Nevlastní válka

Před osmdesáti lety odjížděli naši dědové bojovat za císaře pána

První světová válka má v Česku divný zvuk. Přinesla nám sice samostatnost, ale jinak jako by se nás Čechů příliš netýkala. Nikoho ani nenapadne se pozastavit, že žádný státní činitel u příležitosti 80. výročí jejího vypuknutí nepronese projev, že se nekladou žádné věnce. Nikdo neoslavuje a nikdo také netruchlí. Přesto nám dodneška zbylo po této válce cosi velmi viditelného - pomníky padlým uprostřed českých návsí a náměstí, pomníky hustě popsané jmény těch, jejichž hroby zůstaly zapomenuty v daleké cizině. Ovšem už v době, kdy byly vztyčovány, měli lidé problémy s tím, jak uchopit smysl těchto obětí. V nápisech tehdy nemohlo stát „Padli za vlast“ nebo „Našim statečným synům“. A tak se můžeme setkat se střízlivým „Obětem světové války“ i velmi sporným „Obětem boje za svobodu“. Už tehdejší rozpaky naznačily, že tito mrtví, stejně jako naše účast ve válce, nebudou mít své místo v národní paměti, ale právě jen na mramorových sloupech.Nebýt těchto pomníků, nemohli bychom si dnes snad už ani uvědomit, že v první světové válce měli Češi největší přímé vojenské ztráty v dějinách vůbec. V rakousko-uherské armádě bojovalo na 700 000 etnických Čechů, a z nich 110 až 150 tisíc nalezlo v c. k. uniformách smrt. Těch, co skutečně padli v boji za národní svobodu, tedy legionářů, bylo více než stokrát méně. Například v nejslavnější bitvě u Bachmače, kde mimo jiné bojovali Češi proti Čechům, padlo 180 legionářů, v nejznámějším boji italských legií u Doss Alta jedenáct.

Proměna pohledu

28. říjen 1918 znamenal nejen vznik Československa, ale zároveň v obecném povědomí hluboce proměnil vnímání a hodnocení naší minulosti, respektive toho, co spadá pod pojem „vlastní“ a „cizí“. Vulgárním výrazem této proměny se stala věta „Tři sta let jsme trpěli“. V rámci tohoto vnímání se pochopitelně některé historické děje a vztahy zanořily a jiné naopak zvýznamnily. Pokud jde o světovou válku, vytvořila se jednoduchá rovnice: válka plus „my“ rovná se legie a odboj; konečný výsledek: naše samostatnost. Tato rovnice je pravdivá právě jen z hlediska onoho konečného výsledku.Nikoho tehdy nemohlo napadnout - a dnes se nad tím sotvakdo může pozastavit - že u nás nevznikly žádné veteránské organizace či spolky z bývalých vojáků c. k. armády, ačkoliv z čistě lidského hlediska by to bylo přirozené. Vždyť je spojoval několikaletý společný osud, roky strávené v zákopech a na bojištích, frontová přátelství i utrpení. Posvátnými se samozřejmě stali legionáři. Existovala - a nedávno byla obnovena - vlivná Československá obec legionářská, vycházely desítky legionářských románů, pamětí a pod. Pokud se hovořilo o našich vojácích v rakousko-uherské armádě, tak jen o jejich protirakouském smýšlení, dezercích, vzpourách a přechodech k Rusům. Mozaika do sebe zkrátka musela zapadat, i když se kvůli tomu musely vytvořit - spíše nevědomky - různé legendy.

