Být v NATO

Proč potřebujeme být v NATO a co nám v tom brání

Desátého ledna 1994, právě za měsíc, se v Bruselu sejde summit Severoatlantické aliance. Tato vrcholná schůzka má předložit návrh na rozšíření spolupráce NATO se zeměmi střední a východní Evropy, který pod názvem „partnerství pro mír“ projednali ministři obrany Aliance v říjnu v německém Travemünde. Neznáme sice jeho doslovný text, ale již dnes je zřejmý hlavní závěr: čeští delegáti se v Bruselu nedozvědí ani případné datum našeho vstupu do NATO, ani kritéria členství, ale jako všichni ostatní dostanou nabídku dvoustranné smlouvy o vojenské součinnosti. Až praxe má ukázat, které z takto poctěných států se propracují k plnému členství v Alianci.Česká vláda se tak ocitá v poněkud nepříjemné situaci: rok a půl opírala integraci Česka do Evropy o přesvědčení, že Západ uzná náš náskok v rámci bývalého východního bloku, a teď vzniká dojem, že jsme házeni do jednoho pytle. Pokud by takový názor skutečně převládl, mohl by neblaze ovlivnit veřejné mínění i „alternativní“ nálady v opozici. Koneckonců ze sociologických průzkumů vyplývá, že naši občané skutečně preferují Evropské společenství před NATO. Proto je důležité rozebrat všechny souvislosti: Proč vlastně potřebujeme být v NATO? A proč se Aliance chová tak zdrženlivě? Jakou hlavní překážku musíme překonat? Jde o ruské výstrahy, o spory v samotném NATO, o komunistický střih naší armády, včetně neslučitelné výzbroje či struktury velení, nebo snad musíme sami definitivně dokázat, že jsme odhodláni bránit demokracii?

Hašteřivá Evropa

První argument pro naše členství v NATO, který napadne mnohé občany a většinu vojáků, zní, že nejsme s to se sami ubránit. Takový myšlenkový postup je však zavádějící. Nejde jen o to, abychom měli krytá záda, ale především o to, abychom skutečně zakotvili v západním světě. Lze samozřejmě namítnout, že k tomuto cíli vedou dvě cesty - vedle Severoatlantické aliance i Evropské společenství, přesněji řečeno Evropská unie. Zde ovšem narážíme na zásadní háček.Evropská unie je stále ve stavu zrodu a nikdo nedokáže říci, do jaké míry naplní původní předpoklady, stanovené Maastrichtskou smlouvou. Nejde jen o společnou zahraniční politiku a obranu, ale hlavně o institucionální reformu. Dnešní „dvanáctka“ zaručuje malým státům silnější hlas při rozhodování, než by odpovídalo počtu jejich obyvatel, a například v předsednictví se střídá osmdesátimiliónové Německo stejně jako čtyřistatisícové Lucembursko. V roce 1996 proběhne mezivládní konference Evropské unie, na níž budou „velcí“ prosazovat větší pravomoci, ale „malí“ budou své výsady tvrdošíjně bránit. Teprve po případném úspěchu této konference přijde řeč na rozšiřování EU.Ani potom by však nebylo vyhráno. Příští rok opustí bývalou NDR poslední ruské jednotky a Německo se začne chovat sebevědoměji. I Rusko si čím dál více uvědomuje své postavení velmoci a Ukrajina se očividně nehodlá vzdát jaderného arzenálu, rozmístěného na jejím území. To znamená, že pnutí v prostoru mezi Německem a Ruskem bude dost. Společnou obranu v rámci Evropské unie má sice zajišťovat tzv. eurocorps, ale tyto jednotky se teprve rodí. Zatím je tvoří francouzská 5.tanková divize, dislokovaná v Německu, a německá 10.tanková divize, rozmístěná v Bádensku. Mechanizovanou divizi pro eurocorps se rozhodla vyčlenit Belgie, ale už se ukazují první potíže: vedle francouzštiny a němčiny by Belgičané chtěli prosadit do těchto jednotek i vlámštinu…

Udržet USA v Evropě

Naděje pro Evropu spočívá v atlantické dimenzi NATO. Dvakrát v tomto století hasili Američané požár, na který si starý kontinent sám zadělal. Po první světové válce nechali Evropu svému osudu a následky se dostavily za dvacet let. Po druhé světové válce zůstali jako okupační mocnost. Jejich zásluhou nepřekročil komunistický výboj hranici jaltského rozdělení sfér. Jen díky Američanům podlehl Sovětský svaz ve studené válce - navzdory evropskému váhání s rozmístěním střel středního doletu na počátku osmdesátých let. Blahodárný vliv USA se však může projevit i nyní, když Evropa ztratila společného nepřítele a začíná zápolit se starými démony. Dokud se Američané nestáhnou za Atlantik, nic nehrozí. Jejich vedoucí role zajišťuje, že hašteřivost, jakou vidíme třeba při jednání GATT nebo ve sporech o Evropskou unii, se v Alianci projevuje mnohem méně. Koneckonců i proto je vrchním velitelem Aliance vždy Američan, zatímco generálním tajemníkem Evropan.A právě v souvislosti s americkou přítomností v Evropě je třeba hledat hlavní argument pro naše členství v Alianci. Pro českou bezpečnost bude vždy výhodnější Evropa zaštítěná a držená na uzdě zpoza oceánu než Evropská unie v jakékoliv podobě. Tím se dostáváme k otázce, co vlastně brání našemu přijetí do NATO.

