Temelín a politika

Je v zájmu vlády, aby věci ve státě fungovaly a aby při svém vládnutí byla úspěšná. Dostavba Temelína pro ni představuje především technicko-ekonomický problém - jeden z desítek dalších, pro vládu daleko obtížnějších a závažnějších. Je tedy pochopitelné, že k němu přistupuje bez „emocí“ a „předsudků“, s cílem vyřešit ho ze svého pohledu co nejefektivněji a nejjednodušeji.Výsledek pragmatického přístupu vlády nebylo těžké odhadnout: Temelín bude dostavěn, neboť jeho energii budeme potřebovat a je to energie ekologicky nejčistší a nejlevnější. I bez rozboru protichůdných argumentů si ale můžeme povšimnout, že vystupování vládních činitelů v cause Temelín, jakož i jejich faktické rozhodnutí, vypovídá ve větší míře, než je na první pohled patrné, o nás samotných, o povaze našeho politického chování a v neposlední řadě o povaze politiky vůbec.

Neracionální argumenty

Nechme stranou, které informace - a od koho - vzala vláda při rozhodování o dostavbě Temelína v potaz a které nikoli, jaké konkrétní ekonomické zájmy a domácí i zahraniční lobby byly ve hře, a připusťme, že její argumenty jsou věcně správné. I v tomto případě by ale bylo teoreticky možné, aby rozhodla jinak - pokud by zohlednila „neracionální“, tak říkajíc obecně lidské aspekty celé záležitosti. Například: obrovskou míru závislosti na jednom energetickém zdroji, který je ohrožen nejen potenciální havárií, ale i v případě války či ochromení institucí a civilizačních norem, jak jsme toho svědky v bývalé Jugoslávii. Musela by vzít na vědomí, že prostřednictvím podobných staveb se lidé - v tomto případě český národ - stávají přímo v ohledu své fyzické existence doslova rukojmími složité techniky a technologie a těch, kteří je obsluhují a že jediná, byť sebenepravděpodobnější náhoda (pád letadla, meteoritu apod.) může hustě obydlené Česko navždy vymazat z mapy.Kdyby ovšem vláda rozhodla proti Temelínu, znamenalo by to, že by musela dále řešit, co s rozestavěnou elektrárnou, co s konkrétními ekonomickými vazbami narušenými v důsledku zastavení stavby (dodavatelé, pracovní místa, zahraniční kapitál apod.). A chtít po české vládě něco takového, znamená chtít, aby si komplikovala své vlastní vládnutí, a to kvůli obtížně definovatelným nebezpečím, či dokonce existenciálním pocitům. Znamenalo by to také chtít po vládních úřednících a ekonomech, aby se zachovali ne jako politici, ale jako lidé přístupní výsostně nepolitickým obavám, strachu a nedůvěře.

Lidský přístup

Politicko-ekonomická racionalita, s níž vláda přistoupila k dostavbě Temelína, má přirozeně svou vnitřní legitimitu a opírá se o do značné míry opodstatněné předsvědčení, že vláda a občané se i v tomto případě nacházejí „na stejné lodi“. Tuto logiku lze vyjádřit asi takto: Chcete si udržet a zvýšit spotřebu, chcete prosperitu a ekonomický rozvoj? Tak nás laskavě nechte rozhodovat. Jednak k tomu máme od vás politický mandát, jednak disponujeme potřebnými odbornými i jinými předpoklady. Vláda si tedy vlastně jen zodpovědně plní, co se od ní očekává.Obdobnou logiku osvědčili také představitelé vedení Českých energetických závodů, když se nechali slyšet, že občan si žádá kvalitní a pokud možno levnou elektrickou energii, a oni jsou tu od toho, aby mu vyhověli. Jak dostát tomuto požadavku - to už je záležitost ČEZ, a dokonce vláda se prý Temelínem zabývá jen proto, že zahraniční partner vyžaduje vládní garance. Podobná logika je z obecně lidského hlediska, pokud jde o atomovou energii, přinejmenším kuriózní, nicméně zvrátit ji lze jen prakticky, totiž tak, že společnost vyvine účinný tlak a nepřipustí, aby dotyční kapitáni českého postsocialistického průmyslu oseli naši krajinu dalšími atomovými nebo jinými monstry. Obdobně je tomu i s vládou. Aby ve věci Temelína projevila „lidský přístup“, musela by se pro ni dostavba stát méně politicky racionální než zastavení stavby. Prakticky to ovšem znamená, že by k tomu musel vládu někdo donutit.

