Prostě jen existujeme, jako zajíci nebo jeleni

Čeští aristrokrati A.D. 1994 

V roce 1918 zrušilo Národní shromáždění České republiky „šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva“. Bývalí šlechtici u nás od té doby nesměli užívat svého rodného jména „s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví“. O třicet let později byli potomci aristokratických rodů komunisty zbaveni i majetku.Obrat přinesl až listopad 89. Restituční zákony umožnily šlechtě ujmout se rodových panství, řada aristokratů se znovu etablovala ve vysokých postech společenského a politického života.Spolu s návratem téměř zapomenutých jmen se přirozeně vrátila i debata, co tato jména reprezentují. Minulost a tradici? Přežitek a směšný luxus? Starostlivé správce svěřených majetků, či neprávem hýčkaná dítka štěstěny? Nositele nepostradatelných ctností, jako je zdvořilost, hrdost a čest, nebo rozmařilé parazity, kteří zbohatli na mozolech lidu? Odpovědi se různí podle sociálního postavení i politické příslušnosti diskutujících. Jak se ale na svůj úděl v Čechách devadesátých let 20.století dívají sami šlechtici?

Umřít v boji

„Aristokrati dřív přinášeli do života jistou noblesu. Statečnost a pevnost. Nešlo jen o tituly. Šlechtic, který nepadl v boji, smrděl. Dnes ale nikdo v boji umřít nechce.“ Nejstarší žijící potomek české šlechty Jindřich Kolowrat (96) se vrátil do republiky v roce 1990 - po dvaačtyřiceti letech. Únor 1948 ho zastihl v Turecku, kde tenkrát sloužil jako československý velvyslanec. Odmítl dál pracovat pro komunistickou vládu, takže doma nejenže přišel o celý majetek, ale nová moc ho zbavila i všech občanských práv. Později žil s rodinou ve Spojených státech.„Nevidím žádný rozpor v tom, že jsem stoupencem republiky a současně potomek šlechtického rodu,“ říká hrabě Kolowrat. „Česká aristokracie je ale stará a opotřebovaná. Ne že by neměla pro společnost význam, nicméně svoje místo si musí teprve vydobýt.“ Podle J.Kolowrata dnes šlechtu v jejím původním významu nahrazují ti, kterým říká aristokraté ducha: „Takový profesor Rádl nebo Pavel Tigrid jsou lidé, kteří svými činy dokázali víru v lepšího člověka. Neznám žádné šlechtice, kteří se zasloužili o něco podobného. Až snad na Josefa Kinského a některé další, kteří ve zlých časech zůstali sami sebou, chovali se slušně a statečně.“

Pokuta za hraběte

Panu Kolowratovi byl přede dvěma lety vrácen majetek. Jeho správy se ujal jeho syn Tomáš (50). „Nemám rodinu, tak to spadlo na mě,“ říká. „I když jako nejmladší nic nezdědím a asi bych věděl, co ve Státech podnikat, je to moje povinnost. Vždyť to vybudoval můj otec.“ Tomáš Kolowrat opustil Čechy ve čtyřech letech, z řeči a přízvuku to však nelze poznat. V Americe se živil výrobou reklamních filmů a žil, jak říká, „úplně běžným životem“. Po návratu do staré vlasti se ale necítí nijak zvlášť jistě: „Ztratil jsem anonymitu, ve které je svoboda. Navíc jsem tady najednou něčím, o co jsem se sám nezasloužil. Cítím na sobě zvláštní tlak, jako by ode mne lidé něco čekali, a já nevím, co. Někteří mě dokonce oslovují pane hrabě. Tatínek dával kdysi dělníkům za oslovení titulem pokuty."Oba Kolowratové dnes bydlí ve vilce na Barrandově a pokoušejí se obnovit chod lesního hospodářství u Rozvadova, ke kterému patří šest tisíc hektarů půdy. Z fabriky zůstal jen komín a pár kůlen. Názpátek získali i dům "Chicago“ na Národní třídě, Kolowratský palác u Staroměstského náměstí pronajali Národnímu divadlu za symbolickou jednu korunu.„Vlastnictví majetku ještě nic neznamená, vždyť to jsou ruiny,“ říká Jindřich Kolowrat. „Nám nejde o hospodářskou moc či politické funkce, ale o znovuobnovení jistých hodnot. Pokud nás někdo ještě za aristokraty pokládá, vidí v nás potomky celé řady historických postav, významných pro náš stát a národ.“