Musíme se osvědčit

Severoatlantická obranná aliance už svým názvem implikuje, že jde o vojenskou organizaci, která má bránit své členy. Preambule Severoatlantické smlouvy, podepsané 4.dubna 1949 ve Washingtonu, pak hovoří o „ochraně svobody, společného dědictví a civilizace… na zásadách demokracie, individuální svobody a vlády práva“. Za studené války bylo vše jasné. Šlo o zápas s „říší zla“ kdo s koho, a proto bylo možné přimhouřit obě oči nad Salazarovým Portugalskem, řeckými plukovníky i vojenskými vládami v Turecku. Ačkoliv v těchto státech demokracie silně kulhala, Aliance se za ně plně zaručila. Pochopitelně, nechtěla totiž, aby hledaly spojence jinde.Dnes na první pohled nic nevylučuje Česko a Polsko. Obě země již s NATO sousedí, a navíc nemají problémy se svým okolím. Maďarsko a Slovensko jsou na tom o něco hůře. Za prvé, ze západních zemí sousedí pouze s Rakouskem, které nepřekročí stín své neutrality (i tak bude mít potíže s připojením k Evropské unii). Pokud by byly přijaty samy o sobě, tvořily by ostrůvek, izolovaný od Aliance. Za druhé, je všeobecně známý slovensko-maďarský spor. Nový vrchní velitel ozbrojených sil NATO v Evropě, americký generál George Joulwan, v této souvislosti také prohlásil, že než budou Slovensko a Maďarsko v Alianci, rád by viděl jejich společné cvičení. Ale ačkoliv by proti Česku a Polsku neměly být námitky a slovensko- maďarský spor bledne před vztahy Turecka a Řecka, NATO zůstává neoblomné. Studená válka skončila, kandidáti ze středovýchodní Evropy jiného spojence hledat nemohou, a proto jsou vydáni Alianci takříkajíc na milost.Tým generála Shalikashviliho, který připravoval „partnerství pro mír“, volil mezi dvěma přístupy. První, exkluzívní, předpokládá stanovit státy, s kterými se počítá. Tím by však NATO všechny ostatní nepřímo označilo za neschopné demokratického vývoje. Druhá cesta, inkluzívní, znamená nikoho předem nevyloučit - s tím, že se časem ukáže, kdo se osvědčí. Tímto způsobem se ale vše zpomalí, neboť „proces samoselekce“, jak magazín Der Spiegel citoval nejmenovaného bonnského diplomata, si vyžádá čas. Aliance si vybrala druhou možnost. Při rozhodování hrál jistě roli i dopis, kterým se Boris Jelcin obrátil na západní představitele, ale skutečností zůstává, že Shalikashviliho lidé na dokumentu pracovali již asi od jara. Aliance si logicky rozmyslela izolovat jadernou mocnost okamžitým přijetím zemí středovýchodní Evropy. Teď jde o to, jakým způsobem a v jaké lhůtě se máme osvědčit.

