Úkol pro zázračného rabína

Daniel Kroupa (ODA): „Musíme zabránit třetí arizaci.“

Z hlediska restitučních pravidel mají dnes Židé smůlu: o majetek totiž přišli předčasně, už za holocaustu. V letech 1938 až 1945 na základě pověstných rasových zákonů propadl Třetí říši.Po válce jej přirozeně získal obnovený československý stát, který platnost arizačních výnosů okamžitě zrušil. S majetkem však zároveň zacházel, slovy Benešových dekretů, jako s „nepřátelským konfiskátem“. Oprávněným vlastníkům jej vydával teprve po enormních průtazích. Lidé museli shánět nekonečnou řadu těžko dostupných a často nesmyslných papírů; soudy pracovaly záměrně pomalu. Návratu majetku nepřála sama doba: právě se rozjížděla sezóna znárodňování. Pokud občané ukrývající židovský majetek někdy pokládali návrat původních vlastníků za osobní křivdu, pak úřady jednaly se stejnou psychologií.Jednotlivé židovské obce navíc začínaly prakticky od nuly a o svůj majetek se často nehlásily. Pokud nikdo z jejich členů nepřežil okupaci, ani to nešlo. Málokterou restituci židovského majetku se proto podařilo dotáhnou do konce ještě před „vítězným únorem“. Toto datum ovšem tvoří magickou hranici pro současné posuzování oprávněnosti těch či oněch restitučních nároků. Nedostatek dobré vůle spolu s úředním šimlem tak završily arizaci číslo dvě a zadělaly na třetí.V punktu nápravy majetkových křivd jako takových už úplné spravedlnosti dosáhnout nelze. Nanejvýš může jít o jejich částečné zmírnění. O majetku rasově perzekuovaných osob to platí obzvlášť - bývalý „federál“ však díky jak partajnímu, tak česko-slovenskému handrkování odmítl příslušný návrh Pavla Bratinky. Iniciativu minulé české vlády, která se týkala majetku židovských obcí, neprojednal vůbec. Prý z časových důvodů. Vzniklo nebezpečí „třetí arizace“, na něž právě upozorňuje Daniel Kroupa.

Pieta a peníze

Bezprostřední šance se nyní otevírají pro židovské obce, což je dáno průběhem debat okolo vracení církevního majetku vůbec. O nutnosti vrátit církvím to, co jim bylo v minulosti ukradeno, panuje až na zanedbatelné výjimky politická shoda: nejasno je pouze ohledně způsobu a rozsahu připravované nápravy (viz Respekt 3/1993). Obce rozhodně ani nepomýšlejí na paušální restituce, tím méně na náhrady finanční. Prosazují však jmenovitý návrat majetku. Dostávaly by jej tedy podle Parlamentem schváleného seznamu, který by měl obsahovat na stovku nemovitostí, na něž mají naprosto jednoznačný nárok. K řešení se nepřiklonily z důvodu, že by jej pokládaly za nejspravedlivější. Podle odhadů by obdržely skoro desetinu toho, co jim patřilo před válkou. Zdá se ale politicky nejprůchodnější. Podobně se již koneckonců v roce 1990 vyřešila restituce řádů a kongregací.O jaký majetek obce konkrétně usilují? Pochopitelně se jim jedná hlavně o bývalé synagógy, hřbitovy a budovy s židovskou tradicí. Nedávno pořízený soupis zahrnuje I atraktivní památkové objekty: Klausovu, Maislovu a Pinkasovu synagógu nebo Starý židovský hřbitov včetně márnice. Představitelé obcí zdůrazňují, že řadu pietně vnímaných objektů nemíní užívat; nabytí vlastnických práv by jim však umožnilo kontrolovat, jaká činnost se v nich provozuje. Je samozřejmě rozdíl, zda se kupříkladu ve zrušené synagóze provozuje diskotéka, nebo se jako v Rychnově nad Kněžnou připravuje muzeum Karla Poláčka. Některé budovy zřejmě hodlají využít k čistě komerčním účelům. Jediný movitý nárok představují sbírky Státního židovského muzea. Hodně přes 90 procent exponátů pochází z majetku českých židovských obcí, pouze zlomek jich bude předán na Slovensko.Existuje začarovaný kruh: západním sponzorům nelze vymluvit, že obce z restitucí nijak závratně nezbohatnou. U nás zase panuje představa, že dostávají miliony dolarů. Obojí se samozřejmě záporně promítá do jejich skutečných příjmů. Stát židovské obce dohromady vloni dotoval částkou 200.000 korun; vedle toho platí duchovní a přispívá na některé nezbytné opravy. Ze Západu přichází pravidelná čtvrtletní pomoc ve výši 10.000 dolarů; pokud se opozdí, hrozí bankrot. Mimořádné sponzorské dary jsou malé. Předseda pražské obce Zeno Dostál si už prý pomalu myslí, že velké židovské podniky na západě prožívají nějakou trvalou recesi. Židovské obce přitom nepodnikají - asi milión korun ročně jim však vynáší provoz pražské restaurace s rituální kuchyní („valutové“ Židy zde totiž přijde oběd připravený podle zvláštních, košérových předpisů přes tři sta korun, naše osmnáct). To jsou hlavní příjmy.Výdaje nemálo zatěžují nekonečné opravy: uvedení veškerého majetku do potřebného stavu by řádově přišlo na 400 miliónů korun. Podobný „vnitřní dluh“ trápí asi všechny církve.

B'nai B'rith, neboli Synové smlouvy

Otázkou života a smrti - a to v nikoli přeneseném smyslu - jsou však pro židovské obce prostředky na vzdělávání a především sociální práci pro jejich 2.700 členů. Většina lidí je starých, často s nejnižšími důchody a ve zdravotním stavu, který odpovídá jejich osudu - proto je šedesát procent rozpočtu obcí adresováno bezprostředně jim.Nejnáročnější jsou dva záměry. Pražská obec už za půl roku otevře penzión pro 40 židovských důchodců. Nechce jim poskytnout pouze solidní péči, ale především vytvořit domov: jde o občany, kteří po koncentračních táborech a po čtyřiceti letech špatně skrývaného státního antisemitismu dnes - často zcela sami - dožívají bez naděje na jakékoli odškodnění. Pomoc ze strany židovských obcí pro ně tedy znamená prakticky jedinou šanci pro zbytek života.Ještě dražší je projekt svépomocného spolku Synové smlouvy. (Tato organizace spojuje Židy bez rozdílu vyznání a politického přesvědčení. Zaměřuje se jak na „vnitřní“ osvětu v rámci židovské komunity, tak na dialog s „vnějším“ prostředím, kde se hlavně snaží překonávat rasovou nesnášenlivost.) Spolek chce totiž vybudovat zdravotnické centrum pro občany, kteří prošli nacistickou genocidou, přičemž by služby měla využívat také širší veřejnost.Argumentace, která doporučuje obcím vrátit výlučně zdevastované synagógy a hřbitovy a ostatní položky zpochybňuje jako „komerční“, je nesmyslná už věcně. Především však nebere v úvahu výjimečnost katastrofy českých Židů.