Místo zámku maštal

„Vůbec se mi nelíbí, že se šlechtě vrátil majetek. To jsme zase v minulém století. Člověk bude makat na několik pánů a farářů,“ říká asi čtyřicetiletý muž před zámkem ve Žďáru nad Sázavou. V malém obchodě vedle vjezdu naopak o novém majiteli prodavačka soudí, že je to velice jemný a slušný člověk: "Teď vím, co je aristokrat. Navíc je tady všem prospěšný, zaměstnává řadu místních lidí. Prý jim platí velice slušné peníze."Zámek ve Žďáru nad Sázavou původně sloužil jako klášter řeholnímu řádu cisterciáků. Po reformách Josefa II. ho i s osmnácti tisíci hektary okolní půdy koupil šlechtický rod Dietrichsteinů. Na nich ho vyženil Zdenko Radslav Kinský z chlumecké větve rodu Kinských.Dvanáct dní před podpisem mnichovské dohody inicioval právě tento muž petici prezidentu Benešovi, ve které příslušníci české historické šlechty vyjádřili loajální postoj k československému státu a k jeho celistvosti. O rok později, těsně po zveřejnění protektorátního vládního nařízení o obnovení šlechtických titulů, podepsali Kinští spolu s dvaceti osmi šlechtickými rody podobný dopis Emilu Háchovi.V roce 1942 pak byla na statky signatářů uvalena Reinhardem Heydrichem tzv. vnucená správa. Po únoru 1948 bylo žďárské hospodářství znárodněno, syn byvalého majitele Radslav Kinský pak v zabaveném hřebčíně kydal hnůj.

Prostě existujeme

„Každý kůň se vrací do své stáje,“ komentuje Radslav Kinský (65) svůj návrat do vlasti z pařížského exilu, kam uprchl v roce 1958. V zahraničí získal doktorát v oboru imunologie, naučil se šest jazyků, přednášel a vydával vědecké práce. Zpátky přijel na jaře 1990, o dva roky později dostal zpět Žďár.Po více jak čtyřiceti letech lidosprávy je zámek v dezolátním stavu: barokní sály byly zničeny přestavbou na muzeum místního dělnického hnutí, na řadě míst pobořenou střechou zatéká. O problémech spojených s jeho obnovou ale pan Kinský nechce hovořit. Radši se dívá do budoucna. Podle jeho představ by mělo panství fungovat pro lidi z celého okolí. V prostorách zámku proto zdarma zůstává základní škola, okresní archiv, muzeum knihy a galerie. Snem majitele je, aby se zámek stal místním kulturním centrem.„Součástí naší výchovy nebylo, jak si mnozí myslí, povýšené chování či rozmařilost,“ tvrdí pan Kinský. Hlavní přínos bývalé šlechty spatřuje v „již zabudovaných mravních hodnotách“, jako je úcta k bližnímu a ke starším. „Samozřejmě ale nemůžeme zapomenout, že ve světě nastal určitý vývoj,“ říká. „Své místo si musíme teprve najít. Ústavně neznamenáme vůbec nic. Prostě jen existujeme. Jako třeba zajíci nebo jeleni."Podle pana Kinského si obecně zakořeněnou představu o "nerovnosti“ mezi tzv. obyčejnými lidmi a šlechtou vymysleli komunisté. „Já jsem také makal na stavbě mládeže, jako všichni ostatní,“ usmívá se. „A když mi dneska přijdou dopisy od nějakých royalistických blouznivců, rovnou je házím do koše. Mnohem víc než obnova monarchie mě zajímá, kdy mi přivezou písek a kdy už konečně bude stát lešení.“

Co trvalého je v tomto světě?

