Za absolutní spravedlnost

Černobílý svět antikomunistických radikálů

V srpnu letošního roku podali redaktoři Necenzurovaných novin Petr Cibulka a Luboš Vydra občanskoprávní žalobu na prezidenta republiky. Chtějí tak docílit, aby Václav Havel odvolal svůj výrok, že seznamy spolupracovníků StB zveřejněné na stránkách Necenzurovaných novin vedly k mnoha lidským tragédiím. Cibulka s Vydrou o ničem takovém nevědí, a proto jsou přesvědčeni, že prezident svým tvrzením poškodil jejich novinářskou čest. Tato žaloba spolu s akcí Lumíra Šimečka, který se nedávno v Brně strefoval do prezidenta shnilými rajčaty, jsou zatím posledními viditelnými aktivitami radikálně antikomunistické skupiny soustředěné kolem redakce Necenzurovaných novin.Hodnocení současné politické situace na stránkách tohoto periodika je samozřejmě totálně negativní. Vychází z teorie, že v listopadu 1989 nedošlo k zásadní změně systému, nýbrž pouze k nástupu „chartisticko-komunistické nomenklatury na místa dřívější vládnoucí garnitury komunistické“. Výměna se prý odehrála v režii StB, přičemž hlavním garantem vzájemné dohody ze strany nové moci se stal V.Havel. Komunisté pod fasádou demokratického režimu prý nadále kontrolují armádu, bezpečnostní složky a hospodářství. Podobný výklad ovšem není nijak nový: na podzim 1990 s touto teorií „obohacenou“ ještě o žido-zednářské spiknutí přišel M.Dolejší ve své pověstné analýze událostí 17.listopadu.

Kompromis znamená zradu

Geneze polistopadového radikálně antikomunistického hnutí započala na jaře 1990. Výrazným popudem k jeho formování se stalo první svobodné a přitom značně konfrontační setkání signatářů Charty 77 v březnu. Zde Petr Cibulka, který strávil listopadový převrat ve vězení, odmítl smír nabízený mu jeho brněnským rivalem Jaroslavem Šabatou, a tím popřel zásadu konsensu, na níž byla postavena existence nejen Charty, ale i Občanského fóra. Se svými přáteli pak zahájil vydávání časopisu Rudé krávo (dnešní Necenzurované noviny), jehož nejkontroverznějším činem bylo zveřejnění seznamů spolupracovníků StB v období po přijetí lustračního zákona. Z hlediska Cibulkovy skupiny to však byl logický krok, který je „součástí morální očisty společnosti“.Je nepochybné, že Petr Cibulka a jeho redakční souputníci Eva Vidlařová a Luboš Vydra dokázali v minulosti statečně čelit represívnímu totalitnímu režimu, proti kterému se spojili lidé často velmi různého politického přesvědčení. Když se ale po listopadu 1989 zřetelná hranice mezi komunistickým režimem na straně jedné a disidenty na straně druhé rozplynula v sérii vzájemných jednání ústících do řady více či méně přijatelných, ale vesměs rozumných kompromisů, antikomunističtí radikálové to pochopili jako zradu a kapitulaci před silami zla - především StB. Neuvědomili si, že po převratu, jehož nekrvavý a vskutku „sametový“ průběh naprostá většina společnosti uvítala s radostí a úlevou, chybí vhodné podmínky pro radikální účtování s představiteli starého režimu. Před jejich ultrakritickým zrakem pak za daných okolností nemohl zákonitě obstát nikdo, kdo přijal funkci ve státní správě. Nevyhnutelně tak Necenzurované noviny posléze zatratily i Jana Rumla, jenž byl dlouho činitelem, který se těšil jejich důvěře. (Cibulkovi se znelíbil ve chvíli, kdy přestal dostatečně razantně očišťovat svůj úřad.)

