Titánský úkol Václava Havla

365 dnů českého prezidenta

Před rokem byl Václav Havel zvolen prvním českým prezidentem. Po půlroční přestávce, v níž se odehrálo rozdělení Československa, se tak vrátil k prezidentování, byť v jiném státě a za jiných podmínek. Uplynulý rok zatím neumožňuje hlouběji hodnotit význam českého prezidentského úřadu ani Havlovo působení v něm. Důvod je zhruba dvojí. Rok 1993 se odvíjel ve znamení stability a klidu a naštěstí se nevyskytly - doma nebo v zahraničí - krizové situace, které by prověřily náš politický systém a znamenaly zatěžkávací zkoušku jak pro instituce, tak pro osobnosti. Kromě toho dosud není naplněn Senát, a lze předpokládat, že až se tak stane, pozmění se do určité míry i reálné postavení prezidenta. Přesto se můžeme pokusit určit, jak se naplňují představy a očekávání společnosti i samotného Václava Havla o roli a postavení českého prezidenta.

Revoluční prezidenti

Už během přípravy ústavy samostatného českého státu se objevil spor o to, jaké místo má zaujímat prezident v ústavním systému země. Šlo o to, zda se má stát pouhým „kladečem květin“, tj. osobností stojící v podstatě nad politickým systémem, která plní funkci převážně reprezentačního a integrujícího symbolu, nebo zda má být vybaven rozsáhlejšími kompetencemi, které by z něj učinily přímou součást mocenské struktury. V takovém případě by se například dělil s vládou o výkonnou moc, byl by protiváhou parlamentu, arbitrem při sporech mezi zákonodárnou a výkonnou složkou.V tomto sporu se promítaly nejen různé názory odborníků na ústavní právo a aktuální politické zájmy, ale i vliv specifické tradice československých prezidentů. Ti nebyli nikdy pouhými „kladeči květin“, ale osobnostmi, které bezprostředně formovaly politickou realitu a které do nejvyššího postu vynesla jejich revoluční nebo odbojová činnost (výjimku představuje Emil Hácha, který ovšem revolucionářskému osudu stejně neušel - zemřel ve vězení). Politické váze československých prezidentů odpovídala i prestiž, které se tato funkce těšila u lidu. Bylo to dáno jednak tím, že po roce 1918 se spontánní monarchistické cítění přeneslo na našeho prvního prezidenta - charismatická osobnost T.G.Masaryka to umožňovala v míře svrchované. Kromě toho prezidentství bylo u nás vždy úzce spjato s tragickými osudy země: změna prezidenta znamenala i změnu režimu a naopak (v komunistické éře to představovalo alespoň změnu „stylu“ režimu). Václav Havel jako československý prezident plně zapadá do této tradice. Revoluce, v jejímž čele stál, ho logicky vynesla do úřadu a obdařila politickým vlivem a autoritou.Není tedy divu, že si vymínil, že i jako český prezident bude něčím víc než „kladečem květin“. Ještě jako soukromá osoba se neformálně podílel na tvorbě ústavy a prosazoval, aby prezident měl v politickém systému samostatné místo. Podle jeho tehdejšího vyjádření by jinak prezident neměl smysl a jeho funkci by mohl zastávat třeba předseda vlády - ušetřily by se aspoň peníze. Ohrazoval se sice proti tomu, že prosazuje ústavu „šitou mu na tělo“, ale pokud jde o význam prezidenta jako „kladeče květin“, podstatně se mýlil, respektive ztotožnil obecný význam prezidenta s tím, jak jej vnímá pro svou osobu on sám.

