Být v NATO

Společné cíle a hodnoty, různé zbraně a řeč

Pohled vojáků na možnosti vstupu naší republiky do NATO prošel za poslední čtyři roky třemi fázemi.Na podzim 1990 tvrdil tehdejší ministr obrany Miroslav Vacek, že to prostě nejde. „Naše zbraně a munice nejsou kompatibilní se zbraněmi a municí NATO,“ opakoval tak dlouho, až přesvědčil větší část veřejnosti, že nejpodstatnějším problémem naší armády v tomto směru je přezbrojení. Ze stejného důvodu zpochybňoval možnost našeho členství v NATO Vackův nástupce v úřadu Luboš Dobrovský. Ten navíc odhadl, že by přezbrojení stálo pět miliard dolarů, sumu, o níž si rozpočet České republiky může jenom nechat zdát. Vojenští odborníci z tehdejšího Občanského fóra pak přišli s teorií o jakémsi asociačním přidružení k Severoatlantické alianci. Nikdy však nevysvětlili, co mají na mysli. A také jak to zařídit, když NATO ve své základní smlouvě žádnou zmínku o volném přidružení nemá.Druhá fáze úvah o NATO přišla v roce 1991, když nevydařený puč v Moskvě připomněl existenci hrozivého souseda na východě. Ministerstvo obrany tenkrát možnost našeho členství v Severoatlantické alianci opět vyloučilo, ale pod jinými argumenty. Už ne zbraně a munice, ale „odlišný systém velení“ je tou největší překážkou.Do třetice se o vstupu do NATO začalo hovořit po vzniku České republiky. I nyní se tato možnost zpochybňuje, už se ale nemluví ani o zbraních, ani o velicích systémech; na pořadu dne je jazyková bariéra a nedostatečná odbornost našich důstojníků. „Hlavním kritériem pro nás nemůže být kompatibilita tanků nebo stejná struktura vojsk,“ vysvětluje to zástupce náčelníka Generálního štábu Pavel Jandáček. „Musíme se NATO přiblížit personálně."Jaké vlastně vidí naši vojáci výhody členství v NATO a naopak jaké výhody přinese náš vstup Alianci? "To lze konkrétně definovat jen velmi nesnadno,“ říká generál Jandáček. „Obecně lze však říci, že hlavní výhodou bude koaliční zabezpečení obrany České republiky. A náš přínos do NATO? Budeme s členskými státy sdílet společné cíle, hodnoty a zájmy.“

Vystřízlivění

Zatímco v minulých třech letech armáda s aktivitami směřujícími do NATO víceméně jen koketovala, letos rozjela jednání naplno.V březnu navštívil sídlo NATO ministr obrany Antonín Baudyš. Od generálního tajemníka Manfreda Wörnera prý získal příslib, že by se - v případě rozšíření NATO - mohla Česká republika stát jednou z prvních nových zemí Aliance. A.Baudyš se sešel i s náměstkem ministra obrany USA Williamem Perrym a dohodli se na dvoustranném jednání o vojenské pomoci mezi oběma zeměmi. O týden později podepsal český ministr dohodu o vojenské spolupráci s ministrem ozbrojených sil Velké Británie Archibaldem Hamiltonem a koncem května s německým ministrem obrany Volkerem Rühem. Německo zároveň přislíbilo, že bude v NATO podporovat možnost našeho vstupu.V červnu navštívil Prahu vrchní velitel evropských sil Severoatlantického paktu americký generál John Shalikashvili. „Musíme si uvědomit, že ještě nenastal ten pravý čas pro vstup dalších zemí do NATO. Hrozilo by nebezpečí od těch, kteří by přijati nebyli. Nemůžeme tu stavět novou zeď,“ řekl. To byla po krátké jarní euforii jasná slova. Pak přišla válka o moskevský parlament, Jelcinovo vítězství a krátce po něm známý dopis, ve kterém prezident Ruska varoval Alianci před přijímáním východoevropských zemí proti vůli Moskvy. Od té doby se k tématu rozšíření NATO vyjadřují velmi opatrně i jeho političtí představitelé.