„Se zánikem monarchie přestala mít aristokracie smysl. Stali jsme se normálními občany, vlastně jen potomky historie. Jako třída už prostě do dvacátého století nepatříme. V mém životě, a nejenom pro mě, znamenala příslušnost k šlechtickému rodu spíš jen samé těžkosti,“ říká představitel jiné větvě rodu Kinských, hrabě Josef Kinský (80). Jeho tatínkovi Františkovi nejdřív (v souvislosti se zmíněnou deklarací české historické šlechty) zabrali majetek Němci, později ho i uvěznili. Po roce 1948 byl pak rodinný zámek v Kostelci nad Orlicí spolu s lesním hospodářstvím zkonfiskován komunistickým režimem. Josef Kinský byl odsouzen za sabotáž na tři roky do vězení, po propuštění pracoval v uranových dolech. „Během deseti minut jsme přišli o celoživotní rodinné dílo, změnili nás na prašivé ovce."Tatínek Josefa Kinského žil až do své smrti v devadesáti sedmi letech na faře v Kostelci. Zámek - změněný na výzkumný ústav pro chov prasat - prý nechtěl nikdy už ani vidět.Restituce proběhla v roce 1992 a hrabě Kinský se od té doby snaží vrátit rodinnému sídlu původní vzhled. "Samozřejmě ho zpřístupním veřejnosti. Nebude to ale jednoduché, škody se odhadují na dvacet miliónů. Je to zkrátka osud, který mi padl na záda. Sourozencům už je hodně přes osmdesát, do Čech už se asi nevrátí. Jestliže na tomto světě není nic trvalého, snad po nás zbyde alespoň nějaká hodnota. Jméno Kinský bude žít dál.“

Aristokracie je mrtvá

„Aristokracie je mrtvá, jediné, co zbylo, jsou jména rodin a tradice, kterou představují,“ říká nejstarší syn Josefa Kinského František (46). Absolvent stavební průmyslovky, dnes ředitel reklamní agentury Lintas žije se svou ženou a dvěma dětmi ve vilce v Dobřichovicích u Prahy.Kdysi toužil po studiích na UMPRUM, ale „stavárna“ byla jedinou školou, jejíž vedení nevyděsil jeho původ. „I tak jsem se cítil jako bílá vrána: řada mých vrstevníků ze šlechtických rodin mohla studovat jen po večerech."František Kinský rád vzpomíná na dětství v pražském bytě, kde vyrůstal uprostřed starožitného nábytku a potrétů svých předků. "Letadýlka se mnou sice tatínek nikdy nelepil, ale pořád jsem cítil jeho absolutní lásku. Rodiče nás s bratrem vychovávali v křesťanské víře, nicméně bylo jim jasné, že žijeme ve druhé polovině dvacátého století. Nebránili mi, když jsem začal nosit dlouhé vlasy. Na druhou stranu mi otec dodnes oniká. Tyknul mi snad jenom jedenkrát, když jsem udělal velký malér."Se svým jménem prý pan Kinský nikdy potíže neměl, naopak. "Bylo to absurdní, ale spíš mi otevíralo dveře,“ vzpomíná. „Na počátku 70.let mě dokonce zaměstnali v televizi. Navštěvovali jsme s bratrem různé prapodivné snoby, kteří z té své ideologie zpitoměli natolik, že byli zvědaví, jak vypadá Kinský. Asi čekali, že uvidí někoho s napudrovanou parukou a muškou na tváři. Muselo to pro ně být zklamání, když jsem se pak objevil. Normální člověk ve svetru a v kalhotech z konfekce.“

Rody a tituly

Původní česká šlechta vznikala z členů přemyslovské knížecí družiny. Pokud se věnovali válčení, nazývali se VOJVODOVÉ, pokud byli úředníky , říkalo se jim KMETOVÉ.V průběhu 12. století se v rámci šlechty vytvořily dva stavy podle velikosti pozemkového majetku, případně podle postavení u dvora: stav PANSKÝ a nižší stav VLADYCKÝ (později RYTÍŘSKÝ). V téže době se známkou šlechtictví stává vedle pozemkového majetku a erbu i přídomek „z“, „ze“, označující původní sídlo (hrad, tvrz). Povyšování do vyššího i nižšího stavu záviselo nejprve na králi, ale od konce 15. století získaly rozhodující slovo v tom, koho mezi sebe přijmou, samotné stavy.K radikální změně došlo po roce 1620, kdy povyšování do šlechtického stavu přešlo výlučně do rukou českého krále a římského císaře. Zároveň byla v českých zemích zavedena nová říšská titulatura, jejíž tituly mají původ ve starých římských hodnostech. Stav panský se dělil do tří stupňů: KNÍŽE (případně VÉVODA), HRABĚ a SVOBODNÝ PÁN neboli BARON. Nižší šlechtu, původně stav rytířský, tvořily dva stupně: RYTÍŘ a ŠLECHTIC. Titul ŠLECHTIC se tak od 17. století stal nejnižším dědičným šlechtickým titulem u nás.Zejména v 19.století se značně zvyšoval počet šlechtických rodů. Do řad nižší šlechty přicházeli význační průmyslníci, finančníci, vojáci, umělci a politici. Došlo tak ke vzniku tzv. papírové šlechty, jejíž šlechtictví se zakládalo pouze na písemném dokladu, nikoli na starobylosti a pozemkovém majetku, zapsaném v zemských deskách.Se vznikem republiky v roce 1918 bylo šlechtictví a šlechtické tituly zrušeny a jejich používání zakázáno zákonem.(RŠ)