Nadpolitický kladeč věnců

Historicky se instituce prezidenta odvinula z postavení krále. Idea republikánství totiž funkci prezidenta nutně neobsahuje. V demokratických systémech se prezidentství může dostat v zásadě do dvou poloh. Buď je plně integrováno do systému vzájemně se vyvažujících mocí a v podstatě splývá s vládou. Tak je tomu v nejčistší podobě v USA, kde ostatně pravomoci prezidenta byly odvozeny z pravomocí tehdejšího anglického krále. V druhém případě může prezident zaujímat pozici, která odpovídá postavení dnešních konstitučních monarchů. Ve většině zemí se prezident nachází někde mezi těmito dvěma polohami: má větší či menší politické pravomoci a zároveň je nadpolitickým reprezentantem, „kladečem květin“.Je ovšem chybné domnívat se, že prezident stojící nad mocenskopolitickým systémem nemá význam. To, že je nejvyšším představitelem a symbolem státu, není pouhá prázdná formalita. Je důležité, že nejvyšší institucí je konkrétní člověk, neboť se tak vtiskuje lidský rozměr celému státu. „Kladeč květin“ neklade jen květiny k pomníkům. Má právo odpouštět tresty, zastavovat trestní stíhání apod. Stojí tak v podstatě nad psaným právním řádem a zosobňuje skutečnost, že nejvyšší pozemskou instancí v otázkách spravedlnosti a práva je člověk a jeho svědomí. V naší ústavě je prezidentovo postavení zvýrazněno i praktickou beztrestností - lze ho trestně stíhat jen pro velezradu a trestem může být jen ztráta úřadu. Nadpolitický prezident má samozřejmě i řadu dalších funkcí a pravomocí: jmenuje významné činitele společenského života, stojí v čele armády, reprezentuje stát a hodnoty, na nichž je založen, promlouvá k národu. Může se těšit velké vážnosti a autoritě, aniž by vykonával bezprostřední vliv na chod politických institucí.Český prezident je ovšem vybaven i určitými, oproti prvorepublikové ústavě však omezenými politickými pravomocemi. Jmenuje sice předsedu vlády, ale ministry jmenuje i odvolává jen na jeho návrh. Sněmovnu může rozpustit jen ve velmi specifických případech. Vůči obyčejným zákonům Parlamentu má právo odkladného veta, které Sněmovna může zvrátit nadpolovičním souhlasem poslanců. Kromě toho stejným právem veta disponuje vůči Sněmovně i Senát.

Antiklausovský syndrom

Václav Havel se několikrát zřetelně vyjádřil k tomu, proč považuje za důležité, aby disponoval těmito kompetencemi. Ústavně podložená moc má prezidentovi sloužit k tomu, aby vnášel do politiky nadstranická a nadčasová hlediska. Havlovým programem a ctižádostí je umravnit, polidštit a zduchovnit politiku a politiky. Je to úkol vskutku titánský a může se snadno proměnit v boj s větrnými mlýny.Vedle poněkud stereotypních promluv se Havlův „program“ v uplynulém roce konkrétně projevil ve vztahu k některým nově přijímaným zákonům. Prezident vetoval celní zákon, který obsahoval neodůvodněná privilegia poslanců. Podal návrh Ústavnímu soudu, aby zrušil některé pasáže trestního zákona, týkající se verbálních politických deliktů. Souhlas s některými jinými zákony podmínil určitým následným legislativním postupem poslanců. Dá se říci, že na tomto poli jednal odpovědně a s rozvahou. S instalací Senátu se ovšem jeho role pravděpodobně zúží, neboť jednou z úloh této komory je vychytávat legislativní nedostatky a vracet zákony Sněmovně.Nejviditelnějším rysem prezidentovy snahy vnutit politice hlubší dimenze se ovšem stalo napětí a drobné potyčky s premiérem. „Iniciativnější“ byl zpočátku Václav Klaus, který se sebejistotou a arogancí sobě vlastní nevynechal žádnou příležitost, aby mezi řádky nezpochybnil Havlovy názory a postoje. Silné výroky z obou stran kulminovaly během trapné aféry s příjezdem Salmana Rushdieho. (Prezident nepovažoval za vhodné se o jeho příjezdu zmínit premiérovi, i když s ním den předtím hovořil.) V poslední době se ovšem zdá, že „iniciativu“ přebírá prezident. Havlova obhajoba občanské společnosti, samosprávy, neziskových organizací apod., pronesená v novoročním projevu, se nesla v jasně „antiklausovském“ duchu. Navíc ji Havel okořenil narážkami na proslulou, premiérem vzývanou „standardnost“. Na tom, že prezident hájí určité postoje, není nic špatného a některé strany, zejména ODA a lidovci, to vítají jako podporu svých stanovisek a protiváhu - domnělému či skutečnému - centralismu a etatismu ODS. Na druhé straně rozhodně nejde o boj mezi dobrem a zlem, o spor mezi duchovnem a přízemností. Tyto spory jsou právě jen běžnými politickými spory - mezi prezidentem a premiérem, mezi politickými stranami.Zdá se, že v tomto ohledu se ovšem prezident dostává do určitého nebezpečí. Jeho boj za hlubší dimenze by mohl vyústit v „antiklausovský syndrom“. Nejsilnější muž české politické scény má totiž vpravdě magickou psychologickou schopnost vnutit svým oponentům zvláštní konfrontační optiku, jejímž ústředním bodem je právě osobnost Václava Klause. Zatímco osobní politická agresivita nezatemňuje premiérovi cit pro politickou realitu a neodvádí ho od vytyčování a uskutečňování pozitivních cílů, jeho oponenti často ztrácejí schopnost vnímat politické dění jinak než přes Klausovu osobnost. Přitom se jim do ní koncentruje vše démonické a negativní. Na tento „antiklausovský syndrom“ už doplatila řada politiků bývalého Občanského hnutí a i dnes jím trpí zejména sociální demokraté.

