výdaje cca 30 milionů. V lednu 1924 už nedokázal Prášek tlaku vlastní strany i veřejného mínění čelit, rezignoval na předsednictví senátu a posléze odešel ze strany.Prezident Masaryk pak zasáhl ještě jednou. V únoru pozval na snídani celou vládu kromě ministra pošt Tučného, zástupce národních socialistů. Byl totiž obviněn z korupčních jednání s lihovarníky. Po Masarykově gestu mu nezbývalo než podat demisi. Aféra měla komickou dohru, když komunističtí poslanci ztropili povyk na březnovém zasedání parlamentu. Žádali uvěznění všech korupčníků, demisi vlády apod. Když se chtěl ministerský předseda Švehla ujmout slova, obklopili řečnický pult a komunistický radikál Haken na něj položil láhev lihu se zapíchnutou československou vlaječkou ve špuntě. V nastálém zmatku a křiku spadla láhev na zem, rozbila se a sněmovnu prostoupil pronikavý zápach alkoholu. Hakena poslanci vydali trestnímu stíhání a soud mu podle zákona na ochranu republiky uložil pět set korun pokuty. Byl to jediný odsouzený v lihové aféře.

Benzínová aféra

Téměř souběžně s lihovou aférou probíhala tzv. benzínová aféra. V roce 1923 začala speciální komise ministerstva národní obrany vyšetřovat příčiny častých leteckých havárií. Dospěla k podezření, že za tím může být i nekvalitní benzín. Věc začala vyšetřovat policie a počátkem následujícího roku byli zatčeni první obvinění. O co šlo? Firma Naftaspol měla zájem dodávat benzin ministerstvu národní obrany. Počátkem dvacátých let se svou nabídkou neuspěla, ale nakonec jí pomohl dr.Svátek, šéfredaktor Úředního listu čsl. republiky a bývalý předseda Syndikátu československých novinářů. Za tučnou provizi pomohl podplatit ministerské úředníky, přidělující zakázky i chemiky zkoumající kvalitu benzínu. Místo objednaného kvalitního benzínu pak dodávala firma Naftaspol ministerstvu benzín podřadné jakosti a z ušetřených peněz podělila všechny účastníky podvodu. Škody způsobené státu šly do milionů. V polovině roku 1924 se konaly dva procesy, vojenský a civilní. Řada osob byla odsouzena do vězení, přičemž největší sazba byla čtyři roky. Soud totiž nakonec nepovažoval za prokázané, že havárie letadel byly způsobené nekvalitním benzínem. S procesem samozřejmě nebyla spokojena opozice, která poukazovala na to, že nitky vedou až k nejvyšším politickým místům.

Uhelná aféra

V letech 1923–1925 se odehrávala i další, tzv. uhelná aféra. Přes určitá dílčí odhalení se ovšem plně provalila až v roce 1931. Toho roku poslanec Stránský obvinil v parlamentní řeči Jiřího Stříbrného, ministra železnic v inkriminovaných letech, z rozsáhlého přijímání úplatků a podvodů. Parlament neváhal zřídit vyšetřovací komisi, která výsledky své práce předala soudu. O co šlo? Jiří Stříbrný, dosazený na ministerský post národně sociální stranou, rozhodoval o tom, jaké důlní společnosti budou dodávat uhlí pro státní dráhy. Prostřednictvím svého bratra Františka, který byl tehdy ředitelem Družstevní banky patřící národním socialistům, si ovšem vynucoval rozsáhlé provize, které šly jednak na konto strany, jednak na osobní konta ministra a jeho lidí. Podle závěrů vyšetřovací komise si tak Jiří Stříbrný přišel na 20 milionů korun. Kromě toho inicioval rozsáhlé podvody v době hornické stávky roku 1923. Kvůli údajnému nedostatku se za valuty nakupovalo prvotřídní anglické uhlí ve Vídni. Podle názoru parlamentní komise ale šlo o nekvalitní české uhlí a ve Vídni se přelepovaly jen visačky. Rozdíl, resp. zisk z této transakce šel opět na konta Stříbrného a jeho pomocníků. Muž 28. října Jiří Stříbrný byl postaven před soud, ten ho však osvobodil pro nedostatek důkazů.U Jiřího Stříbrného se můžeme zastavit trochu déle. K jeho osudu se totiž váže historka, která vypovídá o tehdejší politické kultuře i všeobecné atmosféře. S krátkými pomlkami byl ministrem československých vlád od počátku až do roku 1926. Tento rok se mu stal osudným. Soupeřil totiž s Václavem Klofáčem o rozhodující vliv v národně sociální straně. Klofáč proti němu ale použil pozoruhodnou metodu. Zveřejnil názor brněnského lékaře dr. Trýba, že Stříbrný trpí syfilidou. (Dr. Trýb ovšem tento názor vyslovil jenom na základě symptomů, které mu popsal sám Klofáč.) O Stříbrném bylo sice známo, že je svým osobním životem poněkud nekonformní vůči „měšťácké“ morálce, jinými slovy, že miluje peníze a ženy, obvinění z progresivní paralýzy ale bylo i na národní socialisty příliš. Stříbrný byl vyloučen ze strany a napříště se musel dostávat do parlamentu pomocí různých polofašistických hnutí, která k tomuto účelu zakládal.

