Kde hledat ztracenou identitu

Diskuse o českém zájmu a Evropské unii by měla začít už nyní

Tipuji, že tak za dva roky bude tato země připravena změnit heslo `návrat do Evropy` v diskusi o tom, co všechno znamená vstup do určité instituce, řekl v nedávném rozhovoru pro Respekt Václav Klaus. Pravda, dnes hýbou českou společností jiná, řekněme přízemnější témata. Ani pro Evropskou unii (EU), která se právě chystá rozšířit na „šestnáctku“, teď nepředstavujeme prioritu. Za dva roky tomu bude trochu jinak: proběhne zásadní konference o institucionální reformě EU a my bychom měli získat poněkud konkrétnější představu o podmínkách vstupu. Ale právě tou dobou se u nás budou blížit parlamentní volby a předvolební kampaň neskýtá zrovna ideální klima pro klidnou a věcnou diskusi. I proto by bylo užitečné o věci hovořit už nyní: Potřebujeme vůbec být v EU? Proč? Na jaké vnější a vnitřní překážky můžeme narazit? Jaká rizika či nevýhody nám členství může přinést?

Svět se mění před očima

Už dnes lze odhadnout, že za dva roky budou mít pro nás otázky spojené se zahraniční politikou mnohem větší význam než dosud. Volby `90 byly zcela jednoznačné, ale především symbolické: lidé řekli „ne“ komunismu a právě tak - s opačným znaménkem - vyzněl i slogan „zpět do Evropy“. Nad volbami `92 se vznášel stín nadcházejícího dělení státu, ale přesto: čeští voliči vyřkli své „ano“ sametové transformaci, aniž by se příliš starali, co se děje za humny. Ostatně proč také? Těsně po rozpadu Sovětského svazu klesly ruské ambice téměř na nulu, válka v Bosně a Hercegovině se mnohým jevila jako místní etnický konflikt a v Itálii spokojeně vládli křesťanští demokraté, abychom zůstali jen u Evropy.Volby `96 proběhnou ve zcela odlišné atmosféře. Rusko se napřimuje už nyní a nikdo nedokáže odhadnout, jak se jeho vliv projeví za pár let. Západní Evropa se mění před očima, Spojené státy jí nechávají čím dál větší volnost a soustřeďují se na vlastní problémy, respektive na oblast Pacifiku. Asie - při vědomí své hospodářské síly - se probouzí k nebývalému sebevědomí. Z těchto skutečností nevyplývá válečné ohrožení naší země, jak by snad vyvodil zarytý pesimista. Nelze však vyloučit scénář, který by mohl vést k poněkud orwellovskému světu několika velkých a poměrně uzavřených bloků. Ti, co by zůstali venku, by více či méně „zmizeli z dějin“.

Pro a proti šedé zóny

Co by pro nás v praxi znamenalo setrvat v šedé zóně mezi Evropskou unií a Ruskem? Pro někoho více kladů, pro jiného záporů, podle gusta. Možná definitivně bychom smetli se stolu otázku dialogu se sudetskými Němci, kterou nám pravidelně připomínají i bonnští politici. Zabránili bychom výkupu nemovitostí cizinci. Sami bychom rozhodovali o výši minimální mzdy i o tom, jak velká jablka lze sklízet a prodávat, kolik krav smíme ustájit v jednom kravíně či odkud můžeme dovážet banány. Na druhou stranu bychom zůstali - asi více než dosud - přístupní vnějším rizikům a civilizačním hrozbám: přílivu ilegálních migrantů, organizovanému zločinu, špinavým penězům a podobně. Naši občané, chtiví práce na Západě, by se museli nadále podřizovat přísným kvótám. Západní trhy nám sice otevřela asociační smlouva s EU, ale Brusel si kdykoliv může najít argumenty, které nám dveře opět přivřou: ne nadarmo se hovoří o sociálním či ekologickém dumpingu a o příslušných mezinárodních standardech.Tyto argumenty nejsou nové ani originální. Nový je jen fakt, že se s nimi nejspíše setkáme v příští volební kampani, že politici je budou muset srozumitelně a přesvědčivě vysvětlit voličům. Téma Evropská unie volby pochopitelně nerozhodne, ale jistě nezůstane doménou specialistů. Slogan „návrat do Evropy“ nahradí citlivá otázka národní identity.

