Čím můžeme prospět NATO

Do 10. ledna 1999

Přibližně od loňského podzimu se debata o bezpečnosti středoevropských zemí soustřeďuje na NATO. Existují pro to jasné důvody.Evropská unie teprve čeká na zásadní mezivládní konferenci. Ta musí zrevidovat Maastrichtskou smlouvu, dohodnout se o dalším osudu společné měny a mnoha dalších sporných otázek. Jinými slovy, musí stanovit, zda se Unie bude nadále ubírat podle hesla „všichni za jednoho, jeden za všechny“, nebo zda se vytvoří skupina „rovnějších mezi rovnými“, ono často citované tvrdé jádro Evropy. V neposlední - a pro nás první - řadě se musí změnit rozhodovací mechanismy, ušité na šestičlenné společenství, které se dnes, v rámci patnácti států, dostaly na hranici možností a brání jakémukoliv dalšímu rozšíření.Jenže zmíněná konference se uskuteční až napřesrok, nikdo neví, jak dlouho vůbec bude trvat, a hlavně s jakým výsledkem skončí. Už proto je třeba sebelépe míněné výroky evropských politiků brát s rezervou. Ať dnes řeknou cokoliv, za dva roky mohou mít dokonalé alibi: To víte, mysleli jsme to dobře, ale Evropa se nedohodla…Severoatlantická aliance skýtá zcela jiný obraz. Jako jediné obranné společenství po druhé světové válce prokázala svou funkčnost. Úsporně formulovaná Washingtonská smlouva - na rozdíl od Maastrichtu - nepotřebuje ani po půl století revizi. Nad Evropou se stále prohání svobodomyslný duch Ameriky, nota bene když Kongres v lednu ovládli bojovní republikáni, kteří právě prosadili zákonné doporučení, aby se Polsko, Maďarsko, Česko a Slovensko mohly stát členy Aliance do 10. ledna 1999.Na první pohled tedy vše nasvědčuje, že se nám otevírá jedinečná šance. Na ni sází i české Ministerstvo zahraničí. V Černínském paláci se uvažuje asi takto: V Alianci hrají rozhodující roli Spojené státy, které jsou schopny svůj hlas prosadit; naproti tomu Unie se chová více kolektivisticky, hlasy jednotlivých členů mají větší váhu, a tak vše poněkud zadrhává. Podíváme-li se na americko-evropské vztahy trochu blíže, zjistíme, že to takhle prosté není.

Co smí Amerika v Evropě

Často se můžeme v tisku dočíst, jak se Moskva rozčiluje na Spojené státy za to, že prosazují rozšíření Aliance na východ. V Rusku vládne v tomto ohledu konsenzus - názorně to ukázala i pražská návštěva Jegora Gajdara, největšího ruského liberála. Méně už se píše o tom, že větší či menší nelibost projevují i západoevropské státy. Jen těžko se smiřují s faktem, že Amerika zásadně změnila své stanovisko v průběhu jednoho roku. Nelze se příliš divit. Když už bylo na podzim jasné, že Kongres se ocitne v rukou republikánů, i Clintonova administrativa začala brát na Moskvu menší ohledy. V té době také zahájila jednání se středoevropskými zeměmi, jaké kroky podniknout pro jejich členství v Alianci.Německý velvyslanec při NATO von Richthofen poslal koncem roku z Bruselu depeši, že USA jednaly o rozšíření Aliance přímo se středoevropskými kandidáty, aniž by se poradili se svými západoevropskými spojenci. Z německých diplomatických kuloárů je známo, že tato zpráva vzbudila v Bonnu i jiných metropolích nevoli. Německo odmítá, aby si Spojené státy řešily své vnitropolitické problémy v Evropě, aby si v NATO „dělaly, co chtějí“. A Francie říká zcela jasně: před rozšířením Unie se Aliance rozšiřovat nebude.Ale ani v samotných USA nevládne jednota. Republikáni sice ovládli Kongres, ze strategických důvodů v něm prosazují rozšíření Aliance, ale nemají takovou většinu, aby mohli překonat případné veto prezidenta. Clinton sice přitvrdil vůči Moskvě, podnikl vstřícné kroky vůči střední Evropě, ale v jeho administrativě převažují lidé, kteří preferují globální vztah k Rusku, jako jsou ministři obrany Perry a zahraničí Christopher (a zvláště jeho náměstek Talbott). Ale i když si odmyslíme politickou licitaci, je na místě spíše skepse.Spojené státy znovu definují své zájmy a přehodnocují svůj vztah k Evropě. Opět z kuloárů - tentokrát amerických - je znám názor Jamese Thompsona, předsedy úvodem zmíněné Rand Corporation. Tento analytik uvažoval, jak by Spojené státy nyní zajistily svou bezpečnost, kdyby neexistovalo NATO. Došel k závěru, že USA by neměly zájem na vojenském spojenectví, které by mělo zaručovat územní celistvost západoevropských zemí. Na otázku, zda by Spojené státy byly s to samy prosadit rozšíření Aliance, tedy odpovídají střízlivě uvažující pozorovatelé jasným NE.

