Kdyby tisíc plukovníků

Češi chtějí do NATO beze zbraní, bez vojáků a bez představy, jak dál

Od doby, kdy čeští vojáci považovali své důstojníky za vykonavatele rozkazů okupační moci, už uplynulo pět let. Svou novou tvář armáda hledá dosud. Jednotliví ministři (byli od listopadu již čtyři) postupně hovořili o profesionalizaci armády, přezbrojení, případně morální způsobilosti bývalých komunistických důstojníků, běžný občan ovšem ve „svém“ vojsku dodnes vidí přinejlepším obtížného souseda. Jen podnikatelé a města objevili možnost zisku při armádních dodávkách.Ještě loni ministr Baudyš upozorňoval veřejnost, že nejsme schopni se sami bránit. Naopak armádní činitelé se snažili vylepšit reputaci zdůrazněním „nesporného úspěchu“: vojsko zůstává loajální k demokratickému režimu. Letos se už v souvislosti s armádou hovoří především o extravagancích ministra obrany. Další senzaci způsobila zpráva o tom, jak jeden z generálů loupil ve švédském obchodním domě. Má vůbec existence armády nějaký rozumný smysl?

Kam s ní

Úkolem armády je bránit svobodu, nezávislost a územní celistvost země. Tak zní preambule, kterou začínal branný zákon československé armády za první republiky a začíná jí i dnes. Stejný názor měli také zákonodárci třeba v Německu, Belgii nebo Francii. Vojáky je podle zákona možné nasadit i v případě živelných pohrom. U nás platil do roku 1990 ještě rozkaz ministra Dzúra, že armáda může být použita proti narušovatelům veřejného pořádku.Obnovit bojeschopnost dostal jako první za úkol již na jaře 1990 generál Miroslav Vacek. Přišel s nápadem změnit armádu na profesionální sbor. Reforma se měla uskutečnit během patnácti let. První, pětiletá etapa se v zásadě omezovala na snižování stavu i výzbroje na úroveň, k níž jsme se zavázali při podpisu pařížské Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. (Počet mužstva se měl snížit z dvou set tisíc o třetinu.) Vacek se ovšem nedostal příliš daleko, protože byl po půl roce odvolán.Pak se stal ministrem Luboš Dobrovský, první civilista v této funkci od války. Ten kladl důraz na personální politiku. „V armádě je jistý počet generálů a důstojníků, kteří po listopadu prošli určitým procesem prohlédnutí a pochopení, že byli zneužíváni,“ usoudil tehdy a právě s nimi se chtěl pustit do transformace. „Jiní stejně nejsou k dispozici,“ vysvětloval kritikům. Jeho dalším krokem bylo přezbrojení. Požadoval na to od vlády 150 miliard korun (pětinásobek ročního rozpočtu na armádu), ovšem marně. Ministerstvo proto vypracovalo plán postupného přezbrojování až do roku 1997, který však nebyl nikdy použit.Na jaře 1992 vystřídal Dobrovského generál Imrich Andrejčák, který svůj jediný úkol - rozdělit armádu - splnil podle plánu do ledna 1993. Hlavním šéfem nové české armády se tehdy stal Antotnín Baudyš. Ještě letos v září předloží vládě svou vojenskou strategii. Ministr ve svém dosud nezveřejněném memorandu říká: Naše armáda by sice měla být schopna bránit se sama, v druhé fázi bychom se ale mohli spoléhat na systém evropských bezpečnostních struktur nebo NATO. Důležitým reformním krokem proto bude úsilí o další účast při mezinárodních vojenských zásazích v „citlivých oblastech“. Tato spolupráce prý zaručí mezinárodní pomoc při ochraně naší země.