Zlaté české ruce

„Za základní dnes považuji znovunalezení naší poztrácené národní identity a její okamžité neztracení vstupem do Evropy,“ charakterizoval Václav Klaus ve zmíněném rozhovoru český zájem. Tady jsme u kořene věci. Je možné nalézt národní identitu dříve, než zahrozí její rozpuštění v EU? A kde ji vlastně hledat? V historii? V národním vymezení? V demokratických tradicích? V úspěchu „zlatých českých rukou“? Právě v tomto bodě se nejvíce lišíme od euroskeptických (či eurorealistických) vzorů z Velké Británie či Skandinávie. Britové - tři sta let po poslední občanské válce a s vědomím, že ostrovní demokracii neohrozily ani dvě války světové - nemusí identitu hledat. Je pro ně stejně imanentní jako tradiční britský trávník: nežádá si nic více a nic méně než vhodné klima a staletí pečlivé kultivace. Proto britští občané přesně vědí, co znamená ztráta identity, i když to třeba nedokáží jasně definovat.Nás čeká obtížnější úkol: vypěstovat britský trávník za dva roky, navíc ve skleníku. Kdybychom se měli vracet do historie, na českou státnost bychom narazili až v sedmnáctém století. Z národnostního hlediska tu zeje ještě delší propast: etnicky homogenní zemí jsme se stali - po osmi stech letech - až po druhé světové válce (rozhodnutím spojenců, jak rádi zdůrazňujeme). A co se týče obrany vlastní demokracie, každému se vybaví pochmurná data 1938, 1948 a 1968. Ještě že zbývají „zlaté české ruce“, neznehodnocené ani protektorátem, ani padesátými léty, ani normalizací. Cynik by mohl říci asi toto: česká identita spočívá ve spoléhání se na řešení zvenčí a ve schopnosti přežít nepřízeň doby.

Napospas vlastní slabosti

Nejistotu ve věci vlastní identity dobře ilustrovala debata kolem návštěvy Augusta Pinocheta - hlavně argumenty, že síla demokracie spočívá v její slabosti a že demokrat nikdy nestřílí první. V zemích, které se v ohrožení spoléhaly na vlastní sílu, které často tahaly kaštany z ohně za jiné a přitom si demokracii uchovaly, by taková diskuse cílená do vlastních řad ztrácela smysl. U nás ovšem dokládá potřebu zajištění zvenčí. Potíž je v tom, že bezpečí nám pětačtyřicet let garantoval Sovětský svaz. Jak si je ale zajistit bez poručenství Moskvy? Každý český volič si musí sám zvážit: Cítil by se lépe a bezpečněji v demokratické, byť trochu svazující Evropě s jen symbolickými hranicemi? Nebo snad ve zcela suverénním státě, který je však vydán napospas vnějším vlivům i slabosti vlastní demokracie?Národní identitu v podstatě nelze najít, naordinovat či naočkovat - a už vůbec ne v konkrétní lhůtě. To je možné pouze v etnokraciích typu Miloševičova Srbska. Proto nejde ani tak o to, zda Evropa může naši identitu skutečně ohrozit, ale spíše o otázku, co pod tímto ohrožením chápe volič. Není to jednoznačné: Evropská „sociální charta“ by mu sice hmotně přilepšila, ale zvýšila by pravděpodobnost, že přijde o práci. Podobně, jako chleba o dvou kůrkách, by účinkovaly i jiné evropské normy: ekologické či o bezpečnosti práce. Je sporné, zda Češi - po vzoru Britů - vnímají volnou soutěž jako část své identity. Zcela nesporně ale za ni považují národnostní homogenitu své země. Proto by bylo nanejvýš s podivem, kdyby v příští volební kampani levice nevyrukovala s německým trumfem. Argument volného pohybu osob, kapitálu a služeb v EU - tedy výprodej země cizincům - však představuje nejsilnější zbraň české euroskepse, a tak nelze vyloučit překvapení.