Proč vlastně rozšířit NATO

Přes všechnu skepsi ale celá věc není úplně beznadějná - pokud neuvažujeme v kategoriích „pouze my a hned teď“. Jak řekl na lednové konferenci o bezpečnostní politice v Berlíně německý ministr obrany Rühe, nyní je třeba klást otázky „proč“ a „jak“ rozšířit NATO, abychom včas dostali odpovědi „koho“ a „kdy“ přijmout. A právě tady se vracíme k úvodu, k otázce, čím my můžeme prospět Alianci. Pro názornost si můžeme rozebrat některé zásady, které ve svém projevu shrnul Volker Rühe.Členství kandidujících zemí musí vzájemně zvýšit bezpečnost všech. Naskýtá se otázka: Jak zvýší české členství v NATO bezpečnost Německa coby našeho jediného souseda z Aliance? Pravdivá odpověď zní „prakticky nijak“. Pro Německo by bylo pochopitelně příjemnější mít na východě souseda bezpečnostně vázaného na Západ, ale hlavní problém je v Polsku, v jeho příslovečné roli sendviče mezi Německem a Ruskem. Proto i polské - nebo zároveň polské a české - členství v Alianci by bezpečnost Německa zvýšilo podstatně. Ostatně i američtí stoupenci rozšíření NATO uvažují především o dvou modelech - buď přijmout samotné Polsko, nebo Polsko a Česko současně. Individuální česká cesta nepřipadá v úvahu.Kandidáti musí získat v ratifikačním procesu souhlas všech šestnácti členských zemí. To, co bylo řečeno o Německu, zde platí mnohonásobně: Jak zvýší české členství v NATO bezpečnost Turecka, Řecka, Portugalska, Španělska, Itálie, Francie…? Proč by vlastně tyto země měly podpořit naše členství a tím ručit i za naši bezpečnost? To jsou otázky, které souvisejí i s českou ochotou podílet se na bezpečnosti jiných. V dokumentech Aliance se stále častěji objevují další ohniska neklidu. Hovoří se o východním a jižním krizovém oblouku, které se protínají v zeměpisném trojúhelníku Kavkaz - Balkán - Blízký východ. Do popředí pozornosti se dostává Alžírsko. Ani Volker Rühe si neodpustil huntingtonovskou vizi: "Ve Středomoří na sebe narážejí společensko-kulturní protiklady Orientu a Západu… Naše politicko-strategické myšlení se proto nemůže orientovat pouze na střední a východní Evropu."Každý nový člen musí být schopen převzít odpovídající díl nákladů spojených s členstvím. O ceně za členství v NATO se u nás spíše jen spekuluje, ale i tuhle otázku musí Aliance vyřešit dříve, než přistoupí k rozšíření.

Letos se nic nedozvíme

NATO není spolek samaritánů, ale vojenská aliance. Proto je více než logické, že se ptá spíše na to, jak jí může nový člen sám prospět než na to, za koho by měla tahat kaštany z ohně. Koneckonců se ani nemůžeme moc divit západoevropské skepsi. Kdyby teď hned Američané prosadili rozšíření Aliance na východ a za pár let se stáhli z Evropy, západ starého kontinentu by se ocitl sám vůči znepřátelenému Rusku. Zatím nám nezbývá než čekat. Citované otázky „proč“ a „jak“ se měly podle původních představ vyřešit do konce letošního roku. Ale podle listu Bonner Anzeiger prý Američané v Moskvě potvrdili, že tento termín se prodlouží.Nedávná americká nabídka na prodej letadel F-16 znamená pěkné gesto. Ale i kdybychom ji přijali, k Alianci bychom měli stejně daleko jako nyní. Ledy se pohnou teprve tehdy, až bude jasno, proč NATO rozšířit a koho přijmout - jinými slovy, až bude jasno, čím můžeme Alianci prospět.