Chybí politická vůle

Možná, že by i někteří ekonomičtí ministři v soukromí přiznali, že by jako lidé byli raději, kdybychom v naší zemi jaderné elektrárny neměli. Jako ekonomové a odpovědní politici však vědí, že za současného stavu věcí jsou nutné. V případě dostavby Temelína se však přece jen zdá, že ona nutnost není úplně fatální. Nemusíme být ani zásadními odpůrci jaderné energie, abychom si všimli, že konkrétní argumenty vlády nejsou jednoznačně přesvědčivější než argumenty odpůrců dostavby, pokud jde o potřebu energie, ekologickou čistotu apod. Problém nestojí v rovině zásadní: buď Temelín, nebo změna životního stylu celé společnosti; buď dostavba, nebo návrat ke svíčkám. Kromě toho se ukázalo, že i společnosti orientované stejně konzumně jako naše dokázaly obdobnou „nutnost“ nerespektovat. Pro příklady nemusíme chodit daleko - zakonzervování rakouské jaderné elektrárny je všeobecně známo, přístup Maďarů k vodnímu dílu Nagymaros taktéž. Tyto příklady lze samozřejmě zpochybnit a uvést mnohem víc protipříkladů, nicméně dokládají, že tzv. objektivní nutnost dostavby Temelína, kterou konstatují naši politici, je něco velmi relativního a že tzv. neracionální aspekty mohou mít rozhodující význam i při rozhodování o těchto záležitostech.Mnozí lidé v naší zemi pociťují, že dostavba atomového kolosu není toliko otázkou kalkulací Českých energetických závodů, ani otázkou pečlivých analýz a všestranného posuzování vlády. Naopak cítí, že se jich tato věc jako lidí obývajících tuto zem i jako občanů tohoto státu týká podstatným a zásadním způsobem. Ze svého hlediska si proto zcela oprávněně přejí a požadují, aby vláda k věci zaujala „lidský přístup“, aby si komplikovala vládnutí. Jak už bylo řečeno, jde o praktický problém, nikoli o argumenty.

Tři alternativy

O čem tedy svědčí praktické - dnes už téměř jisté - rozuzlení? Modelově si lze představit tři případy, kdy by vláda rozhodla podle „lidského přístupu“. 1) Ve sféře vrcholné výkonné moci by se vyskytla mimořádná osobnost, která by navzdory svému postavení dokázala uplatnit a prosadit silou svého přesvědčení a svých schopností jinou než politicko-ekonomickou racionalitu. 2) Obecné naladění veřejného mínění a z něj vycházející aktivity a tlak by vládu donutily zaujmout obdobný postoj. 3) Rozhodnutí by si vynutil tlak vycházející z politických stran.První možnost se jeví jako krajně nepravděpodobná. Na místě šéfa tabákového koncernu si lze celkem dobře představit zarytého nekuřáka. Ale jen stěží bude ze svých lidských pohnutek měnit svůj tabákový koncern na žvýkačkový bez odpovídající změny na trhu. Stejně tak by ve vládě mohl sedět osobně hluboce přesvědčený nepřítel automobilismu. Kdyby se však pokusil likvidovat automobilový průmysl, skončil by velmi záhy v psychiatrické léčebně nebo před soudem. Tyto příklady jsou sice extrémní, ale ukazují, že logika daného postavení je neúprosná. Pokud někdo z kritiky vládního rozhodnutí vyvozuje tvrzení, že jde o omezené technokraty nebo přízemní pragmatiky, nemá tak docela pravdu. Chování vládních činitelů v cause Temelín nevypovídá nic negativního ani o jejich politických schopnostech, ani o jejich osobním nebo osobnostním rozměru.