Zpátky do bunkrů

Při dosud neskončené diskusi o reformě armády se stále častěji objevuje motiv „návratu k minulosti“. Všichni vojenští stratégové upozorňují, že armáda musí být svému státu „šitá na tělo“, a proto nemůžeme kopírovat armádní organizaci západních či východních zemí. Obrana přece musí počítat se zeměpisnými podmínkami. Proto bude nejsprávnější hledat příklad k transformaci české armády v období první republiky. Tehdy také na troskách rakouského vojska vznikala nová organizace.Takový směr vývoje potvrzuje nedávná iniciativa náčelníka Zpravodajské služby generálního štábu Radovana Procházky. Na základě jeho žádosti zahrnulo ministerstvo do seznamu utajovaných skutečností systém rozmístění bunkrů obranné linie české armády první republiky. (Účinnost takového opatření je ovšem pochybná - o obranném valu už vyšlo několik odborných publikací, dokumenty mají k dispozici určitě Němci i Rusové).Po skončení první světové války byla veřejnost podobně jako po listopadovém převratu velmi antimilitaristická, ozývaly se hlasy po zřízení tzv. miliční armády, známé dnes ze Švýcarska. Záměr zřídit pravidelnou armádu převážil až v roce 1919, kdy jsme za sebou měli pohraniční konflikt s Polskem a válku s Maďarskem. Autorem první koncepce byl podplukovník Kalhous, který své české vlastenectví osvědčil už za války, kdy stál v čele odbojných rakousko-uherských důstojníků a navázal spojení s Masarykem. Armáda měla mít podle něj 72 000 mužů - z toho deset tisíc důstojníků a stejný počet poddůstojníků - rozložených do čtyř sborů. Dva sbory byly pozemní, jeden dělostřelecký a letecký. Podle vojenského historika Eduarda Stehlíka navrhují stejnou strukturu sborů a podobný počet vojáků dnešní vojenští odborníci.„Důstojníci bývalé rakouské armády si stěžují, že je mužstvo nezdraví. Prý je budou zdravit, až dokáži to, co legionáři,“ napsaly o těžkostech roku 1919 Národní listy. „Platy oficírů jsou nízké, proto z armády houfně odcházejí. Mužstvo nemá dost sil na další sebeobětování a vojenskou kázeň."O rok později, když začal pomíjet všeobecný pacifismus, píší stejné noviny: "Armáda musí mít respekt obyvatel. Morálka či etika vojska se nedá posuzovat podle občanských pravidel.“ Armáda považovala za svou hlavní perspektivu úzké spojení s tehdy první mocností na kontinentě - Francií. Náčelníkem čs. generálního štábu byl proto do roku 1926 generál Pellé, i v řadě dalších vysokých funkcí sloužili francouzští důstojníci. Díky tomu jsme měli už na konci dvacátých let armádu, kterou Evropa respektovala. Její kvalitu podle Eduarda Stehlíka nezpochybňuje ani fiasko roku 1938: „Bylo to rozhodnutí politiků. Vojáci se s tím nikdy nesmířili a bojovali proti Němcům na všech frontách i v domácím odboji."První republika vybudovala armádu za deset let. I když to možná patří k utajovaným skutečnostem, polistopadový režim v tomto ohledu ještě ani nezačal. Přes verbální ujišťování o naší touze dostat se do NATO nepodniká kabinet kroky, které by tento trend potvrzovaly i na praktické rovině (pro vstup do NATO je úroveň armády zásadním kritériem). Přitom nechybí jenom obecná představa, jak dál, ale i další dvě "maličkosti“: mužstvo a zbraně.

Sekretářky s výložkami

Generál Šnejdárek, velitel jednotek československé armády ve válce s Maďarskou republikou rad, tehdy řekl jednoznačně: „Vojsko není součástí občanského světa, ale stojí vedle něj. Vojáci mají speciální poslání: bojovat, a pokud je to nutné, nechat se zabít. a to určuje výjimečnost jejich ducha. Voják má být sebevědomý, disciplinovaný a musí si být vědom maximálního souručenství všech mužů jednotky."S tímto názorem souhlasí i současný náčelník generálního štábu České armády Jiří Nekvasil. Voják je i podle jeho soudu vychováván pro boj a to jej odlišuje od běžné společnosti. O sebevědomí, disciplíně a souručenství svých mužů ale má značné pochybnosti: velitelé svou mužnost projevují pouze tím, že považují vojáky za jakousi bezduchou zelenou hmotu, se kterou si mohou dělat, co se jim zlíbí. Přitom ani vysoké vojenské školy nejsou tak dobré, aby jejich noví absolventi splňovali nároky náčelníka generálního štábu, pokud jde o "vztah k povolání či naší zemi“.Ostatně také on sám zcela nesplňuje nároky na vojenského velitele demokratického státu. I když nedávno uklidnil veřejnost, že se cítí více Čechem než Rusem, nic to nemění na skutečnosti, že vzdělání nabyl v brežněvovském Sovětském svazu. Absolvoval totiž dvě sovětské vojenské školy. Taková kvalifikace přitom není výjimečná: z osmnácti generálů v nejvyšších vojenských funkcích ukončilo své vzdělání v bývalém SSSR čtrnáct mužů. Lepší to není ani mezi plukovníky. Ministra Baudyše loni vyděsil jejich počet. Pokud by měl každý z pěti tisíců českých plukovníků velet (hodnost plukovník dříve označovala velitele pluku), potřebovali bychom desetimiliónovou armádu. Není proto divu, že jejich podstatná část plní úkoly, které mají v jiných resortech na starosti sekretářky.