Spravedlnost za každou cenu

Na praporu antikomunistických radikálů je zlatým písmem vetkána především zásada spravedlnosti pro všechny - pro zločince i jejich oběti. Etický princip spravedlnosti, který má plné opodstatnění v oblasti individuální morálky, přináší však neřešitelné obtíže, má-li být důsledně aplikován ve sféře veřejného života. Jeho absolutizace především zcela ignoruje přirozenou povahu člověka, která je vždy konglomerátem ideálů a slabostí, dobrých předsevzetí a selhání. Tato její vnitřní rozpornost se nutně promítá i do politiky, která je i proto plná zákrutů a slepých uliček. Demokratický a účinný výkon moci se tudíž neobejde bez určité míry pragmatismu, nemá-li hned při prvním střetu ideálu s reálným stavem věcí ztroskotat. Radikálové však praktické hledisko z politiky vylučují, neboť brání potrestání komunistických zločinců a úplné a důsledné rehabilitaci jejich obětí.Aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, je podle názoru radikálů zapotřebí odstranit všechny komunisty, bývalé i současné, a to ze všech funkcí ve státní správě i ekonomice. Na jejich místa nechť jsou dosazeni členstvím v KSČ neposkvrnění a odborně schopní občané, kterých je prý dostatek. Jedině tak prý bude o spravedlivý i demokratický vývoj země skutečně postaráno.Iluzornost takto chápané mravní obrody je očividná; lze snadno prokázat, že veškeré zlo dnes nespočívá v komunistech a jejich činech. Je zřejmé, že radikálové, zaslepeni bojem za absolutní spravedlnost a uvězněni ve schématu černobílého vidění světa, rezignovali na snahu porozumět peripetiím novodobých českých dějin a dávno se již nepokoušejí orientovat v pokročile strukturované české politice. (Pro některé radikály - např. Johna Boka - je možná zlostné pohrdání dnešním režimem především životním postojem nonkonformisty, který z principu odmítá každý panující establishment.) Ilustrují to články v Necenzurovaných novinách, které - pomineme-li jejich nízkou jazykovou úroveň a nezbytnou porci vulgarity - překračují svou nesmyslně nenávistnou zaujatostí hranice obecné srozumitelnosti a mění se v proud nadávek. Příkladem může být stať Vladimíra Pavlíka, v níž autor na základě faktu, že jej prezident odmítl vyslechnout, dochází k závěru, že Havel se chová stejně cynicky jako Husák a ponižuje „řadového občana do úlohy dobytka“.

Etická komise extremismu

V sociologii je popsán model politického rozvrstvení, v němž krajní pravice „sousedí“ s krajní levicí, což u nás v každodenní praxi často prokazují komunisté a sládkovci. Antikomunističtí radikálové jsou sice subjektivně přesvědčeni o své pravicovosti a o tom, že stojí v nejpřednější řadě bojovníků proti totalitě, ale rozbor jejich názorů potvrzuje, že politický extremismus jakéhokoliv ražení vede ve svých důsledcích k ohrožení svobody.Tzv. iniciativní skupina Charty 77, personálně zhruba shodná s Antikomunistickou aliancí a kruhem kolem Necenzurovaných novin, se v roce 1992 neúspěšně pokusila oživit činnost Charty a přeměnit ji na regulérní společenskou organizaci. Řádné členství v ní bylo přitom podmíněno mj. čestným prohlášením kandidáta, že nikdy nebyl členem totalitní strany, a hlavně písemným závazkem pravdomluvnosti (!) po dobu členství v Chartě. Kandidát měl být také doporučen dvěma stávajícími členy, kteří za jeho minulost odpovídají tzv. etické komisi.Celý návrh stanov, který je ostatně politickou kuriozitou prvního řádu, svědčí o zoufalém boji, který museli „krystalicky čistí a mravní“ radikálové svést s neúprosnou realitou této země, v níž každý třetí či čtvrtý občan byl někdy členem KSČ a většina ostatních působila v SSM a ROH. Tvůrci „chartistických“ stanov nakonec také museli ustoupit a pootevřít vrátka i bývalým komunistům; ti ovšem museli splnit zvláštní podmínky a především sepsat prohlášení, že jsou si vědomi, že byli členy nedemokratické a teroristické organizace. Tento podivuhodný návod k sebekritice spolu s ustanovením o dvojnásobném ručení za minulost přijímaného prozrazuje bezděčnou, ale nikoliv zcela náhodnou inspiraci stanovami KSČ.Nejenom komickou raritou, ale i potenciálním zdrojem potlačení svobody uvnitř společenství je pak zmíněný závazek pravdomluvnosti, nad nímž bdí volená etická komise. Tato komise, jejímž úkolem mělo být „dohlížet na čistý morální profil členů Charty“, byla pověřena vyšetřit každé obvinění ze lži nejen ve veřejném, ale i v soukromém životě členů Charty.(!) Představa etické komise, před niž noví chartisté pohánějí jeden druhého kvůli zamlčené manželské nevěře, by tak mohla směle nahradit Orwellovo Ministerstvo Pravdy z románu „1984“.

