Jak by nám bylo v Evropské unii

Francouzský prezident varuje před rychlým přijetím postkomunistických zemí

Bývalé komunistické země se nemohou stát rychle členy Evropské unie, protože by je jednak ihned pohltil zahraniční kapitál, a jednak by se staly pro unii další přítěží, řekl minulý týden francouzský prezident Francois Mitterand. Rychlé včlenění do Evropské unie by naši republiku na lopatky nepoložilo, reagoval na jeho slova český premiér Václav Klaus. Čtenář, který si tuto výměnu názorů přečetl, musel být nutně poněkud zmaten. Orientovat se pak mohl jen podle toho, zda více věří Mitterandovi, nebo Klausovi. Pokusme se proto na celou věc podívat s odstupem.Na názor francouzského prezidenta - alespoň v té podobě, jak jej prezentovala média - se ovšem odpovídá dosti obtížně, neboť je formulován velmi vágně. Co znamená rychlé včlenění? Co je to pohlcení zahraničním kapitálem, respektive kde končí „příliv zahraničního kapitálu“ (který se většinou vítá) a začíná pohlcování (které je nepříjemné)? Nepřesná je i teze, že bychom pro unii byli jen přítěží. Faktem sice je, že dokud se nedostaneme na hospodářskou úroveň Rakouska či Švédska, budeme pro EU přítěží v tom slova smyslu, že budeme profitovat z rozpočtového přerozdělování, které je zakotveno v principech Evropské unie a maastrichtské smlouvy. Jenomže to není všechno: po našem případném přijetí budeme i perspektivním trhem, a navíc naše plné členství může posunout hranici nestability na východ od německých hranic. Další neznámou je pak Mitterandův termín bývalé komunistické země. Myslí tím snad všechny postkomunistické státy dohromady bez ohledu na značné rozdíly, které mezi nimi existují? V neposlední řadě je pak třeba rozlišovat mezi členstvím v zóně volného obchodu a plným členstvím v Evropské unii, což je zvlášť důležité, mluvíme-li o zemědělství a potravinářské výrobě.To vše ale nyní ponechme stranou a zkusme si narýsovat velmi zjednodušenou představu toho, co by se stalo, kdybychom vstoupili do Evropské unie kupříkladu 1. ledna 1996.

Odliv mozků

Snad vůbec největším rizikem je uvolnění pohybu pracovní síly. Čeští dělníci, manažeři, inženýři, řemeslníci a intelektuálové budou moci po našem vstupu do EU bez jakýchkoliv omezení pracovat na Západě. Vzhledem k tomu, že naše průměrné mzdy jsou dosud téměř desetkrát nižší než mzdy například v Německu, hrozí určité nebezpečí, že ti nejschopnější (kterým náš stát zaplatil vzdělání) odejdou za prací do ciziny. Odchod elity a tzv. středních článků řízení z podniků, tedy těch nejschopnějších, kteří již dnes nemají problémy domluvit se alespoň jedním cizím jazykem, pak může znamenat nebezpečný růst mzdových nákladů, sníženou produktivitu práce a ztrátu konkurenceschopnosti především v těch podnicích, jejichž jedinou komparativní výhodou jsou nízké mzdy. Naopak sehnat práci v zemích EU bude daleko méně snadné pro dělníky: na Západě je vysoká nezaměstnanost, silné odbory apod.Do jaké míry by ale k „odlivu mozků“ došlo v praxi, je svého druhu hádáním z křišťálové koule. Naše vláda si proto může maximálně zaplatit průzkum veřejného mínění, a pokud se tohoto vývoje obává, pečlivě studovat příklad sjednocení Německa (ve vztahu k odchodu elity za lépe placenou prací na Západ) a příklad integrace Španělska a Portugalska do Evropské unie. Proti katastrofickému scénáři mluví fakt, že Češi jsou historicky daleko konzervativnější, co se týče stěhování do ciziny za prací, a to i ve srovnání s Poláky, Maďary a Slováky, o Turcích už ani nemluvě. Většinou také vědí, že život v západní Evropě není jednoduchý a znamená vzdát se určitého pohodlí, nejrůznějších návyků apod. Navíc přepočítávat mzdu kursem není všechno. Kupní síla koruny je velká a tisíc marek za byt u nás dosud neplatíme.