Projev Antonína Švehly

Vraťme se ale do doby, kdy korupční aféry první republiky vrcholily, do března roku 1924. Znechucení veřejnosti dosáhlo vrcholu a pozice koaličních stran byla otřesena. Předseda vlády Švehla se ovšem nenechal zastrašit opozicí ani žurnalisty. V parlamentním projevu tehdy řekl: „V zájmu cti republiky prohlašuji, že na aférách není nic specificky českého a že podobné aféry se objevují všude.“ Poté obvinil opozici, tzn. především komunisty, německé strany a slovenské autonomisty, že zneužívají afér k destrukci státu. Zároveň vyhlásil protikorupční tažení koalice. Jeho prvním bodem byla novela tiskového zákona, vyhlášená hned v dubnu 1924. Ačkoli zjevně mířila proti agresivitě zejména komunistického tisku, vzbudila odpor i u těch nejloajálnějších. Její podstata totiž spočívala ve zpřísnění cenzury a zrušení tzv. redakčního tajemství, tedy zavedení povinnosti odhalit autora článku i případného informátora (mimochodem: loni na podzim přijal podobný zákon polský parlament).Kromě zásahu proti novinářům byl reformován volební soud, což usnadnilo zbavit korupční poslance mandátu, a především parlament odhlasoval zákon o střetu zájmů. Funkce poslance a ministra byla podle něj neslučitelná s účastí v podnicích, které se podílejí na státních zakázkách. Na konci roku ještě parlament schválil plán na desetiprocentní redukci státních úředníků. Všechna tato opatření byla alespoň do jisté míry účinná. Korupci a skandály sice nevymýtila, ale v dalším vývoji první republiky už tyto jevy nenabyly takového rozsahu, aby přímo ohrožovaly stabilitu a politický systém v zemi.

Byrokracie a neměnné lidské sklony

Přes všechny odlišnosti nebo i nahodilé podobnosti spočívá základní paralela mezi počátečním období Československa a České republiky ve zvláštním postavení byrokracie, resp. státního aparátu. Úředníci obdrželi v obou historických epochách velkou rozhodovací moc a navíc hráli zásadní roli v neobvyklých majetkových a ekonomických procesech - i když s opačnými znaménky. Dnes jde o privatizaci, odstátnění, rozbíjení monopolů, rozprodávání ohromných majetků. Tenkrát šlo do značné míry o opačný proces. Stát - dílem z poválečné nutnosti, dílem ze socializačních nálad - určoval ceny, plně kontroloval zahraniční a často i vnitřní obchod, zřizoval nová průmyslová odvětví např. letectví, angažoval se v elektrifikaci země, zestátnil dopravu. Ekonomikou země hýbaly v prvních letech více než volný trh státní zakázky. Kromě toho vláda tehdy přikročila k největší změně ve vlastnických vztazích mezi Bílou Horou a „vítězným únorem“. V rámci pozemkové reformy stát zabavil, rozparceloval a následně přiděloval 1,8 milionu hektarů zemědělské půdy.Bylo by s podivem, kdyby se při obou těchto procesech nedostaly ke slovu tak konstantní lidské sklony, jako je zneužívání moci nebo touha po penězích a snadném výdělku. Tomu ovšem odpovídá, opět v obou případech, i patřičná míra znechucení a rozčarování.