Rok ve znamení důvěry

Třistapětašedesát dnů českého státu

Bilancovat právě uplynulý rok můžeme z různých úhlů a podle různých oblastí. Můžeme jej hodnotit mírou budování státu po rozpadu federace, podle tempa ekonomické transformace, počtu zahraničně politických aktivit či stabilitou vnitropolitické scény. Jedno je však zřejmé: navzdory některým prognózám rozhodně nepřevažují negativa. (Samozřejmě že autoři oněch prognóz přesouvají očekávanou katastrofu do blízké či vzdálenější budoucnosti a spojují ji s bankroty, velkou nezaměstnaností, nezvládnutelnou kriminalitou, německou expanzí atd.) Převážně úspěšný vývoj v minulém roce lze ale nahlížet i z poněkud odlišného úhlu, a to tak, že rok 1993 nepřinesl v Česku vlastně nic nového, pokud jde o celkové politické klima. Navzdory zásadnímu historickému přelomu, kterým je rozpad Československa, jakož i definitivnímu vyvanutí popřevratové euforie, se nevytratilo to základní, co nutně potřebuje každá postkomunistická země: podpora obyvatelstva nastoupenému kursu, důvěra ve vůdčí síly a osobnosti společnosti a ochota a schopnost jednotlivců vyrovnat se s praktickými důsledky změny režimu.

Teorie nenormálnosti

Česká společnost zatím v dostatečné a konstantní míře disponuje tímto obtížně vymezitelným lidským kapitálem, těmito mentálními předpoklady společensko-politické transformace. O tom, že jde o dosti nesamozřejmou hodnotu, nás přesvědčují srovnání s našimi nejbližšími postkomunistickými partnery - Slovenskem, Polskem a Maďarskem. Sociologické průzkumy totiž signalizují vedle řady shodných postojů občanů bývalého „tábora komunismu“ i relativní, ale podstatné a dlouhodobé rozdíly. V Česku je to např. výrazně negativní hodnocení komunistické minulosti, podstatně menší znechucení politikou a politiky, větší optimismus ohledně budoucnosti, konstantní a vysoká podpora vlády.Podpora vlády a vysoká popularita některých - většinou koaličních - politiků budí zájem nejen samotných politiků, ale i sociologů a politologů, neboť jde o jev na Západě i Východě ojedinělý. Demokratické vlády i jednotlivé osobnosti se sice všude občas těší veliké důvěře a popularitě, ta ale bývá velmi proměnlivá, nejen pokud jde o roky, ale i o měsíce, a závisí na rozmanitých faktorech ekonomicko- politické situace. V Česku důvěřuje vládě - nejprve československé a dnes české - už po čtyři roky okolo 60% občanů. (S výjimkou několika měsíců po převratu, kdy byla vyšší, a první poloviny roku 1992, kdy důvěra ve federální vládu klesla pod 50%, patrně v souvislosti se státoprávními tahanicemi.) Rovněž tak v podstatě neměnná popularita (mezi 60–80%) čelních politiků nemá jinde obdoby (stačí poukázat na L.Walesu, V.Mečiar a J.Antall). Do stejného soudku patří i konstantní volební preference vládní koalice.Nabízí se otázka, jakou povahu má a v čem je zakotvena tato důvěra vládě, vládním stranám a osobnostem reprezentujícím nový režim. Někteří lidé považovali vysokou podporu novým vůdčím silám v politice za pouhou nevyhraněnou, emocionální a ideologickou reakci na předchozí režim, která nebude mít dlouhého trvání. Vazba mezi politickými subjekty a jejich voliči je prý velmi křehká, nahodilá a nestabilní, a z dlouhodobé perspektivy je tudíž něčím nepřirozeným, až nezdravým, něčím, co neodpovídá normální politice. Lidé u nás prý neodvozují své politické sympatie podle programu a skutečného chování politických stran, ale buď podle sympatií k populárním politickým osobnostem televizní obrazovky, nebo tak, že ze setrvačnosti ztotožňují svůj ideový souhlas s režimem jen s určitými stranami a lidmi. Za názory o nepevnosti vazeb mezi politickou scénou a občanstvem, respektive o „nenormálnosti“ tvorby politických nálad, je myšlenka, že i u nás, stejně jako v ostatních postkomunistických státech, se politické strany neopírají o sociální a zájmové rozvrstvení společnosti, jak je to běžné na Západě.

