Na cestě k trvalému blahobytu

Protiromské nálady nacházejí svůj výraz i ve slušných médiích

Jistě i letní sezóna přispěla k tomu, že oblíbeným tématem médií se stali Romové. Nápadný je ovšem posun v prezentaci romské problematiky. V prvních letech po převratu alespoň ve slušném tisku platily zábrany vůči „objektivnímu“ a „vyváženému“ pohledu na Romy a projevovala se větší citlivost na fyzické násilí vůči nim. Rovněž naši politici aspoň čas od času veřejně varovali před protiromskou nevraživostí. Od té doby - jak ukazují výzkumy veřejného mínění - tato nevraživost stoupá. Ještě nebezpečnější je ovšem skutečnost, že tomuto přirozenému lidovému rasismu, který často vyvěrá z konkrétních zkušeností, vycházejí vstříc názory a pohledy, které obíhají ve veřejné sféře. Čím dál více jsme svědky, jak se prolamuje to, co bylo ještě před nedávnem tabuizováno. Lidé mající společenskou odpovědnost, zejména politici a novináři, nenápadným způsobem legitimizují projevy otevřeného či latentního rasismu, relativizují je či jim vyjadřují porozumění.

Gumová legrace

Pro příklady nemusíme chodit daleko - letošní léto jich poskytuje vskutku dostatek. Začněme třeba legrací. Před nedávnem odvysílala veřejnoprávní televize politický humor pod názvem Hlavouni. Komično bylo založeno na tom, že gumové figuríny - napodobeniny pánů Rumla, Gotta a moderátora Černého - diskutovaly o veselých příhodách při premiéře Cikánského barona. Stačí uvést jen jeden příklad z této náramné švandy: gumový Karel Gott legračně rozpráví, že po představení Cikánského barona se před divadlem sešly tisíce Romů, neboť si myslely, že se bude korunovat romský král, a jeho dcerám se podařilo jen taktak vyváznout bez znásilnění. V reakcích na tento pořad se sice objevilo, že humor se zrovna dvakrát nepovedl, nicméně nikoho neznepokojilo, jak to, že se ve veřejnoprávní televizi můžeme setkat s něčím, co bychom očekávali spíše v hospodě. Televizní „humor“ s rasistickým podtextem vzhledem k celkové atmosféře u nás skutečně není legrace. Mnozí ho ovšem právě proto považují za neškodný: vždyť přece denně slyšíme a čteme o tom, jak se Romům líbí náš bezpracný sociální ráj, a to, že mají chuť na naše bílé ženy, se asi rozumí samo sebou.

Pohnutky jsou v pořádku

Letní vedra přinesla nový hit. Vedle skutečnosti, že do některých restaurací nepouštějí jejich majitelé Romy, se rozmohly i zákazy vstupu na koupaliště. Neochota, ať už místních samospráv či státních orgánů, pálit si prsty s těmito případy je zřejmá. Je s podivem, že dotyčným živnostníkům zatím veřejně nenabídl odměnu Miroslav Sládek. Zato list, který se počítá mezi slušné, Mladá fronta Dnes, vyjádřil s jejich počínám značnou dávku porozumění. V komentáři s příznačným názvem Tentokrát nejde o rasismus, reprezentujícím stanovisko listu, napsal minulý pátek Petr Nováček, že v těchto případech „zdání rasistických pohnutek klame“. Živnostníkům jde prý jen o kšeft, neboť romští výtržníci odpuzují ostatní zákazníky, a případné zakročení úřadů je zdlouhavé a neúčinné. Nováček sice odsuzuje tabulky s nápisem Romům vstup zakázán, nicméně důležitý je úhel pohledu. Každý rasistický názor a projev totiž můžeme vysvětlit nerasistickými pohnutkami. Vždyť třeba lidé, kteří tvrdí, že by se Romové měli odvést někam hodně daleko, s nimi bydlí v jednom domě nebo v jedné ulici, a nejde jim o kšeft, ale o možnost se v noci vyspat, nebo dokonce o život. Rasismus nelze zlehčovat poukazem na pohnutky - lze se mu jedině bránit tím, že slušná společnost zkrátka nepustí ke slovu žádné smýšlení, které své zobecňující soudy váže k barvě pleti, a že jeho konkrétní projevy bude potlačovat.