Švejkovo dědictví

Vedle vyzdvižení legionářů ještě jedna věc hluboce ovlivnila české vědomí, pokud jde o naši účast ve válce: slavná kniha Osudy dobrého vojáka Švejka. Zná ji snad každý příslušník tohoto národa, a mnohým se stala víc než literaturou, totiž znázorněním archetypu „český voják v c. k. armádě“. Nejde ani tak o to, že to tenkrát zas až tak velká legrace nebyla. Švejkovský prototyp českého c. k. vojína vyhovoval jak pohledu prvorepublikových demokratů, tak komunistů. Haškův román v nejobecnější rovině postihl cosi z české schopnosti přizpůsobit se a přežít. Podstatné ovšem je, že hypotéza švejkovství našich vojáků není pravdivá. Stačí se seznámit (i když to vůbec není snadná záležitost) s korespondencí, válečnými zápisky, vzpomínkami těchto lidí a koneckonců i s objektivními fakty: Švejka mezi nimi zkrátka nenalezneme. Švejův geniální autor uložil do knihy svou specifickou zkušenost danou mimo jiné i jeho osobními dispozicemi. Byl to člověk neschopný normálního odpovědného života, člověk neschopný věrnosti k nikomu a k ničemu. Člověk, který se dokázal na čas vzchopit jen jako zarytý bolševik.Zvláštní poměr českého vědomí k první světové válce se u nás projevuje i v odborné knižní produkci. Zatímco za první republiky vycházela četná legionářská literatura, ale i podrobné dějiny světové války, po roce 1945 vyšly o válce jen dvě monografie, jedna kvalitní z roku 1968 a druhá normalizační z roku 1984, kterou lze charakterizovat jen jako „myšlenky“ V. I. Lenina o imperialistické válce. Jak se zdá, i její 80. výročí proběhlo bez zájmu historiků a nakladatelů. Nejenže nevyšla žádná monografie, ale i renomovaný historický časopis Dějiny a současnost jí ve svém červencovém a srpnovém čísle věnoval půl strany. A to nemluvě o tom, že se nikdo nepokusil vydat výbor z korespondence, deníků či jiných dokumentů našich vojáků (jsou uloženy v muzeích či soukromém držení) nebo zpracovat vojenské osudy českých pluků. Je charakteristické, že jsme si letos mohli přečíst alespoň o historii posledních pěti let mocnářství - z pera francouzského autora.

Válečnické tradice

Pokud jde o vojenské tradice, české vědomí registruje v našich novějších dějinách jen statečné Moravany na Bílé hoře, a pak až legie. To, co bylo mezi tím, chápe jen jako cizí rakouské tradice, na nichž Češi nebyli zainteresováni. Přitom z literatury a dobových pramenů je zřejmé, že tomu tak nebylo. Například napoleonské války, které se počátkem 19. století odehrávaly i na našem území, byly českým obyvatelstvem vnímány jinak, ba dokonce významně přispěly k růstu národního a historického vědomí. Češi tenkrát vstupovaly do dobrovolnických legií - kromě jiných tak učinil i Josef Dobrovský, jedna z nejvýznamnějších postav národního obrození. Obdobně v roce 1866 panovalo před prusko-rakouskou válkou v českých městech velké militaristické a vlastenecké nadšení. Čeští vojáci se pak při obraně země vyznamenali mimořádnou statečností. Charakteristické je rovněž to, že naši političtí vůdci jednoznačně odmítli koketovat s pruskou nabídkou české samostatnosti. Je samozřejmé, že vojenské tradice udržovaly také četné veteránské spolky.V posledních desetiletích před první světovou válkou se ovšem situace u nás změnila. Především se prohloubila společenská a politická propast mezi českým a německým etnikem. Lidé byli zasaženi moderními idejemi a hnutími, jako je socialismus, nacionalismus, anarchismus či vágní panslavismus. O nějakém nadšení pro válku se u nás nedalo mluvit.

