Ústavní soudci diskutují o Benešových dekretech
Případ Rudolfa Dreithalera možná skončí ve Štrasburku
Po médiích a politicích diskutují v těchto dnech na téma Benešovy dekrety i členové Ústavního soudu v Brně. Podnět k tomu dostali už téměř před rokem, zabalený ve stížnosti libereckého občana Rudolfa Dreithalera. A právě k tomuto podání se vztahuje první návrh zprávy, který před měsícem pro své kolegy zpracoval soudce JUDr. Vladimír Čermák.Dreithaler žádá o zrušení čtyř prezidentských dekretů z roku 1945. Ať už tedy bude nález Ústavního soudu jakýkoliv, půjde o svého druhu historickou událost. Pokud soud Benešovy dekrety prohlásí za neústavní, bude to znamenat radikální zásah do právního řádu České republiky. V opačném případě - pokud podání zamítne - je možné, že se R. Dreithaler vydá hledat spravedlnost k mezinárodnímu soudnímu dvoru ve Štrasburku.
Dekrety a ústava
Až do chvíle, než se Rudolf Dreithaler obrátil k Ústavnímu soudu, nebyl jeho případ nijak zvlášť výjimečný. Spolu s celou řadou stejně postižených obyvatel Českých zemí prostě usiloval o návrat majetku, který byl jeho rodičům zabaven v poválečných letech (konkrétně šlo o dům v Liberci konfiskovaný na základě prezidentského dekretu z roku 1945). Když však vloni Krajský soud v Ústí nad Labem Dreithalerův restituční nárok s konečnou platností zamítl, dostaly věci spád. Do Brna přišla ústavní stížnost proti ústeckému rozsudku, ve které se současně navrhovalo zrušení Benešových dekretů. Autorem precizně zformulovaného textu byl Dreithalerův advokát Kolja Kubíček.Svižný padesátník JUDr. Kubíček bydlí - alespoň podle vizitky - v Mnichově a pražskou skromně zařízenou kancelář má v domě, kde sídlí Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. S novináři mluví nerad, a když už se to stane, pečlivě dbá na přesné formulace. S úsměvem také odmítá všechny otázky týkající se jeho osoby: „Jestli jsem, nebo nejsem původem sudetský Němec, nehraje žádnou roli. Jsem právník a zastupuji své klienty,“ říká.Své přesvědčení o neústavnosti dekretů opírá Kubíček o tři hlavní body:1) Československá ústava z roku 1921 (která platila až do roku 1948) neznala institut prezidentských dekretů a právo vydávat zákony svěřovala pouze dvoukomorovému Národnímu shromáždění.2) Když v roce 1940 Edvard Beneš v ondýnském exilu vydal první dekret, kterým na sebe strhl zákonodárnou moc, nebyl již prezidentem, neboť abdikoval během mnichovské krize v roce 1938. Řádný parlament pak prezidentem zvolil Emila Háchu.3) Poválečné prozatímní Národní shromáždění, které dekrety zpětně „legalizovalo“, nemělo na nic podobného právo, neboť samo vzniklo na základě Benešova výnosu a nebylo řádně zvoleno.
Jednou provždy…
Podle jednoho z členů Ústavního soudu byl Dreithalerův případ přijat k projednání jen proto, aby „se otázka dekretů jednou provždy uzavřela“: vědělo se prý, že Kubíček má připraveno dalších šestnáct podání podobného druhu. Avšak zjistit, jak se soudci chtějí vyrovnat s Kubíčkovými argumenty - navíc „jednou provždy“ - je ale zatím krajně obtížné. Zpráva JUDr. Čermáka je nepřístupná a členové kolegia nechtějí věc veřejně komentovat, protože by tím „nepřípustně předjímali nález“. Přesto lze z dostupných informací už dnes usoudit, že Kubíčkovo podání bude zamítnuto.Argumentace, o kterou se soudce Čermák ve své zprávě opírá, totiž není nová. Zjednodušeně: Benešova abdikace byla vynucena vnějšími okolnostmi, a proto na ni lze pohlížet jako na neplatnou od samého počátku, což dokládá fakt, že Beneš byl jako československý prezident uznán válečnými mocnostmi. Z tohoto titulu také jeho exilová vláda vyhlásila válku Německu a byla spoluzakladatelem OSN. Za druhé: prvorepubliková ústava vycházela z principu, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. A podle většiny českých právníků - např. profesora Vošta, který zpracovával znalecký posudek pro norimberský proces - je nesporné, že „lid během války uznával Benešovu vládu v Londýně a nikoliv okupační moc“. A konečně za třetí: legitimita poválečného Národního shromáždění nebyla o nic menší než legitimita ústavodárného parlamentu, který v roce 1920 přijímal ústavu. (Ten byl vytvořen podle výsledků voleb ještě z doby monarchie a ze slovenských delegátů.)Na to, zda se tato argumentace objeví i v nálezu Ústavního soudu, si budeme muset počkat někdy na konec roku. S největší pravděpodobností lze ale očekávat, že se soud Kubíčkovým argumentům elegantně vyhne. Rudolf Dreithaler totiž žádá o navrácení svého domu podle tzv. restitučního zákona, který stanoví jako rozhodující datum 25. únor 1948. Ústavní soud tedy může konstatovat, že rozhodnutím nevydávat majetek konfiskovaný už v roce 1945 nebyl porušen zákon. (Tento argument byl už ostatně použit letos v únoru, kdy Ústavní soud odmítl stížnost, v níž se jistý litvínovský občan na základě právních nesrovnalostí domáhal restituce majetku zabaveného podle Benešova dekretu.)Na otázku, zda se v takovém případě obrátí na štrasburský soud, který pak již jako jediný může konstatovat, že byla porušena Dreithalerova lidská práva, JUDr. Kubíček krčí rameny. Uvažovat nyní o něčem takovém je prý předčasné.