Vžitá důvěra v politiku

Tato myšlenka je sice správná, ale vyvozují se z ní nesprávné závěry. Ve střední Evropě se po pádu komunismu dostala k moci nekomunistická inteligence, dílem z disentu, dílem z tzv. šedé zóny, s nevyhraněným sociálně ekonomickým statutem, ale s více či méně jasným ideovým programem. Rovněž politické postoje lidí nevyvěraly z bezprostředních ekonomických zájmů nějakých určitých sociálních skupin, neboť společnost jako celek - u nás víc než kde jinde - byla sociálně homogenizována a ekonomicky nivelizována. Překonání této „stejnosti“ a dotvoření normální sociální struktury kapitalistické společnosti se stalo až programovým cílem. Kritériem pro politickou diferenciaci se více než sociální či ekonomické postavení stalo vzdělání, případně věk. O tom, že u nás v tomto ohledu není situace „normální“ - tj. jaká by měla být podle běžných představ a schémat - podal svědectví nedávný průzkum mezi odboráři. Ten naznačil, že většina se jich hlásí k pravici, nebo k pravému středu, přičemž procento stoupenců pravice je ještě vyšší u odborářských předáků.Samozřejmě to neznamená, že by společenská transformace stála jaksi na vodě, jen na ideích či pocitech. Naše dnešní situace je názorným příkladem toho, že i fungování úzce pojatého zájmového motivu v politice, stejně jako principu trhu nebo pluralitní demokracie, předpokládá určité nesamozřejmé hodnotové postoje, specifickou kulturní a mentální úroveň společenského vědomí, historické tradice, zkušenosti a návyky. Podstatou české zvláštnosti, respektive trvalé vysoké důvěry vůči politické elitě, je to, že Češi přijali za své cílové vize celospolečenské transformace. Ve větší míře také pochopili obtížnou a komplikovanou věc, totiž že nelze jednoduše klást za vinu vládě všechny materiální i jiné problémy sužující jednotlivce a společnost a že nelze ztotožňovat nespokojenost s vlastní ekonomickou situací (která u nás není menší než jinde) s nespokojeností s vládou. Slovo „pochopili“ neznamená nutně myšlenkový výkon, ale žitý postoj, praktické politické i ekonomické chování. Jinými slovy: větší míru odolnosti vůči domněnce, že všichni, kteří mají co do činění s politickou funkcí, jsou padouši a bezzásadoví kariéristé.

Povědomí historické zkušenosti

Jakkoli by se mohlo zdát, že toto „pochopení“ je čímsi efemérním, na čem lze jen těžko stavět, opak je pravdou. Nic neukázal uplynulý rok přesvědčivěji než právě stabilitu: volebních preferencí vládní koalice, popularity čelních politiků, celkového společensko-politického klimatu. Je samozřejmě obtížné určit, jakou váhu mají jednotlivé zdroje tohoto specifického vyladění české veřejnosti. Rozhodně však mezi nimi nechybí živé povědomí o hodnotách a tradicích první republiky, historické zkušenosti s komunismem, zakořeněnost obecných liberálních hodnot, vysoká úroveň průměrné vzdělanosti, schopnost adaptovat se na nové poměry.Důvěra je dvoustranný, vzájemně se podmiňující vztah. Proto je jasné, že vláda se netěší podpoře jen proto, že vládne národu, který rád důvěřuje. Vláda v podstatě plní to, co slíbila: pokračuje v transformaci země na moderní demokracii západoevropského typu. Na její popularitě se zřejmě podílejí i plody některých dlouhodobých procesů, jako jsou restituce a malá i kupónová privatizace. Vláda se může vykázat, a také to hlasitě dělá, řadou konkrétních úspěchů; například klidným rozdělením federace, pevnou měnou, malou nezaměstnaností, sociální politikou, zahraniční prestiží. Kromě toho má sama o sobě schopnost budit v českých očích důvěru. Nic nenasvědčuje tomu, že by byla jako celek zkorumpována nebo že by mezi jejími členy převažovali hlupáci či političtí psychopati. Taktéž koaliční třenice a osobní ambice jednotlivých politiků povětšině nepřekračují únosnou míru.

Rizika důvěry

Přes velký přínos pro celospolečenskou situaci nese s sebou důvěra ve vládu i určitá úskalí. Zdá se, jako by se ve faktu své podpory až příliš zhlédla, jako by si ji začala poněkud prvoplánově pěstovat. Vysloužila si za to kritiku z pravicových pozic, totiž za zpomalování reformy, za to, že váhá s bankroty, se zavedením skutečného trhu s byty, že rozhazuje peníze na příliš nákladnou sociální síť apod. Vláda může tuto kritiku odmítnout jako příliš ideologicky zaměřenou, nicméně v jejím jádru se může ukrývat zrnko pravdy: některá bolestivá opatření mohou být průchodná spíše dnes než v pozdější době. Na druhé straně má vláda, a zejména ODS, pod dojmem slabosti opozice a velké podpory veřejnosti tendenci některé problémy bagatelizovat. Zvykla si zkrátka na to, že ze strany veřejnosti nebývá vystavena téměř žádnému tlaku a některé otázky řeší pouze tak, aby si nekomplikovala své vlastní vládnutí (např. postoj k reformě státní správy a samosprávy či k některým ekologickým problémům).Pravděpodobně i u nás nastane jednou situace, kdy o osudu té které vlády rozhodne například stagnace hospodářského růstu nebo kdy volby bude vyhrávat ten, kdo slíbí snížení daní či naopak zvýšení státních výdajů. Než k tomu dojde, bude muset současná opozice nějak přesvědčit voliče, že je stejně důvěryhodná jako vládní koalice. A to je, alespoň zatím, úkol nad její síly.Lze předpokládat, že i v novém roce zůstane zachován v celospolečenské atmosféře prvek důvěry, a to nejen k politikům. Neboť kde končí důvěra, bují lhostejnost, nevraživost, zloba, a začíná boj každého s každým o pouhé přežití.