Rozumný národ

Druhá možnost, tedy že by si „lid“ vynutil jiné rozhodnutí, není v Česku - jak ostatně ukazuje výsledek - také příliš pravděpodobná. Hlavní důvod tkví ve specifickém rysu národní mentality či národní povahy. Určitá pragmatická přizpůsobivost, schopnost úspěšně přežít - nebo také přežívat - spojená s vysokou úrovní průměrné vzdělanosti, s nedůvěrou vůči extrémům, ale i vyšším nebo emocionálním vznětům způsobuje, že se v Česku dobře a poměrně pohodlně vládne (např. ve srovnání s Polskem). Češi se většinou vůči svým vládcům nebouří, jsou zkrátka rozumní a uznalí, a to ve vícero významech těchto slov. V novodobých českých dějinách bychom nalezli mnoho negativních i pozitivních příkladů.Zůstaňme však v nynějším polistopadovém období. Stávající úspěchy transformace můžeme připsat nejen na konto vlády, ale i na účet právě této mentality. Lidé si „nechali líbit“ bez větších protestů utažení opasků, snížení reálných příjmů, ztrátu „sociálních jistot“, a dokonce po dvou letech zvolili do čela země opět výrazně protransformační politiky.Jiným případem je rozpad Československa. Ačkoliv většina českého obyvatelstva si zmenšení vlasti nepřála, toto předpolitické a emocionální cítění nevyústilo do žádného tlaku na udržení státu nebo směrem k českým politikům, aby přitvrdili postoj vůči slovenským separatistům. Obyvatelstvo zkrátka rozumně, i když s nostalgií, vzalo na vědomí politickou nutnost rozdělení, zvláště když bylo ubezpečeno, že se nedotkne peněženek. Zatímco jinde v podobných případech teče krev, Češi slavili Silvestra jako každý rok.Možná, že i v případě Temelína by značná část společnosti dala přednost jeho likvidaci, ale výraznějších projevů angažovanosti ve prospěch takového přesvědčení se lze v Česku asi těžko nadát. Sebevědomí a místy arogance vládních představitelů v cause Temelín jsou proto možná jen výrazem toho, že tato vláda dobře zná svůj národ. Mentalita, o níž je řeč, představuje do budoucna příslib stability, disciplíny a umírněnosti, na druhé straně může způsobit, že se smíříme z důvodů „rozumnosti“ i s něčím, čeho budeme litovat.

Politika hvězd

Třetí eventualitou, jak docílit, aby se výkonná moc v některých otázkách neřídila právě jen racionalitou výkonné moci, je tlak politických stran, resp. to, že by dokázaly účinně zprostředkovat určitá primárně nepolitická či obecně lidská mínění. Proces krystalizace našeho politického a stranického systému probíhá nedlouho a strany jsou zahlceny svými vnitřními problémy a každodenní politikou. Některé se obecnějším, ale společností pociťovaným tématům vyhýbají, přičemž se jich - jako v případě trestu smrti - zmocňuje politická spodina, která je kompromituje.Zásadní otázka spočívá v tom, kde a jak se ve stranách tvoří politika. Často slýcháváme obavy před přílišnou politizací veřejného života, obavy z toho, že strany do sebe pohltí veškerý veřejný a společenský život. Zejména intelektuálové z bývalého disentu, ovlivněni kritikou mladého Peroutky na adresu první republiky, varují před „přebujelým stranictvím“. Zapomíná se přitom, že právě strany bez širšího společenského zázemí, bez vazeb na spolky, nadace, kulturní, vědecká a intelektuální centra budou tendovat k zákulisní politice, k čisté technologii moci. Tvorba politiky takových stran bude víc, než je zdrávo, záviset na politických hvězdách, jež svou pozici z velké části odvozují z masmediálních vystoupení. Například strana ministra hospodářství na něj asi sotva vyvine tlak směrem k „lidskému přístupu“, když je v podstatě tvořena několika osobnostmi, které jsou zapojeny ve vysoké politice. Do jaké podoby se strany vyvinou, ukáže budoucnost. Pro causu Temelín to však už bude bezpředmětné.