Ubozí vojáci

Stejně špatné je to mezi obyčejnými vojáky. Tam převažuje pocit, že vojna je za trest. Během výcviku se toho příliš nenaučí, skutečné bojové akce se ovšem odehrávají večer „na cimrách“: vojenská policie řeší ročně na čtyři sta stížností na vydírání a šikany. Nejnovějším šlágrem v tomto oboru je tzv. sponzorování, když služebně mladší vojáci přispívají ze svého kapesného mazákům na cigarety a alkohol. Podle generála Nekvasila se šikany objevují i v západních armádách, ale v menším množství. Tuto informaci údajně šéf generálního štábu získal „z rozhovorů se svými kolegy“.Způsob jednání mazáků s nováčky je podle plukovníka Borise Neorala z ministerstva obrany nemilým dědictvím komunistického režimu. Armáda se tehdy považovala za „významný prostředek ve výchově k uvědomělému občanství“. Měla mladé muže naučit strachu z vědomí absolutní moci nadřízených a instinktivní poslušnosti. Důstojníci proto vítali různé rituály, kdy byl nováček přetrpěným bitím povyšován do mazáckého stavu. Odpovídalo to i vojenské výchově důstojníků. Při kariéře je přece nutné snést různé stupně ponížení.Řešením může být jenom častější přítomnost odpovědných důstojníků na útvarech. Ti však obvykle nemají zájem o další služby, protože jsou vojnou znechuceni. Stěžují si na neustálé překládání z místa na místo, na bezútěšné ubytovny, na velké vzdálenosti od domova. Dříve patřili důstojníci k honoraci posádkových měst, dnes tráví volno v ústraní separátních vojenských hospod.Tady se snaží ministerstvo zasáhnout. Letos nakoupilo pro důstojníky od státu 130 bytů, příští rok by jich mohlo být zhruba dvě stě. a snaží se, aby byty netvořily nová důstojnická sídliště. „K tradici naší armády nikdy nepatřily vojenské základny, kde vojáci žijí a pracují,“ říká J. Nekvasil.

Dejte nám zbraně

Podmínkou přezbrojení bylo podle bývalého ministra Dobrovského zvýšení vojenského rozpočtu. Baudyšův ekonomický náměstek Miroslav Kalousek naopak soudí, že nejdříve by se měl udělat pořádek ve vojenských účtech. „Na počátku roku 1993 byly armádní finance džunglí bez jakékoli koncepce,“ říká náměstek. „Financoval se moloch fungující ze setrvačnosti. Platila se instituce, jejíž účel nebyl zřejmý ani těm, kdo v ní pracovali."Armádní velení musí především zjistit, kolik jednotlivý sbor, jednotka či voják potřebují na účelnou existenci. To zatím ministerstvo neví. Zná sice sumu, kolik stál nákup náhradních dílů do tanků, jenže už neví, jestli náhradní díly někdo vůbec potřeboval. V armádě fungovalo ještě loni patnáct materiálních hospodářů. Každý z nich měl k dispozici určitou sumu a nakupoval. Jestli účelně nebo zbytečně, už nikdo nespočítá, nicméně hospodáři utráceli třicet procent vojenského rozpočtu.Letos stojí armáda daňové poplatníky 27 miliard korun. Polovinu z toho spolkne proviant, pohonné hmoty, služby a náhradní díly, více než třetinu vojenské platy. Na nákup nových zbraní zbývá zhruba 1,5 miliardy, což je cena tří Migů 29 nebo dvanácti tanků Leopard. Náměstku Kalouskovi se letos postupným ořezáváním zbytečných výdajů z rozpočtu podařilo změnit poměr mezi investicemi do nových zbraní a tím, co aramáda "projí“ z 1:15 na 3:7. To znamená osm miliard korun na výzbroj.

Leopardy a Migy

Podle náměstka by se měla i armáda při svých obchodních aktivitách začít chovat ekonomicky. Tedy nakupovat či modernizovat při co nejmenších nákladech co nejlepší zbraně. Přitom je nutné srovnávat náklady a bojový účinek. K tomu ministerstvo stanovilo desetibodovou škálu. Například Mig 29 má nejvyšší možný účinek ohodnocený deseti body a náklady ohodnocené také deseti body, vychází poměr jedna. Mig 21 má účinek šest, náklady na jeho modernizaci dvě, vychází poměr tři. Pro armádu je tedy výhodnější modernizovat Mig 21 než nakupovat nebo provozovat o patnáct let novější Mig 29. Podobné je to i s tankem T 72. I když budou jeho vlastnosti o něco horší než například Leopardu, náklady na modernizaci jednoho T 72 jsou přibližně šestkrát nižší. a pak je tu ještě jedna věc: armáda má neuvěřitelné zásoby munice (daly by se z nich prý stavět přehrady) a musí staré zbraně udržovat v provozu, případně je modernizovat tak, aby munici vyráběnou pro Varšavský pakt vystřílely.