Zemědělství

Dalším rizikem možné integrace středoevropských zemí do EU je zemědělství. Přitom je třeba pečlivě rozlišovat mezi vstupem do Evropské zóny volného obchodu a do Evropské unie. Zemědělství ve všech postkomunistických zemích dokáže vyrábět daleko levněji, a může tudíž v mnoha směrech západoevropské zemědělství značně ohrozit. Proto nelze počítat, že by nás někdo (pokud by nebyly zemědělské a potravinářské výrobky zcela vyňaty z volného obchodu) přijal za členy Evropské zóny volného obchodu. Něco jiného je ale plné členství v unii, od něhož je odvislá tzv. společná zemědělská politika EU, respektive dotování zemědělství a následné udržování vysokých cen potravinářských výrobků. A tady je jádro věci: středoevropských zemědělců je nejen mnoho, ale jsou hlavně nesrovnatelně chudší než jejich západoevropští kolegové, a tudíž by po připojení spolkli velkou část dotací EU.Na druhou stranu je pravděpodobné, že o společnou zemědělskou politiku bychom mnoho nestáli ani my. Jen velmi těžko bychom se totiž asi smiřovali s tím, že ceny potravin by po našem vstupu do EU výrazně stouply. Jak již bylo řečeno: otázka zemědělství je jedna z nejobtížnějších, a proto se také v Bruselu stále častěji ozývají hlasy, že pokud se středoevropské státy stanou plnými členy EU, jejich připojení ke společné zemědělské politice by mělo být odloženo na neurčito.

Zahraniční kapitál

Pojďme však dál. Můžeme spekulovat, proč nás právě francouzský prezident straší zahraničním kapitálem - možná je to tím, že jako správný francouzský vlastenec je přesvědčen, že Američané a Němci by nejraději vykoupili celou „nejatraktivnější zemi na světě“, tedy Francii - faktem však je, že vstupem do Evropské unie skončí platnost omezení, podle něhož si u nás cizinci nemohou kupovat byty a nemovitosti. (Zatím se tato restrikce obchází dvěma způsoby: buďto zapracuje český prostředník, nebo se nemovitost koupí tzv. na firmu.) Můžeme tedy počítat s obrovskou vlnou zájmu o naše byty, vily a chalupy? Stěží. Představa, že se tisíce Němců či Francouzů rozhodnou přestěhovat do Čech, je skutečně absurdní. Skutečností však zůstává, že podobné resentimenty existovaly ve všech zemích, které se k EU již připojily nebo v nejbližší době připojí. Posledním případem jsou Rakušané, kteří se obávají, že jim bohatí Němci vykoupí jejich alpské hotely a chalupy. Skutečností přitom je, že naprostá většina Němců jezdí na dovolenou do Tunisu, Maroka, Španělska, Turecka a na Kanárské ostrovy.Jiné téma je zahraniční kapitál, který bude investován do našich podniků. Je asi vcelku jasné, že eventuální přijetí za plného člena unie by znamenalo posun v tom, jak nás vnímají zahraniční investoři. Stali bychom se daleko méně rizikovější, respektive stabilní oblastí a zahraniční kapitál by k nám přicházel v daleko větší míře než dnes. Lze očekávat, že by šlo o investice, které rozšíří naše výrobní kapacity, jinými slovy půjde o investice, které potřebujeme a které budou jedním ze základů našeho hospodářského růstu.

Měna

Vstup do EU znamená i okamžité zavedení plné konvertibility koruny. V této souvislosti se občas objevuje názor, že je třeba obávat se mocných západních investorů, kteří budou manipulovat kursem koruny, aby mohli levně skupovat české podniky za účelem jejich likvidace. Jde přirozeně o nesmyslně konspirativní teorii: vyspělý svět není monolitem s jedním směrem upřenými zájmy. Síly těch, kteří budou mít zájem na devalvaci koruny, budou vyvažovány těmi, kdo budou usilovat o její revalvaci a naopak.A na závěr snad to nejdůležitější: je jisté, že náš průmysl by se po vstupu do EU dostal pod vyšší konkurenční tlak. Řada ekonomů se proto domnívá, že plný vstup do unie by mohl znamenat určitý (opět hádáme z křištálové koule) nárůst nezaměstnanosti. Kdyby se tak stalo, bude vše záležet na naší odvaze pružně devalvovat. Kursová politika musí tedy zůstat mimo vliv „klasické politiky“. Jakékoliv ohlížení se za politickými aspekty eventuální devalvace totiž může způsobit vážné ekonomické problémy.Na závěr ještě dodejme, že k členství v Evropské unii nutně patří i sjednocení důležitých zákonů, například v ekologické, sociální a antimonopolní oblasti, s právními normami unie. Tato nesmírně důležitá záležitost však již nepatří mezi ty věci, které by nás - řečeno slovy premiéra Klause - „položily na lopatky“.