Jak se stát občanem cizího státu

Mohlo by se zdát, že rozruch okolo bazénů je uměle nafouknut tím, že novináři v létě nemají o čem psát. Účinek této kauzy je ovšem znásoben tím, v jakých dalších kontextech se romská problematika prezentuje. Stále častěji se o nich totiž hovoří jako o cizincích nebo o slovenských občanech. Politické nuly, jako je třeba Jan Kryčer se svojí Českomoravskou stranou středu, vybízejí vládu, aby neprodleně řešila živelnou migraci slovenských Romů, jejímž jediným motivem je prý vyšší sociální zabezpečení. Politici tohoto formátu počítají s tím, že tento postoj nalezne úrodnou půdu: průměrný Čech totiž pozná Roma bezpečně, ale nepozná už, jestli se narodil v Česku či na Slovensku, ani to, zda sem přišel až po rozdělení federace. A stejně jako Kryčer bude náchylný si myslet, že Romové jsou tu vlastně jen proto, že jim tečou štědré sociální podpory. Kryčerově straně ovšem její postoj stěží pomůže, neboť ji nikdo nebere vážně.Problém, kdo z Romů patří mezi „cizince“ a kdo nikoliv, je ale skutečný, a zdaleka se netýká jenom těch, co údajně přijíždějí do České republiky kvůli rozhazovačné státní ruce. Nikdo neprokázal, jak velká je tato migrace, ani zda vůbec existuje. Velká část našich Romů se stala neobčany ze dne na den, aniž by o tom měla sebemenší tušení. Zákon o českém občanství s platností od 1. 1. 1993 totiž určil občanství podle místa narození. Ten, kdo se narodil na Slovensku, a byl tedy zapsán ve slovenských matrikách, „se stal“ slovenským občanem. Podle kvalifikovaných odhadů jen o něco více než třetina z dvousettisícové romské populace u nás se narodila v Česku. Ostatní se narodili na Slovensku a přišli sem buď v prvních letech po druhé světové válce, nebo na základě státněstranických opatření v pozdějších desetiletích. Všichni tito lidé, aby se mohli stát českými občany, museli nejprve požádat o „vyvázání ze státního svazku Slovenské republiky“, což není vůbec snadná operace. I kdyby všichni Romové - „slovenští občané“ - tak učinili a překonali byrokratické průtahy, mnozí z nich budou mít a mají smůlu. Pro udělení občanství totiž zákon stanoví podmínku pětileté beztrestnosti, což většina romských mužů nesplňuje. Tato elegantní byrokratická diskriminace udělala přes noc z desetitisíců Romů slovenské občany, kteří sice žádné slovenské doklady nemají, ale ty československé jim přestávají platit. Aby vůbec mohli v českém „sociálním ráji“ existovat, musejí podstoupit další byrokratickou proceduru - žádat o povolení k trvalému pobytu (ačkoliv tu žijí třeba deset, dvacet či čtyřicet let). Kdo podobnou situaci nezažil, asi stěží si dovede představit, co tito lidé prožívají, jakou existenční nejistotu a strach pociťují.

Vládě chybí potřebná statečnost

Někteří čeští žurnalisté ve slušných novinách ovšem vědí svoje. Vrchol sprostoty a demagogie v tomto smyslu představuje komentář Martina Schmarze v Mladé frontě Dnes ze 6. srpna pod názvem Občanství jako vstupenka do sociálního ráje. Nejprve osvětlí problematiku tím, že hovoří o „náporu kočovných obyvatel, kteří se do českých zemí stěhují za vidinou lepšího sociálního zabezpečení“. Zapomněl ovšem dodat, že se k nám tito kočovníci takto stěhují už od konce války, poté, co od nás během protektorátu za vydatné pomoci Němců i našich úřadů „odkočovali“ do nenávratna. Bez dalšího rozlišování tvrdí, že „české občanství je pro mnohé Romy klíčem otevírajícím dveře sociálního ráje“. Ale nejen to - podvodné jednání karvinské úřednice, která za úplatu vydávala falešná osvědčení o občanství, je pro něho varováním, „kam až jsou slovenští Romové v honbě za státní podporou připraveni zajít“. Naše úřady si ale „ulehčují vlastní život na úkor kapes daňových poplatníků“. Místo „koncepčního řešení“ se státní správa „tváří v tvář tisícům odhodlaných Romů dle socialistického zvyku uchyluje k zbabělému uplácení“. Podle Schmarze by česká vláda měla být statečná a „neměla by se obávat říci takovým lidem své jasné ne“. Zapomněl ovšem jednu maličkost - poradit, kam bychom měli tyto „cizince“ vyvézt.Nepřipustit rasismus je kulturní imperativ, nic víc a nic míň. Jeho důvodem nejsou romantické představy o Romech či nějaké zvláštní sympatie k nim. Nejsou jím - v první řadě - ani moderní ideály o zásadní rovnosti lidí, ale především moderní zkušenosti s holocaustem. Přesvědčení, že jistá „koncepční řešení“ a i jen jejich náznaky jsou vyloučeny z diskuse i společenské praxe, nutně patří k integritě společnosti, která se chce považovat za slušnou a kulturní. Toto přesvědčení je také jedinou překážkou tomu, aby se ona přirozená, z původně nerasistických pohnutek vyrůstající zášť nerozvinula v nezvratnou logiku nevratných konců.