Past vlastní identity

Nelze říci, že by Václav Havel ve své funkci selhával nebo že by nebyl dobrým prezidentem. Havlův věhlas má pro náš stát stále ještě příznivé zahraničně politické důsledky a rovněž jeho domácí popularita přispívá k celkově dobré politické atmosféře. Na druhou stranu je poněkud znepokojující, že Havlovo prezidentství je velkým osobním problémem pro něho samotného. Koneckonců v jeho veřejném vystupování nelze přehlédnout stopy určité nervozity až křečovitosti.Revoluční doba pominula a Havel se jako český prezident ocitl uvnitř dilematu - mezi abstraktně morální rétorikou a úpornou osobní potřebou ji politickými prostředky vtělit do reality. Jinými slovy: Havel má předpoklady být dobrým „kladečem květin“, ostatně jím i je a je tak z velké části vnímán. Na druhou stranu není ochoten se s touto pozicí vnitřně identifikovat, neboť se (do značné míry právem) domnívá, že takovou roli by mohl plnit kdokoliv. Zároveň čím více se vřazuje do normální každodenní politiky a přizpůsobuje se jí, tím více je zřejmé, že jeho původní intence vnášet do ní morálku a duchovní rozměr pramení z velmi specifické osobní zkušenosti, ze zkušenosti intelektuála, který zápasí s velkými dějinnými silami zla. To, co v dobách disentu mělo velkou politickou výbušnost, zůstalo sice Havlovi jako bytostná potřeba seberealizace, nicméně stalo se v normálních poměrech (nikoli nutně nemorálních) jen vyabstrahovanou rétorikou.Podobné dilema se ovšem týká i některých Havlových kritiků. Na jedné straně mu vytýkají, že si příliš osvojil praktiky politiků a že už není oním „starým“ morálně nekompromisním Havlem. Na straně druhé je zase slyšet stížnosti, že do politiky málo zasahuje a málo ji ovlivňuje. Havlův problém je ovšem hlubší. Celý život psal o otázce lidské identity a nyní se s ní osobně utkává: přizpůsobí-li se plně skutečné politice, svou identitu ztratí, vzdá-li se politiky, totiž možnosti přímo zasahovat do dění, ztratí ji rovněž.Stručně řečeno: rok Havlova prezidentství uplynul z politického hlediska bez větších výkyvů a vzruchů. Pokud by jej však zpracoval dramatik Havlova formátu, diváci by hlavního hrdinu možná vnímali jako postavu tragickou.