Příliš karteziánská stabilita

Kromě zmíněných vnitřních překážek se na „cestě do Evropy“ objevují i vnější bariéry. Vedle nejrůznějších zájmů konkrétních zemí k nim může patřit i zatím poslední západní iniciativa - konference o „Paktu stability v Evropě“, jehož duchovním otcem je francouzský premiér Balladur. „Tuto konferenci připravili byrokraté naplnění nepochybně dobrými úmysly, ale příliš karteziánští svým duchem,“ prohlásil v rozhovoru pro Le Figaro Karel Schwarzenberg. Dobré úmysly spočívaly ve snaze narýsovat novou „jaltskou čáru“ co možná nejdál na východě, ale přišly nazmar tím, že hranice byla narýsována předem: přijatý dokument striktně určuje, kterých zemí se týká (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko). Přesným protipólem je anglosaské „Partnerství pro mír“: NATO je nabídlo širokému okruhu států a záleží na vůli každého z nich, k jakému výsledku se propracuje.Balladurův pakt je naproti tomu hrou s uzavřeným koncem: vědci si vymysleli schéma, jak se k problému postavit, a do tohoto schématu zařadili státy. (I tady však přišly ke slovu zájmy, a tak v seznamu schází například Slovinsko - podle informací z Černínského paláce na popud Itálie.) Tento přístup přináší zádrhele: vyvolává potřebu všechno „řešit“ a přitom se i z běžných záležitostí mohou stát problémy. Pakt předvídá také nástroje: kulaté stoly (středoevropský a baltský), u nichž mají dotyčné země rokovat. Avšak jednání se může zúčastnit jakýkoliv sousední stát a může je moderovat Evropská unie. Opět to vystihl Karel Schwarzenberg: „Dovedete si představit kulatý stůl ve francouzském Baskicku, kde by se jednalo o baskických a irských problémech Francie, Španělska, Británie a Irska pod shovívavým pohledem Čechů nebo Američanů?“

Jde o debatu

Ale jak souvisí Balladurův pakt stability s českým zájmem a národní identitou? Můžeme si představit hypotetickou situaci. U středoevropského kulatého stolu sedí zástupci Prahy, Bratislavy, Varšavy, Budapešti, Bukurešti a Sofie, ale jako soused také reprezentant Bonnu a navíc moderátor z Bruselu. Kdyby se maďarský delegát například zmínil, že by Praha mohla zrušit Benešovy dekrety, nastal by větší rozruch, než když se Budapešť o totéž pokusila v Radě Evropy. Na velkých fórech se vždy najde protiváha a celá věc se jako detail může „ztratit v množství“. Při dvoustranném jednání si lze vše vyříkat mezi čtyřma očima. Ale v úzce zaměřené skupině by mohl německý delegát podlehnout pokušení a snažit se situaci využít. A výsledek? Bruselský moderátor, který výraz Benešovy dekrety v životě neslyšel, by vše uzavřel formulí „nejdříve si to vyřešte mezi sebou“, která by nás odsoudila do úlohy věčného čekatele.Ve hře mohou být i mnohem méně ožehavé otázky. „Dokument pro organizaci regionálních kulatých stolů“ jmenuje na prvním místě agendy „regionální spolupráci překračující hranice“. Nelze si nevzpomenout na euroregiony - v české vládě tolik neoblíbené, ale preferované jak v Bonnu, tak například Franzem Neubauerem. Nejde o malování čerta na zeď, ale jen o debatu. Pokud považujeme členství v Evropské unii za jedinou variantu české budoucnosti, je třeba o všech těchto věcech mluvit. Dříve nebo později, ale rozhodně před rokem 1996. Koneckonců - jak svědčí hlasy opozice i veřejnosti - voliči si to sami vyžádají.