Český obchod se zbraněmi

Letos armáda zaplatila 300 miliónů korun za nové spojovací sítě. Investici napadl předseda hospodářského výboru Parlamentu Vladimír Budínský. Německé vysílačky firmy Rhode a Schwartz jsou totiž dvakrát větší a těžší než konkurenční americký výrobek Harris. Jsou určeny především pro loďstvo a do vojenských nákladních aut nebo obrněných vozů se nedají namontovat. Zahřívají se 4–10 minut. „To už může být po válce,“ konstatuje ing. Budínský. Ministr Baudyš se brání, že o nákupu německých vysílaček rozhodlo vysokým poměrem hlasů (9:2) výběrové řízení armádních odborníků. S některými výhradami poslance Budínského ovšem souhlasí: „Vysílačky obou firem byly podle odborníků na zhruba stejné technické úrovni.“ Náměstek Kalousek dodává, že rozhodnutí odborníků ověřovala ještě další komise. „Hlavním důvodem vítězství německé firmy bylo, že asi 40 % komponentů vysílačky bude schopna vyrábět v licenci firma Mesit Uherské Hradiště, kdežto Harris by se pouze dovážel,“ vysvětluje.Nicméně kontrakt s firmou Schwartz a Rhode je jen zlomkem toho, co bude muset armáda investovat v následujících deseti letech a jaký byznys to dodavatelským firmám přinese.

Modernizace T 72

Armáda bude v následujících letech modernizovat několik zbraní: především tank T 72 a stíhací letoun Mig 21, kromě toho chce do roku 2005 nakoupit sedmdesát dva letadel L-159 od českého výrobce Aero Vodochody.Boj o dodávky se rozjíždí už dnes. Začala to firma RDP Group, která se chtěla stát dodavatelem modernizovaných T 72. Armáda s touto firmou ale jednat nechce. „RDP Group nezastupuje zájmy České republiky,“ říká náměstek Kalousek. Je to prý „malá servisní firma“, která sice pracuje pro některé české zbrojovky, hlavně však zastupuje francouzskou firmu SOFMA, proslulou prodejem tanků na Blízký východ. Poté, co musela (rozhodnutím francouzské vlády) arabské trhy opustit, snaží se tam dostat znovu pomocí RDP Group. Ministerstvo si místo toho vyhlédlo za hlavního partnera při modernizaci T 72 Vojenský opravárenský podnik v Novém Jičíně, počítá rovněž spíše s izraelskou pomocí. V tomto smyslu vedlo několik jednání s tamními firmami a s premiérem Rabinem. Například na modernizaci optiky by spolupracovala izraelská firma ELOP s přerovskou Meoptou. Pro Meoptu by to znamenalo přístup ke špičkové optice, využívané i v lékařství.

Elektronika pro L-159

Případ letadel z Aera Vodochody se stal největším skandálem poslední doby. Aero vyrábí L-159 v základním provedení. Ke konkurenceschopnosti na světových trzích je však nutné stihačky vybavit špičkovou elektronikou a zbraněmi. O to bojují dvě firmy: izraelská Elbit a americká Rockwell International. Obě mají samozřejmě zájem stát se v budoucnu nejen dodavateli vybavení, ale především hlavními prodejci letadel na světových trzích. Zdálo se, že zvítězí Elbit, protože letos prodal třicet dva letounů L-159 do Thajska. Od Aera je koupil za 1,2 miliónu dolarů za kus, vybavil je elektronikou zhruba za 1,3 miliónu a prodal za 4,8 miliónu. Jenže podle techniků Aera je vhodnější vybavení firmy Rockwell a tuto firmu preferuje i ministerstvo obrany. Podle náměstka Kalouska jde nejen o lepší vlastnosti americké technologie, ale především o rozdíl trhu, který jsou obě firmy schopny pokrýt. Zatímco u Elbitu jde o země typu Thajska, Indie apod., Rockwell je hlavním integrátorem leteckého trhu v anglicky mluvících zemích. O sedmdesát L-159 mají zájem například Australané a ti nakupují pouze přes Rockwell. Ministerstvo obrany hraje v tomto případě klíčovou roli: světový trh se zařídí podle toho, jaké stroje bude kupovat český stát. Proto nedávný skandál o uplacení náměstka Kalouska při jeho služební cestě v Izraeli. Případ prošetřují jak česká, tak izraelská policie. Ve hře je prý více: firma Elbit „investovala“ nepřímo do získání zakázek 48 miliónu dolarů. Existují prý důkazy, že se část těchto peněz objevila na zahraničních kontech českých manažerů, politiků a novinářů. I tímto podezřením se prý zabývá policie.