Jazyková bariéra

Velitelský sbor České armády má asi 25.000 důstojníků a 10.000 praporčíků. Dvě třetiny důstojnického sboru absolvovaly vysoké školy, zbytek má středoškolské vzdělání. 80 procent poddůstojníků prošlo střední školou, zbytek vychodil devět tříd školy základní. Kolik vojáků studovalo v Sovětském svazu není možné zjistit, personální odbor ministerstva obrany si podobnou statistiku nevede, například současný náčelník Generálního štábu Jiří Nekvasil však absolvoval v Sovětském svazu hned dvě vojenské školy.V současné době nestuduje z vojáků v Rusku nikdo, zájem směřuje jinam. Výsledky však nejsou zatím nijak ohromující: od roku 1989 absolvovalo výuku nebo alespoň krátký kurs v západoevropských zemích a v USA dohromady 169 českých vojáků.Základní „studijní problém“ představují jazyky, respektive jejich neznalost. Proto české vojenské školy rozšířily výuku cizích řečí. Například na Vojenské akademii v Brně se věnuje jazykům zhruba 240 hodin ročně, škola také nabízí dvouleté dálkové studium angličtiny, němčiny a francouzštiny a jazykovou přípravu pro naše důstojníky, kteří pracují jako pozorovatelé OSN v rámci kontroly odzbrojení. Výuce jazyků se věnuje i Školicí a výcvikové středisko sekce zahraničních vztahů ministerstva obrany v Komorním Hrádku. V současné době se dá říct, že máme k dispozici zhruba pět stovek „jazykově kompatibilních“ důstojníků. I podle Generálního štábu je to zatím dost málo.

Bez doktríny

Co se vojensko-politického hlediska týče, je na tom naše armáda ještě hůř než s angličtinou. Političtí představitelé sice proklamují naši vůli sdílet odpovědnost plynoucí z členství v NATO, zároveň ale u nás neexistuje jediný zákon, který by tuto vůli z vojenského hlediska potvrzoval. Dosud nebyla schválena vojenská doktrína České republiky, členové Aliance tedy nemají v ruce žádný oficiální dokument, z něhož by bylo zřejmé, jak a proti komu se chceme bránit, jaké vojenské priority schvaluje Parlament. Neexistuje zákon o obraně ani o armádě.Podle náčelníka Generálního štábu Nekvasila nemohou vojáci čekat a snaží se pracovat tak, „aby byli na zákony připraveni“. Armáda prochází reorganizací. Do dvou let by se měl snížit počet mužů ve zbrani z nynějších sto na pětašedesát tisíc. „Nikdo z představitelů NATO nám ale nevěří, že to stihneme,“ říká generál Nekvasil. „Jenže kdo nám minulý rok věřil, že se nám podaří rozdělit federální armádu během tří měsíců?"Reorganizace armády probíhá podle tří plánů: ročního, pětiletého a patnáctiletého. Čas se počítá od 1.července 1993.Do první kategorie spadá přeměna Generálního štábu, vznik nových velitelství (např. taktického letectva) a nové logistiky (čili způsobu financování vojska). Ideu střednědobého plánu představují experti jednou větou: "V návaznosti na ekonomické možnosti státu vybudovat do roku 1998 funkční vojsko, které se svým pojetím blíží západoevropským armádám.“ Dlouhodobý výhled má podle nich za cíl „postupně se sblížit s NATO a společně s ním operovat v hlavních vojenských oblastech“. Ministerstvo obrany připouští, že dodržet termín dlouhodobého plánu „bude těžké“.Už příští rok začne u nás fungovat Brigáda rychlého nasazení. Podle generality by tato elitní, plně profesionalizovaná jednotka měla sloužit jako předobraz naší armády příštího století. Má mít zhruba 3.000 mužů, výcvik první stovky skončil minulé pondělí v Českém Krumlově. Celá jednotka bude vyzbrojena „kompatibilně“ se Západem a bude k dispozici silám OSN, případně Alianci. Koncem října přislíbil zástupce velitele Mezinárodního vojenského štábu NATO André Claesen vznikající brigádě metodologickou pomoc.

Základem politické a vojenské strategie NATO je už od roku 1967 doktrína pojmenovaná po belgickém ministru zahraničí Harmelovi. Jde v ní v podstatě o dva principy: sílu a dohodu. První hovoří o nutnosti neustále zvyšovat „odstrašující“ vojenský potenciál Aliance a spolu s tím držet jasnou solidaritu členů - „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Tato silou podepřená semknutost by měla bezpečně odradit od agrese jakéhokoli nepřítele.Druhý princip Harmelovy doktríny - dohoda - klade důraz na snahu vyhnout se riziku ozbrojených střetů včasným politickým jednáním s protivníkem.Po roce 1989 přibyl ke dvěma deklarovaným principům třetí: spolupráce. V roce 1991 vznikla Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC), která sdružuje nedávné nepřátele - členy NATO a Varšavského paktu.