Vzestup a pád

Majetek šlechty, původně získávaný od panovníka za zásluhy, nabyl postupně dědičného chrakteru. Oplátkou se šlechtici zavazovali věrností panovníkovi a povinností bránit zemi. V průběhu 13.-14. století se šlechta stala rozhodující složkou státu a tvořila se zástupci svobodných měst a církevní hierarchie tzv. politický národ. Její vliv a bohatství dále vzrostly po husitské revoluci, kdy byla otřesena moc českých králů a církve. Z českého státu se tak stala stavovská monarchie. V důsledku pobělohorských represí a masívní emigrace politický význam šlechty jako stavu prudce klesl. Zvláště pravomoci zemského sněmu, který tvořil pilíř stavovského zřízení, byly silně omezeny. V té době se také v českých zemích usazovaly desítky cizích rodů a vlastenectví staré šlechty ztrácelo jazykově český ráz a měnilo se v „pouhý“ zemský patriotismus. Později řada aristokratů aktivně podporovala literární a vědecké úsilí obrozenců a po roce 1860 také federalizační a autonomistický program české politiky v rámci Rakouska-Uherska. Jako majitelé velkostatků a rozsáhlých panství měli aristokraté velký význam hospodářský a krajinotvorný. Jejich politický vliv zanikl po vzniku republiky v roce 1918, nicméně navzdory pozemkové reformě si udrželi značný majetek i společenskou prestiž. Ze života české společnosti šlechta mizí po únoru 1948.(AV)

Royalisté dnes

Prvním royalistickým hnutím, usilujícím o návrat krále na český trůn, byly před listopadem 89 tzv. České děti; po pádu komunismu změnily jméno na Korunu českou. „Jsme pravicovým, i když ne výsadně aristokratickým hnutím,“ říká představený Koruny české dr.Dalibor Stejskal (58), v civilu ředitel Železniční nemocnice na Vinohradech. Česká koruna prý na politické scéně spolupracuje s KDS. Má 600 členů, mezi nimi je jeden potomek české šlechty (Jaromír Stach), řada herců, publicisté Českého deníku a Rudé krávy. „Není nás mnoho, ale náborové akce neděláme,“ říká dr.Stejskal. „Další příznivce ovšem můžeme očekávat s postupujícím vývojem v republice.“ Ve společnosti podle něj dojde k mravní krizi způsobené převratnými politickými a hospodářskými změnami. „Lidé budou hledat něco, co zosobňuje trvalé hodnoty. A tím je právě instituce království a šlechtický stav."Dalším důvodem, proč hnutí usiluje o restauraci království, jsou podle jeho předsedy dobré zkušenosti dvanácti zemí Evropy s osobou krále v čele státu. "Král hraje skutečně nadstranickou úlohu, je na hony vzdálen politickému hašteření,“ říká pan Stejskal. „Nerozmělňuje svou autoritu vstupováním do každého sporu. Čím víc totiž mluví, tím méně autority mu zůstává. Navíc je to profesionál, který je ke svému úřadu vychováván už od dětství.“ Podle šéfa českých monarchistů jde i o sílu tradice: v tisíciletých dějinách českého království je sedmdesát let republiky koneckonců jen kratičkou epizodou. Hnutí Koruna česká se proto zasazuje o návrat k tomu, co v našich podmínkách prověřil čas: ke konstituční monarchii s parlamentním systémem. Kandidáty na českého krále mohou být potomci aristokratických rodin nebo vynikající mužové národa. Koho by rád viděl na kandidátce, však pan Stejskal odmítá prozradit. Jde prý o choulostivou věc: post českého krále by byl totiž dědičný.(JB)