Alternativy neexistují

Česká delegace se v Bruselu nedozví přesný harmonogram, ale to neznamená katastrofu, protože nám nejde o týdny či měsíce. Kdybychom však tápali v nejistotě ještě třeba za pět let, otevřel by se prostor pro hledání alternativ, jako je neutralita či východoevropská vojenská spolupráce. Tuto možnost však ministerstvo zahraničí nepřipouští. „Žádné alternativy neexistují, respektive všechny jsou horší než tato cesta, která je sice trnitá a dlouhá, ale přesto vede do svazku západních států,“ říká náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra. Samotnému „partnerství pro mír“ přikládá dva rozměry: „Jeden je pro Rusko, druhý pro nás. Rusku se přiznává role peace-keepera třeba na Kavkaze, kam by Západ své vojáky nikdy neposlal, ale musíme být obezřelí, aby s jídlem nerostla chuť. My se máme co nejvíce přiblížit Alianci - nejenom z hlediska zbrojních systémů, ale hlavně politicky.“ Oč půjde v praxi, dokládají rozhovory s diplomaty členských zemí NATO. Podle náměstka Vondry v nich často převažuje zájem o to, do jaké míry budeme spolupracovat v Radě bezpečnosti, a otázky se týkají i uplatňování sankcí vůči Libyi. Zdá se tedy, že rozhodující bude naše odhodlání hájit demokratické hodnoty.Demokratické hodnoty můžeme hájit na kolbišti OSN bez větších vnitropolitických potíží. Jiná věc je obhajoba se zbraní v ruce. Citovaný článek ve Spiegelu upozorňuje, že členové Aliance nacházejí v „partnerství pro mír“ dvojí půvab. „Jednak není preferována žádná země, nabídka je určena Rusku stejně jako Polsku. Za druhé může NATO doufat, že rychleji vyřeší jeden ze svých akutních problémů: sestavit jednotky pro zásahy pod vlajkou OSN.“ Nezbývá než dodat, že velitel českého praporu UNPROFOR v Chorvatsku obdržel nedávno dotaz ze společného velitelství, jak by Česká republika reagovala na změnu mandátu z „udržování míru“ v Chorvatsku na „vytváření míru“ v Bosně, tedy z článku 6 na článek 7 Charty OSN.Kdyby se skutečně změnil tento mandát, naše vláda by se ocitla v ošemetném rozhodování: buď v parlamentu prosadit nepopulární krok a čelit argumentům o zinkových rakvích na ruzyňském letišti, nebo získat vnitropolitické body a rozloučit se s členstvím v Alianci. I proto není jádro problému v diplomatických tahanicích, ani v samotné naší armádě a její výzbroji, ale v připravenosti Česka na podobná rozhodnutí.

Z historie NATO

1949 - 4.dubna ve Washingtonu podepsána Severoatlantická smlouva (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Spojené státy, Velká Británie).1950 - Turecko (2.října) a Řecko (5.října) přijímají účast na vojenském plánování NATO ve Středomoří.1951 - 17.října v Londýně podepsán protokol o vstupu Řecka a Turecka do NATO.1952 - 18.února se Řecko a Turecko stávají členy Aliance.1954 - 23.října podepsána Pařížská dohoda, která umožnila vstup Spolkové republiky Německo.1955 - 5.května se SRN stává členem Aliance.1960 - 27.května vojenský puč v Turecku (1961 popraven bývalý premiér Menderes).1966 - 29.března francouzská vláda ohlašuje, že Francie vystoupí z vojenské struktury NATO.1967 - 21.dubna vojenský puč v Řecku, začíná diktatura „černých plukovníků“.1974 - 25.dubna vojenský puč v Portugalsku, „dubnová revoluce“.- V červenci se řecká junta pokusila o vojenský puč na Kypru, po nezdaru se Řecko stáhlo (14.srpna) z vojenské struktury NATO.1980 - 12.září vojenský puč v Turecku.- 20.října se Řecko vrací do vojenské struktury NATO.1981 - 23.února neúspěšný vojenský puč ve Španělsku.- 2.prosince Španělsko formálně žádá o členství v NATO.- 11.prosince podepsán protokol o vstupu Španělska.1982 - 30.května se Španělsko stává šestnáctým a zatím posledním členem Aliance.1983 - 23.listopadu začíná rozmísťování raket středního doletu v západní Evropě - počátek konce studené války.

Severoatlantická smlouva

Tento základní dokument NATO zabírá pouhé tři strany formátu A5 a je ukázkou jasného a srozumitelného textu - na rozdíl od maastrichtského traktátu. Z celkem čtrnácti článků mají pro nás zvláštní význam tyto tři:Čl.4 - Strany budou společně konzultovat, kdykoliv bude podle názoru kterékoliv z nich ohrožena územní celistvost, politická nezávislost či bezpečnost kterékoliv ze Stran.Pro nás je zatím otázka, do jaké míry se nám otevřou možnosti konzultací v Bruselu, zda budou eventuálně zakotveny ve dvoustranné smlouvě.Čl.5 - Strany souhlasí, že ozbrojený útok vůči jedné či více z nich v Evropě či v Severní Americe bude považován za ozbrojený útok vůči jim všem, a proto souhlasí, že v případě ozbrojeného útoku každá z nich… podpoří napadenou Stranu nebo Strany… včetně použití ozbrojených sil, aby obnovily a zachovaly bezpečnost v severoatlantické oblasti.Tento článek by nám poskytl úplné bezpečnostní záruky a zároveň by nás vystavil konkrétním závazkům. Kdybychom však nyní požádali o přijetí na jeho základě, nezískali bychom v rámci Aliance dostatečný konsensus.Čl.10 - Strany mohou, za jednomyslného souhlasu, přizvat kterýkoliv další evropský stát, který je s to podporovat zásady této Smlouvy a přispívat k bezpečnosti severoatlantické oblasti, aby se připojil k této Smlouvě.Z toho vyplývá skutečnost, že chceme-li vstoupit do NATO, musíme o našem přínosu přesvědčit všech šestnáct členů.