Mezi věrností a zradou

Už první zkušenost, kterou učinili mobilizovaní vojáci na konci července a v srpnu 1914, byla výmluvná. Zatímco v českých městech se s vojáky loučily plačící davy plné obav, v německých městech Čech a Rakouska je vítaly ovace a povznesená nálada. Zatímco Čechům byly rozjařenost a hlučné seběvědomí německých branců protivné, Němci od počátku pohlíželi na Čechy, očekávající s nejistotu budoucnost, podezíravě. Vzájemná nevraživost a nedůvěra se ovšem silněji projevovaly z německé strany - třeba v tom, že němečtí důstojníci měli tendenci za vojenskými neúspěchy vidět českou nespolehlivost a zrádné úmysly.Naši vojáci bojovali proti Srbsku, Rusku a Itálii. Většinou si z domova odnášeli neurčité sympatie vůči „slovanským bratrům“. Situace byla ovšem složitější. Například v konfrontaci se Srby vzbuzovala jejich odpor srbská krutost vůči zajatcům či nemilosrdné zabíjení vlastních vojáků, kteří navzdory rozkazu ustupovali před nepřítelem. V učebnicích dějepisu se můžeme dočíst o hromadných přechodech českých vojáků k Rusům, o dezercích a vzpourách, o vyhýbání se boji. Proti tomu ovšem svědčí nejen množství padlých, ale i fakt, že procento zajatých Čechů bylo jen o málo větší než procento zajatých Němců. Je pravda, že Češi častěji než Němci volili mezi smrtí po beznadějném boji a zajetím druhou možnost. Pro případ ruského zajetí si ostatně mnozí na frontu brali sokolské legitimace, v domnění, že jim pomohou. Nicméně uvědomělé hromadné přechody k nepříteli patří do říše legend.To, co se dnes jeví jako jasné a správné, zdaleko nemohlo být jasné našim vojákům na frontě. Neměli k dispozici dějinný nadhled či šablonu, podle níž by poznali, kde je pravda. Každý sám se musel rozhodovat mezi věrností a zradou - nejen abstraktní věrností k panovníkovi a Rakousko-Uhersku, ale i k druhům ve zbrani, k těm, s nimiž je pojila elementární lidská odpovědnost a solidarita. Na tom nic nemění ani to, že po válce bylo všem jasné, že Rakousko bylo hydrou, která nás po staletí sužovala, koncentrátem všeho zla. Výstižný je v tomto ohledu případ známého českého malíře Bohumila Kubišty. Z existenčních důvodů vstoupil do armády už v roce 1913 a za války sloužil jako dělostřelecký důstojník v přístavní pevnosti v Pulje. Byl osobně hrdý na to, že se mu podařilo potopit francouzskou ponorku. Po celou válku byl vůči Rakousko-Uhersku loajální, nicméně 28. října, kdy byl v Praze na vojenské dovolené, se v ulicích nadšeně účastnil převratu. Nešlo o převlékání kabátů, ale o proměnu postoje, který byl u Kubišty i tisíců dalších dán jak osobní zkušeností, tak objektivní politickou a společenskou situací.V každé válce a v každé armádě jsou dezertéři - umírat se většinou nikomu nechce. V případě rakousko-uherské armády vstoupila tato skutečnost do školních učebnic a našeho povědomí. V učebnicích už ale nenalezneme jiná fakta tohoto druhu. Ani našim hochům na druhé straně se totiž nechtělo vždy umírat. Napříkad v už jmenované bitvě u Bachmače odmítla část československé brigády nastoupit do útoku. U naší legionářské divize v Itálii se zase před jejím nasazením do bojů začaly množit dezerce do té míry, že osm chycených vojáků muselo být popraveno.

Zákopová jatka

Naši vojáci tvořili pouhý zlomek všech bojujících armád. Tak jako jsme zapomněli na ně, zapomínáme často i na to, co světová válka „přinesla“ světu. Především znamenala obrovský civilizační šok. Použije-li se slovo jatka ve spojení s nějakou válkou, může jít o poněkud expresivní klišé. Charakter první světové války ovšem vystihuje přesně. Poprvé v dějinách totiž přišel ke slovu fenomém zákopové války: Stovky kilometrů dlouhá, nepřetržitá frontová linie od sebe odděluje miliónové armády zakopané v zemi. Při ofenzívách běží muži proti kulometům, dělům a nepřátelským bodákům. Tímto způsobem zahynulo například během tříměsíční bitvy na Sommě v roce 1916 milión tři sta tisíc mužů, přičemž se frontová linie na některých místech posunula maximálně o deset kilometrů, aniž by to mělo jakýkoliv strategický význam. Vývoj a masové nasazení moderní techniky - lehké a těžké kulomety, minomety, přesná a účinná děla - způsobily, že obrana byla téměř nezdolná. Lidský materiál jako prostředek útoku byl pro tyto zbraně skutečně jen potravou.Tato válka uvedla do světových dějin rovněž mimořádně barbarské způsoby válčení a to, co bude později označeno jako zločiny proti lidskosti: používání plynu, neomezená ponorková válka, tj. potápění všech obchodních a cestovních lodí bez výstrahy, letecké bombardování civilních měst, využití okupovaného obyvatelstva jako otrocké pracovní síly.Ještě jednu věc naznačila tato válka: v klasickém slova smyslu v Evropě nelze žádnou válku vyhrát, to znamená natrvalo nějakou zemi anektovat nebo si ji dlouhodobě mocensky podmanit. Ani deset miliónů mrtvých na bojištích a další milióny z řad civilního obyvatelstva na Balkáně a v Rusku, které podlehly hladomoru a epidemiím, nezabránily, aby se lidé o dvacet let později nepokusili o totéž. Bohužel bylo v logice věci, že Němci tentokrát „pochopili“, že vyhrát lze jen totálně, to znamená včetně vyvraždění, vysídlení, poněmčení nebo zotročení obyvatelstva okupovaných zemí. Stejně tak ovšem bylo v logice věci, že vystřízlivět z tohoto „pochopení“ mohli jen totální porážkou. Svět za to zaplatil padesáti milióny obětí.