Kdo nejde s námi, jde proti nám

Cibulkovští radikálové nejsou první ani poslední, kteří - zhnuseni panujícími mravy - touží zkonstruovat dokonalou komunitu, v níž by mohli naplnit ideál nezkalené pravdy a mravnosti. Při pokusu o teoretickou formulaci svých idejí však narazili - tak jako všichni jejich utopističtí předchůdci - na nemožnost vtěsnat lidskou přirozenost do umělých schémat, a přitom zachovat svobodu individua.Pravda nicméně zůstává stálým tématem těchto fanatiků mravnosti. Signifikantní je z tohoto hlediska již název „Necenzurované noviny“ navozující domněnku, že všechny ostatní sdělovací prostředky předkládají veřejnosti informace patřičně „upravené“, zatímco syrová pravda se nalézá pouze na jejich stránkách. Že byla někdy opravdu syrová, dokládají seznamy spolupracovníků StB obsahující jména a data i těch osob, které s StB nikdy vědomě nespolupracovaly. Tajemství pravdy v pojetí radikálů je totiž prosté: pravda je vždy tam, kam kráčejí oni, a vyhýbá se místům, jež svou „nekompetentností a manipulací“ okupuje vládnoucí moc. Smysl pravdy jako reflexe skutečnosti má v tomto kontextu pouze podružný význam.

Černá díra posedlosti

Společenství antikomunistických radikálů nabývá postupem času stále více charakter rozptýlené sekty, žijící v zajetí vlastní specifické vnitřní logiky, nesouměřitelné s problémy a hodnotami, kterými žije převážná většina zdejší společnosti. Přesto nelze říci, že jeho aktéři nemají politické ambice. V návrhu programu nové Charty 77 například požadují, aby se lidé začali opět zajímat o politiku a nepřenechávali rozhodování profesionálním politikům. Noví chartisté mají proto prosazovat masívní uplatnění institutu referenda, zrušení armády a ustavení domobrany, volitelnost soudců a policejních náčelníků apod. Ačkoliv se tedy radikálové verbálně vyslovují pro zastupitelskou demokracii, jejich koncepce odhaluje hlubokou nedůvěru k systému politických stran.Tzv. obnovená Charta 77 ani Antikomunistická aliance zatím žádnou skutečnou politickou činnost nevyvíjí. Pokud by chtěli hledat spojence v již existujících uskupeních, pak programově mají relativně nejblíže ke KAN a Konfederaci politických vězňů; z vládních stran si jisté sympatie uchovali k Bendově KDS. Všechny tyto formace však sami zápasí o své místečko na politické scéně a nemohou být pro Cibulkovy radikály skutečnou základnou. Se sládkovými republikány by se sice lidé z Necenzurovaných novin shodli ve výrazech i zahroceném antikomunismu, ale je nepředstavitelné, že by mohli spolupracovat s někdejším pracovníkem cenzurního úřadu Sládkem. Připočteme-li k tomu fakt, že politické angažovanosti radikálů snad nejvíce brání jejich se ztrátou soudnosti hraničící posedlost, s níž vidí za každým bukem spiknutí StB či KGB, je možno říci, že se zřejmě natrvalo odsoudili do role bezvýznamných skeptických glosátorů, věštících brzkou záhubu demokracie, která se nechtěla řídit jejich varováními.